Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hermína Malátová (* 1942)

Dcera Němce nebude učit české děti

narozena 27. března 1942 v Českých Budějovicích
pochází z česko-německé rodiny
otec musel jako Němec v roce 1944 nastoupit do německé armády
otec zahynul na konci války při explozi letadla v Holandsku
měla jít se sestrou do odsunu
kvůli svému česko-německému původu měla problémy dostat se na pedagogickou školu a později i působit jako učitelka
dva roky pracovala v romském dětském domově na Dobré Vodě u Záblatí pod vedením Miroslava Dědiče
od konce 60. let působila jako učitelka na základních školách v Českých Budějovicích a okolí

Hermína Malátová chtěla již od mládí pracovat s malými dětmi. Po ukončení základní školy v roce 1956 se hlásila na čtyřletou pedagogickou školu v Českých Budějovicích. Příjímací pohovory lehce udělala, ale na pedagogickou školu přijata nebyla. Bylo jí řečeno, že dcera Němce nemůže učit české děti. Byla přeřazena na gymnázium, kam nechtěla a kde byla z počátku nešťastná a školu odmítala. „Já jsem si říkala, proč, za co já můžu, proč mě přeřadili na to gymnázium?“ Ze stejného důvodu nemohla hned po maturitě nastoupit na pedagogickou fakultu, ale musela na dva roky odejít pracovat jako vychovatelka do romského dětského domova na Dobré Vodě v Záblatí u Prachatic. Tehdy netušila, kolikrát v budoucnu jí ještě bude připomenuto, že „ten punc, že je dcera Němce z ní nikdo nesejme.“

Na otce si nepamatuji

Hermína Malátová, rozená Gabauerová, se narodila 27. března 1942 v Rožnově u Českých Budějovic (dnešní součást města) do česko-německé rodiny. Ačkoliv měl Herman Gabauer německou příslušnost, rodina se považovala za českou a doma mluvili výhradně česky. Dle pamětnice otec Herman Gabauer sám sebe považoval spíše za Čecha než za Němce. Mluvil pouze česky, vystudoval české školy, před válkou byl vojákem v československé armádě a pracoval jako obchodní zástupce u české firmy Otta Rakovník. Matka Antonie Gabauerová (roz. Hebíková) pracovala jako účetní.

V roce 1939 vypukla druhá světová válka a na frontu byli postupně povoláváni muži s německou příslušností. Když byly pamětnici dva roky, obdržel její otec Herman Gabauer povolávací rozkaz a musel nastoupit do armády. Nedlouho na to zemřel při explozi letadla v Holandsku. O jeho smrti se Antonie Gabauerová dozvěděla z dopisu od přítele jejího muže, který s ním v osudném letadle letěl.

Hermína Malátová si na otce skoro nepamatuje. Vzpomíná, jak se po otci jako malá ptala. „Já vím, že jsem maminku trápila tím, ale samozřejmě v těch dětských letech si to neuvědomujete. Já si pamatuju, to mi bylo tak šest, sedm, osm let, jsem chodila domů a říkala jsem, proč já nemám tatínka a proč jiný děti mají tatínka, a že jsem tu matku psychicky vyčerpávala.“ Matka pamětnice o otci nikdy moc nemluvila, nemluvila ani o konci války. Po smrti Hermana Gabauera se nikdy nevdala a až do konce života zůstala s dcerami sama.

Před odsunem nás zachránil děda

V roce 1945 docházelo na základě Benešových dekretů v Československu k vysídlení německých obyvatel. Hermíně Malátové a její starší sestře Miroslavě jako dcerám německého občana také hrozil odsun do Německa. Odsunutí zabránili otec Antonie Gabauerové, policista vyšší hodnosti v Českých Budějovicích, a její bratranec, starosta v Rožnově. „S maminky tatínkem, mým dědou, šli na nějaké úřady do Českých Budějovic a tam děda řekl, že to je česká dcera a děti mají českého poručníka. A ten pan Hebík, maminky bratranec, to potvrdil a tímhle jsme se prý nedostali na odsun, zůstali jsme.“

Rodiče a sourozenci Hermana Gabauera byli všichni odsunuti do Německa. „Babičku s dědou si vůbec nepamatuju a vím, že měli dvě dcery a syna a ty taky neznám.“ Odsun rodinu Gabauerových úplně rozdělil. Hermína Malátová se se svými prarodiči a dalšími příbuznými už nikdy nesetkala.

Matka byla přísná

Celé dětství Hermíny Malátové bylo poznamenáno smrtí otce. Matka vychovávala obě dcery sama. Pamětnice vzpomíná, že byla přísná, velmi dbala na vzdělání, všechny musely chodit do kostela. „Musela jsem dělat to, co maminka řekla. Samozřejmě v první řadě jsem se musela učit, potom jsem chodila na hodiny klavíru. Když jsem studovala, tak jsem začala jezdit na koni a to maminka nemohla přenést přes srdce, protože to nebylo nic ženského.“ Zároveň pamětnice dodává, že měly s matkou pěkný vztah. Vzpomíná, jak ji učila jezdit na kole, jak trávily celé prázdniny na chalupě nedaleko Českých Budějovic.

Brala jsem to jako nespravedlnost

Hermína Malátová chtěla pracovat mezi dětmi již od mala, proto se v roce 1956 po ukončení osmileté základní školy hlásila na čtyřletou pedagogickou školu v Českých Budějovicích. Přijímací zkoušky absolvovala bez problémů, na školu ale přijata nebyla. Vedení školy odmítlo, že by se pedagožkou, která bude v kontaktu s českými dětmi a bude učit české děti, mohla stát dcera Němce. Hermínu Malátovou přeřadili na gymnázium v České ulici v Českých Budějovicích.

Zpočátku tam nebyla spokojená, přesun brala jako velkou křivdu. „Bojkotovala jsem to tím, že takováhle nespravedlnost se mi stala, že za to nemůžu.“ Zprvu neměla o výuku zájem, neučila se. Učitelé ji brali jako podřadnou studentku, tu přeloženou z pedagogické školy. Celkově se pro ni situace nevyvíjela dobře. Nakonec se jí zastal učitel dějepisu a ředitel školy pan Kotaška, který měl dle vzpomínek pamětnice o její vzdělání velký zájem. „Hrozně hezky se mnou mluvil, že já si buduju budoucnost a co ze mě bude, když spěju k tomu, že třeba neudělám maturitu.“ Podpořil ji a pomohl jí se s přesunem vyrovnat.

Po maturitě slyšela to samé

Po úspěšně složené maturitě si pamětnice v roce 1959 podala přihlášku na nově vzniklý pedagogický institut (dnes fakulta) v Českých Budějovicích. Přijímacími zkouškami opět bez problémů prošla, ale z vyšších míst znovu zazněl argument, že dcera Němce nemůže učit české děti. Studovat jí nebylo umožněno.

Ředitel školy pan Kotaška znovu zasáhl, osobně zašel za matkou pamětnice a doporučil jí: „My máme jedinou možnost, sehnat jí někde zaměstnání jako vychovatelka v dětským domově. Rok by to mohla dělat neaprobovaně, po roce by si mohla zažádat o dálkové studium.“ On sám ze své iniciativy sehnal pamětnici místo v romském dětském domově na Dobré Vodě u Zablátí na Prachaticku. Mohla tam ukázat svůj zájem o práci s dětmi a ochotu pracovat v oboru i bez studia. Zvýšila by se tím pravděpodobnost pozdějšího přijetí na pedagogickou fakultu.

Hermína Malátová si dodnes uvědomuje, jak velký vliv měl na její budoucnost a uvažuje o tom, proč se o ni tolik zajímal. „On tak byl ve stáří mého otce a taky byl Budějičák, jestli tatínka neznal, protože měl o mě eminentní zájem.“

Děti tam po rodičích netesknily

V roce 1953 vznikl v prostorách bývalých lázní Dobrá Voda romský domov dětí. Jeho vznik inicioval Miroslav Dědič, který se jako první v Československu po druhé světové válce začal systematicky věnovat romské pedagogice a dosáhl v ní velkého úspěchu. Svůj přístup zakládal na internátním způsobu výchovy. Předpokládal, že oddělení dětí od jejich špatných rodinných poměrů povede k jejich lepší a rychlejší emancipaci. Pro děti měl mimo školní docházky připravený bohatý mimoškolní program (hudební kroužky, sportovní aktivity), který rozvíjel jejich dovednosti a zároveň budoval jejich sebevědomí a sebejistotu ve většinové společnosti. Pro svou koncepci uměl nadchnout nejen personál domova a státní instituce, ale i samotné žáky a často i jejich rodiny.[1]

Hermína Malátová nastoupila do dětského domova na Dobré Vodě v roce 1959 jako vychovatelka. Tehdy tam bylo umístěno kolem 40 dětí, pracovaly tam asi tři vychovatelky a čtyři nebo pět učitelek. Na práci s romskými dětmi vzpomíná dobře. „Ty děti spolu vycházely dobře, nebyly tam žádné strkanice, tahanice a konflikty tam nebyly.“ Pamětnici vyhovovala koncepce internátního způsobu výchovy. Prý nikdy nezažila, že by děti po odjezdu rodičů nějak tesknily, nebo se jim jinak stýskalo. „Děti tam chodily přímo do školy a ta škola byla přímo v areálu, a potom tam bylo také dost zájmových kroužků, zábavný činnosti.“ Na otázku, zda spolupráce s Miroslavem Dědičem ovlivnila její budoucí pohled na roli a práci učitele, odpovídá: „Ten výchovný pohled mi to dalo.“

Když později pracovala jako učitelka, organizovala různé turistické pochody, orientační běhy, tábory. Uvědomovala si velký význam mimoškolních aktivit v procesu vzdělávání, do kterých zapojovala nejen děti, ale i rodiče. Důležitý byl i její postoj k dětem a jejich výchově. „Učitel musí být přísný, ale spravedlivý. Na tu spravedlnost děti hrozně dají.“

Vysněná práce a vysněná škola

Po roce stráveném v Záblatí si Hermína Malátová podala přihlášku na pedagogickou fakultu, kde byla přijata a bylo jí umožněno dálkové studium. Po roce přešla na denní studium, které zakončila promocí v roce 1964.

Nedlouho po promoci nastoupila jako učitelka prvního stupně na základní školu Matice školské v Českých Budějovicích. Měsíc po nástupu si ji zavolala ředitelka školy, dle vzpomínek pamětnice velká komunistka. „Jde na mě nátlak z odboru školství, abych Vás suspendovala, že jste dcera Němce.“ Ředitelka ale odmítla Hermínu Malátovou z místa učitelky suspendovat a doporučila jí zajít na schůzi uličního výboru, kde by požádala, aby se k ní vyjádřili, popřípadě se jí zastali. Uliční výbory byly místní organizace KSČ s působením v určitých částech města (mimo organizace a školy). Určitá skupina lidí dohlížela na chování obyvatel a udávala je vyšším orgánům za případnou nevhodnou činnost (kriminální, kontrarevoluční). Uliční výbory občas dávaly kádrové posudky na obyvatele příslušné ulice; např. aby mohli studovat vysokou školu nebo v případě Hermíny Malátové pracovat jako učitelé.

Předseda místního uličního výboru její požadavek odmítl se slovy: „Ten punc, že jste dcera Němce, z Vás nikdo nesejme. To si pamatuji, jak jsme v 39. otevírali hraniční přechody pro vstup německých vojáků.“ Hermína Malátová dodnes vzpomíná, jak neuvěřitelné a nespravedlivé jí to tehdy přišlo a jak frustrující bylo vyrovnat se s neustále se vracející otázkou o jejím německém původu. Nechápala, proč je 20 let po otcově smrti stále kritizována za to, kdo byl její otec a z jakých národnostních poměrů pocházela. „V 39. roce jsem ještě nebyla na světě, natož abych měla pojem o nějakých národnostních otázkách a za to, že jsem dcera Němce, za to že nemůžu.“ Na schůzi vystoupil místopředseda uličního výboru a pamětnice se zastal. Znal jejího otce Hermana Gabauera osobně. Připomněl, že otec pamětnice za války nikdy nikomu neublížil, nikoho nikdy neudal, a dokonce mu pomohl schovat nějaké nebezpečné dokumenty. Vedení místního uličního výboru se pamětnice zastalo, dostala od nich dobrozdání k výkonu povolání učitele.

Od té doby již nikdy neměla problémy se svým německým původem. Až do důchodu pracovala jako učitelka na prvním stupni. Později dokonce pracovala i jako ředitelka v několika školách v okolí Českých Budějovic.

Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Olga Futerová Macáková)