Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Malý (* 1923  †︎ 2013)

• narozen 30. září 1923 v Brně, otec tovární dělník, matka v domácnosti; vyučil se obchodním příručím

• v roce 1939 byl nasazen na práci v Německu

• koncem roku 1940 spolu s kamarády z pracovního tábora utekl; přes Rakousko se dostali do Jugoslávie, kde se přihlásil k čs. zahraničním jednotkám

• během cesty do Francie ji německá armáda dobyla a Francie kapitulovala; vojáci uvízli v Palestině

• v Palestině prodělal vojenský výcvik, sloužil v 1. rotě 11. pěšího praporu

• byl nasazen při obraně Tobruku

• po stažení z pozic v Tobruku přeškolen na obsluhu protiletadlového děla v Haifě

• v polovině roku 1942 se přihlásil do RAF, absolvoval letecký výcvik a pilotní školu v Kanadě

• létal na stroji Spitfire u 312. československé stíhací perutě, prováděl průzkumné lety, do bojů již nezasáhl

• po válce přeletěl se svou perutí do Českých Budějovic; podílel se na výcviku izraelských letců

• v roce 1948 byl z letectva propuštěn; do důchodu pracoval v dělnických profesích v továrně Igla

• zemřel 1. května 2013

Milan Malý se narodil 30. září 1923 v Brně. Jeho otec pracoval jako tovární dělník a matka byla v domácnosti. Pan Malý navštěvoval základní školu v Králově Poli v Brně a po zakončení povinné docházky se vyučil na obchodního příručího ve firmě Jindřich.

Totálně nasazený

V roce 1939 po okupaci Československa německými vojsky byl pan Malý nasazen na práci v Německu (nasazeni byli tehdy všichni, narození v letech 1922 a 1923 – pozn. aut.). Jeden a půl roku pracoval jako dělník na stavbě dálnice u Eisenachu. V pracovním táboře se seznámil se skupinou Čechů, kteří připravovali plán útěku z tábora. Bez váhání se ke skupině přidal a koncem roku 1940 spolu se třemi kamarády z tábora utekli. Cílem uprchlíků bylo dostat se přes Rakousko do tehdy ještě svobodné Jugoslávie a zde se přihlásit do vznikajících vojenských jednotek československé armády ve Francii.

Útěk z Německa

Trasu útěku měli naplánovanou do posledního detailu. Skoro celý týden skupince trvalo, než přešla německé a rakouské území. Postupovali pouze v noci, protože přes den byly cesty kontrolovány silnými hlídkami. Přes den se většinou ukrývali v lesích. Při přechodu rakousko-jugoslávské hranice se na tři dny ztratili. Přespávali v jeskyních a krmelcích pro divokou zvěř. Dokonce ztratili kompas a museli se v horách orientovat pouze podle slunce. Správný směr nalezli pouhou náhodou, když narazili na dva hlídkující rakouské pohraničníky. „Schovali jsme se v lese a čekali, až bude tma. Z nedaleké vesnice se však ozvaly zvony ohlašující poledne. Ti dva pohraničníci si dali pušky na rameno a odešli do té vesnice. Takže my jsme přešli hranici v pravé poledne.“ V Jugoslávii je čekalo přátelské přijetí od místních četníků. Podle platných zákonů však museli být na dvacet čtyři hodin zadrženi za nelegální přechod hranice.

Odvod do armády

Když si pan Malý a jeho přátelé odpykali trest ve vězení, nastoupili na vlak a odjeli do Záhřebu, kde na ně čekal zástupce československého konzulátu. Tři dni pobývali v Záhřebu a poté byli přepraveni do Bělehradu, kde byli soustředěni všichni uprchlíci z protektorátu i z ostatních okupovaných zemí, kteří měli zájem vstoupit do francouzských cizineckých legií. Pan Malý byl zařazen do skupinky dvaceti pěti Čechoslováků, kteří byli vybráni k odjezdu do Francie. „Když přišla řada na mě, tak ten důstojník, major Novotný, povídá: ,Kluku, co já s tebou budu dělat. Frantíci berou od sedmnácti, a tobě ještě není sedmnáct.‘ Byla ve mně malá dušička. Všichni ostatní už byli připraveni na cestu. Za chvíli mě ten major zavolal a povídá: ,Narodil jsi se 1922!‘ A najednou jsem měl sedmnáct roků a Francouzům to nevadilo a mohl jsem jet.“

Kapitulace Francie

Cesta do Francie byla naplánovaná přes Řecko a Turecko až do Bejrútu a odtud přes moře do jižní Francie. Z Bělehradu byla skupina přepravena vlakem do řecké Soluně. Při přestupování v Istanbulu se setkali s pracovníkem československého konzulátu, panem Zelenkou. Pan Zelenka působil přátelským dojmem, dokonce se se všemi vojáky vyfotografoval. Později byl odhalen jako spolupracovník gestapa, který udával do Prahy, kdo bojuje na západní frontě. Rodiny a přátelé vojáků pak byli v protektorátu vyslýcháni, zatýkáni a vězněni. Otec pana Malého byl v této souvislosti také předvolán k výslechu na policejní okrsek. Policista vedoucí výslech byl shodou okolností rodinný přítel a celý případ se mu podařilo zamést pod stůl.

Z Istanbulu pokračovala skupina vojáků přes Ankaru. V Ankaře je zastihla zpráva o kapitulaci Francie, takže cesta do Bejrútu byla již zbytečná. Místo toho byli přepraveni do libanonského Aleppa a odtud do britské kolonie Palestiny. Českoslovenští a další vojáci okupovaných zemí byli soustředěni v táboře nedaleko Haify. Pan Malý a jeho přátelé zde již vyfasovali britské uniformy a vojenskou výzbroj. V táboře čekali na rozhodnutí československé exilové vlády v Londýně o dalším vytváření čs. zahraničních bojových jednotek.

Výcvik na Blízkém východě

Když vznikla blízkovýchodní zahraniční armáda, prodělal pan Malý klasický vojenský výcvik. Jejich jednotka poté byla odvelena na obranu Tobruku. Ještě před odjezdem absolvoval celý 11. pěší prapor vojenské manévry u Jericha, aby přesvědčil o své bojeschopnosti britské velení. Cestou do Tobruku ještě nastalo kratší přerušení v egyptském Agami, kde českoslovenští vojáci hlídali německé a italské zajatce.

Tobruk

Z Egypta se již jednotka na rychlých torpédoborcích přesunula přímo do Tobruku v Libyi. Na tobrucké obranné linii vystřídali Čechoslováci polskou a australskou posádku. „Byli jsme strašně roztažený, ty pevnůstky byly hrozně daleko od sebe. Celá věc spočívala v tom, že naproti nám leželi Němci a Taliáni a my jsme měli pozorovat jejich činnost, jestli se na něco nepřipravují nebo tak podobně. V noci jsme přecházeli linii a pozorovali je zblízka.“ Pan Malý vzpomíná, jak byly tyto noční průzkumy nebezpečné kvůli všudypřítomným minovým polím. „Asi tři nebo čtyři naši kluci tam zůstali v minovým poli.“ Úkolem čs. jednotek bylo udržet obranné pozice v Tobruku. Pan Malý popisuje, že při britském útoku se 2. československá rota dostala při postupu až do Benghází. Jednotka, ve které byl Milan Malý, však zůstávala stále na pozicích. „My jsme stahovali zraněný, odzbrojovali zajatce. To už ale byly jenom zbytky Němců.“

Pan Malý vzpomíná na rozdíl mezi disciplínou italských a německých vojáků. „Italové, to nebyli žádný vojáci, kdežto Němci, to byl tvrdej oříšek.“ Podle svědectví pana Malého byli němečtí vojáci zákeřní a bojovali do posledního muže. Pod padlé německé vojáky pak sami pokládali miny, které vybuchovaly, když je Britové nebo Čechoslováci chtěli pohřbít. „Pak už tam nahnali německý zajatce na pohřbívání padlých.“ Pan Malý také vzpomíná na bojiště tankové bitvy v Libyi, kde německá armáda použila tanky zabavené v Československu po Mnichovské dohodě. Celkově popisuje pan Malý boje v libyjské poušti jako přetahování mezi nepřáteli.

Přeškolení na protiletadlové dělostřelectvo

Po šesti měsících byla jednotka pana Malého stažena do Alexandrie. Bylo rozhodnuto, že československé jednotky se přeškolí na 4. protiletadlový pluk. Po výcviku byli vojáci rozděleni na různá strategická místa v oblasti Blízkého východu. Pan Malý se vrátil do palestinské Haify, kde obsluhoval protiletadlový kanon v přístavu.

Vstup do RAF

V polovině roku 1942 přišla z Londýna výzva na doplnění stavů jednotek RAF v Británii. Pan Malý se na tuto výzvu přihlásil, úspěšně absolvoval předběžné zkoušky a zdravotní vyšetření a byl zařazen do skupiny 170 budoucích letců, kteří měli odplout do Anglie. Cesta k britským břehům však kvůli ponorkové válce vedla z Alexandrie kolem celé Afriky, přes Kapské město, Gibraltar a dále do Skotska. Pan Malý vzpomíná, jak na lodi v gibraltarském přístavu poslouchali projev prezidenta Edvarda Beneše na Vánoce roku 1942. „Tam jsme poprvé za celou válku slyšeli nějaká slova od našich státníků.“

Letecký výcvik

Ze skotského přístavu byli vojáci převezeni na jih Anglie do výcvikového tábora v St Athan. Zde byli roztříděni do jednotek podle funkce, kterou budou v letadle zastávat – pilot, střelec, navigátor. Následoval vojenský výcvik v angličtině a povinné kurzy anglického jazyka, které už byly zaměřeny přímo na letectví. Milan Malý byl přidělen do skupiny pilotů. Prodělal tříměsíční kurz z teorie letectví ve středisku poblíž Londýna. Po absolvování tohoto kurzu byli přepraveni do Shellingfordu, kde se jich ujali letečtí instruktoři a začal letecký výcvik. Ti úspěšní z tohoto výcviku pak byli odveleni do pilotní školy v kanadském Calgary. Milan Malý vzpomíná, že do Kanady tehdy pluli zaoceánským parníkem Queen Mary. V Kanadě létali na strojích Cornell a Harvard. Spolu s Čechoslováky tuto pilotní školu navštěvovali také Francouzi, Dánové a Nizozemci. Po šesti měsících v pilotní škole byl pan Malý jmenován pilotem. Do Anglie se vraceli opět lodí, tentokrát Queen Elisabeth.

Po návratu do Anglie v roce 1944 byl pan Malý zařazen do Operational Training Unit. V rámci této jednotky absolvoval výcvik na bojových letounech Spitfire a dvoumístném letounu Master. „V tomto výcviku znovu prověřovali, jestli jsme schopni samostatného bojového letu ve spitfiru.“

312. peruť

Milan Malý byl zařazen k 312. stíhací peruti. „Třistadvanáctka měla tehdy velký úspěchy. V Anglii jsme měli 310. stíhací, 311. bombardovací, 312. stíhací a pak byla utvořena ještě 313. stíhací peruť.“ U 312. stíhací perutě zůstal pan Malý až do konce války. Prováděl průzkumové lety, bojově nasazen nebyl. V květnu 1945 byli českoslovenští letci připraveni letět na pomoc bojující Praze. „Bylo to divný. Praha volala o pomoc. My jsme všichni čekali, že odletíme. Třistajedenáctka byla připravená s materiálem a zdravotnickou pomocí. Ale bylo to zakázáno.“

Poválečné období

Když válka skončila, čs. letci se mohli vrátit do vlasti až v srpnu 1945. „Rusáci nás nechtěli z politických důvodů pustit domů.“ Milan Malý přiletěl se svojí 312. perutí do Českých Budějovic. Všichni letci z Anglie považovali za svůj úkol a poslání vybudovat a vycvičit nové československé letectvo. V Českých Budějovicích byla zřízena základna nově vznikajícího izraelského letectva. Pan Malý pracoval jako letecký instruktor ve výcvikovém táboře izraelského letectva. Všechny letouny Spitfire, na kterých přiletěli letci 312. stíhací perutě z Anglie, byly prodány izraelské armádě. Po událostech v únoru 1948 byli letci z RAF z armády propuštěni. Milan Malý vzpomíná, že několika kamarádům se podařilo přeletět do americké části okupovaného Německa. Sám však říká, že nikdy neměl podobný úmysl. Poslední let Milan Malý absolvoval v roce 1948 na trase Plzeň–České Budějovice. „Převážel jsem letoun z Plzně do Budějovic. Jen jsem přistál, tak mě zavolal velitel a povídá, už je konec s létáním, už nikdy létat nebudeš. Dali mě na dovolenou a pak z armády propustili. Takže byl konec s létáním a konec iluzí, že vycvičíme nějaký piloty pro novou republiku.“

Propuštění z armády

Když byl z armády propuštěn, pracoval jako pomocný dělník v továrně na jehly Igla. Posléze se Milan Malý uplatnil v laboratoři, kde prováděl mechanické zkoušky materiálů. V roce 1956, v souvislosti s událostmi v Maďarsku, byl pan Malý lživě obviněn kádrovým pracovníkem Mikešem z krádeže chemikálií, které měly být použity k otrávení pitné vody. Kvůli tomuto obvinění byl z laboratoře propuštěn a opět se stal pomocným dělníkem. Při obrození v roce 1968 byl pan Malý dokonce zvolen do závodního výboru, „protože to se všude vědělo, že jsem létal v Anglii“. Během normalizace byl však opět degradován na obyčejného dělníka a tuto práci zastával až do důchodového věku.