Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Gestapáci mamince po porodu chtěli rozvázat jazyk, odmítli ji převézt do nemocnice
narodil se 23. května 1943 v pankrácké věznici
jeho otec Josef Malý byl zapojen do protinacistického odboje
podílel se na organizování ilegálního transportu československých letců z protektorátu
od 16. února 1942 se otec musel skrývat před gestapem
12. března 1943 gestapo zatklo jeho těhotnou ženu Vlastimilu
Vlastimila sedm týdnů po porodu Vítězslava ve vězení zemřela
po válce si otec vzal všechny své děti k sobě
v roce 1948 komunisté otci znárodnili firmu
v polovině 50. let byl otec dva a půl roku vězněn
veškerý majetek rodiny propadl státu
Vítězslav nedostal v roce 1960 doporučení ke studiu
vyučil se spojovým mechanikem
teprve v 70. letech si směl doplnit vzdělání
od roku 1972 až do důchodu byl učitelem
v roce 2023 žil v Praze
Jeho otec pomáhal za nacistické okupace československým letcům dostat se do zahraničí. Po rozprášení odbojové skupiny se začal skrývat, gestapo si však přišlo pro jeho těhotnou ženu. Vítězslav se jí pak narodil v pankrácké věznici. Maminka Vlastimila krátce poté ve vězení zemřela.
Odbojovou historii svých rodičů zná Vítězslav Malý pochopitelně jen z vyprávění. Na svět přišel 23. května 1943, v době, kdy již „spadla klec“. Jeho otec Josef Malý byl úspěšný prvorepublikový podnikatel, jeho dřevařská stavební firma postavila třeba zimní stadion na Štvanici. Počátkem nacistické okupace mu bylo čtyřiačtyřicet let a z prvního manželství již měl dceru a syna. „Tenkrát nebylo jednoduché se rozvést. Jeho první žena mu nepovolila rozvod,“ vysvětluje Vítězslav, proč se otec s jeho maminkou Vlastimilou neoženil a ve velkém bytě v pankrácké ulici Na Veselí spolu žili takzvaně „na hromádce“. „Ale ona se nechala přejmenovat na Malou – čili Vlastimila Malá, rozená Zavadilová.“
V dubnu 1939, kdy již Vlasta s Josefem čekali své první dítě, se Josef Malý zapojil do odboje. Zásadní roli v tom sehrál jeho bratranec stejného jména – tedy také Josef Malý – který byl tajemník Svazu letců republiky Československé. Tento Vítězslavův „strýc“ patřil spolu s dalšími činovníky Svazu letců, zejména s později popravenými Vladimírem Černým, Josefem Hamšíkem a Josefem Žampachem, k lidem, kteří organizovali ilegální odchody československých letců z protektorátu do ciziny. Do dubna 1940 se jim podařilo vyslat do zahraničí na 1200 letců, z nichž mnozí později sloužili v jednotkách britského Královského letectva (RAF).
Jak Vítězslavův otec napsal ve stručných strojopisných vzpomínkách, vše pro něho začalo 9. dubna 1939, kdy za ním bratranec přišel se dvěma letci a prosbou, zda by je mohl na čas ukrýt. „Protože už dříve jsem slíbil svému bratranci, že se může kdykoliv spolehnouti, kdyby potřeboval někoho ubytovat, byli jsme hned dohodnuti. Podáním ruky mi slíbili oba letci, že v případě, kdyby se dostali do nějaké nepříjemnosti s policií (...), za žádných okolností neprozradí, kde byli ubytováni,“ píše se v dokumentu, který je k nahlédnutí v archivu Paměti národa.
U poskytování úkrytu ve vlastním bytě ovšem nezůstalo. Když se po napadení Polska severovýchodní cesta letcům uzavřela, Vítězslavův otec využil svých obchodních kontaktů na Slovensku a pomáhal organizovat transport letců tzv. balkánskou trasou právě přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. „Doklady letcům se opatřovaly přes Hradčanské policejní komisařství. Policejní rada Jakubec vydal doklady, někdo mimo policejní ředitelství je vyplnil a dr. Jakubec tam dal razítka, čili šlo v podstatě o regulérní doklady vydané policejním ředitelstvím. Piloti dostali doklady a potom – jak to znám z vyprávění táty – se jelo na Slovensko pro dříví. Tam jel nákladní automobil ‚se závozníkem‘ a vracel se ‚bez závozníka‘,“ popisuje Vítězslav Malý.
Gestapo se ale Svazu letců záhy dostalo na stopu. V dubnu 1940 již byli zatčeni Černý, Hamšík i Žampach. Vítězslavův strýc a tajemník svazu Josef Malý byl jediný z hlavních činovníků a organizátorů transportu letců, který gestapu vyklouzl. Nějaký čas se skrýval u Vítězslavových rodičů v bytě Na Veselí, později v kanceláři Vítězslavova otce, než se mu v květnu toho roku podařilo projít balkánskou cestou do zahraničí.
Sám Vítězslavův otec zatím hledáčku gestapa unikal. V říjnu 1939 se Vlastimile a Josefovi narodila první dcerka Jana a v srpnu 1941 k ní přibyla mladší Zora. I v této situaci Josef dál pracoval pro odboj. A Vlastimila o všem věděla a sama se také angažovala. „Slíbili si s tátou, že kdyby jednoho nebo druhého zatkli, tak že nic nevědí. Je obdivuhodné, že máma to vydržela,“ podotýká Vítězslav.
16. února 1942 ale gestapo přišlo hledat Josefa Malého do jeho kanceláře. Jak se později ukázalo, jednoho z mužů, jimž sehnal prostřednictvím policejního rady dr. Jakubce falešné doklady, gestapo dostalo do rukou a přinutilo ho mluvit. Vítězslavův otec však v osudový okamžik nebyl ještě v práci, ale doma. „Z firmy okamžitě volali, že je tam gestapo. V tu chvíli se táta musel schovat,“ vypráví Vítězslav, jehož otec se poté skrýval u svých známých – až do atentátu na Heydricha, po němž nacisté plošně prohledávali byty a jeho přítomnost by pro jeho dobrodince představovala příliš velké nebezpečí.
V květnu 1942 se proto Josef Malý vrátil do svého bytu v ulici Na Veselí. „V bytě jsem měl z jedné koupelny udělanou tajnou skrýš, do které se vcházelo šatnovou skříní,“ píše ve svých vzpomínkách. „Uzávěr nebyl však ještě hotov a přestěhování bylo nanejvýš naléhavé. Tu zase zaskočil policejní rada dr. Josef Jakubec společně s inženýry Balabánem a Krásným a opatřili tento tajný úkryt zavíráním, zvukovou izolací a lehátkem. Já se pak v noci nastěhoval domů a cítil jsem se v naprosté bezpečnosti v tomto úkrytu.“
Až do března 1943 poté Josef Malý žil se svou ženou a dcerami u sebe doma – v případě potřeby mu byla k dispozici „kouzlírna“, jak úkrytu za skříní říkali. Za tmy se odvažoval i z domu a s falešnou legitimací se pohyboval po Praze. S Vlastimilou navštěvovali blízké přátele a oni zas pravidelně přicházeli k nim.
12. března 1943 tak Josef s Vlastou, která byla v sedmém měsíci těhotenství, večeřeli u svých přátel Jakubcových. Doma zanechali dcery s Vlastinou sestrou a matkou a s dívkou Bětou, která se o děti starala. Když se v noci vraceli, Vlastimila šla jako obvykle první, Josef čekal, až mu dá znamení, že je v domě vše v pořádku. To ale nedostal, tajná policie už byla v bytě. Josef i tentokrát unikl, gestapáci však během té noci a dalšího dne sebrali Vlastimilu i všechny ostatní členy rodiny.
Vlastinu sestru, matku i opatrovnici Bětu záhy propustili. Tříletou Janu a ani ne dvouletou Zoru však odvezli neznámo kam a Vlastimilu samotnou umístili do cely na Pankráci. Zatčen byl i dr. Jakubec a jeho manželka. Josef nalezl další úkryt u manželů Jeřábkových v Dejvicích, později u Antonína a Marie Haškových ve Vršovicích. „Obdivuhodné je – a já si myslím, že v tom hrály roli peníze, které v naší rodině byly – že začal poměrně intenzivní korespondenční styk mezi matkou a tátou. Pomocí motáků,“ vysvětluje Vítězslav Malý, který uchovává celý štos dopisů, jež si s pomocí jednoho z dozorců rodiče dokázali vyměňovat.
Byly to mimořádně vypjaté dny. Josef pátral po zmizelých dcerách a skutečně je našel. Jedna byla v Thomayerově nemocnici, druhá prý v jakémsi ústavu na Prašném mostě. Posléze také zvládl zařídit jejich propuštění do péče svého bratra Aloise; podle Vítězslava Malého pravděpodobně opět za pomoci úplatků. A Vlastimila Malá mezitím 23. května 1943 porodila v pankrácké věznici syna Vítězslava. „Byla manželka celostátně hledaného muže a oni byli přesvědčení, že může mluvit. Že až porodí, rozvážou jí jazyk,“ říká její syn Vítězslav osmdesát let poté.
Co přesně se v pankrácké věznici stalo, není jasné. Sedm týdnů po porodu, 10. července 1943, tam však Vlastimila zemřela. Vězeňští lékaři do úmrtního listu jako příčinu úmrtí uvedli horečku omladnic. „Lékaři žádali převoz do nemocnice, ale ten nebyl povolen. Bylo třeba transfuze krve a to se stalo až na poslední chvíli, kdy bylo už pozdě. Stav nemocné se stal kritický,“ píše ve vzpomínkách Vlastin muž Josef. „Poslal jsem zprávu bratru Aloisovi, který v sobotu 10. 7. 1943 znovu do Prahy přijel s Janou, šli zase na gestapo, ale opět byli odmítnuti. Ve stejnou dobu, co prosili za propuštění mámy, ona umírala.“
Novorozeného Vítězslava vydali příbuzným bezprostředně po smrti matky, do konce války pak vyrůstal vedle svých sester v rodině otcova bratra Aloise ve Slaném. K dětem se vrátila také jejich opatrovnice Běta, kterou gestapo zadrželo spolu s matkou, ale posléze propustilo. Občas je ve Slaném tajně navštěvoval i jejich otec – spával pak v zahradní besídce nebo v prádelně, odkud se v případě potřeby dalo snadno utéct. Kontakt mezi otcem a dětmi a také například finanční podporu otce dětem často zprostředkovávala také Marie Hašková, v jejíž domácnosti se Josef Malý ukrýval v posledních dvou letech války.
Řadu věcí usnadnilo, že díky dobrým vztahům s bývalými zaměstnanci měl Josef stále přístup ke svým penězům. „Jeho firma furt jela. Byl tam sice dosazený německý správce, ale v podstatě to tam řídil nějaký pan Vaněk, Čech. Myslím si, že všechny tyhle finanční toky šly přes toho pana Vaňka,“ říká Vítězslav Malý, který si ze svého dětství ve Slaném nic nepamatuje. Jeho první vzpomínky se týkají až Prahy, kam se děti po válce vrátily za otcem, jenž konečně mohl vyjít z ilegality. „Pak se o nás začala starat moje druhá máma, Marie Hašková. Ta si nás tak oblíbila, že opustila Haška a starala se o nás.“
S Marií Haškovou se Josef v roce 1946 oženil – jeho první žena mu konečně povolila rozvod – a Marie pak s rodinou zůstala přes všechny útrapy komunistické éry. Josef Malý se vrátil do vedení své stavební firmy, tu mu ale v roce 1948 komunisté znárodnili. Další ožebračení přinesla měnová reforma, i po té ovšem rodině zůstal nemovitý majetek. V polovině 50. let otce obžalovali kvůli nenahlášení barevných a drahých kovů.
„Komunisti se chtěli dostat k jakémukoliv majetku. Takže si pro tátu přišli. Tenkrát se musely přihlašovat barevné kovy. Táta chtěl stavět barák, už měl nakoupené kování na okna – pár beden, na jeden činžák. Ale pochopitelně z toho udělali obrovský přečin, soudní líčení na Pankráci dokonce přenášel veřejný rozhlas. Nakonec dostal dva a půl roku, což byla nejnižší sazba pro to, aby to mohlo doprovázet propadnutí majetku.“
Prokurátor se prý z Vítězslavova otce snažil u soudu udělal kolaboranta. To se však nepodařilo díky svědectví mnoha bývalých zaměstnanců, jejichž rodiny Josef Malý za války i po válce finančně podporoval stejně jako rodiny uprchlých letců. Byť byl Josef Malý podle svého syna „velký kšeftman“, měl zároveň silné sociální cítění a věřil, že svět se vyvíjí ke komunismu. To mu však nebylo nic platné: svůj dvouapůlletý trest si tehdy již šedesátiletý pán odseděl v pankrácké věznici celý.
Jeho syn Vítězslav v té době končil základní školu. Z kádrových důvodů ho původně nevzali do Pionýra, těsně před tzv. „malou maturitou“, jíž měšťanka končila, mu však členství nabídli. „Hlásil jsem se na jedenáctiletku. A protože jsem měl samé jedničky a byl jsem pionýr, na jedenáctiletku mě vzali. Tam se až někdy v říjnu v listopadu dozvěděli, že můj táta je zavřený. Tak mě chtěli z té jedenáctiletky vyhodit, máma to obrečela po národních výborech a nakonec mě tam nechali,“ říká Vítězslav.
Na chování lidí, jež tehdy byli okolo něj, si nestěžuje. Většinou mu prý chtěli spíš pomoct a různě mu přilepšovali. „Chodil jsem třeba do školní jídelny, byly knedlíky s masem… Odkryl jsem knedlík a tam bylo ještě jedno maso navíc.“ Chudí byli v padesátých letech – jak podotýká – všichni. Jeho „druhá máma“ Marie vydělávala na živobytí rodiny mytím nádobí a třikrát týdně pracovala i přes noc: takzvaně „lízala sportku“.
Vítězslav v roce 1960 maturoval na jedenáctiletce. O tom, že by pokračoval na vysokou školu, si už ale mohl nechat jen zdát. Komunistická ředitelka mu oznámila, že mu dobrý posudek dá, pouze pokud si vybere učební obor. Chtěl se tedy zabývat optikou televizních kamer, i to ale bylo příliš politicky exponované. Nakonec se vyučil spojovým mechanikem, deset let stavěl telefonní ústředny a teprve poté směl dálkově vystudovat střední průmyslovku. Od roku 1972 vyučoval slaboproud na Učilišti spojů, dokončil si pedagogické minimum a poté konečně i vysokou školu. Nabídky ke vstupu do komunistické strany vždy odmítl, byť s nimi bývaly spojené možnosti kariérního postupu.
Jeho otec se po návratu z vězení živil úřednickou prací. Nepobíral téměř žádný důchod, a tak musel pracovat až do roku 1969, kdy mu bylo konečně uznáno členství ve Svazu protifašistických bojovníků a důchod mu byl v jeho čtyřiasedmdesáti letech dorovnán. O tři roky později pak Josef Malý zemřel. Také otcův stejnojmenný bratranec, bývalý tajemník Svazu letců, jenž se po válce vrátil ze služeb britské RAF, byl komunisty perzekvován a vězněn.
Vítězslav Malý se v roce 1967 oženil a kromě rodiny se celý život věnoval také sportu. Až do svého odchodu do důchodu v roce 2011 zůstal učitelem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)