Mgr. Olga Mandová

* 1962

  • „Rodiče se rychle rozhodli přejet ze Žiliny nějakým rychlíkem do Prahy. Ten vlak nedojel do Prahy na hlavní nádraží. Dojel na jedno z okrajových nádraží. A já si pamatuji, jak jsme šli v noci dlouhými ulicemi. Nevěděla jsem kudy. Ve Vršovicích nějaká paní otevřela okno a volala na moje rodiče, že se zbláznili, že s tím dítětem nemůžou jít do centra a abychom tam přespali. Já jsem usnula, netušila jsem, co se děje. Byl to dům s kohoutem ve znaku, ten dům tam existuje dodnes. Té rodině jsem již nemohla poděkovat a nevím, jestli tam ještě žije… Následující den, když jsme se probudili, jsme vyšli ven. Bylo krásné počasí a bylo ticho. Bylo strašné ticho. To strašné ticho jsem zažila ještě jednou v životě… Když zemřel Václav Havel a šel průvod na Hrad, tak bylo ve městě ticho.“

  • „Kromě toho, že jsem studovala, se někteří z nás přihlásili na kurzy Pražské informační služby. Mě to velice zajímalo, já jsem studovala ruštinu a dějepis na filozofické fakultě, takže průvodcovat po Praze byl pro mě určitým způsobem takový malinký sen. Absolvovala jsem všechny kurzy a říkala jsem si: ‚Z toho dějepisu se vlastně připravovat nemusím. Hlavně abych věděla všechny památky, kde co je, a tu historii k tomu.‘ Na to jsem se připravovala. Šla jsem ke zkoušce a dostala jsem téma druhá světová válka. Začala jsem tím, jak bylo přepadeno Polsko z jedné i druhé strany. Ta komise zkameněla. Byli naprosto konsternováni, co jsem to řekla. Já jsem ještě chvilinku pokračovala. Pak jsem pochopila, že to opravdu asi v žádné učebnici není, a odstoupila jsem od zkoušky. Tehdy za mnou přišla jedna z těch dam, které byly v komisi, a řekla mi: ‚Udělala jste velice dobře, že jste od zkoušky odstoupila, protože my bysme museli toto všecko napsat na vysokou školu a vy byste z ní letěla.‘“

  • „Já ruštinářka a kolegyně z občanské nauky jsme vedly stávkový výbor. Takže naprosto absurdní. Chodily jsme po demonstracích. Co bylo potřeba do rána přepsat, se přepisovalo. Kolegyně mi to diktovala a já jsem to psala nebo jsem to psala sama a ráno zase honem rozšířit. Aktivně jsme se účastnily všech těch dní. Jsem hrdá na to, že právě studenti tohoto učňovského střediska šli, už nevím, který z těch dnů… Řekla jsem jim: ‚Vemte vlajku!‘ Nesli vlajku a šli Vinohradskou třídou a ta vlajka z tohoto učňovského střediska byla vyvěšena na budově Československého rozhlasu. Na to jsem strašně hrdá, protože jsem si říkala: ‚Jo, to je správný.‘ Já jsem těm studentům... my jsme těm studentům něco vtiskly a oni šli a tu vlajku tam předali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.07.2018

    (audio)
    délka: 01:49:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Uměla jsem naslouchat a číst nebo slyšet mezi řádky

Mandová Olga 2018
Mandová Olga 2018
zdroj: natáčení ED 2018

Olga Mandová se narodila 11. prosince 1962 v Praze. Tatínek vyrůstal na Slovensku. Maminka, původem z rodiny volyňských Čechů, žila od dětství v Kyjevě a do Československa se s rodinou dostala po druhé světové válce. Pamětnice vyrůstala v jazykově i kulturně pestrém prostředí. Často jako malá poslouchala vyprávění návštěv v ruském i ukrajinském jazyce. Vyslechnuté dramatické osudy zformovaly základ jejího budoucího protikomunistického postoje. O politickou a společenskou situaci se začala zajímat na střední škole. Postupně se učila, že mluvit otevřeně je možné pouze v úzkém okruhu nejbližších, důvěryhodných lidí, jinak ji nevyhnutelně čeká průšvih. Několikrát se prořekla a jen díky štěstí a duchapřítomnosti ji nevyloučili ze studia na vysoké škole. Promovala v roce 1987 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor dějepis - ruština. Podnikla mnoho cest na území Sovětského svazu a díky svým známým v Mnichově i na Západ. Získala tak dobrý přehled o společenské a hospodářské situaci. Cítila vnitřní potřebu šířit informace o pravém stavu věcí. Pokračovala ve svých vysokoškolských aktivitách opisování literatury, která se dále šířila samizdatem. Působila jako učitelka ruštiny. V roce 1989 se zúčastnila mnoha demonstrací a s kolegyní vedly na škole stávkový výbor. V současné době se angažuje v aktivitách ukrajinské menšiny v České republice, vede pěvecký sbor sv. Vladimíra a působí jako pedagožka.