Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Mgr. Štěpán Málek (* 1966)

Nebojte se a nestyďte se

  • narodil se 24. listopadu 1966 v Chlumci nad Cidlinou

  • vyrůstal v Novém Bydžově

  • v šestnácti letech poprvé vyslýchán StB za údajné hanobení mapy Sovětského svazu

  • vystudoval střední školu kamenickou v Hořicích

  • stál u zrodu několika rockových kapel

  • nastoupil ke studiu na pedagogickou fakultu v Hradci Králové

  • z vysoké školy byl před rokem 1989 účelově vyloučen

  • pracoval v cihelně a na poště

  • v listopadu 1989 se účastnil manifestací

  • v 90. letech vystudoval sochařství na AVU

  • ve svazcích StB byl veden jako kandidát tajné spolupráce a agent

  • vědomou spolupráci s StB odmítá

  • v roce 2019 se živil jako středoškolský pedagog a bydlel v Holicích

Ostrůvky svobody si lidé dokázali vytvářet i za komunistického režimu. Když výtvarníci nemohli vystavovat, svolali se známí a výstava se uspořádala v lese. Koncerty probíhaly na soukromých akcích, třeba na svatbách. Informace se šířily hlavně ústně a samizdatovými časopisy. „Nabízeli jsme lidem jinou alternativu, jak v tomhle marasmu fungovat,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2019 Štěpán Málek. 

 

Ředitelská důtka za černé brýle

Narodil se 24. listopadu 1966 v Chlumci nad Cidlinou. Dětství a část dospívání prožil v Novém Bydžově. Patří ke generaci, která neměla přímou zkušenost s okupací vojsky Varšavské smlouvy. Říká, že jako čtyřleté dítě byl nadšený z prohlídky sovětského obrněného transportéru.

Jeho prarodiče soukromě hospodařili, ale pod nátlakem vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Štěpánův otec tak mohl vystudovat vysokou pedagogickou školu, absolvoval večerní kurzy marxismu-leninismu a stal se ředitelem školy, prý jako jeden ze tří nestraníků v kraji. Učitelkou byla i jeho matka. 

Ve čtrnácti letech narazil Štěpán Málek v jakémsi časopise na článek Punkrockové šílenství, který poukazoval na „prohnilou dekadenci kapitalistického Západu“. Začal se o punkovou hudbu zajímat a zpočátku toto hnutí nespojoval s jakoukoli politickou provokací, na rozdíl od podezřívavých soudruhů. Ti ve svobodomyslném hnutí viděli protest proti doktrinářskému režimu. Když nastoupil roku 1981 na střední kamenickou školu v Hořicích, tzv. „šutrárnu“, otevřel se mu do té doby neznámý svět undergroundu. Poznal spoustu nových lidí. Vzpomíná například na koncert tehdejší kapely Letadlo. Po koncertě se rozjelo na škole vyšetřování, vadila nejen účast na koncertě, ale i černé brýle. Pro Petra vše skončilo ředitelskou důtkou. Po čase se stal členem Jazzové sekce Svazu hudebníků, organizace, kterou režim postupně vytlačil do ilegality.

 

Na výslech musel přijít taťka

První zkušenost s výslechem StB přišla v šestnácti letech. Se dvěma kamarády v Bydžově založili Klub K. A. V., oficiálně Klub amatérských výtvarníků, sami sebe ale nazývali Klubem avantgardních výtvarníků. Tehdejší osvícený magistr Mirko Petrovič jim dovolil vystavovat jejich díla ve výloze lékárny. Soudruzi si prý všimli, že na jednom objektu vystaveného díla s názvem Cestovatel byla zhanobená mapa Sovětského svazu. Ve skutečnosti šlo pouze o připínáčky vytyčenou trasu po staré mapě ze školního atlasu.

„Já jsem doma tenkrát makal u míchačky a přijeli si pro mě nějací pánové v civilu a odvezli si mě na policejní stanici v Bydžově. Pak tam musel přijít taťka, protože jsem nebyl plnoletý. Reagovali na anonymní udání nějaké soudružky, která se podepsala jako zasloužilá komunistka z roku 1948. A to byla moje první konfrontace s oficiální mocí.“ Protokol za něj musel podepsat otec.

 

Policejní zásah v Bělči připomínal Rudolfov

První pamětníkova kapela se jmenovala Ježkovy zraky. Později s Pavlem „Pafkou“ Doležalem založili na jaře 1985 kapelu Machinace a na podzim téhož roku se přejmenovali na Kmitací Adapter. V roce 1988 pak vznikla punková kapela N.V.Ú. (Nepřichází v úvahu), která hraje dodnes.

Plánované vystoupení Štěpánovy kapely na svatbě v Bělči rozehnala policie. Zásah prý připomínal legendární masakr v jihočeském Rudolfově v roce 1974. Po legitimování a násilném rozpuštění akce je dle slov pamětníka „ztřískali na jednu hromadu“, a pak účastníky sváželi do Malšovic na kriminálku k výslechu. Policejní bezpráví prý Štěpánovi tehdy otevřelo oči, zpracováván tehdejší komunistickou propagandou žil v představě, že něco takového je možné jen na Západě. 

Aby se vyhnul vojně a mohl se nadále věnovat kapele, rozhodl se nastoupit ke studiu pedagogické fakulty v Hradci Králové. Ve škole neuspěl u obávané zkoušky ze staroslověnštiny. Na rozdíl od jiných studentů mu škola zamítla opravný děkanský termín a ze školy ho vyloučili. Po sametové revoluci se otec pamětníka od tehdejšího proděkana dozvěděl, že se tehdy škola účelově zbavila „problémového“ studenta. 

 

Estébáci Miloš a Leoš  

O kapitole, kterou označil za velmi traumatizující, začal pamětník hovořit sám. StB ho podruhé kontaktovala, když už studoval na vysoké škole. V té době už byl členem Jazzové sekce a hrál amatérské divadlo s Petrem Stančíkem, takže byl podle svých vlastních slov v kontaktu s lidmi z královéhradeckého disentu.

StB si ho vyzvedávala nejdříve rovnou ze školy a později z práce. „Poprvé přišla paní z vrátnice, že na mě čekají nějací dva pánové. Naložili mě do auta, vzali mě na Nový Hradec a už to do mě hustili.“ Vyděsilo ho, když zjistil, že o něm vědí úplně všechno, včetně toho, s kým se stýkal, s kým chodil nebo které hospody navštěvoval. Na výslechu se ho snažili zpracovat různým způsobem vyšetřovatelé, kteří si říkali Miloš a Leoš, zdrželi se však fyzického násilí. Vyhrožovali mu, že by mohl mít problémy nejen on sám, ale i jeho tehdejší přítelkyně. Proto se s ní prý raději rozešel. 

Estébáci se Štěpána u výslechů ptali, kde a s kým s kapelou hráli, nebo kdo všechno byl na akcích přítomen. Když z něj zkoušeli dostat konkrétní jména, naivně tvrdil, že občanská jména nezná, jen přezdívky. „Fotky neukazovali, takže jsem se nemusel nijak kroutit a potit a dělat, že je neznám. Třeba se mě ptali, jestli na té akci byli nějací chartisti,“ líčí pamětník. „Říkal jsem jim, že mě politika nezajímá.“ Jindy estébákům tvrdil, že se po koncertě opil a nic si nepamatuje. „Ten fakt, že bych donášel nebo že bych jim volal, jako že jsem někde byl ‒ nedělal jsem to. Přesto jsem agent,“ komentuje záznamy z estébácké evidence.

 

Z pošťáka sochařem

„Nalepil jsem si na záda kožené bundy fotky Havla a Dubčeka a s cedulí Havel for president jsem šel manifestovat,“ vzpomíná Štěpán Málek na dny sametové revoluce na sklonku roku 1989. Po vyhazovu z vysoké školy pracoval v cihelně i ve vodárně, u kameníků a nakonec na poště. Po pádu komunistického režimu nastoupil ke studiu sochařství na AVU. Na stejnou fakultu se shodou okolností vrátil v roce 1996 jako vysokoškolský pedagog. Vyučoval tam 16 let. V době natáčení rozhovoru učil na soukromé umělecké škole v Pardubicích. Svůj ateliér měl v Holicích. Dál koncertoval s kapelou N.V.Ú. Po svých životních zkušenostech razí Štěpán Málek heslo: „Nebojte se a nestyďte se.“

 

Věřte, nebo nevěřte

Pamětník se ve vyprávění vrací k tématu údajné spolupráce se Státní tajnou bezpečností. Podle dochovaných záznamů byl ve svazcích StB veden od 12. února 1988 jako kandidát tajné spolupráce a později od 28. června 1988 jako agent. 

Pamětník se sám po revoluci snažil zjistit, co vše o něm StB archivovala. „Přes Čuňase, Stárka z BISky, přes Lubora Maťu jsem dostal kontakt na Pavla Brunhofera, chartistu a archiváře na ministerstvu vnitra, a jediné, co zjistil, bylo, že můj svazek byl zničen.“ Ke skartaci mělo dojít 6. prosince roku 1989. „Věřte mně, nebo nevěřte, nejsem schopen víc k tomu zjistit.“ Stejná slova použil v otevřeném dopise, který byl na jeho žádost otištěn po revoluci ve fanzinu trutnovského festivalu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Petra Vintrlíková)