Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chana Malka (* 1923)

• narozena 21. února 1923 ve Strakonicích jako Hana Fialová

• 1939 - židovská škola pro mládež v Praze

• podzim 1942 - s maminkou deportovány do Terezína

• podzim 1944 - transport do Osvětimi, Hana po týdnu do Oederanu

• 1945 - přes Terezín do Prahy, maturita, přijetí na vysokou školu

• 1946 - odjezd do Palestiny

• živila se úklidem, později u Iraq Petroleum Company

• 1948 - sňatek, manžel Meir Malka

• 1949 - narození dcery Hagar, o rok později syna Rona

• od začátku 60. let se do Československa s rodinou vrací

• jezdí přednášet mladým lidem o holocaustu do Česka a hlavně do Německa

• od 50. let se věnuje Feldenkraisově metodě, pohybu a psychosomatice

• v roce 216 žila v Haifě

Své dětství Hana prožila ve Strakonicích. Prvních deset let vyrůstala s rodiči a od čtyř let ještě sestrou Renou v moderním bytě, který tatínkovi - Karlu Fialovi, přidělil zaměstnavatel. Karel Fiala se živil jako úředník ve strakonické fezárně, jejíž židovští majitelé bydleli ve Vídni a fezy vyváželi do arabských zemí. Maminka Irma, rozená Kafková, pocházela stejně jako rodina Franze Kafky z Oseku. Jejich možné příbuzenství Hana doložené nemá, považuje ho ale za pravděpodobné. Kromě vedení domácnosti maminka pracovala jako učitelka němčiny. V první třídě onemocněla Rena zánětem pobřišnice a následkem nemoci zemřela. Vztah rodičů ztrátu dítěte neunesl, skončil rozvodem a Hana se s maminkou přestěhovala k dědečkovi, kterému ve Strakonicích patřil dům se dvěma obchody a velkou zahradou. 

Doma se mluvilo česky. Dědeček měl ještě řadu židovských přátel, ale maminka s Hanou měly už hlavně nežidovské přátele a známé. Hana chodila do běžné školy, s kamarádkami měly vše stejné, jen při hodinách náboženství čekala venku. Otec židovského původu nebyl. Rodina sledovala z dálky zhoršující se situaci Židů v Německu, ale nevěřila, že by se mohla přenést i přes hranice.

Nesměla jsem s nikým mluvit

V březnu 1939 přišli do Čech němečtí okupanti. Hana si vybavuje příjezd prvních německých motorek se sajdkárami. Do školy chodila do konce června, od září už ale znovu nastoupit nemohla. Následoval zákaz styku s českými kamarádkami, izolace. “Němci to dělali všechno pomalu. Nejdřív jsme nemohli to, potom ono, za dva měsíce jsme museli někoho vzít do našeho bytu, protože vzali jemu byt pro Němce. S mýma nejlepšíma přítelkyněma jsme stály někdy jedna vedle druhé a nemohly jsme mluvit, protože jsme měly strach, že nás někdo udá,” popisuje pohnutou dobu. Zákaz se vztahoval i na otce, se kterým se vídala tajně. 

Maminka našla v Praze židovskou školu, do které Hanu poslala, ale i tu po pár měsících zavřeli. Židovská obec se tehdy pokusila vyslat mladé Židy do zahraničí v rámci programu Hachšara, který je měl připravit na život v Palestině. Do ciziny se už ale nedostali. Během následujících let pracovali převážně na moravských statcích, kde se učili práci v zemědělství a domácnosti. S prvními transporty skončilo i to a Hana se vrátila domů. Už ale ne do Strakonic, o majetek mezitím přišli a maminka žila ve Strunkovicích, kde ji ubytovala křesťanská rodina Kotálových. Strunkovičtí jim navzdory situaci hodně pomáhali, dělili se s nimi o jídlo, trávili společně večery. Za Hanou jezdili přátelé, se kterými se potkávala v lese. Všichni se však báli. Oprávněně. Dědeček z otcovy strany si přál, aby Hana přestoupila ke křesťanství. Nedokázala však přijmout riziko, že by je s maminkou rozdělili. Mezitím zemřela strakonická babička na zápal plic poté, co ji nesměl navštívit lékař. Dědeček prodělal mozkovou příhodu, s tetou, která přišla v koncentračním táboře Mauthausen o manžela, bydlel před odesláním do transportu v Horažďovicích u jiné židovské rodiny. Když i dědečka odvezli transportem z Klatov do Terezína, po dvou měsících v ghettu zemřel. 

Transport Cd číslo 470 Klatovy - Terezín

Na podzim 1942 přišlo Haně s maminkou povolání do transportu. V klatovské škole, kde se Židé z širokého okolí shromažďovali, strávily dva dny, než je přeplněný osobní vlak převezl 26. listopadu zasněženou krajinou do Terezína. Každou ubytovali jinde. Hana se dostala mezi dalších sedmdesát mladých žen do třípokojového bytu po české rodině. Maminka měla svou matraci na zemi mezi starými lidmi, než jí Hana našla jiný pokoj. Terezínské ghetto přetékalo novými obyvateli. Zatímco sem přijížděly další transporty, jiné odvážely Židy po stovkách do pracovních a vyhlazovacích táborů na Východ.

Ačkoli nešlo o vyhlazovací tábor, smrt byla v Terezíně doma a lidé si postupně zvykli na každodenní obrázek mrtvých na kárách, kteří nepřežili noc kvůli nemocem a bídným podmínkám. Hana a její vrstevnice to vše snášely lépe. Pracovaly, dostávaly oproti starým lidem více jídla, po večerech si povídaly, hrály hry. Pokud to bylo možné, dělily se se starými o příděly potravin, pomáhaly si. Ačkoli se v ghettu pořádaly i kulturní akce, nové vztahy moc nenavazovaly: “V Terezíně byly koncerty, ale neskamarádili jste se s lidmi, co seděli vedle vás, protože zítra už jste je neviděl. Přátelili jste se s lidmi, se kterými jste pracovali nebo bydleli.“ Hana nejdříve pracovala s dětmi, později se staršími chlapci, několik měsíců také v glimru, dílně na štěpení slídy. 

Poslední vagon

Poprvé se jí maminku z transportu dostat povedlo, podruhé, v říjnu 1944, už to štěstí neměly. Haně jako židovské míšence se měl transport vyhnout. Dílem osudových okolností to ale dopadlo jinak. Židovka stejného příjmení uprosila povolaného úředníka, aby ji a jejího syna do transportu neposílal. Našel proto ženu shodného jména, Hanu a určil pro cestu na Východ ji. Když se přihlásila u samotného vlaku, že jím jet nemá, německý úředník jí vše potvrdil, ale zároveň řekl, že mají o vagon navíc, musí ho naplnit, a proto Hana i tak pojede. V posledním vagonu se sešla s přítelkyněmi, které měly v předním rodiče, a proto se do transportu přihlásily dobrovolně. V Osvětimi běžely všechny hned dopředu, aby se s nimi sešly. To jim zachránilo život, protože se tak neplánovaně dostaly mezi dvě stě prvních mladých žen, které vstupní selekce vyčlenila pro práci v Německu. 

S maminkou se už Hana nikdy nesetkala. Nedozvěděla se, zda zemřela v plynové komoře hned po příjezdu, nebo až po půl roce. Po týdnu osvětimských apelů, vařících sprch, spaní po deseti v jedné posteli a hlavně prohlédnutí, že většinu lidí čeká smrt v plynu, čekala Hanu cesta na jiné místo. 

“Nevěřily jsme, že živé lidi spalujou, že něco takového existuje. A oni nám říkali: ‘až vyjdete ven, tak se podívejte na oblohu, uvidíte, že je tam kouř, to je kouř z lidí, kteří přijeli s vámi…’ To už je člověk hrozně otupělý, už nemyslí, je jako automat.” 

S jednou ze svých přítelkyň se Hana dostala do tábora v Oederanu. Uklízely pokoje esesaček, pracovaly v místní textilní továrně proměněné na muniční a zbrojní továrnu nebo později v zahradě. Po šesti měsících, s blížící se ruskou frontou, tábor opustily. Ve stále řídnoucím doprovodu dozorkyň, které se postupně všechny vytratily, dorazily po osmi dnech do dvě hodiny cesty vzdáleného Terezína. Vlaky nejezdily, pro všeobecný chaos a pohyb se jen pomalu dobraly cíle cesty, během níž neměly jistotu, zda je nazabijí, aby nemohly svědčit o prožitých hrůzách. V Terezíně ji z davu vytáhla jiná kamarádka a odvedla ji k sobě do pokoje. Postupně přicházeli další lidé z pochodů smrti, vlaky přivážely položivé a mnoho mrtvých. 

Na tanku do Prahy

V terezínském ghettu se osvobození nijak bouřlivě neslavilo. K smrti vyčerpaní lidé čekali na pomoc, ti, kdo mohli, se odsud snažili dostat nebo pro ně přijeli příbuzní. Hana tu dlouho nezůstala. Našla ruský tank a požádala posádku, aby ji vzala s sebou do Prahy. Zažila vítání, přívaly květin, a když nemohl tank dál, přestoupila do auta a pak i na náklaďák. Z kraje Prahy už šla pěšky, přímo na Staré město do Židovské obce, kde se o ni postarali. 

Hana dostala v Praze přidělený pokoj, a když opět jezdily vlaky, vydala se za otcem do Strakonic. Z maminčiny strany nikdo jiný nepřežil, tatínek měl novou rodinu. Všichni Hanu velmi podporovali. Dostala zpět zcela vybydlený dům po dědečkovi, udělala maturitu a vrátila se do Prahy, kde ji přijali na vysokou školu. Vadila jí ale přítomnost vojáků a opakující se tlak na to, aby vstoupila do komunistické strany. Haně se vidina života v poválečném Československu nelíbila, a tak napsala strýci do Palestiny. 

Palestina

Ještě v Praze se Hana provdala a téhož dne rozvedla, aby získala pas, na který mohla do Palestiny vycestovat. Sňatek jí zprostředkovala židovská organizace, její půldenní manžel byl v britské armádě. Cestovala tak potom jako paní Lichtenfeldová s dalšími lidmi na luxusní jachtě a po příjezdu bydlela u svého strýce, který měl v Haifě malý domek. Protože mnoho jejích známých žilo a pracovalo v kibucu Kfar Ruppin na severovýchodě země, připojila se na čas k nim. Brzy ovšem zjistila, že velká horka a noční vytí šakalů nejsou pro ni a vrátila se do Kyriat Chaim, kde si našla práci u Iraq Petroleum Company. Brzy nato potkala v autobuse sympatického Meira Malku, kořeny jehož rodiny sahaly do Maroka a v roce 1948 se za něj provdala. “Den před svatbou jsem si jela koupit boty do Haify a na autobus, který jel po tom mém se střílelo a bylo tam spoustu mrtvých. Pořád bylo napětí, pak byla válka.”

Strýc je nechal bydlet v domečku, kam se jim o rok později narodila dcera Hagar a rok po ní syn Ron. Tělo Hany ale nebylo po prodělaných válečných útrapách ještě dost silné a dvě rychle po sobě jdoucí těhotenství a porody ji zanechaly velmi slabou a nemocnou. Doktoři zjistili, že má málo červených krvinek. V té době kontaktovala v Izraeli již věhlasného Moshé Feldenkraise a začala cvičit jeho metodu. Hanin organismus se rychle zotavil, cvičení pro sebe se brzy stalo také cvičením pro druhé, a Hana si tak našla životní cestu a novou práci, kterou v menší míře vykonává dodnes.

Když se Hany zeptáte, jak si zvykla na život v Palestině, zcela odlišné zemi, než bylo Československo a zemi, kde od jejího příjezdu probíhaly války a stále se nachází ve stavu bojové pohotovosti, odpoví následovně: “Byli jsme zpočátku všichni hrozně chudí, nebylo co jíst, všechno bylo na lístky, například jsme vařili kopřivy, všechno bylo skromné, ale bylo to dobré, protože se všem dařilo špatně, tak nebyla žádná závist. V létě bylo horko, což bylo dobře, v zimě to také nebylo tak špatné a člověk si zvykl.“ Když do Izraele přijela, v místě, kde bydlela, tahala kočárek s dítětem za sebou, protože na zemi nebyla dlažba ani asfalt, jenom písek. Od té doby zde žijící Izraelité vybudovali moderní stát. Rozdíl válek, které prožila, vnímala Hana jako zásadní. V té evropské, všudypřítomné, šlo o cílené vyhlazování národa, v arabsko-izraelských o boj za nárok tohoto národa na svébytný život ve vlastním státě. “Nebylo to všude, necítili jsme, že je válka.” 

Zvykla jsem si žít v určitém napětí

Přesto se do Čech ráda vrací. Poprvé se jí podařilo přijet s rodinou na počátku šedesátých let. Vízum dostala jen šťastnou náhodou při návštěvě Vídně, a tak ji i její rodinu čekala dobrodružná cesta do ostře střeženého Československa. Na hranicích přísné prohlídky, v Praze provokace tajných ve snaze přistihnout Hanu při chybném kroku, sledování. Ale Meir i děti poznali dědečka ve Strakonicích, Hanině rodném kraji a od té doby se sem pravidelně každý rok vraceli. Chana se přijela podívat i na plastiku sedmiramenného svícnu, který v roce 2009 z iniciativy Gymnázia Strakonice ve městě odhalili, navštívila i studenty ve škole. Památník je věnovaný ztraceným sousedům z období druhé světové války.

Hana jezdívá také do Německa, kde vypráví mladým lidem o svém životě. Rozhovory s nimi ji těší a považuje je za smysluplné. V případě setkání se svými vrstevníky ale často necítí pevnou půdu pod nohama: neví, kým tehdy byli. Na druhou stranu v Izraeli není téma holokaustu nijak aktuální. Řeší své současné války a ztráty a Hana by si pro židovský národ přála konečně trochu klidu, opravdový mír. Se svým mužem a dětmi nikdy podrobně o svých válečných prožitcích nemluvila. Nechtěla, aby věděli, čím musela projít, bylo to příliš čerstvé. “Ze začátku se mi to hodně vracelo, měla jsem zlé sny, ale teď už ne. Cokoli o holokaustu řeknete, nikdy to nevyjádří to, čím byl. Je hrozně těžké o tom mluvit s lidmi, kteří tam nebyli. Nesmí se na to zapomenout, ale zpočátku jsem nechtěla, aby lidi věděli, co jsme prožili.”

S Čechy se Hana setkávala a setkává velmi ráda dodnes. V Izraeli si ale zvykla brzy na to, že se neustále něco děje, ranní zprávy jsou večer už staré, oproti českým novinám, které na přední straně řeší roční úrodu hub. Zvykla si proto žít v určitém napětí.