Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Malec (* 1924  †︎ 2019)

• narozen 25. února 1924

• významný královéhradecký neurochirurg

• od roku 1945 začal studovat na nově vznikající lékařské fakultě v Hradci Králové

• od roku 1952 pracoval ve zdejší fakultní nemocnici

• od roku 1986 působil jako přednosta kliniky

• podílel se na inovaci operačních postupů a zavádění nových metod v neurotraumatologii

• publikoval na sto padesát odborných lékařských článků

• věnoval se také malbě a grafice

• ilustroval odborné publikace

• vytvořil unikátní portrétní galerii hradeckých osobností

• zemřel 5. listopadu 2019

Rudolf Malec je významným královéhradeckým výtvarníkem a neurochirurgem. Pracoval ve zdejší fakultní nemocnici, od roku 1986 působil i jako přednosta kliniky. Podílel se na inovaci operačních postupů a zavádění nových metod v neurotraumatologii na jednotce intenzivní péče. Věnoval se také výtvarnému umění, ilustroval nejen odborné publikace, ale vytvořil také unikátní portrétní galerii hradeckých osobností.

Narodil se 25. února roku 1924. Celý jeho život je spjat s východočeským městem: „Já jsem Hradečák. V Hradci jsem chodil do školy, oženil jsem se tu, byl jsem tu na vojně. Pracoval jsem tu a celý život tu bydlím. I teď v důchodu tu jsem,“ říká. Hradec Králové byl ale v době jeho dětství maloměstem. Počet jeho obyvatel činil v roce 1921 pouhých 13 115, při dalším sčítání lidu o devět let později byl počet místních 17 819. Počet domů se za tu dobu zvýšil o 314, z 547 na 861.

Nárůst počtu obyvatel souvisel s prudkým urbanizačním vývojem, který započal již za starosty JUDr. Františka Ulricha, který ve své funkci působil od roku 1895. Po 30 let svého funkčního období organizoval budování moderní metropole. V počátečním velmi náročném období rozvoje se bourala pevnost, upravovaly uvolněné pozemky, stavěly nové budovy, komunikace, vznikaly první regulační plány. Již na přelomu století jsou do Hradce Králové zváni architekti z Vídně a Prahy, vyznávající zásady moderní architektury. Urbanizační vývoj města je spjat se jmény význačných architektů jako Jan Kotěra, Josef Gočár, Oldřich Liska či Jan a Václav Rejchlovi. Pamětník sám na své rodiště vzpomíná takto: „Hradec byl tehdy malé město, fakticky všichni se osobně znali.“

Jako děti chodili s kamarády často na plovárnu či jezdili na kole. Oblíbenou tehdejší rodinnou zábavou byla i turistika, na výlety se chodilo téměř každou neděli. Občas chodil Rudolf i do Sokola. Rudolf se vedle toho od svých patnácti let věnoval kreslení. Na svých kresbách pak zachycoval po celý život to, co se dělo okolo něj. Dnes si tak můžeme prohlédnout značnou kolekci známých i neznámých tváří nejen jeho rodného města.

Jeho rodina nejprve bydlela na Masarykově náměstí: „Z bytu jsme měli výhled na náměstí. Pamatuju si, když se odhaloval Masarykův pomník. Tenkrát tu Masaryk byl. Dívali jsme se na to z okna.“ Potom se přestěhovali na Ulrichovo náměstí, pojmenované po již zmíněném starostovi obce JUDr. Františku Ulrichovi. Jeho otec vlastnil obchod s kůžemi, který fungoval jako maloobchod i jako velkoobchod. Vedle běžných zákazníků u něj nakupovali především ševci obuvníci, sedláři či čalouníci. Syn se měl tedy přirozeně stát jeho nástupcem. „Původně jsem byl také vyučen v oboru kůží,“ vzpomíná. Obchod měl obvykle tři zaměstnance, včetně Rudolfovy matky, která se starala o vyřizování objednávek a další „kancelářskou práci“. K velkým změnám došlo s nástupem Bati: „Když se rozmohl Baťa, tak spousta ševců obuvníků zkrachovala. To pro ně nebyla jednoduchá doba. Předtím si každý dával boty šít a teď s tím byl konec.“

Na obecnou školu chodil malý Rudolf do učitelského ústavu: „Na obecnou školu jsem chodil do učitelského ústavu. Tam byla takzvaná cvičná škola. To neznamená zvláštní škola, ale cvičná škola pro kantory, kteří se připravovali na své povolání.“ Ve vzdělání pokračoval na Rašínově státním československém gymnáziu, dnešním Tylově. Škola byla tehdy považována za velmi náročnou, ale na druhé straně měla velmi kvalitní pedagogický sbor. Pamětník většinu svých učitelů během studentských let zachytil. V paměti mu utkvěl především učitel matematiky: „Měli jsme jednoho výborného profesora, o kterém stojí za to se zmínit – profesor Šofr, matematik. Pocházel z Rychnova nad Kněžnou. Byl spolužák Karla Poláčka. Stal se i předlohou pro postavu Pepka Zilvara z chudobince v knize Bylo nás pět. Šofr totiž pocházel z velmi chudé rodiny. Byl to velký divadelník, ale i příznivec fotbalu. My jsme o něm nevěděli, jestli neumí německy nebo jestli svou neznalost jenom tak výborně hraje,“ směje se Rudolf Malec. Maturoval za války, v roce 1943. Zkoušení tedy přirozeně probíhalo částečně v němčině. „Maturovali jsme z češtiny a samozřejmě z němčiny. Dějepis, matematika a zeměpis byl zkoušen německy.“

Z doby války mu utkvěl v paměti nešťastný příběh jednoho místního chlapce: „Student Šimek se tehdy pravděpodobně pokoušel přestřihnout kabel, který vedl na letiště. Německý voják ho zastřelil. Nic přesnějšího o tom nevím. Dnes se po něm jmenuje jedna ulice a sady. Myslím, že to byla zbytečná smrt. Já to neodsuzuji, obdivuji tu snahu bránit se Němcům, ale bylo to za příliš vysokou cenu.“

Po ukončení střední školy hrozilo absolventům totální nasazení. Jedinou možností bylo co nejrychleji si najít pracovní místo ve vhodném oboru: „Mně se shodou okolností a díky štěstí podařilo nastoupit v lékárně v Novém Bydžově. Zdravotnictví bylo určitou ochranou proti totálnímu nasazení.“ Až do konce války zde pracoval. Vzpomíná na příjemné pracovní prostředí. Práce v tehdejší lékárně se ale značně lišila od dnešního způsobu práce. Především proto, že léky se ve většině případů připravovaly podle lékařských receptur přímo v obchodě. „Asi polovina léků se v lékárně přímo dělala. Odvažovaly se prášky, míchala se užívání a kapky. Dnes vám v lékárně pouze vydají krabičku.“ V Novém Bydžově se mimo jiné seznámil také s tiskařem Aloisem Janatou: „To byla tiskárna na velmi dobré úrovni. Nejprve mi dal k ilustrování knížku. Navíc mi umožnil zhotovit šestnáct podobenek známých bydžovských obyvatel. Vyšlo to jako litografický celek.“

Po válce se dlouho rozmýšlel, co by měl studovat. Vedle lékařské fakulty přicházelo v úvahu také studium výtvarného umění. Nakonec ale zvítězila dráha lékaře. „Nelituju toho. Myslím, že nakonec to byla ta správná volba. Medicína je ale obor, který má skutečně smysl. Přiznám ale, že jsem se rozmýšlel hodně. Skončila válka a já jsem uvažoval, co bude dál. Živit se jako malíř na volné noze, to bylo hodně těžký. Napadlo mě, že bych se mohl dostat ke kreslenému filmu. Napsal jsem a navštívil Jiřího Trnku. Tehdy ještě nebyl tolik slavný. Přijal mě velmi přátelsky. Ale rozmlouval mi můj záměr. Říkal mi, že je to spíše mechanická práce a že by mě to nebavilo. Až později jsem pochopil, že pokud chce člověk dělat umění naplno, tak se nesmí rozmýšlet, že to prostě musí hned vědět.“

Později se seznámil Rudolf Malec také s Karlem Svolinským, významným českým malířem, grafikem, ilustrátorem i scénografem. „Sám jsem se s ním nesetkal, ale poslal jsem mu několik litografií a grafik. Napsal mi k tomu hodnocení, které končí: ‚Mohlo by se z vás něco dostat,‘ usmívá se.

Po válce tedy pokračoval ve studiích na nově vzniklé východočeské univerzitě. Na fakultu se tehdy neskládaly žádné přijímací zkoušky. „Kdo přišel, tak mohl nastoupit. V našem ročníku bylo několik starších, kteří začali studovat již před válkou. Ale ty by se skutečně dali spočítat na prstech jedné ruky. A pak mnoho nás nových.“

Lékařská fakulta v Hradci Králové byla založena původně jako pobočka lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze dekretem prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše ze dne 13. října 1945.[1] „Říká se, že už prezident Masaryk kdysi prohlásil, že Hradec by byl vhodným místem pro univerzitu. Tehdy se uvažovalo také o vzniku bohosloveckých studií, tedy teologické fakulty, ale z toho sešlo. Každopádně postupně se tu vytvořila univerzita s poměrně širokým záběrem. Ještě dnes se stále rozšiřuje,“ říká pamětník.

V roce 1945 byla královéhradecká okresní nemocnice jednou z nejmodernějších mimopražských nemocnic nejen po stránce výstavby, ale i po stránce diferenciace oborů lékařské péče. Zcela mimořádné také bylo, že na primářských místech působilo šest docentů a habilitaci sedmého pozdržela jenom okupace. Habilitovaní primáři královéhradecké nemocnice se stali spoluzakladateli nové fakulty a jejími prvními učiteli. Byli to chirurg doc. MUDr. Jan Bedrna, patolog doc. MUDr. Antonín Fingerland, internista doc. MUDr. Pavel Lukl, gynekolog a porodník doc. MUDr. Jan Maršálek, ortoped doc. MUDr. Jaroslav Vavrda a dermatolog MUDr. Břetislav Janoušek. Učitelský sbor pobočky byl pak doplněn podle návrhu profesorského sboru mateřské Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Na všechny si pamětník samozřejmě velmi dobře vzpomíná. Obrovské dílo výše jmenovaných zakladatelů královéhradecké fakulty, zejména obětavého organizátora, vědce a vynikajícího chirurga, pozdějšího akademika Jana Bedrny a nekompromisního strážce vědeckosti lékařské práce, patologa prof. MUDr. Antonína Fingerlanda, DrSc., je podrobně osvětleno v publikaci „Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové 1945–1995“[2].

Zpočátku se nový učební ústav potýkal s celou řadou problémů. Jedním z nejvážnějších byl naprostý nedostatek učebních pomůcek. Například na tvorbě obrazových materiálů se podíleli i výtvarně nadaní budoucí studenti fakulty, mezi nimi i Rudolf Malec: „Ještě než začala fakulta fungovat a začaly přednášky, jsem se díky profesorům Fingerlandovi a Hromadovi a díky kreslení dostal na anatomický ústav. Tenkrát totiž nebyly žádné pomůcky. Profesor Hromada mi dal pažní kost, ať ji namaluju. Když jsem ji druhý den přinesl, tak řekl: ‚Tak vás beru!‘ S partou ještě několika dalších lidí, kteří k tomu měli schopnosti, jsme obkreslovali obrázky z atlasů, protože materiály nebyly k dispozici. Vytvářeli jsme vlastně výukové tabule. Vždycky jsme s předstihem věděli, co se má přednášet. Z atlasu jsme to překreslili na velké formáty.“

Studium medicíny tehdy trvalo jen čtyři a půl roku. „Spěchali jsme, protože jsme měli dva roky zdržení kvůli válce. Tenkrát nebyly přesně dané termíny zkoušek. Od určitého data jsme se mohli přihlásit a skládat zkoušku.“ Za svoji specializaci si Rudolf Malec vybral neurochirurgii.

V době jeho studia vysoké školy proběhl i tzv. Vítězný únor. V té době nebyl v Hradci, ale na horách. Vzpomíná se, že krátce po jejich návratu z prázdnin, pronesl děkan projev, ve kterém předznamenal svůj vlastní budoucí osud. „Profesor Smetánka, tehdejší děkan fakulty svolal schůzi všech posluchačů ve velké posluchárně. Pamatuju si, že říkal: ‚Tento 25. únor bude jednou významnějším datem než konec války.‘ Brzy nato zmizel ze školy a potom emigroval do Anglie, kde žil až do své smrti.“ Profesor MUDr. František Smetánka, jeden ze zakladatelů královéhradecké lékařské fakulty a významná osobnost tehdejšího veřejného života, byl děkanem od 1. ledna roku 1946. Abdikoval 21. června roku 1948.[3]

Při výběru oboru ovlivnil Rudolfa Malce především tehdejší asistent Rudolf Petr, později prof. MUDr. R. Petr, tvůrce naší moderní neurochirurgie a akademik, za jehož působení se úspěšně rozvíjela práce neurochirurgické kliniky, která později vyústila ve vybudování nového, špičkově vybaveného pavilonu.[4] „Petr byl tehdy na dvaapůlleté stáži ve Spojených státech v St. Louis a v Chicagu. Do té doby se operace na mozku a na páteři prováděly jen příležitostně. Nutno ale připomenout, že Bedrna byl jedním z prvních v Evropě, kdo začal operovat takzvané plotýnky, a to již v letech 1937 a 1938. Petr po svém návratu začal budovat zdejší neurochirurgii. Všechno se tehdy muselo, jak se říká, vydupat ze země. Operační technika je jiná než u obecné chirurgie. Musela se vypracovat metodika pooperační péče a vytvořit speciálně oddělení pooperační péče. To vznikalo za velkého přispění řádových sester.“ V roce 1952 tak vznikla v Hradci Králové první neurochirurgická klinika v Československu. Prvním přednostou se stal prof. MUDr. Rudolf Petr. Jeho významným spolupracovníkem byl právě prof. MUDr. Rudolf Malec, který se v roce 1986 stal následujícím přednostou.[5]

Obor ve druhé polovině dvacátého století procházel bouřlivým vývojem. Velmi zásadně se například vyvíjela anesteziologie: „V padesátých letech jsme neměli vhodnou celkovou anesteziologii. To se změnilo zásadně a poměrně brzy. Velká většina mozkových operací se prováděla při místním znecitlivění. Zavedení celkové anesteziologie bylo dobrodiní pro pacienty i pro lékaře. Byl to první velký zlom našeho oboru.“ Druhým obrovským vývojovým skokem bylo podle Rudolfa Malce zavedení počítačové tomografie, neboli takzvaného CT. „To neurologii posunulo na úplně jiný stupeň. Možnosti se nesmírně rozšířily. Předtím se musely používat daleko složitější a méně efektivní způsoby. Vedle klasického rentgenu se prováděla takzvaná pneumoencefalografie, což je naplnění mozkových komor vzduchem. To je potom viditelné na rentgenu. Z deformace mozkových komor se dá usuzovat, kde je jaká expanze. Též se prováděla angiografie, tedy naplnění mozkových cév kontrastní látkou. Ale dělalo se to daleko primitivnějším způsobem než dnes.“

Postupně se zvyšoval také počet operací. Běžných operací se prováděly na oddělení tisíce, speciálních cévních zákroků asi padesát do roka. Se zdokonalováním techniky se samozřejmě výrazně měnily také způsoby operací. Dalším zlomem se stalo zavedení mikroskopu na sály. „To je taky nová věc. Mikroskopy nebyly. Operující měl pouze brýle nebo používal pouze oči. Dnes se určité fáze téměř všech operací provádí pod mikroskopem. Je to daleko pohodlnější a také lépe osvětlené.“

Rudolf Malec publikoval asi sto padesát odborných lékařských článků. Kromě toho se pamětník ve volných chvílích po celý život hojně věnoval výtvarné činnosti. Je v něm patrná skutečně obrovská vášeň pro kreslení. „Začal jsem asi v patnácti letech. Postupně jsem se dostal, myslím, na poměrně slušnou úroveň,“ usmívá se. Kresbu ani malbu ale nikdy nestudoval. Pouze na střední škole chodil na výtvarný kroužek: „Na gymnáziu jsme měli výtvarný kroužek, ze kterého vzešli dva výteční výtvarníci z povolání – Jiří Morávek a Jiří Kalousek. Vedl to profesor Štěrba. Ukazoval nám nejrůznější směry a způsoby, jak je možné pracovat, ale nemluvil nám do toho. Každý jsme tak pracovali trochu jinak.“ Vedle kresby se věnoval příležitostně také grafice. Pamětník měl za svůj život několik souborných výstav. První výstava se uskutečnila v malé obci Králíky, ležící severozápadně od Nového Bydžova. Následovaly výstavy v Hradci Králové, v Neratovicích či v Praze na ministerstvu zemědělství. Vystavoval ale také například na evropském kongresu neurochirurgů v Bruselu: „Byla tam výstava kreslících a malujících neurochirurgů. Dostalo se tam asi pět mých kreseb.“

[1]https://www.lfhk.cuni.cz/Fakulta/O-fakulte/Historie/Od-zalozeni-do-70-let/, 28. února 2015.

[2]https://www.lfhk.cuni.cz/Fakulta/O-fakulte/Historie/Od-zalozeni-do-70-let/, 28. února 2015.

[3]https://www.lfhk.cuni.cz/Fakulta/O-fakulte/Historie/Dekani-Lekarske-fakulty-a-reditele-Fakultni-nemocn/, 28. února 2015. K osudu tohoto lékaře viz též: https://www.fnhk.cz/data/casopis/2009_1.pdf, 28. února 2015.

[4]https://www.lfhk.cuni.cz/Fakulta/O-fakulte/Historie/prednostove_web.aspx/, 28. února 2015.

[5]http://www.fnhk.cz/nch/historie-kliniky, 28. února 2015.