Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Poslední Češi v Sudetech
narozen 30. června 1931 v Nové Vsi v okrese Louny
prakticky celý život prožil v obci Hraničné Petrovice
za války rodina jednou z mála českých v obci
svědek bombardování Hraničních Petrovic
svědek násilností vůči Němcům v Hraničných Petrovicích
nátlak na vstup do jednotného zemědělského družstva
osmadvacet měsíců v PTP
traktorista ve státním statku
v roce 2018 žil v Hraničných Petrovicích
zemřel 9. října 2019
Na úpatí Nízkého Jeseníku poblíž města Šternberk stojí malá zemědělská obec Hraničné Petrovice. Josef Malecký pochází z jedné ze tří místních českých rodin. Všichni ostatní se před druhou světovou válkou a během ní hlásili k německé národnosti. Dnes je posledním předválečným rodákem Hraničných Petrovic. Zažil tak nacistickou okupaci, bombardování obce, ústup německých a příchod sovětských vojáků, násilnosti vůči místním Němcům i jejich odsun. Později také kolektivizaci zemědělství, při níž rodina přišla o své rozsáhlé hospodářství. Více než dva roky tehdy strávil v pomocných technických praporech (PTP), kam komunistický režim posílal „politicky nespolehlivé“ mladé muže.
Josef Malecký se narodil 30. června 1931 v Nové Vsi v okrese Louny jako nejstarší ze sedmi dětí rodičům Josefovi a Martě Maleckým. O dva roky později se rodiče i s malým Josefem a jeho mladším bratrem odstěhovali do tři sta kilometrů vzdálených Hraničných Petrovic (německy Petersdorf). Otec pamětníka totiž pocházel z bohaté statkářské rodiny, zatímco matka přišla na hospodářství jako služebná z Podkarpatské Rusi. Přes odpor svých rodičů otec trval na sňatku, a tak se novomanželé museli odstěhovat. Za značné finanční podpory rodičů otce v dražbě zakoupili zkrachovalé, ale také možná největší hospodářství v Hraničných Petrovicích, k němuž náleželo osmatřicet hektarů polností a lesa.
Malečtí se tak dostali do německého pohraničního prostředí. V obci žilo jen několik Čechů a většina Josefových kamarádů mluvila německy. S Němci ale prý rodina neměla výraznější potíže. Po mnichovské dohodě v říjnu 1938 obec stejně jako prakticky celé pohraničí obsadila bez boje vojska wehrmachtu a stala se součástí nově vzniklé sudetské župy spadající pod nacistické Německo. Rodině pak údajně hrozilo vystěhování. Zastali se jich ale staří hospodáři v čele se starostou Richardem Benischem. Josef Malecký také vzpomíná na tryzny po padlých mužích ve wehrmachtu, v jejichž složkách za druhé světové války zemřelo dvaatřicet místních Němců. „Když některý padl, tak mu tady uprostřed obce na takové loučce udělali z břízy kříž a na ten umístili ceduli s datem narození, hodností a místem, kde zemřel.“
Německé úřady také za války rodině na hospodářství umístili jednoho nuceně nasazeného Poláka a dvě Ukrajinky. V obci prý takto bydlelo a pracovalo mnohem více mužů a žen. Jeden z Poláků ze sousedního statku měl milostný vztah s místní Němkou. Na udání pro něj proto přijeli němečtí četníci. Čekal by ho nejspíš koncentrační tábor, a tak raději zvolil dobrovolný odchod ze světa. „Uvázal si na ruku drát s kamenem a hodil to přes vysoké napětí,“ dodává Josef Malecký.
Dne 4. května 1945 se v Hraničných Petrovicích objevilo na tancích a motorizovaných dělech asi sto osmdesát ustupujících vojáků wehrmachtu. O den později na ně během nástupu svrhla několik bomb Rudá armáda. „Tím momentem se to rozuteklo a už to nikdo nedal dohromady. Všichni vojáci sháněli civil. Kdyby je chytli, tak by je jako dezertéry zastřelili. Němci Němce,“ vzpomíná pamětník. Bomby padaly i na jiných místech v obci a zapálily faru s matriční knihovnou, zabily místního faráře a tři německé vojáky. Čtrnáctiletý Josef byl tehdy zrovna na nákupu v obchodě. „Doprostřed silnice spadla bomba a všechny regály v obchodě spadly,“ dodává.
Už odpoledne téhož dne do obce vstoupili sovětští vojáci, kteří nakonec zůstali déle než měsíc. Josef Malecký vzpomíná, že za tu dobu znásilnili mnoho místních žen, kterým nepomohlo ani převlékání do starých omšelých šatů. „U sousedů ležela dcera pod postelí, zatímco nad ní jí Rusák znásilňoval matku. Co mohla dělat? Kdyby vylezla, tak by ji také znásilnili,“ vzpomíná pamětník a dodává, že si sovětští vojáci odnášeli ženy rovnou z práce na jejich poli.
V Hraničných Petrovicích se ale také objevili partyzáni, kteří prý většinou pocházeli z blízkých českých obcí. Do internačního tábora odvezli bývalé příslušníky SdP (Sudetendeutsche Partei), kde tři z nich následkem brutálních výslechů zemřeli. Do ohrožení života se dostal i starosta Richard Benisch. „Starosta, zástupce a ještě jeden si za stodolou museli kopat hrob, že je tam zastřelí,“ vzpomíná pamětník a dodává, že je zachránila až přímluva místního českého hospodáře Jana Musila.
O rok později během června a října roku 1946 proběhl odsun, do nějž nastoupili všichni místní němečtí rodáci. Na uvolněná hospodářství pak přicházeli noví osadníci z různých koutů republiky a někteří z nich prý svá nová hospodářství jen vydrancovali a zase opustili.
Poslali ho do PTP a pak jim sebrali hospodářství
I po válce rodina dál obhospodařovala své polnosti a Josef se jako nejstarší syn připravoval na budoucí převzetí rodinného gruntu. V únoru 1948 ale veškerou moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana, která pak důsledně a mnohdy násilně prosazovala kolektivizaci zemědělství. I v Hraničných Petrovicích se snažili o založení jednotného zemědělského družstva (JZD). Rodina se ale odmítala vzdát svého majetku, a když pak Josef v říjnu 1951 narukoval na základní vojenskou službu, zařadili ho do pomocných technických praporů (PTP), kam komunistický režim posílal „politicky nespolehlivé“ brance. Využíval je pak jako levnou pracovní sílu. Své zařazení Josef Malecký ale zjistil až v kasárnách v Mostě, když jim oznámili, že jsou nepřátelé lidu. Přes Komárno pak putoval na Ostravsko, kde dva měsíce pracoval v černouhelném dole Lidice. „Měli jsme jednodenní školení a další den už jsme fárali,“ dodává pamětník.
Z Ostravska byl pak převelen do Bíliny a následně do Klatečné, kde stavěli sklady pro ženijní munici. Po celou dobu pobytu v PTP neměl v ruce zbraň, zato ale musel nesčetněkrát projít politickým školením. Domů ho pustili až po osmadvaceti měsících.
Mezitím v roce 1952 v Hraničných Petrovicích založili JZD. Ještě ten rok bylo ale pro nedostatečný počet členů rozpuštěno. Nátlak na soukromé hospodáře zesiloval a v roce 1955 pro výstrahu ostatním za údajnou protistátní činnost k deseti letům vězení odsoudili správce místního zemědělského statku Josefa Frölicha. Rok předtím po zásahu bleskem na poli zemřel otec pamětníka. Stejně jako ostatní soukromí hospodáři pak ze strachu z následků v roce 1956 rodina své polnosti odevzdala státnímu statku. „Během deseti minut bylo hotovo, ale dostat to zpět po pádu komunismu trvalo asi rok,“ dodává pamětník.
Josef Malecký pak až do odchodu do penze pracoval jako traktorista na státním statku. V roce 1956 se oženil s Růženou Bruštíkovou. Měl s ní pak tři děti. Po pádu komunismu rodina získala své polnosti zpět. Už několik let na nich soukromě hospodaří vnuk pamětníka.
ŠINDELKA, V., Ves Petrovice a tamní hospodáři 1590-1695. Bakalářská práce. Masarykova univerzita Brno, 2009.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)