Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Málková (* 1962)

• narozena 1. října 1962 v Praze

• otec, doktor přírodních věd, přišel na čas o práci v důsledku normalizačních prověrek

• vystudovala gymnázium

• roku 1981 nastoupila na VŠE

• školu brzy opustila a pracovala jako uklízečka a myčka oken

• na záskok začala učit na základní škole v Ďáblicích

• vystudovala Pedagogickou fakultu UK

• působila v základní škole Na Smetance

• podepsala petici Několik vět a šířila ji mezi kolegy

• 17. listopadu 1989 se účastnila demonstrace na Albertově a na Národní třídě

• roku 1991 se stala spoluzakladatelkou soukromé Školy hrou

• Školu hrou opustila roku 2010

• působí jako konzultantka a mediátorka v oblasti školství

Ivana Málková v dětství nesnila o tom, že se stane učitelkou, ale když si toto povolání vyzkoušela, propadla mu na celý život. V době normalizace, kdy se poprvé postavila za katedru, působily její představy o škole, kde se neznámkuje, kde děti mohou tykat učitelům a kde vládne atmosféra důvěry a přátelství, jako naprostá utopie. Ale po roce 1989 se jí podařilo proměnit své vize ve skutečnost. 

Narodila se 1. října 1962 v Praze. “Příběh mého příchodu na svět je trochu pohádkový,” usmívá se. Jejím rodičům se totiž dlouho nedařilo mít dítě, a když nakonec po mnoha návštěvách v ordinacích lékařů zašli k astrologovi, řekl jim, že v tomto klimatickém pásmu dítě mít nemohou. Krátce nato dostal otec, matematik a fyzik, možnost odjet služebně na rok do Bagdádu a přednášet na tamní univerzitě. V Bagdádu jeho žena skutečně otěhotněla a ještě před narozením dcery se rodiče vrátili do vlasti. 

 

Rodiče mi vysvětlili, že řeknou pravdu. A budou problémy

Příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968 Ivanu zastihl v předškolním věku na chalupě v šumavských lesích, kde byla na prázdninách s prarodiči. “Babička šla ráno 21. srpna do vsi pro mlíko. Najednou přiběhla na planinu před chatou, držela v rukou dvě síťovky a volala na dědu: ,Fančo, Fančo, já se z toho pos..u, začíná třetí světová válka!’ Načež děda sejmul ze zdi vzduchovku, připraven nás bránit.” 

Vzápětí přijel malou Ivanu vyzvednout otec se svým kamarádem, který vyzvedával syny ze skautského tábora: “V té malé škodovce nás bylo nacpáno sedm, vzadu seděly obě mámy a my tři děti u nich na klíně. Všichni jsme cítili ten strach, nevěděli jsme, co se stane. Po cestě jsme viděli spoustu tanků. V Modřanech nás Rusové zastavili, táta musel z auta vystoupit a stát s rukama na kapotě, v zádech zabořený samopal. Raději dal vojákům svoje hodinky, měl pocit, že nás tím ochrání.”  

Do roku 1969 rodiče zvažovali emigraci, dokonce strávili několik dnů ve Švýcarsku, kde se rozhodovali, jestli tam zůstanou, ale nakonec se vrátili do Československa. Na začátku normalizace proběhla u Málkových závažná rodinná porada, k níž byla přizvána i malá Ivana: “Tenkrát se v zaměstnání dělaly prověrky, kde lidé museli vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas se vstupem okupačních vojsk do Československa. Rodiče mi vysvětlili, že až se jich v práci budou ptát na jejich názor, řeknou pravdu - tedy že s okupací nesouhlasí. A že to pro mě může znamenat v dalším životě určitý handicap, může to mít vliv na to, kudy se bude ubírat moje životní cesta.” 

Pokud jde o otce, jeho postoj skutečně ovlivnil jeho vědeckou kariéru: v zaměstnání ho nejdřív izolovali na pracovišti, kam za ním nikdo nesměl, později přišel o práci úplně. “Minimálně rok byl bez zaměstnání. Nikde ho nechtěli přijmout. V práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci, se báli ho vzít. A na kotelníka ho vzít nechtěli, protože měl tři akademické tituly. Někdy jsme jedli jenom suchý chleba,” vzpomíná Ivana Málková. Teprve po roce našel zaměstnání ve výzkumném ústavu v Běchovicích.

 

Neznala jsem křestní jména svých spolužáků

Díky tomu, že rodiče ji odmala vychovávali s otevřeností, Ivana od začátku školní docházky pociťovala rozpor mezi tím, co se říká na veřejnosti a co v soukromí: “Vnímala jsem každodenní přítomnost strachu, že když řeknu něco nevhodného, ohrozím tím nejen sebe, ale celou rodinu. Nesla jsem si to až do dospělosti - toužila jsem říkat pravdu a často jsem ji také říkala, i jako provokaci. Zkoušela jsem, jakou reakci to vyvolá. Ale zároveň jsem se bála následků.” Bouřila se třeba tím, že na povinný obrázek továrny odmítla namalovat sovětskou vlajku. 

Komunistický režim se ale na normalizačním školství nepodepisoval jenom prvoplánovým prosazováním ideologie, ale i specifickou atmosférou ve třídách: “Byl to takový opak vřelosti. Neosobnost, zacházení s dětmi z pozice mocenské autority. Ponižování žáků před ostatními. Soudružka učitelka už od první třídy oslovovala děti příjmením. Později v dospělosti jsem si s hrůzou uvědomila, že si nepamatuji křestní jména některých spolužáků. Možná jsem je nikdy neslyšela.” 

Po základní škole se dostala na gymnázium, i když musela nastoupit do třídy s matematicko-fyzikálním zaměřením, které jí nebylo blízké. I tady pokračovala drobná každodenní šikana studentů: “Školník měl za úkol každé ráno zkontrolovat, co máme na sobě, když jsme přicházeli do školy. Nebylo možné mít na oblečení americkou, britskou nebo kanadskou vlajku. Když jsem jednou přišla v módní papírové bundě s americkou vlajkou, musela jsem mu ji odevzdat a vrátil mi ji po vyučování.” Kluci měli samozřejmě problémy kvůli dlouhým vlasům, dívky zase kvůli make-upu. Jindy Ivana narazila kvůli délce sukně, která byla paradoxně moc dlouhá: “S kamarádkou jsme si ušily maxisukně podle Burdy a profesorka nám vytkla, že dlouhé sukně se nosit nesmějí. Tak jsme šly domů, ustřihly jsme to a druhý den jsme přišly v minisukních. A zase to byl problém. Nakonec jsem profesorku dotlačila k tomu, aby mi na noze přesně vyznačila délku, která ji nebude provokovat.” 

“Těch omezení, ať už vyslovených nebo nevyslovených, bylo hodně a nedalo se to předvídat. Výsledkem byla neustálá obava, že něco může být použito proti mně,” dodává Ivana Málková. Přesto si na období gymnázia uchovala hezké vzpomínky díky vztahům se spolužáky a víkendovým čundrům v přírodě: “U táboráku jsme hulákali písničky Karla Kryla a dívali se, kdo z nedalekého kempu přijde a přidá se k nám. I anglické písničky byly projevem odvahy. Ale čím nás bylo víc pohromadě, tím byl strach menší.”

 

Nevstoupíš do strany, neuděláš státnice

V roce 1981 Ivana Málková odmaturovala, ale vlastně nevěděla, čemu by se chtěla v dospělosti věnovat. Jediná vysoká škola, na kterou se dostala, byla Vysoká škola ekonomická. “Nastoupila jsem tam, ale během tří měsíců jsem věděla, že chci odejít,” konstatuje. 

Dva roky pracovala v různých manuálních profesích, dělala uklízečku v horském hotelu ve Špindlerově Mlýně, chodila mýt okna, pracovala i v pečovatelské službě. Jednoho dne zahlédla inzerát, že na základní škole v Ďáblicích hledají učitelku na záskok, a protože gymnázium bylo tehdy dostatečnou kvalifikací, v roce 1983 tam nastoupila. “Během týdne jsem zjistila, že to je úžasná práce a že mi to s dětmi funguje,” říká.

Ředitelka jí doporučila vystudovat pedagogickou fakultu. Napodruhé se tam Ivana Málková skutečně dostala, začala studovat učitelství pro první stupeň. Učební náplň na fakultě ji ale velmi zklamala: “Čekala jsem, že se dozvím věci, které budu moci využít v praxi. Ale toho jsem se nedočkala. Místo toho jsme se učili vědecký komunismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politickou ekonomii. Ten politický tlak tam byl snad největší ze všech vysokých škol. Důležité bylo znát rozdíl mezi XIV. a XV. sjezdem KSČ a jaké svaly jsou zapojeny, když dítě skáče přes kozu. Ale jak mám to dítě chytit, když skáče přes kozu, to jsem se nedozvěděla.” 

Ve druhém ročníku na vysoké škole probíhal nábor studentů do komunistické strany. Ze čtrnácti studentek v jejich studijním kruhu oslovili všechny kromě Ivany Málkové. Její spolužačky byly ke vstupu nuceny i vyhrožováním, že když nevstoupí do KSČ, nenechají je udělat státnice. Ivana Málková se tomu ale vyhnula, zřejmě i kvůli politickému škraloupu svého otce. 

Na konci jejího studia, roku 1986, byly v Československu volby a Ivana Málková uvažovala o tom, že by na protest proti totalitnímu systému nešla volit. “Byla jsem na operaci se slepým střevem a v den voleb mě propouštěli domů. V nemocnici jsem řekla, že odvolím až doma. Ale volební komise za mnou přišla až domů. Řekli mi, že jestli chci dodělat vysokou školu, tak musím jít volit. Bála jsem se to odmítnout. Člověk nikdy nevěděl, co mu doopravdy hrozí, a tím právě vznikala nejistota a strach,” vysvětluje.

 

Vánoce se za komunismu neslaví

Po dokončení vysoké školy nastoupila jako učitelka v základní škole Na Smetance na pražských Vinohradech, pár kroků do kopce od Václavského náměstí. “Měla jsem pocit, že s dětmi ve třídě jsem svobodná, protože tam se mnou nikdo není. Můžu jim říkat, co chci, jen musím počítat s tím, že to doma budou vyprávět a nějak interpretovat. Ale nejsem pod přímou kontrolou,” popisuje. Cítila i sympatie ze strany rodičů. Věděla, že před některými rodiči a žáky může odložit neustálou ostražitost: “Jedno z dětí si na škole v přírodě začalo zpívat písničku od Karla Kryla. Hned jsem si ji zazpívala s ní a věděla jsem, že mám ve třídě spojence.” 

Nicméně školní život mimo chvíle strávené se žáky tak svobodný nebyl. Ve všech třídách musely viset nástěnky k politickým výročím. Ivana si nesměla ve třídě pověsit plakát s fotografií vodopádu, před Vánoci roku 1988 jí zakázali koupit do třídy vánoční stromeček, protože “Vánoce se za komunismu neslaví”. Vyvolala pohoršení, když odmítala ředitelku oslovovat “soudružko ředitelko”. Velké potíže měla například i kvůli tomu, že jednu dlouhodobě nemocnou žákyni doučovala u ní doma. 

Ještě více si proti sobě vedení školy popudila, když napsala otevřený dopis, ve kterém kritizovala některé nešvary ve školním provozu: “Jedna družinářka byla notorická alkoholička, měla schovanou láhev rumu, a když odpoledne přebírala děti, ani o sobě nevěděla. Další družinářka byla stará nervózní paní, která si děti přitahovala za krk držadlem deštníku. Proti tomu jsem se vymezila. Ale otočilo se to proti mně,” vzpomíná Ivana Málková. 

Když v lednu 1989 během takzvaného Palachova týdne začaly demonstrace na Václavském náměstí, děti z její třídy, které bydlely v bezprostředním okolí, si toho nemohly nevšimnout a bezprostředně reagovaly. “Vnímaly to jako atrakci, neměly z toho strach,” vzpomíná Ivana Málková. I ona chodila s manželem na demonstrace. Bydleli na Fügnerově náměstí, takže do centra na většinu demonstrací to měli blízko a mohli vyrazit, kdykoli se o nějaké dozvěděli. 

V létě 1989 se snažila mezi svými kolegyněmi ze školy šířit prohlášení Několik vět. “Měla jsem doma psací stroj, a protože maminka pracovala jako sekretářka, měla jsem velkou zásobu kopíráků, takže jsem text prohlášení opisovala a rozdávala,” vzpomíná. “Se dvěma kolegyněmi jsem to probírala v soukromí a nabídla jsem jim text k podpisu. Obě si ho přečetly a odmítly ho podepsat, měly strach.”

 

Vypadalo to jako po zatmění slunce

“Sedmnáctého listopadu 1989 se u nás doma sešlo několik přátel, že půjdeme na demonstraci na Albertov,” vzpomíná Ivana Málková. Vzala si s sebou fotoaparát a hodlala použít trik, který ji naučil jeden z přátel: hotový nafocený film schovat dírou v podšívce do vnitřku kabátu, aby jí ho policisté neodebrali. 

Vzpomíná na příjemnou atmosféru, když průvod zamířil na Vyšehrad a vtipná hesla jako “Zrušte MDH” [mezinárodní dělnické hnutí - neoblíbený předmět na tehdejších vysokých školách] nebo “Jsme na špatném hradě”. Nicméně pamatuje si také, že když fotografovala dění okolo sebe, lidé se na ni dívali s obavami: “Nevěděli, kdo jsem a proč je fotím,” poznamenává. Strach z tajných policistů byl všudypřítomný. 

Když průvod zamířil z Vyšehradu na Národní třídu, Ivana Málková šla v jedné z prvních řad. “Měla jsem pocit, že něco je tentokrát jinak než na jiných demonstracích. Překvapilo mě, jak obrovské množství lidí se k nám přidávalo,” vzpomíná. Podle jejích vzpomínek nešlo jenom o demonstraci studentů, jak se později často tvrdilo: “Kolem mě v průvodu bylo hodně lidí okolo třicítky, byli tam i čtyřicátníci a padesátníci.” Nicméně v davu nechyběli ani osamělí muži, které popisuje jako “podezřelé vykřikovače” a které považovala za policejní provokatéry. 

Průvod se zastavil na Národní třídě, cestu dál uzavíral policejní kordón. “Nedalo se nikam hnout. Čekalo se, co bude,” říká Ivana Málková. “Stáli jsme tam nejméně tři čtvrtě hodiny. Přestože jsem měla péřovou bundu, byla mi hrozná zima.” 

Ivana navrhla manželovi, aby se šli najíst do slovenské restaurace Koliba poblíž obchodního domu Máj. “Posouvali jsme se do Mikulandské ulice, kde průchod hlídali běžní policisté. Individuálně rozhodovali, koho nechají projít a koho ne. Prodrali jsme se až k nim a prosila jsem je, ať nás nechají odejít, že se mi chce na záchod a mám hlad. Dohadovali se mezi sebou a jeden z těch policistů potom řekl: ,Tak tyhle dva ještě pusť.’” 

Ivana s manželem šli do restaurace. A právě v době, kdy byli uvnitř, došlo k nechvalně proslulému násilnému zásahu proti studentům. Když vyšli ven, bylo už po všem: “Když jsme vyšli z hospody, měla jsem podobný vjem, jaký jsem později zažila při zatmění slunce. Jako by všechno ztichlo a zastavilo se. Říkala jsem si: ,To je konec světa.’ Okolo vládlo mrtvolné ticho,” popisuje. “Národní třída byla prázdná, na chodnících ležely jen zbytky rozšlapaných květin, svíček, poházené oblečení. Viděla jsem kaluže, které vypadaly jako krev, auta s promáčklou kapotou. Občas tu a tam procházeli policisté.” Ivana začala znovu fotografovat. “Pak jsem ale ucítila, že mi někdo klepe na rameno, a musela jsem mu odevzdat film z foťáku.” 

Věděla, že během toho, co byli v restauraci, zůstalo na Národní třídě několik jejích přátel, a tak spěchali domů, pustili si zprávy ze Svobodné Evropy a začali obtelefonovávat známé.

 

Zachránil ji nečekaný zázrak

Když v pondělí 20. listopadu přišla Ivana Málková do školy, zjistila, že před vchodem stojí ředitelka Jarmila Pachlová a zapisuje si jména učitelů a žáků, kteří přicházejí s trikolórou na klopě. “Já jsem měla trikolórové náušnice, které jsem si vyrobila. Ředitelka mě požádala, abych si je sundala, to jsem ale odmítla,” vzpomíná. 

Ve škole Na Smetance nepřinesl listopad 1989 rychlé uvolnění poměrů. Naopak, atmosféra zůstala stejně rigidní jako předtím. Když Ivana Málková v prosinci 1989 připíchla na nástěnku podpisový arch na podporu volby Václava Havla prezidentem, třikrát ho někdo strhl. “Postupně se to ale začalo obracet a podepisovali to i lidé, kteří se předtím tvářili, že jsem nepřítel státu,” říká. 

V podnicích i školách po celém Československu v té době probíhalo vyslovování důvěry či nedůvěry vedoucím pracovníkům. Ve škole Na Smetance to ale dopadlo jinak, než by se dalo očekávat. Komunistická ředitelka Jarmila Pachlová v tajném hlasování získala důvěru téměř všech zaměstnanců. “Jediný hlas vyslovující nedůvěru byl ode mě,” konstatuje Ivana Málková. Pro ni osobně to znamenalo stupňující se potíže. Začátkem roku 1990 na ni dokonce někdo zavolal školní inspekci. Sílící tlak vyvrcholil tím, že měla být přeložena na jinou školu. 

“Zachránil mě nečekaný zázrak,” říká Ivana Málková. “V únoru 1991 se mi ozvala spolužačka z gymnázia. Byla se synem u zápisu, a když viděla chování učitelek, pochopila, že do takové školy svého syna dát nechce. Rozhodla se založit soukromou školu a vyzvala mě, abych do toho šla s ní.” V září 1991 se tak Ivana Málková podílela na založení soukromé základní školy, Školy hrou, která sídlila v Břevnově poblíž hotelu Pyramida.

 

Škola bez známek a bez obav

“Neměla jsem nic nastudovaného, neznala jsem systém Montessori ani waldorfské školy. Chtěla jsem jen dělat svou práci s pocitem svobody a beze strachu, v přátelské atmosféře důvěry. Přestat učit podle nalinkovaných mantinelů, kdy všichni prvňáčci v celé republice musejí 15. září probírat písmenko A. Ve státních školách trvalo velmi dlouho, než se tohle uvolnilo,” popisuje Ivana Málková, s jakými představami vstupovala do soukromé Školy hrou. 

Velkou motivací pro ni byla touha učit bez známkování: “Známky jsou podle mě nátlakovým mocenským nástrojem,” říká. Ve škole Na Smetance, kde do té doby působila, se hodnotilo podle jednoduchého, velmi přísného systému - za každou chybu stupeň dolů. “Ve třídě jsem měla romského chlapečka, Davida, který, když napsal tři řádky, byl schopen udělat třicet chyb. Po pár týdnech jsem došla k závěru, že tohle dítě nikdy nedostane lepší známku než pětku. Když mi to došlo, nad hromadou sešitů jsem se rozplakala. Cítila jsem naprostou bezmoc.” Vytvořila si tedy svůj vlastní systém, jak žáky upozorňovat na chyby: každou chybu označila růžovou hvězdičkou. “Záměr byl, aby dítě chybu našlo a opravilo, třeba i s mojí pomocí. Když se mu to podařilo, brala jsem to tak, že úkol je bez chyby. Díky tomuto systému se Davidovi podařilo získat první dvojku v životě.” 

Ve Škole hrou měla možnost známkování zcela opustit: “S radostí vzpomínám na naše začátky, kdy neexistovala žádná pravidla a proplouvali jsme systémem podle svého.” V průběhu 90. let se začaly objevovat i další školy bez známek, například státní základní škola v Londýnské ulici, takže Škola hrou už nebyla tak osamocena a na ministerstvu školství se podařilo dosáhnout uznání slovního hodnocení jako alternativy známkování. 

V roce 1993 se Ivana Málková stala ředitelkou Školy hrou a zůstala v této funkci až do roku 2010. V roce 1997 se navíc stala vzhledem ke změně legislativy také majitelkou školy. “Naše škola procházela podobnými vlnami jako atmosféra v celé společnosti. Od počáteční euforie, kdy s námi rodiče prvňáčků do tří do rána brousili lavice, až po krize, boj o funkce a o moc. Pár lidí těžce rozdýchávalo, že jsem se stala majitelkou školy, i když nešlo o žádný faktický majetek. Asi po patnácti letech se škola stabilizovala,” popisuje Ivana Málková. 

Škola byla kapacitou malá, jen osmdesát dětí, přičemž v každé třídě jich bylo čtrnáct, později šestnáct. Později ji doplnil ještě výtvarný ateliér a jesličky Pohoda. Přestože škola neznámkovala, snadno vyvrátila rozšířený předsudek, že za takových okolností se děti “nic nenaučí”: “Děti měly nadprůměrné výsledky ve srovnávacích testech a osmdesátiprocentní až devadesátiprocentní úspěšnost u přijímaček na osmiletá gymnázia,” říká Ivana Málková. “Jedním z důvodů, proč u nás byly úspěšné i děti průměrně nadané, bylo to, že nebyly ve stresu, nebyly neustále konfrontované s neúspěchy. Byly sebevědomé a dokázaly přijít na originální řešení úloh, proto bývaly úspěšné i u přijímacích zkoušek.” 

Ve škole se zpočátku platilo školné 3000 korun ročně, což při tehdejších mzdách nebyla zanedbatelná částka: “Někteří rodiče prodali třeba auto, aby měli na školné. I ve škole se začalo objevovat rozevírání nůžek, k němuž docházelo v celé společnosti,” říká Ivana Málková. 

Připouští, že projekt Školy hrou, pro který pracovala s nasazením workoholika, byl pro ni také formou úniku ze soukromého života: přes velkou snahu a dlouhodobou léčbu se jí nikdy nepodařilo přivést na svět vytoužené vlastní dítě, její manželství se postupně rozpadlo. “Od dětství jsem si moc přála být mámou a smířit se s tím, že to život zařídil jinak, byla dlouhá cesta. Teď vnímám, že to, jak se můj soukromý život vyvinul, je pro mě také zdrojem síly. Nikoli jen zranění a křivda.”

 

Administrativa ji ubíjela

V roce 2010 Ivana Málková školu prodala a odešla z ní. Důvodem bylo psychické i fyzické vyčerpání. “Neuměla jsem delegovat povinnosti, všechno jsem si potřebovala udělat podle sebe, neuměla jsem dát důvěru druhým. Neuměla jsem se vyrovnat s tím, že vznikaly další soukromé školy, vnímala jsem je jako konkurenční ohrožení,” říká. “Kromě toho jsem tvořivý člověk a začala mě ubíjet neustále narůstající administrativa. Od úplné legislativní pustiny jsme dospěli až k přebujelosti nařízení, formulářů a hlášení.” 

V českém školství se podle ní od roku 1989 hodně změnilo k lepšímu: “Dnes už bych školy nedělila na soukromé versus státní, ale kvalitní versus nekvalitní. Schopný ředitel má možnosti, jak vytvořit prostor svobody,” říká. Naproti tomu se podle ní příliš nepovedl školský zákon, který nedovoluje učit nikomu bez vysokoškolského pedagogického vzdělání. 

Po odchodu ze Školy hrou Ivana Málková zaměřila svou profesní cestu trochu jiným směrem: “Vyhovuje mi pracovat v roli průvodce, konzultanta, mediátora. Jedinci nebo školy se na mě obracejí ve chvíli, kdy si nevědí rady, a já jsem schopna jim dodat svou profesní zkušenost a lidskou podporu. V této roli se cítím dobře.” 

 

Doba obnažuje charaktery

“Tato doba je skvělá v tom, že obnažuje naše charaktery, a to v obou extrémech. Extrémní padouchy i lidi schopné soucítit a podpořit ty druhé,” říká Ivana Málková o pandemii koronaviru. “Raduji se i z toho, že díky zavření škol během pandemie se obnažuje hloubka nedostatků ve školském systému. Ukazuje se, v jak nerovnoměrném prostředí děti žijí. Rodina, kde má každý svůj počítač nebo tablet, si ani nedovede představit, že existují rodiny, kde nemají nejenže počítač, ale ani připojení na internet.” 

“Vůbec ale nechápu, jak našim vládním činitelům prochází, že o všech zákazech rozhoduje jen pár lidí, mezi nimiž navíc výrazně chybí ženský úhel pohledu,” dodává. “Nedokážu pochopit, jak se z nás ze dne na den staly tak poslušné ovce, které přijímají jakékoli vládní nařízení. Jediné, na co se zmůžeme, je navzájem se napadat, kdo má ten správný názor. Snažím se k tomu nepřipojovat a nebýt kvůli tomu naštvaná. Ale spokojená s tím nejsem.”