Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Malý (* 1928  †︎ 2012)

• narozen roku 1928 ve Dvoře Králové

• vystudoval obchodní školu a vyučil se typografem

• vojenská služba u PTP na Kladně

• celý život vedl ve skautu vlčata

• roku 1996 přijat do Svojsíkova oddílu

• zemřel roku 2012 ve Dvoře Králové

Celá rodina jsme běhali po škole

Karel Malý se narodil 1. října 1928 ve Dvoře Králové. Jeho otec byl za první světové války legionářem a bojoval na východní, ruské frontě. „On se vrátil až půldruhého roku po válce, protože byli v takových končinách, že se nemohli dostat domů.“ Vracejícím se legionářům nabízel stát zaměstnání. „Tak ti, kteří přišli dřív z války, tak ti byli policajti a úřednici na městskejch úřadech, a táta, páč přišel mezi těma posledníma, tak na něj už zbylo jenom školnictví.“ Otec se tedy po válce stal školníkem na základní škole ve Dvoře Králové. Rodina tak získala bydlení přímo ve škole, kterou vychodil i Karel. „To mělo své výhody, třeba že jsem nemusel mít tašku a vždycky jsem si o přestávce skočil pro věci na další předmět.“ Maminka pracovala v továrně, ale musela i hodně pomáhat s prací tatínkovi, protože práce školníka obnášela mnoho povinností. „Tak jsme třeba celá rodina běhali po škole a otvírali jsme a zavírali jsme okna.“

Přišel jsem o nejkrásnější dobu skautování

Za první republiky existovaly dvě velké instituce, které organizovaly mládež: Sokol a skautská organizace. Karlovi příbuzní byli členy Sokola, ale Karla tahle možnost nelákala. „Mně se tam nechtělo, protože mně se nelíbilo cvičení na nářadí. Já jsem chtěl dělat něco jinýho.“ Kamarád ze školy ho vzal na schůzku vlčat do skauta, kde se Karlovi moc zalíbilo, a v oddíle už zůstal. Před válkou zažil jediný tábor. V roce 1938 byl ještě nováček a na tábor nejel a v roce 1940 už se kvůli nacistické moci tábor nekonal. V roce 1939 trávili královédvorští skauti tábor na Potštejně a pro malého Karla to byl neskutečný zážitek. „To je prostě pro desetiletýho kluka něco nevídanýho.“ V té době taky Karel Malý objevil knihy Jaroslava Foglara, které ho naprosto okouzlily, a díky nim se Foglar stal jeho celoživotním vzorem.

V roce 1939 vyhlásil Adolf Hitler v Československu nacistický protektorát a do té doby prosperující země se tak de facto stala kolonií třetí říše. Karlovi bylo v té době jedenáct let, a když válka končila, bylo mu už sedmnáct. Nejkrásnější léta dospívání tak prožil ve válce, kde nejenže byl neustálý hlad a strach, ale kde byly zcela potlačovány i volnočasové aktivity a samozřejmě i demokraticky založený skauting. „Já jsem přišel o tu nejkrásnější dobu toho skautování. To, co vy jste prožili v těch letech, tak já jsem neprožil.“

Neměl jsem žádnej dobrej mládežnickej život

„Když já jsem vycházel ze základní školy, tak byl rok 1943 a většina škol byla zavřenejch nebo alespoň omezenejch.“ Karel musel nastoupit hned po základní škole do práce, protože byla válka a rodina potřebovala další příjem. Nemohl jít tedy na střední školu a vyučil se typografem. Začal pracovat ve velké továrně Juta ve Dvoře Králové. Škola mu ale přeci jen chyběla a nastoupil na dvouletou obchodní školu, ale pracovat přestat nemohl, a tak několikrát týdně po vyučování chodil do práce, kde byl až do deseti hodin večer. „Takže já jsem neměl žádnej ten dobrej mládežnickej život.“  Karel vzpomíná, že za války byly zakázány i taneční zábavy, takže mládež musela pořádat tancovačky tajně a riskovat, že budou objeveny. Tresty za takové maličkosti byly naprosto nepřiměřené. Za jakýkoli drobný prohřešek hrozil odvoz do koncentračního tábora nebo rovnou poprava. „Ve válce byla spousta udavačů, kteří si vyřizovali účty se svými nepřáteli. Něco si na ně vymysleli a udali to na gestapo.“ Všude se mluvilo německy a česky a někteří lidé, kteří uměli německy, tak v obchodech mluvili i na české prodavače německy, aby se blýskli svou znalostí. „To se rozkřiklo a takovej člověk byl v nemilosti. Po válce byl označen jako konfident.“

Za války byl akutní nedostatek potravin. Každá rodina dostávala jídlo na příděl a ten byl opravdu minimální. „Já jsem kolikrát přišel domů a říkám: ,Mami, já mám hlad.‘ Ona začala brečet: ,Hoši, já vám nemám co dát.‘“ Karel spolu s bratry chodil krást brambory, aby vůbec měli doma co jíst. Za protektorátu se i zásadním způsobem změnila výuka ve škole. „Sedm hodin týdně jsme měli němčinu. Učitel němčiny na nás mluvil jenom německy, vůbec ani slovo česky, což bylo dost nepříjemný, protože my jsme mu houbičky rozuměli.“ Na tohoto učitele má Karel mnoho vzpomínek. Byl totiž členem organizace Vlajka[1] a navíc se vyžíval v krutém tělesném trestání žáků. Karel s kamarádem jednou napsali na školním dvoře na lavičku velmi vulgární nápis, který narážel na kolaborantství tohoto učitele. Ten nápis našel a udělal scénu v ředitelně, že se to musí vše vyšetřit, jinak do školy zavolá gestapo. Karlova matka se bála, že by Karla otec tvrdě potrestal za tak neuvážený čin, a tak ho měsíc schovávala na půdě, dokud se tatínek neuklidní. „Tenkrát byl takovej zvyk, že jsem musel odprosit… A u nás nebyly Vánoce ten rok.“

Mám svoje představy o tom, co by se mělo a nemělo

V roce 1948 byl nastolen komunistický režim a pro Karla nastalo další období omezování. Jeho otec během první světové války bojoval jako legionář v Rusku na straně bílých proti rudým bolševikům a to se pak objevilo i v kárném posudku jeho syna. Karel byl i za komunismu věrný skautským ideálům, které se nebál chválit, a odmítal vstoupit do komunistické strany. Mnohokrát za život na to doplácel. Jednou se třeba mohl stát ředitelem závodu v Jaroměři, ale podmínkou by byla stranická příslušnost. Známý ho přemlouval, aby do strany rychle vstoupil. „Já jsem povídal: ,Já se nechci zachraňovat. Já mám svoje představy o tom, co by se mělo a nemělo, a jestli je to vázaný na tohleto, tak holt se toho musím vzdát. Dost mě to mrzí, ale nemůžu v tom nic dělat.‘“

Jakmile Karel odmaturoval na obchodní škole, byl povolán na vojnu, ale jelikož neměl dobrý kádrový posudek, tak byl poslán k PTP[2] na Kladno fárat do dolů. „My jsme byli považováni za politicky nespolehlivé a byli jsme vlastně vojenský muklové.“ Vojenskou službu prožil Karel tedy stejným způsobem jako političtí vězni v dolech. Neměl jediný den dovolené a místo šestidenního pracovního dne pracoval každý den. Po týdnu se střídaly směny noční, dopolední a odpolední. „Skončili jsme třeba v neděli noční směnu a v pondělí jsme šli zas na ranní.“ Standardní vojenská služba měla trvat dva roky, ale po dvou letech na dolech rozhodl tehdejší ministr národní obrany generál Čepička, že se jim služba prodlužuje na neurčito. „Čepička dělal, co si vymyslel Klement, a ten zase dělal to, co si vymyslel Stalin v Moskvě.“ Nakonec musel Karel Malý strávit v dolech ještě navíc déle než rok těžkou prací. „Každý týden byla fáma: ,Kluci, příští týden jdeme domů.‘ Prdlajs!“ Podmínky v táboře byly nesnesitelné. V dolech se fáralo celý rok, za každého počasí. Někdy se dokonce po práci jelo ještě pomáhat na pole. Ubikace byly plné štěnic, kterých se nešlo nijak zbavit. „Co jsme měli, tak jsme po nich flákali.“

Tady prostě každej zalez

Po návratu z vojny si Karel dával přece jenom větší pozor, i když do strany stále odmítal vstoupit. „Já jsem prodělal ten očistec 53. roku na tý vojně a já jsem se bál dělat něco, co by neodpovídalo normativním předpisům, abych neměl zas další malér.“ Režim mu však nadále komplikoval život a nemohl jít třeba studovat vysokou školu. Když nemohl dělat skauting, tak začal vést skupinu v turistickém oddíle. „Tam nebyla žádná komunistická ideologie, tak jsem se zaměřil na to, že jsme jezdili po výletech.“  Ke konci 60. let se atmosféra začala uvolňovat, i skauting se začal probouzet. Výrazně narostl počet skautských nováčků. Karel, který vždy vedl vlčata, měl najednou devadesát zájemců, proto s kamarádem Brunem založili v roce 1967 3. smečku vlčat, která se udržela až do roku 1970. „Nakonec byly tři smečky, jednu jsem vedl já, druhou Bruno a vznikla třetí, kde jsme se střídali.“  Uvolnění netrvalo dlouho. V roce 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Dvůr Králové byl obsazován Poláky a Maďary. „Tady to nebylo jako v Praze, že by lidi vyrukovali a házeli pod tanky nějaký kameny. Tady prostě každej zalez, páč lidi už byli tak otrávený z tý politiky.“ Většina lidí ve Dvoře Králové byla z obsazování překvapena, ale Karlova druhá žena se zrovna deset dní před obsazením vracela z NDR a na hranicích viděla vojenská cvičení Varšavské smlouvy[3]. V roce 1970 byl Junák definitivně zrušen již potřetí během jednoho století. Karel se s oddílem rozloučil táborákem, stejným způsobem, jako se s nimi loučil jejich vedoucí před válkou.

Během 70. let měl Karel jeden malý střet s StB. Snažil se totiž sám učit anglicky, a když k nim do továrny přijeli pracovníci z Irska, tak se s jedním domluvil na konverzace. Za to byl předvolán na stanici StB, aby vysvětlil, co se „západním imperialistou“ řešil. „A uvědomil jsem si, že ač jsem chodil do hotelu za tím chlapem, že ho někdo sledoval, a když jsem za ním přišel, tak si to zapsal. Někdo chytrej prohlásil, že každej Čech měl svýho špiona.“

Jak tohle může někdo říct!

Karel Malý byl velmi společenský člověk a kromě celoživotního působení ve skautingu organizoval v důchodu každý měsíc poznávací zájezdy pro Klub filatelistů ze Dvora Králové. Nebyl spokojený se stavem republiky, která se tu vybudovala po sametové revoluci, ale nesnášel, když někdo tvrdil, že za komunismu se žilo lépe. „Dneska mnoho lidí řve: ,Zlatý komunisti!‘ Jak tohle může někdo říct!“ Pro Karla byla éra komunismu v Československu obdobím omezování, kdy nemohl studovat vysokou školu, kdy byl pracovně znevýhodňován, protože odmítal vstoupit do strany, a kdy musel protrpět náročné roky v dolech na Kladně. Za své zásluhy ve skautingu byl mnohokrát odměněn. Celý život vedl vlčata, odtud pochází jistě i jeho skautská přezdívka Akéla[4]. Roku 1996 byl přijat do Svojsíkova oddílu[5], což pro něj byla obrovská čest. V červnu 2012 zemřel Karel Malý ve Dvoře Králové, kde strávil celý svůj život.

Podle nahrávky Tadeáše Vodičky napsala Vendula Nováková

[1] Česká organizace za války, která kolaborovala s nacisty.

[2] Pomocné technické prapory

[3] Vojska Varšavské smlouvy se totiž na československých hranicích shromáždila pod záminkou vojenských cvičení, ale ve skutečnosti čekala na povel Leonida Brežněva k obsazování republiky.

[4] Akéla byl vlk, který vychovával Mauglího v Knihách džunglí od Rudyarda Kiplinga

[5] Svojsíkův oddíl byl založen roku 1970. Na členství jsou navrhováni významní skauti a skautky ze všech krajů České republiky. Nyní je v něm něco přes čtyři stovky skautů a okolo 380 skautek.