Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Málek (* 1930  †︎ 2021)

• narodil se 21. srpna 1930 v Praze

• studoval na gymnáziu na nám. Jiřího z Lobkovic

• po válce působil jako aktivní člen Národně socialistické mládeže

• poté souběžně studoval pedagogickou a filozofickou fakultu

• po únoru 1948 se podílel na ilegální zpravodajské činnosti pro skupinu Barrandov, která byla napojena na exilové vedení Národně socialistické strany

• 30. dubna 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen na 11 let

• trest si odpykával nejprve v Jáchymově, později na táboře Nikolaj a Rovnost, dále ve Vykmanově a také na Slavkovsku (Horní Slavkov)

• v roce 1960 byl po amnestii podmínečně propuštěn, ale na jaře 1962 byl opět zatčen a poslán do věznice Leopoldov

• definitivně byl propuštěn v roce 1965

• po propuštění se mu podařilo dostudovat FF UK, pracoval tam jako asistent

• později působil ve Výzkumném ústavu geodezie a kartografie

• po roce 1989 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

• působil v Konfederaci politických vězňů (společně s Františkem Šedivým, napojeni na stejnou skupinu Barrandov)

• zemřel 22. listopadu 2021

Jiří Málek se narodil 21. srpna 1930 v Praze. Nejprve rodina bydlela na Hradčanech, kde jeho otec pracoval jako učitel, později jako ředitel v Ústředním dětském domově (tzv. sirotčinci). Zde pracovala jako ekonomka také maminka Jiřího Málka. Vyrůstal jako jedináček. V roce 1936 se přestěhovali do Říčan, otec se stal ředitelem Léčebného ústavu (tzv. olivovny). Byl vychováván v „masarykovském duchu“, jeho otec byl voličem národních socialistů. V Říčanech vychodil obecnou školu a poté se přihlásil na gymnázium na náměstí Jiřího z Lobkovic na Vinohradech v Praze. Na gymnázium začal chodit v roce 1941, tehdy Němci povolili na gymnáziu otevřít pouze jednu třídu. „Pamatuji si, že se tam přihlásilo asi dvě stě čtyřicet studentů, ale jenom čtyřicet mohli přijmout. Kantoři na nás po letech vzpomínali jako na výbornou třídu, protože nás vybírali velice poctivě.“

První rok bydlel Jiří Málek u strýce ve Strašnicích, později dojížděl z Říčan denně do Prahy. „Na gymnázium jsem ale chodil jenom jeden rok, protože pak budovu zabrali Němci a udělali z ní lazaret pro německé vojáky (SS-Rekonvalescentenlazaret). Vyšší třídy musely chodit do Dvořákovy ulice na Žižkově a nižší třídy, ve kterých jsem byl i já, chodily na náměstí Sladkovského na Žižkově. Tam jsme prožili válku, zažili jsme také nálety. Pamatuji si, že se vyhlašovalo tzv. Luftgefahr-zehn čili letecké nebezpečí-deset. Znamenalo to, že jsou nepřátelská letadla vzdálena deset minut od místa, kde byl poplach nahlášen. My děti jsme to vždy uvítaly, protože se rozpustila škola. Na konci války to bylo docela časté.

Také dojíždění do školy bylo trochu tvrdé. Nejhorší byly nálety na vlak cestou z Říčan. Koncem války létali tzv. kotláři. Říkalo se jim tak proto, že stříleli do kotlů lokomotiv. Ve dne létali Američané a Angličané létali v noci. Americká letadla systematicky rozstřelovala všechny lokomotivy, které piloti spatřili. Pravidelně jsme dojeli na jedno místo do Uhříněvsi a vtom se obvykle objevila americká stíhačka, hodila červený signál, raketu před vlak, aby zastavil a lidé vyskákali do příkopů. My kluci, i přestože jsme jezdili v prvním, tzv. školním vagonu, jsme brzy zjistili, že střílí velmi přesně, zůstávali jsme klidně sedět, hráli jsme karty a před námi americké letadlo rozstřílelo lokomotivu. Poté jsme museli jít z Uhříněvsi pěšky domů do Říčan.“

Osvobození Říčan

Na konci války se očekával příchod Rudé armády, už se vědělo, že Američané nepřijdou. „Do Říčan přes Prahu přišla Rudá armáda, asi Ukrajinci. Nebyly to ty hordy, které vtrhly na Moravu, tedy vojska maršála Malinovského, složená z velké části z kriminálních zločinců. Proto se tam za trestné činy jako rabování či znásilňování popravovalo, ale sám jsem to neviděl. Po válce jsem se vrátil ke studiu na Lobkovicovo náměstí. Zjistilo se, že ten lazaret pro německé vojáky bylo ve skutečnosti cvičiště vojáků SS. Všichni kluci, kteří se tam dostali včas, se vybavili jejich zbraněmi. Každý měl nějaké ozdobné dýky, alespoň jednu pistoli s náboji. Někdo si troufl vzít i pár ručních granátů.“

Národním socialistou

Po válce stoupal vliv komunistické strany, zakládaly se národní organizace mládeže, například Svaz české mládeže (SČM). Ta byla později spolu s třemi dalšími sloučena v Československý svaz mládeže. „Dělal se tam velký nábor, ale my jsme hned zpočátku pochytili, že to není ta pravá záležitost. Už se nepamatuji, jestli jsme tam vstoupili a oni nás poté vyškrtli, ale prostě jsem tam nechodil. Začali jsme se organizovat politicky. Většina z nás včetně mne vstoupila do Národně socialistické strany, rozhodl jsem se ke vstupu kvůli svým osobním zkušenostem a i proto, že už můj dědeček a tatínek byli národní socialisté. V naší třídě nás bylo organizováno několik. A i ti, kteří nevstoupili, byli sympatizanti. Myslím, že komunisté byli asi dva. Únor tam proběhl poměrně klidně, protože my jsme byli reakční gymnázium. Národní socialisté zde měli naprostou většinu i v profesorském sboru, takže ani nikoho nemohli vyloučit. Pokud se dobře pamatuji, žádné čistky nebyly. V únoru 1948 sice vyměnili ředitele, ale tím to končilo.“ Všechny tyto události strávil Jiří Málek s rodiči v Říčanech, zpátky do Prahy se stěhovali až v roce 1949. Otec Jiřího Málka jako národní socialista musel vzít zavděk podřadnějším místem na městském úřadě.

Rok 1949 byl pro Jiřího Málka rokem maturitním. „Podle tehdejších zásad jsme měli mít maturitu z jednoho cizího jazyka. U nás to byla angličtina. Šest týdnů předtím nám oznámili, že se nematuruje z angličtiny, ale z ruštiny. Dovedete si představit, i když jsme ruštinu měli, co se člověk za šest týdnů asi mohl naučit? Ale odmaturovali jsme a téměř všichni jsme žádali o studium na vysoké škole. Měl jsem enormní zájem, abych se dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem chtěl studovat kombinaci zeměpis, dějepis. Abych se tam dostal, udělal jsem takový pokus: přihlásil jsem se na vojenskou akademii, pak na vysokou politickou a na filozofickou fakultu. Bylo mi jasné, že na vojenskou akademii mě nevezmou, protože tam už byly zkoušky odbyté. Věděl jsem, že mě jako funkcionáře Národně socialistické mládeže ani na politickou školu vzít nemohou. Na filozofické fakultě jsem dělal krátký pohovor. Zeptali se mě, odkdy dokdy jsem byl členem Národně socialistické mládeže (strany zakládaly vlastní svazy mládeže, pozn. aut.). Poněvadž jsem pochopil situaci, tak jsem prohlásil, že od 4. dubna 1946 dodnes. Samozřejmě, že Mládež už byla dávno zakázána, proto mi bylo jasné, že ani zde studovat nebudu. Něco podobného udělal můj kolega, který u pohovoru na otázku: Kdo je čínský ministerský předseda? prohlásil: Ping-pong.“

Druhý den Jiří Málek zjistil, že není přijat, ale je přeřazen na pedagogickou fakultu. „Je zajímavé, že na pedagogickou fakultu byli přeřazováni všichni ti, kteří jinde neuspěli, většinou z politických důvodů. Celý systém byl postavený na hlavu, protože učitelský sbor se potom skládal z těchto živlů, které z nějakých důvodů jinam jako antikomunisty nevzali. Cestou na pohovor na pedagogické fakultě jsem otevřel posudek a viděl jsem, že to není posudek, ale rozsudek. Roztrhal jsem ho a strčil do kanálu. Na pedagogické fakultě jsem udělal pohovor na výbornou. Zeptali se mě, kde mám posudek. Tak jsem jim řekl, že jim ho samozřejmě pošlou poštou. Nikdy nepřišel, ale nikomu to nevadilo. Na univerzitě panoval zmatek.“ Jak již bylo zmíněno, Jiří Málek chtěl studovat kombinaci oborů dějepis a zeměpis, ta však nebyla otevřena. „Nabídli mi kombinaci oborů čeština a dějepis. Druhý den mi řekli, že jsem přijat na češtinu a ruštinu! Řekl jsem, že přihlášku beru zpět a půjdu klidně na vojnu. Ale proděkan z R tužkou udělal D a začal jsem studovat dějepis. Takhle se tam jednalo. Seznámil jsem se tam s profesorem Böhmem, prehistorikem, který také přednášel na filozofické fakultě. A ten mi doporučil, abych se na ni také přihlásil. Dělal jsem potom obě fakulty najednou.“

Ilegálně činný student napojený na národní socialisty a skupinu Barrandov

Jako student pedagogické i filozofické fakulty se Jiří Málek věnoval ilegální odbojové činnosti. Ta spočívala v pokračování činnosti Národně socialistické mládeže. „Na této bázi jsme se dále scházeli i po únoru 1948 a chtěli jsme proti nastupujícímu režimu něco udělat. Vyskytla se možnost napojení na zahraničí zpravodajskou službu s tím, že informace budou použity, jakmile vypukne obecně očekávaná třetí světová válka. Ta se očekávala v důsledku událostí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy.“

Skupina Jiřího Málka byla napojena na skupinu Barrandov. „Hlavní skupina se jmenovala Barrandov, protože na Barrandově měla tři funkční tanky se střelivem a s vycvičenými tankisty. Zbraně jsme měli všichni po Němcích doma. Jednalo se o velkou, vojensky organizovanou skupinu, která měla napojení na národně socialistické zpravodajské kruhy v zahraničí. Chybou ale bylo, že se skládala z funkcionářů Národně socialistické strany a byla propojena na Petra Zenkla, Vladimíra Krajinu a Huberta Ripku. Pro Státní bezpečnost nebylo těžké tyto lidi vytipovat. Naším úkolem bylo vytvářet jednak politické zprávy, které ukazovaly náladu mezi určitými skupinami obyvatelstva. Pak byly zprávy ekonomické, kde jsme třeba měli informace o určitém nedostatkovém zboží. Často šlo o věci strategického charakteru: zásoby kovů, chemikálií atd. A také šlo o zprávy vojenského charakteru: o dislokaci jednotek nejenom vojenských, ale také třeba SNB. Například jsem, myslím, že to bylo v roce 1951, osobně konspirativně telefonoval z budky na Velvyslanectví Spojených států. Dnes by to bylo snadno zachytitelné, tenkrát ale ne. Cestou v tramvaji jsem vyposlechl rozhovor dvou důstojníků o tom, že dvě norská letadla NATO přistála v Ruzyni. Věděl jsem z Hlasu Ameriky, že se postrádají dvě stíhačky. Letecký atašé na velvyslanectví byl nadšený z toho, že se našly. Byla to naprostá náhoda. Zprávy jsme pak předávali našemu spolužákovi Čestmíru Čejkovi, členovi hlavní skupiny.“

Vedení této skupiny pozatýkali v roce 1950 a jejich proces byl označen Zdeněk Slavík a spol. Byl to jeden ze 34 procesů, které navazovaly na centrum Milady Horákové. Čestmír Čejka při vyslýchání nic neřekl, proto podskupina, ve které působil Jiří Málek, mohla působit i nadále. Později se napojili na další skupinu, která však byla řízena Státní bezpečností. „Vedoucím této skupiny, který byl od začátku vyprovokovaný, byl František Šedivý (měl bratra ve Svobodné Evropě). Znal jsem ho jen pod krycím jménem Tomek. Mysleli jsme, že zprávy předáváme do zahraničí.“ František Šedivý pak strávil v kriminále přes třináct let.

Zatčení

Jiří Málek navštěvoval obě univerzity až do 30. dubna roku 1952. „Najednou ráno zvonění, v pyžamu jdu otevřít v domnění, že mě nějací pánové jdou nutit, abychom vyvěsili vlajky do oken, nebo že druhý den jsem povinen jít do průvodu. Pánové ovšem ani nemrkli a prohlásili: ,Jsme Státní bezpečnost.‘ Ukázali mi legitimaci nebo odznak a řekli: „Oblékněte se, půjdete s námi.‘ Bylo mi jasné, že spadla klec. Ještě mě napadá zajímavá věc. Když jsem byl tenkrát zatýkán, tak tam byla domácí prohlídka. Moje maminka nebyla přítomna, protože šla něco nakoupit. Otec byl se mnou sám doma, a když přišla, tak oni už se tam pohybovali po bytě. Na nočním stolku, kde jsem spal, jsem měl položený zlatý prstýnek. A estébák se ptal mé maminky: ,To je jeho?‘ Ona samozřejmě jako poctivý člověk řekla, že je můj. A on řekl: ,Ale je na tom jenom M, tak to může být taky jeho otce.‘ A položil ho zpátky. To je neuvěřitelné, protože vím, že kde mohli, tak přinejmenším něco ukradli, demolovali a chovali se hrubě. Když jsem se vrátil z kriminálu, tak jsem tam ten prsten měl.“

Bartolomějská a Pankrác

„Odvezli mě na vyšetřování do Bartolomějské. Tenkrát se už jednalo s vězni většinou slušněji. Nikdo tam na mě neřval, nikdo mě nemlátil. Pamatuji si na první výslech, do místnosti za mnou přišlo jakési individuum, které vypadalo jako řeckořímský zápasník v teplákách s šálou na krku a říká: ,Už jsme vás tady někdy zbili?‘ Já: ,Ne‘ – ,Zkopali jsme vás.‘ – „Ne.‘  – ,Strhávali jsme vám nehty?‘ – ,Ne.‘ Tak jsem si říkal, že to pěkně začíná. Načež on se naklonil ještě blíže a ptal se mne: ,Nikdy se nic takového tady nedálo; to všecko existuje pouze ve vaší fantazii.‘ Jednali s námi skutečně slušně. Výslech byl jednoduchý, samozřejmě jsem dělal ,já nic, já muzikant‘. Vyšetřující referent, dost primitivní mládenec, ťukal jedním prstem na stroji, ale celkem se choval slušně. Když jsem na všechno říkal: nic, nic, tak on mi povídá: ,Podívejte se, nevypravujte, vždyť já to mám tady před sebou.‘ Měl tam zprávy, které jsem kdysi posílal do zahraničí, a oni je buď chytli, nebo tam poslali kopie. Bylo jasné, že nemohu zapírat svůj rukopis, když tam mají desítky stránek.“

V Bartolomějské byl Jiří Málek umístěn ve sklepě. Strava byla samozřejmě mizerná. „Vykoupat jsme se mohli jednou za deset dní, kdy se vyměňovalo taky prádlo. Po výsleších jsme byli odtransportováni na Pankrác. Na Pankráci už to bylo lepší, protože jsme nebyli dole. Byl jsem tenkrát na tzv. druhém áčku. Nahoře bylo ,třetí áčko‘, tzv. provazárna. Tam byli ti, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Jestli je v té době dávali dolů do cel smrti, nebo jestli je vodili přímo na popravu, nevím, ale mám dojem, že je vodili přímo na popravu odtamtud. Pamatuji si, že tam nade mnou celou noc někdo rychle chodil, z místa na místo, a ráno byl klid. Jestli ho zrovna popravili, nebo jestli ho ještě vedli někam na celu smrti, to nevím. Ale byl to hrozný zážitek. Jinak jsem se tam měl o trochu lépe než v Bartolomějské. Na Pankráci jsme si tenkrát mohli koupit například chleba či kartáček na zuby.“

Odsouzen k jedenácti letům, strávil je na Jáchymovsku (Nikolaj)

Třídenní soud se konal ve dnech 12.–14. listopadu 1952. „Myslím, že to byl poslední velký soud před procesem se Slánským a jeho skupinou. Proto jsme se zřejmě, i přestože to byl soud veliký, bylo nás něco přes dvacet souzených, nedostali ani do novin.“ Nejvyšší trest byl stanoven na čtrnáct let. Jiří Málek dostal jedenáct a další tresty pak už byly jen pět, a padly dokonce i velmi krátké tresty. „Jeden kolega, který čekal patnáct let, šel od soudu rovnou domů, protože dostal šest měsíců. Hned druhý den po soudu, odvolání nepřipadalo v úvahu, jsme byli shromážděni na takzvané transportní cele, kde jsme byli ostříháni dohola, ale ponechali nám naše civilní věci. Přespali jsme tam jednu noc a hned následující den, aniž by bylo nějaké čekání na nabití právní moci rozsudku, jsme jeli do Jáchymova.“

V Jáchymově odsouzené nejdříve na ústředním táboře roztřídili. „My, co jsme měli víc jak deset let trestu od státního soudu, jsme jeli nahoru do hor. Už dole nám muklové říkali: ,To vypadá na Nikolaj, držte se, tam je to tvrdý.‘ Když jsem tam přijel, všude byl sníh. Měli jsme jenom taková bagančata a v tom onuce (omotanou látku kolem nohou), kalhoty, lehoučké spodky, košili, přes to vestu bez podšívky, halinu (z těžší šedé látky) a čepici. Žádné rukavice, kabát, to neexistovalo. Zima byla tedy pěkná. Halina měla na sobě v části zad namalované červené nebo žluté pruhy, abychom byli v případě útěku vidět. Vypadali jsme jako mandelinky. Do dolu se nosil gumový oblek (takzvaný fárák).“

Jiří Málek byl umístěn na Nikolaji (krycí název A, pracovní útvar vězňů zde fungoval mezi listopadem 1951 a červencem 1958, jako tábor nucených prací od září 1950 do poloviny února 1951). K vstupní bráně, nad níž se tyčil nápis „Prací ke svobodě“ vedl koridor, vedle něj stála malá branka pro jednotlivce. Tábor rozdělovalo nástupiště na dvě nestejně velké části. Ve větší se nalézaly ubikace vězňů, kuchyně, korekce, sušárna muklovských oděvů a latríny. V menší se nalézalo několik kanceláří pro velitele, kulturní dům, marodka a trestní barák.

„Tenkrát tam byly čtyři baráky na necelých osm set lidí. Bylo to tak přecpané, že jsme první dny neměli vlastní postel. Museli jsme spát na místě někoho, kdo byl na noční směně. Brzy jsem dostal akutní angínu. Nechali mě ležet na marodce, jednalo se o normální světnici. Záchody a umývárny byly na druhém konci tábora. Tam jsem se vyvaloval asi tři, čtyři dny. Byl tam dobrý lékař, profesor Polák. Myslím, že přišel jako Žid z koncentráku a oni ho odsoudili za to, že ačkoli mohl, neposkytl prý někomu pomoc. Pak jsem přišel zpátky na světnici, dostal jsem už lůžko a začal jsem fárat. Vydržel jsem to díky řadě dobrých kamarádů, kteří víceméně dělali nejhorší práci za mě. Horší bylo, že jsme neplnili normy. To znamenalo, že jsme neměli nárok na plnou stravu. Ta byla na modré lístky. My jsme dostávali zelené lístky, ty byly pro neplniče, a ten, kdo plnil nad sto dvacet procent, měl červené lístky. Výdej stravy probíhal tak, že se přišlo s ešusem k okýnku, v něm stál některý z muklů, ten potravinový lístek procvaknul (jako se dřív procvakávaly lístky na tramvaj), stisknul a udělal tam dírku. Měl jsem tam ale dobrého kamaráda, ještě ze skauta, Jiřího Nyčkala. Pracoval na povrchu, kde plnili normu, protože to asi bylo jednodušší. A on mi půjčoval svůj lístek. Lístek jsem pak rozedřel tak, až nebylo vidět, že je tam díra. Také tam byl výborný civilista, Ladislav Hubáček, který pracoval jako kolektor. To znamená, že vyhledával radioaktivitu. Pro několik z nás obstarával spojení s domovem. Nosil nám nejenom motáky, takzvanou černotu, ale především denně jídlo. Dělal to tak dlouho, až ho zavřeli. Kolik let dostal, nevím.

Do pětapadesátého roku jsme na Nikolaji byli s Němci. Stalo se, že jsem byl na světnici jediný Čech a ostatní byli Němci. Snažili se mluvit česky, někteří se naučili perfektně, někteří vůbec. Byli tam nejenom gestapáci a esesáci, kterým se nic nedokázalo, nemohli je tudíž pověsit. Mezi kolaboranty s Němci patřil jeden, kterému dali pro jistotu pětadvacet let, protože byl jako československý státní příslušník u SS. Pamatuji se, že jeden říkal: ,Bylo mi osmnáct, žil jsem na vesnici, přišli tam černě oblečení chlapíci s umrlčím Totenkopfem na hlavě a my jsme na ně koukali. A oni: Tak co, kluci, my to tady přebíráme, přidejte se k nám.‘ Takže vstoupil do SS. Druhá sorta, to byli naši kolaboranti. Někdo říká, že se tam často dostali lidé z osobní msty a tak dál. O tom nepochybuji, ale ty, co jsme tam potkali my, tak to byla opravdu sebranka, amorální darebáci.

Němci se vyznačovali tím, že pečlivě plnili rozkazy. Každou chvíli četli nějaký rozkaz. My Češi jsme si zpravidla vyslechli, o co jde, a řekli jsme: ,To je volovina.‘ A jednou tam byl rozkaz, že jde-li příslušník kolem odsouzeného a zastaví se, musí se odsouzený ohlásit jménem, smeknout a hlásit, jakou práci vykonává. Samozřejmě Němci to velice pečlivě akceptovali. Stalo se, že šel bývalý senátor Sudetendeutsche Partei a po propuštění pozdější místopředseda bavorské zemské vlády dr. Hans Neuwirth, tlačil vozík na šachtu a vedle něj šel bachař, protože zrovna tam nemohlo být oplocení. Načež Neuwirth jako Němec a jako pravý právník smekl čepici a hlásil: ,Odsouzený Neuwirth tlačí vozík.‘ Mimochodem uměl perfektně česky. Jeden bachař na něj houkl: ,Co?‘ A on říká: ,Odsouzený Neuwirth tlačí vozík.‘ Načež bachař mu normálně říká: ,Jděte do prdele, člověče.‘ A on: ,Odsouzený Neuwirth hlásí odchod.‘ Nehlásil už kam. Jenže to slyšeli lidi a od té doby, když někdo takhle velice pečlivě plnil rozkazy, tak se říkalo, že tlačí vozík. To bylo takové místní úsloví.“

Nikolajskou raritou byl „muklovský autobus“. „Z Nikolaje jsme chodili na šachtu Eduard. Je to asi osm set až osm set třicet metrů. To jsme si dodatečně změřili.“ Poté co se podařilo vězně připravené k odchodu na šachtu spočítat, byli v počtu v pěti vedle sebe stojících obejmuti další pěticí, která stála za nimi. Jejich úkolem bylo těsně kolem pasu chytit pětici před nimi. Celkově jich bývalo kolem sta osob. Poté byli svázáni k sobě lankem, které bachaři uzamkli a klíč u sebe uschoval velitel, který je doprovázel. Poté stejným krokem a doprovázeni strážnými se samopaly a psy pochodovali na šachtu.

Jiří Málek si pamatuje také na útěk svého komplice Zdeňka Otruby. „Když jsme chodívali z Nikolaje na Eduard nebo z Eduardu na Nikolaj, došlo tam k útěku. Zdeněk uviděl otevřená dvířka těsně u závodu, která byla zpravidla zamčená. Procházeli jimi bachaři nebo civilní pracovníci, aby nemuseli obcházet oplocení až na lágr. Viděl, že je branka otevřená. Ještě předtím dostal dopis, že se s ním jeho milá chce rozejít, že už na něj nechce čekat. Jemu tak řečeno prasklo v bedně a do té branky vletěl a utekl. V řadě publikací je popisováno, jak utekl za palby samopalů a tak dále. Ale tak to nebylo. Utekl a třetí den už nemohl, protože byl hladový a oblečený v teplácích. V Chomutově už si tak zoufal, že šel na nádraží a chtěl zkusit odtamtud odjet. Uviděl ho tam esenbák a legitimoval ho. Sebral ho a Otruba mi pak říkal: ,Ani pouta mi nedali, poněvadž viděli, jak vypadám.‘ Také nás zkoušeli k útěkům vyprovokovat. Na Nikolaji nás dvakrát vzali na lesní cestu. Bylo nás asi dvacet. Po straně asi sto metrů od sebe stáli dva bachaři. Nikdo neutekl, protože každý věděl, že v pasece číhají další možná i se psy a že budou strašně rádi, když někdo uteče. Aby mohli hlásit úspěch. Dvakrát se to opakovalo, ale nikdo jim na to nenaletěl.“

Na táboře byl neustále nedostatek topení. „Bydleli jsme v dřevěných barácích, které neseděly přímo na půdě, protože byly na kůlech. Ze začátku byly ty kůly mezi podlahou a zeminou obité prkny, aby tam nefoukalo. Jenže pak se stalo, že tam někteří kluci z jednoho baráku udělali podkop a prokopali se až do oplocení. Takže se ta prkna vytrhala, aby bylo vidět, že tam nikdo není. Takže tam sice byla podlaha, ale místy byla vidět země, respektive v zimě sníh. Pamatuji si, že jednou někomu ukáplo na podzim kafe a že do jara neroztálo, protože na podlaze bylo neustále pod nulou. Na topení se fasovalo uhlí, ale jednou byl mimořádný nedostatek, tak jsme na světnici dostali jen dvanáct kilogramů, kbelík měl v kamnech vydržet dvacet čtyři hodin, ale byl samozřejmě za dvě hodiny spálený. Částečně jsme to kompenzovali tím, že jsme nosili ze šachty dřevo. Pronášeli jsme rozštípaná dřívka v našich gumových fárácích. A esenbáci vždycky zavolali: ,Vyhodit dřevo! Kdo má dřevo, ať ho vyhodí.‘ Pár polínek jsme vyhodili, to si vzali pro sebe, zbytek se pronesl. Byla to symbióza, protože my jsme měli a oni taky. Jednou mne, jak se tomu tam říkalo, bachaři vyfilcli, nesl jsem ohromný koláč dřeva z dolu. Měli jsme ho vždy odhodit, na to však už bylo pozdě. Zvedl jsem ho nad hlavu a bachař mě prohmatal jenom dole. Prý to ten den bylo jediné dřevo, které se ocitlo na Nikolaji.

Jídlo bylo mizerné, dostávali jsme černé kafe před šichtou, chléb se fasoval na pět dní, stačil jen tomu, kdo si to dobře vypočítal. Další jídlo jsme dostávali až kolem třetí, kdy jsme se vraceli ze šichty. Ráno jsme vstávali ve čtyři hodiny. Dalo se pronést ledasco. Museli jsme dát vždycky všechno do čepice, pak jsme to zakryli špinavým kapesníkem ze šachty, maximálně ještě sirkami na rozsvěcování důlní lampy. Nesl jsem ze šachty čtvrtku másla. Tak jsem ji položil, na to jsem dal čepici se sirkami a kapesník. Kapesník byl příšerně špinavý, on se na to jenom štítivě podíval a poslal mě dál. Největší hlad byl do poloviny roku 53. Pak se situace zlepšila a někdy už to tam bylo docela ucházející. Ze začátku jsme fasovali půl litru mléka denně a chleba byl na příděl. Později, tak v roce 1955 nebo 1956, už chleba nebyl omezen a to prakticky znamenalo konec hladu. Mléko nám sebrali, ale mohli jsme si ho kupovat v kantýně za kapesné. Vím, že jsem si kupoval litr mléka denně. Tím jsme se tam udržovali.“

Na Nikolaji pravidelně probíhala každý týden nebo alespoň jednou za čtrnáct dní tzv. politická školení, která se konala v kulturním sále (dnes patrné obvodové zdivo na Nikolaji). „Pořádaly se zde výchovné přednášky, někdy se tam pustilo kino, aby byli muklové zaměstnáni a nezlobili. Komunistický režim na to dával neschopné lidi, kteří se k ničemu nehodili. Přednášel tu chlapík, říkalo se mu Hnusák. Za každým slovem nebo když šlo o nepřátele, používal slovo hnusák. Například prohlásil: ,Churchill, ten hnusák hnusný, zase promluvil,‘ Tak jsme se dozvěděli, co říkal Winston Churchill. Informace ale byly většinou zkreslené.

Nebo jednou přišel a něco si popletl. Zřejmě slyšel něco o Panamě. A zase říká: ,Podívejte se, co my socialisté, za pět let jsme prokopali kanál Volha-Don.‘ A dál: ,Za jak dlouho kopali kapitalisti ten svůj La Manche?‘ Vyslovil, jak se píše, a pak dodal: ,Za to, že jste tady, nemůžeme my ani vy, za to můžou světoví kapitalisté.‘ Ti byli čtyři: ,Baťa, kterého jsme vyhnali, v Americe Ford, v Německu je to IG Farben a v Anglii je to company.‘ To propukl smích. On se nenechal vyvést z míry a odvětil: ,Co se smějete, na každém anglickém výrobku je napsáno: and company. A and znamená a.‘ Zase propukl chechtot. Říkal: ,Co se smějete? To nejsou fakta, to je skutečnost.‘ Takto jsme byli politicky vychováváni.

V době, kdy jsem přišel do Jáchymova, tak ministerstvo vnitra vyhlásilo plné mzdy. S tím, že civilisté dostávali ještě prémie. Naše výplaty byly relativně vysoké. Třetina šla na lágr, na provoz věznice, třetina se nám ukládala a třetinu jsme dostávali jako kapesné. Z kapesného jsme si mohli něco koupit v táborové kantýně. Horší bylo, že v té táborové kantýně byly věci, které se špatně prodávaly venku. My jsme si nemohli koupit chleba, ale mohli jsme si dokoupit bonboniéry a nějaký salám (podobný uherskému). Trvalo to, myslím, do roku 1955, kdy nastala změna. Začali nám strhávat víc a dostávali jsme jenom omezené kapesné. Dokonce když to vyhlašovali, tak pro jistotu obklíčili tábor kulomety a čekali, jestli nastanou nějaké nepokoje. Ale nenastaly. Byli jsme na tom dobře, dostávali jsme třetinu hornické mzdy na ruku, slyšel jsem, že oproti tomu v Leopoldově dostávali za splnění normy denně jednu korunu.“

Tábor Rovnost a tamější zmrzlina

V roce 1955 na základě amnestie a zájmu orgánů o sloučení rodin byli Němci odsunuti společně se svými rodinami. Začala se omezovat práce, protože ruda už se na některých šachtách vytěžila. Jiří Málek se tak v roce 1956 dostal na tábor Rovnost (P, tábor vznikl v září 1949 a fungoval až do 1. června 1961, kdy byl zrušen. Likvidace Rovnosti byla ukončena 15. 6. 1961. Tábory nucených prací zde byly umístěny od listopadu 1951 do července 1958). Jednalo se o nově zbudovaný tábor, původní tábor po Němcích nazvaný též Stará Rovnost, stál těsně vedle těžní věže na haldě hlušiny. Dnes se zde nachází chatová osada. Jiří Málek nejprve fáral, později byl na povrchu, kde jezdil s vozíkem. To znamenalo vozíkem nahoru, kde se vytáhl z klece, jelo se několik set metrů a tam se vozík převrátil a jelo se s ním zpátky.

„Taky tam byl nějaký útěk, protože se kluci dali do toho vozíku zabednit a poté vyklopit.

Rovnost byla proslulá stejně jako Nikolaj nejtvrdším, nejhorším režimem. Byl tam velitel, který se jmenoval František Paleček, jak se často zmiňuje, zastřelil prý nějaké vězně. Ale není to prokázané. Sám jsem studoval ty spisy, když jsem byl na ÚDV, ale nic takového jsem nezjistil. Nepochybně to ale darebák byl. Například na potkání mlátil vězně klíči. Později se ,polepšil‘.“

Na Rovnosti pobyl Jiří Málek dva roky. „Za mě tam byl náčelníkem nějaký Vašíček, říkalo se mu fešák. Celkem tam byl klid. Na Vašíčka byly stížnosti, že kdysi mlátil mukly na šachtě Mariánská. Vyšetřovalo se to pak na ÚDV. Sám jsem na ÚDV dělal jeden čas vedoucího oddělení dokumentace. A můj kolega, mukl, ho předvolal. Nechal jsem si ho zavolat, a když přišli do kanceláře, tak jsem vystoupil a říkám: ,Pane Vašíček, koukám, že jste pořád takovej fešák, jako jste byl na Rovnosti.‘ A on říká: ,To vy nemůžete vědět.‘ Tak jsem říkal: ,To víte, že jo, pane náčelníku, vždyť já jsem tam za vás dva roky sloužil.‘ Faktem je, že jsem proti němu nemohl říct nic špatného. Dávalo se mu za vinu, že někomu způsobil smrt. Mukl Požár se oběsil, zřejmě ho předtím zmlátili. Ale Vašíček tam prokazatelně nebyl, to jsme vyšetřili. Nedaleko šachty Rovnost byla pila, kam se přiváželo dřevo, ze kterého se vyráběly prkna, respektive tvary potřebné pro těžbu. Kolem pily bylo za ta léta spousta pilin. Někdo přišel na to, že piliny jsou dokonalým izolačním materiálem, proto jsme si zde v zimě dělali zmrzlinu. Koupili jsme si v táborové kantýně sušené mléko, které se dalo spolu s kouskem zavařeniny do ešáku. V zimě tu byla spousta sněhu, který se dal s ešákem do lavoru, prosolil se a poté se s ešákem otáčelo. Tak vznikala zmrzlina.“

Název Rovnost I. získala až po roce 1945, nejprve tábor sloužil německým válečným zajatcům a od roku 1949 politickým vězňům. Tuto starou Rovnost Jiří Málek již nezažil, vzpomíná na Rovnost až po roce 1956. „Dnes jsou zde chaty, zachovala se jen původní strážnice, kde byl původní vchod do tábora. Od pamětníků vím, že měli ještě teplá kamna, rozpálená od válečných vězňů, kteří byli odsunuti jinam. Odtud to měli přes cestu. Když se chystala nová Rovnost, tak se chodilo zpočátku na šachtu koridorem. Za mne se chodilo na šachtu branou.“

V létě 1956 to již bylo propojené a přímo z tábora se chodilo na šachtu. „Na šachtě jsme se my i civilisté převlékali. Náš muklovský oděv se na háku vytáhl nahoru a fáráky se spustily dolů. Po šichtě to bylo obráceně, aby fáráky uschly. Nedaleko šachty Rovnost je hrad, který stavěli muklové. Vedle byla korekce. Stavěli ho nepředstavitelně dlouho. Díky tomu, když tam nebyl žádný z bachařů, se jim do korekce podařilo propašovat nějaké jídlo. Já ho nestavěl, korekce za mne už nebyla, to byla starší záležitost.“

Ústřední tábor C ve Vykmanově

V létě 1958 se silně omezovala těžba v jáchymovských dolech. „Několik desítek z nás převezli na ústřední tábor. Byl to tábor C ve Vykmanově. Byli jsme tam několik týdnů. Myslím, že to byly dokonce snad dva nebo téměř tři měsíce. Nebyla tam pro nás žádná práce. V té době se dokončovala rekonstrukce tábora Prokop. Byl to tábor označovaný písmenem T. Neležel přímo v Jáchymově, je to už oblast Slavkovska, ale administrativně spadal pod jáchymovské doly. Když se obnovil tento tábor, tak už to nebyl tábor, odkud by se chodilo na šachtu, ale byl to tábor, odkud vyjížděla stavební komanda. Znamenalo to, že pro nás denně přijíždělo několik autobusů a ráno jsme se rozjížděli na etapy na různá pracoviště na Karlovarsku. Režim už tam byl podstatně volnější, protože byla volnější celá doba. Dokonce už jsme tam měli i televizi, na kterou jsme se občas mohli chodit dívat. I práce byla lepší, protože byla venku na čerstvém vzduchu. Ale zase jsme byli v oblasti, kde byla vyšší radioaktivita. Domnívám se, že tábor byl alespoň zčásti postaven na někdejší haldě vytěžené z tamních dolů. Dnes zde stojí věznice Horní Slavkov.“

Rodina pana Málka

Otec, který pracoval jako úředník, si po volbách jako národní socialista pracovně také pohoršil. Pracoval jako úředník na ONV, pak musel odejít do důchodu a měl minimální penzi. „Maminka už v té době nebyla zaměstnaná, takže na tom byli velice špatně, ale ne nějak katastrofálně. Psali jsme si o tom, a dokonce mně povolili, že jim mohu posílat ze svého kapesného nějaké peníze, což bylo možné jako výživné. Rodiče přinesli nějaké potvrzení od tehdejšího národního výboru a povolili mi peníze posílat.“

Amnestie 1960

V roce 1960, 7. nebo 8. května, byli jako skupina politických vězňů převezeni zpátky na tábor C. „Dne 9. května ráno přišel bachař a beze slova nám rozdával Rudé právo, kde jsme se dočetli, že je veliká amnestie. Bylo to zajímavé, poněvadž mezi námi byli ještě lidé, kteří měli před sebou dvacet let trestu. Takzvaná amnestie byla rozsáhlá, ale byli z ní vyloučeni vedoucí větších ilegálních skupin, agenti západních rozvědek a ti, kteří měli ve skupině takzvanou střílečku. To znamená, že jestli se střílelo a někdo byl zabit, samozřejmě míněno z komunistů. Ti zůstávali dál v kriminálech a my ostatní jsme byli propuštěni. Ovšem bylo to podmíněné propuštění se zkušební dobou na deset let.“

„Přišel jsem domů, do bytu rodičů, které předtím vystěhovali za Prahu. Byt rodičů byl malý, a tak jsem se rozhodl, že budu dojíždět do práce zpátky na Sokolovsko. Domů jsem jezdil jen na víkendy. Hned v lednu, to znamená prakticky po půl roce, co jsem byl propuštěn, jsem byl odveden na vojnu. Zpočátku nám slibovali, že kdo je starší přes třicet let, tak že půjde jen na šest týdnů. Nastoupil jsem v domnění, že jdu na šest týdnů, až tam jsem zjistil, že to není pravda. Třicítky jsem totiž dosáhl až v roce 1960, proto jsem já a všichni z mého ročníku šli normálně na dva roky. Byly to jednotky složené převážně z politických vězňů nebo nespolehlivých osob. Nebyly to ale už PTP. Měli jsme červené výložky, nikoliv černé, a měli jsme také zbraň a výcvik. Ale pracovali jsme na stavbě, v podstatě tak jako v civilu. Nedosloužil jsem ani dva roky, protože na jaře 1962 mě opět sebrali.“

Za výroky o politické situaci opět ve vězení

„Bezprostřední záminkou byla tehdejší schůzka v Praze v restauraci Split, kde jsme hovořili o politické situaci a pronesli jsme skutečně výroky, které byly považovány za pobuřování, rozvracení republiky a také za vyzrazení služebního tajemství. Zavřeli mne kvůli tomu, že za mnou přijel kolega, kterému jsem řekl, že stavíme rampu, míněno rampu na nádraží. Jenže se to vyšetřovalo jako odpalovací rampy, které tam však nikdy žádné nebyly. Schůzka bývalých maturantů skončila tím, že čtyři účastníci včetně mne jsme byli zatčeni a odsouzeni. Dva z nás byli v podmínce. To bylo horší, protože můj kolega Čejka, víceméně komplic z prvního případu, měl před sebou ještě osm let a já jsem měl před sebou ještě tři roky. To znamenalo, že když jsem dostal osmnáct měsíců, tak jsem měl sedět ještě čtyři a půl roku. Jako recidivista jsem se samozřejmě odvolal. Tentokrát už to bylo všechno podle zákona. Mohl jsem protestovat proti zatčení a tak dál, ale nebylo to nic platné. Soud byl komedie stejně jako předtím. Jako recidivistu mě eskortovali do Leopoldova, do pevné věznice.“

Leopoldov

„Do Leopoldova jsem přišel na podzim roku 1962. Politických vězňů v Leopoldově bylo už tenkrát velice málo, protože velká část byla propuštěna po amnestii v květnu 1962. Nebyl jsem sám, koho zavřeli podruhé, protože StB na nás měla větší zájem a dokázala nás do kriminálu vrátit. Většinu osazenstva, mimo již zmíněné výjimky, kterých se amnestie netýkala, tvořili kriminální zločinci.Mohu říci, že i když jsme jako političtí byli v menšině, tak jsme byli ze strany kriminálních zločinců jaksi respektováni. Režim tam byl normální kriminální, bez nějakých zvláštních provokací ze strany bachařů. Byla to tedy doba, kdy se tam dalo přežívat. Dokonce i návštěvy byly daleko volnější než v Jáchymově. Pro srovnání: v Jáchymově byly první návštěvy u okénka, které bylo zamřížováno. Návštěva trvala kolem deseti minut. Kdežto tady jsem seděl s otcem, který tam za mnou několikrát přijel, maminka mezitím zemřela, seděli jsme normálně u stolu. Stolek byl pokryt bílým ubrusem, jako býval v restauracích, a těchto stolků tam bylo deset nebo víc. Ve dveřích místnosti stál jenom jeden bachař. Byla to naprosto odlišná situace oproti té v Jáchymově.

Zpočátku jsem pracoval na takzvané konopě, kde se navlékala povřísla na kolíčky pro samovazy. Pak jsem tam pracoval na oddělení pro traktory, dokonce se tam vyráběly i vrtule pro letadla. Také jsem tam jeden čas loupal cibuli. Pamatuji si do dneška, že byla norma asi 52 kg cibule denně. Někteří to zvládli, já zpravidla ne. Takže jsem musel zůstat o hodinu déle, abych splnil normu. Taky jsme dělali pro národní podnik Fruta. Dostávali jsme tam ovoce a zeleninu. Jednou jsme odpeckovávali meruňky. První den se člověk meruněk nají, druhý den už si vybírá a třetí den už je člověk není schopen pozřít. Jenom s námahou jsem si říkal, že jsou to vitaminy a že musím sníst alespoň tři denně.

V Leopoldově mě poučil spoluvězeň, bývalý prokurátor, že si mohu nechat poslat své osobní soudní a vyšetřovací spisy. Vyprávěl jsem mu o svém podezření, že zčásti byla naše původní činnost v roce 1952 vyprovokována Státní bezpečností. Skutečně jsem za několik týdnů dostal své spisy. V kanceláři proti mně seděl prokurátor, a když jsem se ho zeptal, kolik mám času na prostudování spisu, tak odpověděl: ,Ako je vám treba.‘ Po chvíli jsem ve spisech našel takový malý dopis, kde bylo vyjádření náměstka generálního prokurátora doktora Zdeňka Kisewettera z roku 1953. Stálo tam, že po prostudování spisu naší skupiny dospěl k názoru, že osoby, o kterých se ve spisech hovoří jako o agentech zahraničních, jsou ve skutečnosti agenti nikoli zahraniční – krásná formulace, a že proto navrhuje revizi a obnovu našeho řízení. K tomu nedošlo, ale na základě tohoto papíru jsem požádal o revizi řízení v Leopoldově. Dost se to vleklo. Věci se daly do pohybu až po propuštění mého spoluvězně Jiřího Nyčkala, bývalého skauta, se kterým jsem se znal už před naším společným zavřením. Intervenoval na prokuratuře v můj prospěch, aby byla zahájena a provedena obnova řízení.“

Opět v civilu, práce pro ČTK

Počátkem roku 1965 byl Jiří Málek propuštěn na přerušení výkonu trestu za účelem obnovy. „Už v kriminále jsem si říkal, že tady nezůstanu, ale že nepolezu přes dráty. Mým cílem bylo donutit úřady, aby mi povolily vystěhování. Ale jak to udělat? Šel jsem na ministerstvo školství, aby mi povolili dostudovat vysokou školu. Byl jsem přesvědčen, že mi to nepovolí, že snad dostanu papír a s tím půjdu na ministerstvo vnitra, poté se snad dokonce vystěhuji. Jenže když jsem tam ukázal papír, kde se hovořilo o tom, že se ruší návazná opatření na rozsudek, tak tam pracovník zodpovědný za vysoké školy doktor Novotný řekl, že tím se také ruší mé vyloučení z vysoké školy. A zeptal se mne, co chci studovat. Nemohl jsem za hranice, ale musel jsem jít studovat. V té době jsem se živil jako zedník. Doktor Novotný mi sdělil, že všichni moji bývalí vyučující z pedagogické fakulty přestoupili na fakultu filozofickou. Tak jsem tam začal znovu studovat a stalo se, že jsem přišel na filozofickou fakultu a všichni examinátoři mi zkoušky složené před třinácti lety uznali. V té době už jsem přerušil zedničinu, poněvadž jsem chodil do archivu na ministerstvo zahraničí, abych mohl dokončit svou diplomovou práci. Tu mi později uznali i jako disertační: organizační pakt Malé dohody z roku 1933. Bylo zajímavé, že přestože jsem byl tehdy ještě vězeň na přerušení výkonu trestu, tak jsem tam mohl studovat kdysi tajné dokumenty z roku 1933, zatímco po roce 1989 to pro normálního smrtelníka nebylo možné. Když jsem to říkal ministru Rumlovi, tak krčil rameny a říkal, že takový je zákon. Upozornil jsem ho, že to znamená, že se režim po roce 1989 ztotožňuje s režimem komunistickým, na rozdíl od komunistického režimu, který se neztotožňoval s režimem v roce 1933. Čili když na to dal někdo štempl ,přísně tajné‘ v roce 1933, tak já za komunistů, to znamená v roce 1965, jsem to klidně dostal na stůl. Naproti tomu, když dal estébák v roce 1949 nebo 1950 totéž razítko ,přísně tajné‘, tak v roce 1990 to byl problém dostat do ruky. Muselo se to napřed odtajnit, abych se na to mohl podívat. Takhle vypadala situace v té době.

Na fakultě, kde jsem byl jako asistent zaměstnán za pár korun, jsem také začal pracovat pro Československou tiskovou kancelář. Dělal jsem pro ně výtahy z tisku k různým událostem, jako byl 17. listopad, 15. květen, Velká říjnová revoluce a tak dál. Psal jsem hodně a za dobré peníze. Takhle jsem to táhnul až do osmašedesátého.“

K 231

V té době se Jiří Málek angažoval v K 231, v dokumentační komisi, kterou vedl známý Ota Rambousek. Zároveň dokončil studia na filozofické fakultě a hledal zaměstnání. „To už tady byla sovětská invaze a já jsem musel přijmout odborné místo nikoli v Praze, nýbrž v muzeu v Kolíně. Tam jsem dojížděl tři roky. Pak už jsem tam toho měl dost, poněvadž tam byla komunistická atmosféra. Dostal jsem se tam do konfliktu s ředitelkou kvůli politickým názorům. V roce 1973 jsem dal výpověď a devět měsíců jsem nemohl v Praze najít odpovídající místo. V Praze neexistovalo místo pro historika s plnou kvalifikací, poněvadž mezitím jsem si udělal muzejnictví. Nakonec jsem se na zajímavé místo dostal. Zareagoval jsem na inzerát, kde nebylo řečeno, kam to je, ale značkou byla politická angažovanost. Tak jsem si řekl, že když jsem byl dvakrát zavřený v kriminále, takže jsem politicky angažován dostatečně. A místo jsem dostal! Bylo to místo vedoucího v archivu národního podniku Kartografie. Byly tam archivy, kde byly tajné vojenské mapy, protože vojáci to tenkrát neměli kde uskladňovat. A já jsem dostal ty tajné vojenské mapy, což byla velká legrace, protože občas se tam něco ztratilo a byly z toho maléry. Když jsem to tam dával do pořádku, tak se najednou objevili nějací dva páni a zavolal mě k sobě ředitel. Že prý jsem dal výborně do pořádku archiv, že tedy můžu dát do pořádku knihovnu. Nakonec jsem musel odejít, protože ředitel byl v domnění, že jsem nějaký příznivec jeho velkého konkurenta náměstka, což byl naprostý nesmysl, a z toho důvodu mě vyhodili. Jenže mě vyhodili neplatnou výpovědí, odvolal jsem se a podle tehdejšího zvyku, když byl někdo odněkud vyhozen, tak byl vykopnut výš. Z Kartografie jsem šel do Výzkumného ústavu geodezie a kartografie, kde jsem nastoupil jako řadový pracovník. Došlo tam k personálním změnám a já jsem se stal vedoucím Odvětvového informačního střediska geodezie a kartografie s celostátní působností. Létal jsem pak letadlem například na Slovensko.“

Z Výzkumného ústavu geodézie a kartografie na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

Ve Výzkumném ústavu pracoval Jiří Málek až do roku 1990, do léta, kdy dosáhl šedesáti let. Do důchodu ale nenastoupil, jelikož přešel na Úřad pro ochranu ústavy a demokracie, nynější BIS. „Později, když vznikal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, tenkrát ještě jenom dokumentace a činnosti StB, tak jsem tam přešel, protože jsem měl samozřejmě větší vztah k padesátým letům.“ Tam zůstal až do března 1999. „Nemohl jsem nastoupit ke  kontrarozvědce jako civilista, takže jsem tam nastoupil jako podporučík. V roce 1999 jsem odcházel jako podplukovník Ministerstva vnitra ČR.“

---

K sepsání příběhu byl využit rozhovor Jiřího Málka s Tomášem Bouškou. Rozhovor je k dispozici na webových stránkách www.politictivezni.cz.

Vlastní spis, který na Jiřího Málka StB vedla, je přístupný v Ústavu pro studium totalitních režimů, ofocené části týkající se jeho i s ním odsouzených osob jsou uloženy v dodatečných materiálech.