Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Anna Maňasová (* 1942  †︎ 2022)

• narodila se 31. října 1942 v Plzni

• otec Josef Zdráhal byl úspěšný výrobce sportovních potřeb

• po válce otec koupil činžovní dům na Náměstí Republiky v Plzni

• v roce 1949 komunisté vyvlastnili otcův podnik

• otec našel jen práci natěrače jeřábových konstrukcí

• do bytu jim pro nadměrné metry nastěhovali cizí rodinu

• po demonstraci proti měnové reformě v Plzni v roce 1953 rodinu „za trest“ vystěhovali z bytu

• demonstrace se nikdo z rodiny nezúčastnil

• v letech 1953 – 1961 žili v Třemošné v nevyhovujících podmínkách

• nemohla z kádrových důvodů studovat VŠ, pracovala jako dělnice

• nakonec vystudovala Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, obor jaderná energetika

• pracovala ve Škodovce jako konstruktérka a projektantka

• v 90. letech získala činžovní dům v restituci zpět

• zemřela 24. září roku 2022

Anna Maňasová, roz. Zdráhalová, se narodila 31. října 1942 v Plzni do rodiny úspěšného výrobce sportovních potřeb Josefa Zdráhala a jeho ženy Anny.

Lyže, sáně, hokejky

Cesta Josefa Zdráhala za úspěchem začínala od píky. Byl sirotek, bez valné podpory a nezbylo mu, než se po vzoru svého otce vyučit kolářem. Chtěl však pracovat se dřevem, a tak začal vyrábět nábytek. Protože nebyl vyučený truhlář, ale kolář, konkurence ho udala a musel svou živnost ukončit. Hledal uplatnění, v němž by nevadilo, že nemá ten správný výuční list. Přechodně vyráběl dřevěné hlavy pro kloboučníky, a protože cvičil v Sokole, napadlo ho pustit se do výroby sportovního náčiní, po kterém je poptávka. Tchyně mu pomohla do začátku, aby si mohl pořídit nezbytné stroje a v Josefově dílně začaly vznikat první lyže, sáně a hokejky.

Brzy zařídil v Plzni prodejnu lyží, rozšířil výrobu a postavil dílny v Černicích, kde zaměstnával 35 lidí. O úspěchu firmy svědčilo i to, že s hokejkami značky Zdráhal hráli čeští hokejisté na mistrovství světa.

Za války neměli běžní podnikatelé na růžích ustláno, podpora směřovala ke zbrojnímu průmyslu. Lehký průmysl, spotřební zboží a obchod skomíral kvůli nedostatku materiálu. Nedostatek dřeva způsoboval starosti i Josefu Zdráhalovi. „Nasadili mu do továrny německého správce, který ale otce podpořil. Sehnal mu dřevo a určitou část lyží musel dělat pro Němce, možná pro vojenské účely. To pak tátovi ale asi taky hodně uškodilo. Jenže co se dalo dělat. Lidi museli být zaměstnaní, něčím se živit. Škodovka taky vyráběla pro Hitlera,“ vypráví pamětnice.

Válka v Třemošné

Narodila se v době Heydrichiády. Tehdy se z Plzně uchýlili do bezpečnější Třemošné, kde bydleli v jedné místnosti u babičky, otec dojížděl do práce do Černic na kole. „Z vyprávění vím, že když gestapo hledalo atentátníky a také kolo s aktovkou, zadrželi i tatínka a v noci se nevrátil domů. Maminka nevěděla, co se stalo, zadržených cyklistů bylo s tatínkem ve vyšetřovně prý asi deset. Vyšetřovali každého, kdo měl kolo podobné tomu hledanému, a zapínací aktovku.“

Tohle si ale ještě pamětnice nemohla pamatovat. Její první vzpomínky se týkají pozdějších náletů. „Řvala jsem, protože mi maminka dávala na hlavu asi pět čepic, abych nepřišla o sluch. Nabalili mě, že jsem se skoro dusila, a vedli mě do sklepa. Tam byla spousta lidí ze sousedství. Tatínek ten sklep zpevnil, aby všechno vydržel.“

Dům na Náměstí Republiky

Po válce se Zdráhalovým výborně dařilo, Josef Zdráhal koupil dům na Náměstí republiky v Plzni, i když to prý nebylo šťastné rozhodnutí. Nešlo o vilu, ale o nepříliš udržovaný činžovní dům s nájemníky, který otec vedle svého podnikání horko těžko rekonstruoval a velebil.

„Byl to třípatrový činžák, dole si tatínek udělal obchod s vlastnoručně navrženým a vyrobeným nábytkem, bylo to pěkné. Mně se ale v tom domě jako dítěti nelíbilo. Necítila jsem se v něm útulně. Bylo tam všechno velké, ošuntělé a nevymalované. Padala omítka. Tatínek musel celý dům zrekonstruovat, dával do toho hodně peněz i energie, ale podařilo se mu to. Bydleli jsme v prvním patře, v zadním traktu, kde byla kuchyně, malý pokojík bez oken a spíž. Pak dlouhá chodba a hala, z níž se vcházelo do čtyř pokojů. Ty byly vždy dva za sebou, průchozí. Byl tam i balkon, záchod a koupelna. Všechno tam bylo veliké, v chodbě jsem se naučila jezdit na kole,“ vzpomíná Anna na byt, který neměla ráda, ale to ještě netušila, že o pár let je z něj komunisté ze dne na den vystěhují.

Znárodnění podniku a vyhazov na dlažbu, rozdělení bytu

V roce 1948, když komunisté převzali moc a poměry ve společnosti se začaly radikálně horšit, chodila Anna do první třídy.

Do otcovy továrny opět přišel správce, nyní nikoli nacistický, nýbrž národní. A protože komunisté vymysleli zákon, že podniky, které mají padesát a více zaměstnanců, si může stát přivlastnit, během roku národní správce doplnil počet zaměstnanců na padesát. Poctivě vybudovaná a prosperující firma Zdráhal tak připadla státu. Josef Zdráhal svou firmu miloval, chtěl v ní pracovat aspoň jako dělník, ale vyhodili ho. Těžko hledal jakoukoli, i podřadnou práci. Po nějaké době ho vzali ve Škodových závodech, kde natíral jeřábové konstrukce. Protože neměl výuční list lakýrníka, měl nižší plat než ostatní.

„Byl tam úplně nešťastný. Těžce nesl, že mu sebrali továrnu a z nervů onemocněl na žaludek. Já jsem se za něj každý večer modlila, aby ho nezavřeli nebo aby nespadl z jeřábových konstrukcí. Na smrtelné úrazy umíralo hodně jeho kolegů,“ vzpomíná Anna.

Nedlouho poté jim soudruzi rozdělili byt, protože podle komunistů byl pro čtyřčlennou rodinu (bydlela s nimi babička) zbytečně velký. Nesměli do ničeho mluvit, nastěhovali k nim rodinu komunisty s malým dítětem. „Zpočátku bylo to soužití hrozné. Byli proti nám tak naočkovaní, že si snad mysleli, že jíme lidi. Nechtěli s námi dobře vycházet, skamarádit se. Ale netrvalo dlouho a najednou naše babička hlídala to jejich miminko. Nakonec jsme se všichni docela spřátelili. Tristní bylo, že jsme měli záchod dohromady,“ vypráví pamětnice.

Měnová reforma 1953

V té době, po nástupu komunistů k moci na začátku padesátých let, panovala v zemi ekonomická krize. Obyvatelé trpěli nedostatkem spotřebního zboží, které od vypuknutí války v roce 1939 dostávali stále na příděl. Lidé neměli za co utrácet, kvetl černý obchod. Ekonomika země přesto rychle rostla, ale to mělo souvislost se zapojením se do struktur Varšavské smlouvy – velká část strojírenské výroby padla na vojenské účely, polovina investic šla na rozvoj těžkého průmyslu. Provedením měnové reformy stát připravil občany o peníze, za které jim neměl co nabídnout, a zejména zajistil pro komunisty tolik důležité rovnostářství.

K tzv. měnové loupeži došlo 1. června 1953, navzdory předchozímu ujišťování prezidenta republiky Antonína Zápotockého, že žádná reforma nebude. Avšak 30. května odpoledne předseda vlády Viliam Široký v rozhlase oznámil, že stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce. Počínaje 1. červnem začaly být vyměňovány za nové.

Obyvatelstvo ze dne na den přišlo o veškeré úspory. Pro příklad – hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1, u všech ostatních forem šlo již o poměr 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz.

Reformu většina obyvatel chápala jako sprostou krádež. Členové KSČ dostávali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V mnohých městech dělníci vyšli do ulic a protestovali. Největší nepokoje se odehrály v Plzni, kde Škodovka záměrně vyplatila mzdy ještě před měnovou reformou.

Plzeňské povstání 1953

Toho dne byla jedenáctiletá Anna doma s babičkou, protože měla angínu. Demonstraci, která na náměstí probíhala, sledovala z okna.

„Babička říkala: ‚To nedopadne dobře, bude se střílet.‘ Bylo to spontánní. Najednou začali chodit na náměstí šiky škodováků v montérkách. Většinou to byli dělníci. Shromáždili se i na náměstí, tam někdo mluvil. Pak někdo zavelel: ‚Jdeme na radnici! Jdeme na radnici a tam jim ukážeme!‘ Za chvíli – nevím jaký to byl okamžik – skutečně padaly busty z radnice. Taková mladá dívčina tam vždycky něco pronesla. Vyhodili busty, pak vyhazovali různá akta. Pak nevím, zda to bylo až po obědě, ale přišla armáda na náměstí. Ta ale nedělala vůbec nic. Nebyli tam dlouho a odveleli je. Ti kluci byli totiž zřejmě s těmi dělníky a to velení nebylo na to připraveno. Takže odešli a pak přišla milice. Říkalo se, nevím, zda je to pravda, že bylo stanné právo. Nikdo nevylezl ven a ty milice tam hlídkovaly.“

Represe proti nepřátelské třídě

Demonstraci dělníků komunisté potlačili a použili ji jako záminku k zahájení tvrdých represí vůči představitelům nepřátelské třídy, tedy inteligence a tzv. bývalé buržoazie, kteří se většinou demonstrace ani nezúčastnili. Z bytů vystěhovali a z Plzně vyhostili desítky rodin, a to ze dne na den, mimo Plzeň, do nuzných ruin. Živitelé rodin byli označeni za politicky nespolehlivé a jejich rodiny bez povolení nesměly vstupovat na území Plzně.

Nucené vystěhování z bytu

Rodina Zdráhala byla mezi takto postiženými, ačkoli se Josef Zdráhal demonstrace vůbec nezúčastnil. Nikoho nezajímalo, že v ten den byl v nemocnici u umírajícího příbuzného. Stačilo, že byl zaměstnancem Škodovky, navíc s puncem bývalého živnostníka a továrníka - tedy vykořisťovatele dělnické třídy.

Dne 22. června přišlo rodině vyrozumění, že bude 23. června vystěhována z bytu.

„Dostali jsme dekret do Kožlan. Nevím, jak se to rodiče dověděli, ale už dříve zjistili, že to byla bývalá pastouška, do které prší skrz děravou střechu. Maminka řekla, že tam nepůjdeme a že půjdeme do Třemošné, odkud pocházela a kde jsme měli k dispozici jednu místnost v babiččině domku. V Třemošné s tím ale musel souhlasit Národní výbor, což se nakonec povedlo, maminku tam všichni znali,“ vzpomíná pamětnice.

Rodina se pak musela během jednoho dne sbalit, druhý den přijeli před dům vojáci, aby je i s věcmi odvezli. „Pomáhal nám strýc a rodinný přítel pan Vobořil, který přinesl velké množství krabic a organizoval to. Nebyli jsme první rodina, které pomáhal, týden nato vystěhovali komunisté i jeho. Co by nebylo sbalené, muselo by tam zůstat,“ říká pamětnice. Jednu důležitou věc si ale přece vzít nemohli – zásobu uhlí ve sklepě. To tenkrát bylo na příděl, další už nedostali a v zimě neměli čím topit. Tatínek musel chodit na pařezy do vykáceného lesa. „Když byly mrazy a my měli topení na dva dny, byli jsme šťastní,“ vzpomíná Anna.

V Třemošné přežívali v jedné místnosti s kuchyňkou, bez příslušenství. Na záchod chodili přes ulici. Prali v neckách, v zimě uvnitř, v létě venku. Neměli peníze, rozprodávali nábytek, který jim zbyl. Do jejich původního bytu místo nich nastěhovali další cizí rodinu.

Uliční výbor ji nedoporučil na VŠ

Anna dokončila v Třemošné základní školu. Tamní ředitel ji nabádal, aby psala slohy k různým výročním oslavám, které pak tiskli v lokálních novinách. „Mě to otravovalo, ale později jsem pochopila, proč to po mně chtěl. Vlastně mě tím zachránil, protože mi tato nevědomá „angažovanost“ pak pomohla, když jsem se hlásila na střední školu s maturitou. Dostala jsem doporučení. Většina jiných vystěhovaných dětí maturovat nesměla,“ říká pamětnice.

Ale i v maturitním ročníku nastaly problémy. To už se psal rok 1961, ze Sovětského svazu do Československa dorazila vlna politické oblevy, z vězení byli propouštěni političtí vězni a soudruzi dovolili rodině Zdráhalových vrátit se do jejich původního bytu v Plzni, kde je po osmi letech přivítali nasazení nájemníci, již s odrostlejším dítětem.

Anna chtěla po maturitě pokračovat na vysoké škole.

„Musel být posudek z uličního výboru. Tam ale byla jedna taková stará paní, a ta si dávala záležet na tom, aby na školy nešli lidé, kteří nemají dost horký vztah k režimu. Napsali na mě posudek, ve kterém popsali všechno o tatínkovi, o mém původu i o mně. Byla jsem tam tak krátce, nikoho jsem tam neznala, každého v baráku jsem zdravila, ale vykreslili mě, jako že jsem povýšená, drzá a nevím co ještě. Když si to přečetl náš pan ředitel, tak to bylo jasné. Já jsem řekla, že neodmaturuji. Když nemůžu studovat dál, tak k čemu je mi maturita,“ vzpomíná pamětnice.

Jako dělnici ji na VŠ přijali

Její třídní šel dokonce i za rodiči, aby jí domluvili, že se třeba časem do nějaké školy dostane. Anna nakonec tedy odmaturovala a nastoupila do továrny. Jako dělnice si mohla vylepšit kádrový profil a pak zkusit přihlášku na školu. Pracovala v keramičce v Horní Bříze, kde z vagónů třídila odpadní dlaždice. Rukama jí denně prošlo 50 metráků materiálu. Bývala velmi unavená. Na studie už neměla pomyšlení, měla by zájem o filosofickou fakultu, ale na humanitní obor neměla se svým kádrovým profilem šanci se dostat. Byla šikovná i na techniku a učitel matematiky ji povzbudil, aby se přihlásila na VŠSE – Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, obor jaderná energetika. Z práce měla dobrý posudek, přijali ji bez potíží a stejně tak i školu absolvovala.

Škodovka

Pracovní umístěnku dostala do Škodovky, kde pracovala až do roku 1993. Začínala jako konstruktérka, pak byla projektantkou. Pracovala na komponentech pro jadernou elektrárnu v Bohunicích. I ve Škodovce ale byla vzhledem ke svému původu a nečlenství v KSČ různě znevýhodňována. Nemohla chodit na jazykové kurzy a nikdy se nedostala například na služební cestu do Ruska. V době politických čistek v roce 1970, kdy nesouhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do země, měla být přeřazena do jiného závodu. Byla však v jiném stavu, a tak ji přeřadili jen do jiné kanceláře.

„To nezapomenu svému šéfovi, se kterým jsem byla vždycky zadobře, nebyl komunista, ale tak se snažil, že mě dal mezi kuřáky. Já jsem nikdy nekouřila, byla tam snad jediná kuřácká kancelář, kde byli nikotýňáci, kteří prostě museli kouřit. Mezi ně mě, v jiném stavu, přesunuli. Nemuselo to být. Dělala jsem úplně to samé, jen to prkno mi přendali vedle do kanceláře. Řekla jsem, že jsem v jiném stavu, že mi to dělá špatně, ale oni řekli, že v pracovním řádu nikde není napsáno, že by žena v jiném stavu neměla být s kuřáky v kanceláři,“ vypráví pamětnice o tehdejší bezohlednosti.

Vdala se v roce 1967 a ještě než se v polovině 70. let přestěhovali do nového, žili se dvěma dětmi v rozděleném bytě.

Po revoluci 1989

Její tatínek se listopadové revoluce nedožil. Zemřel v září 1989. Maminka ještě žila.

V devadesátých letech získala Anna v restituci zpět zchátralý a léta neudržovaný činžovní dům na Náměstí republiky. Maňasovi jej spravují dodnes, ale nežijí v něm.

„Nemůžu říct, že by pro mě bylo něco nešťastné. Můj život se mi docela líbil. Jen ta nespravedlnost mě štvala. Ale když se to nakonec v dobré obrátilo, tak já to těm komunistům ani za zlé nemám. Nejšťastnější jsem byla, když odešli. Tatínek se toho nedožil, ale měl také šťastnější období, a to po své šedesátce. Jeho bývalý zaměstnanec dělal v JZD účetního a v roce 1967 zařídil, že z uvolněné drůbežárny udělali dílnu na dřevovýrobu. Otec tam dělal mistra. Vyráběli nábytek pro Prior. Vydělávalo to, prosperovalo to a byl šťastný. Dělal tam do svých 76 let,“ uzavírá pamětnice.