Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Malášková, roz. Pajerová (* 1921  †︎ 2011)

• narozena 21. 1. 1921 v Dubně na Volyni ve smíšené polsko-české rodině

• v roce 1939 útěk z bombardované Varšavy

• učitelka na Volyni

• od roku 1943 do ledna 1944 vězněna za plánovaný útěk v dubenském kriminálu

• od 23.4.1944 v 1. československém armádním sboru jako spojařka a zapisovatelka polního soudu

• v roce 1944 svatba se soudcem Maláškem

• po únoru 1948 násilně vystěhována s manželem do Liběšic

• dne 1.7.2011 zemřela v Praze ve věku 90 let

Polkou po mamince:

Anna Pajerová se narodila do smíšené polsko-české rodiny v Dubně na Volyni, tehdy spadala Volyně do polského státu, v současnosti patří území Ukrajině. Otec pocházel z Českomoravské vysočiny a na Volyni se přistěhoval v 19. století, zatímco maminka byla Polka. Malá Anna se už odmalička identifikovala s Poláky, po své mamince a zřejmě i díky svým vrstevníkům ve městě Dubno se cítila být spíše Polkou, než Češkou. Vychodila polskou obecnou sedmitřídku a polskou obchodní školu. Po dokončení posledně jmenované školy odešla do Varšavy pracovat v bankovnictví.

Utéct z Varšavy, ale kam?

V září 1939 došlo ke čtvrtému dělení Polska, ze západu se blížila německá armáda a z východu sovětská armáda. Paní Anna Malášková vzpomíná na atmosféru bombardované Varšavy: „Prvního září jsem ještě normálně jela do banky. A teď najednou hned po ránu sirény hučely: ‚Pozor, pozor, hlásíme nálet na Varšavu. Dnes ve čtyři hodiny ráno nám Němci vypověděli válku.‘ To si nedovedete představit, jak se rázem zastaví celý ten život. Ta hrůza těch lidí. A vykliďte ulice. Protože lidi mysleli, že to nějaká zkouška, to vůbec nevěděli, že začala válka. (…) A hned další den zase nálety, pořád byly nálety na Varšavu.“

Mladá Anna utekla s dalšími Poláky z Varšavy vstříc sovětské armádě. Do obou částí Polska se hrnuly cizí armády, a tak skupina usoudila, že si vyberou toho přívětivějšího ze dvou nepřátel. Dostali se do polského Chelmu, kde se rozdělili, Anna Pajerová odešla na Volyni, ostatní Poláci zpět k německé armádě:  „Měli jsme čtyřletého chlapce s sebou, to byl její synek, a vychovatelku Němku. Ta Němka z toho byla taková dost špatná, říkala: ‚Jak já si to zodpovím těm Němcům, že před nimi utíkám? ‘ A ta Polka říkala: ‚Já když vidím Němce, tak Němce nemáme rádi. Ale když vidím tu Rudou armádu, tak já jdu k Němcům. Já se vracím do Varšavy.‘“ Sovětská armáda byla totiž oproti německé špatně vyzbrojená a příšerně ošacená.

NKVD ve škole:

Mladá Anna se svezla zpět do svého rodiště se sovětskými vojáky. Nejenže ji byli ochotni svézt, zatímco se jich sama bála, ale dokonce bylo mladé Anně nabízeno provdání za jednoho sovětského vojáka. Na Volyni si posléze našla práci, začala učit na smíšené česko-ukrajinské škole. „To jsem tam měla i Komenského obraz, takový veliký. Přišel tam jednou za mnou nějaký Rus a já jsem ho poznala, on byl od NKVD. Já jsem říkala: ‚Vy jste od NKVD?‘ ‚Ne, ne, ne. Vy se mýlíte.‘ A oni to nechtěli, aby je lidi znali. ‚Já bych se chtěl podívat do vaší třídy‘ ‚No tak pojďte se podívat do naší třídy‘ Šel, podíval se a říká: ‚A kdo je tento starý pán?‘ (…) A já povídám: ‚To je český pedagog a učitel. Ale on už teď ani nežije, to už je dávno‘ ‚No já se musím na to zeptat.‘ Tak si napsal to jméno Komenský, že se zeptá. Ale už se mě potom na to vícekrát neptal a já jsem tam toho Komenského nechala.“

Zapisovatelkou u výslechu banderovců:

V roce 1943 byly na Volyni uzavřeny školy a učitelé ztratili své zaměstnání, spolu s touto pohromou pro volyňské Čechy rostla i obava Anny Pajerové, protože pro ni bylo nyní reálné nucené nasazení do Německa. Skrze kontakty se nakonec dostala k polskému šlechtici, který pro změnu chvíli předtím unikl před popravou, zda by nebyl schopen ji zaměstnat. Dostala práci zapisovatelky při výslechu banderovců: „Oni se z toho vždycky snažili nějak dostat.“

V německém lágru:

Anna Pajerová se jednoho dne dozvěděla o plánovaném útěku jejího známého, učitele Pelecha. Od banderovců dostal dopis, aby se rozešel se svou polskou ženou, což odmítl. Spořádané a hezké manželství chtěl udržet, a tak se rozhodl pro útěk do Generálního Gouvernementu (název pro okupované Polsko). Anna se šla s rodinou Pelechů rozloučit a následně je doprovázela od jejich domu přes město, což se jí stalo osudným: „Najednou, jak jsme přecházeli silnici, tak slyším takový zařvání: ‚Halt‘. Tak jsme se otočili a kolem nás Němci. Bylo to od někoho prozrazené, že se chystají utéct. A on říká: ‚Do vězení.‘ A to vězení bylo zrovna naproti.“ Jednomu ze tří povozů se podařilo projet, druhý a třetí povoz byl zadržen a jejich posádka vsazena do vězení. Anna Pajerová byla ve druhém.

Mladá Anna vzpomíná na dvanáct mladých chlapců, kteří byli chyceni v lese. Možná to byli banderovci. Hned byli postříleni. Vzpomíná také na mučení vězňů, i na své dozorce: „A jeden můj dozorce se mnou chodil do školy. Byl to poloněmec. A jak už byl poloněmec, tak měl velký výhody.“ Nakonec se Anna z vězení dostala, bratr, mimo jiné z obavy před možným postřílením vězňů, podplatil vězeňskou správu snad nějakým zlatem nebo naturáliemi. Sama Anna dodnes neví, čím je uplatil.

Provdat se za polního soudce:

Paní Anna Pajerová se v roce 1944, ještě před vstupem na československou půdu, provdala za polního soudce Jana Maláška. Jaký byl tedy osud doktora Maláška? Těsně před vypuknutím druhé světové války odešel studovat do Francie. Vstoupil do československých jednotek ve Francii, konkrétně do 2. pěšího pluku 1. československé pěší divize pod vedením pozdějšího armádního generála Jana Satorie. Po pádu Francie v květnu 1940 odešel do Velké Británie, ze které byl vyslán k formujícím se československým jednotkám v Buzuluku jako polní soudce. Při cestě do Murmansku byl náhodou svědkem potopení slavné lodi Scharnhorst. Z Murmansku se dostal do Buzuluku a s československými jednotkami přišel v roce 1944 do oblasti Volyně.

Anna Pajerová se po příchodu Rudé armády na Volyni chtěla zapojit do boje po boku polských jednotek. Přece jenom se cítila být spíše Polkou, než Češkou. Okolnosti ji však dovedli k tomu, že nakonec vstoupila do formujícího se 1. československého armádního sboru. Bratr se přihlásil do armády již předtím a Anna se rozhodla za ním jet: „A tam za mnou přišel, já jsem to nevěděla, on to byl Hrdina Sovětského svazu, Buršík. (…) On mi jenom říkal: ‚Jděte do armády, tam se můžete mít daleko lepší než tady. Ti banderovci, ty tady nemáte.‘ (…) Já jsem potom přijela domů, tatínek zemřel a o všechno se staral nejstarší bratr. Já říkám: ‚Jinco, co říkáš, měla bych jít do armády?‘ On říkal: ‚No to by bylo nejlepší.‘ Teď já jsem myslela, že bych šla do polské školy učit a on říká: ‚Jak se tady usadí Rusové, Poláci půjdou pryč.‘ Protože Poláci nenáviděli jak Němce, tak ještě víc Rusy.“

Anna byla poslána k armádnímu prokurátorovi. Doktor Malášek se dozvěděl, že u prokurátora jsou nějaké volyňské Češky a chtěl se dozvědět na jaké úrovni je jejich český jazyk. Společně s prokurátorem zjistili, že znalost češtiny je výborná a sám doktor Malášek radil Anně, aby zůstala u prokurátora, že na frontě budou daleko horší podmínky. Mohla zde v bezpečí týlu pracovat pro armádu, zapisovala by úřednické záležitosti. Tak proběhlo seznámení, přesto mezi nimi docházelo k nezaviněným problémům: „A já poprvé, jak jsem s mým mužem mluvila, šla jsem na procházku, to byla nějak neděle, čtrnáctého května čtyřicet čtyři[1], a teď jsem mu něco vykládala a on říká: ‚Já vám nerozumím.‘ To je nějaký divný. A já jsem mu říkala: ‚A umíte vy česky?‘ A on říká: ‚No samozřejmě, vždyť já jsem Čech, já umím, ale vy neumíte.‘ Tak to je to tajemství. (…) Já jsem k Polákům více lnula.“ 

Anna Pajerová byla odvelena ke spojařům, ovšem kapitán radil Anně, aby si pana Maláška vzala, vždyť stejně chodí spolu. Anna dala na radu a vzala si pana Maláška, zároveň se tím vyhnula funkci spojaře, neboť byla přeřazena k polnímu soudu za svým mužem. Svatba proběhla ještě na polském území.

Zbabělost, zběhnutí a neuposlechnutí rozkazu bylo nejhorším proviněním:

Přestože se vojenský polní soud značně odlišoval od soudu v mírové době, neexistovalo vězení a i polní soud, ačkoliv byl v týlu, se ocital v nebezpečí, snažil se soudce Malášek podle své manželky Anny soudit humánním způsobem. Sama figurovala jako zapisovatelka soudu. Jednou se dokonce kvůli soudním záležitostem vydal na frontu a dostal za to vynadáno.

Mezi vážné přečiny se neřadily krádeže nebo znásilňování, ale nejhoršími byla zbabělost, zběhnutí a neuposlechnutí rozkazu. Paní Anna Malášková vzpomíná na různé případy u polního soudu - jak nějaký Maďar žádal před popravou vyzpovídat se knězi, na další odsouzené k trestu smrti, ale také na spor jistého vojáka s Ludvíkem Svobodou:  „Svoboda si zavolal jednoho majora a řekl mu: ‚Zítra budete hájit tamhle tu kótu.‘ A on mu řekl: ‚Pane generále, to neudělám.‘ A on říká: ‚Vy jako můj první spolubojovník a vy mi odepíráte poslušnost?‘ On říká: ‚Ne, já to neudělám, protože doma na ně čekají rodiče, čekají na ně manželky, čekají na ně děti a ta jednotka je v takovém stavu, že není absolutně možné, abychom šli do útoku. Až se to doplní.‘ Tak on ho právě žaloval za neuposlechnutí rozkazu a můj muž ho zprostil obžaloby. A tím si to rozházel se Svobodou.“

Polní soud se potýkal také se stížnostmi z obyvatel Slovenska: ‚Tam lidi, jak jsme šli potom přes Slovensko, měli velké potíže s Rusy. Oni tam někde hrozně řádili, a tak přicházeli za mužem. Třeba nějaká lékařka přišla: ‚Prosím Vás, pojďte se podívat, co nám Rusové udělali. Tatínek byl takový rusofil, on pro ně schraňoval nějaký pití, a jak jim dal nějaké, tak se dožadovali další.‘ Už byli opilí. Tak oni byli z toho celý špatný, tak ona [říká]: ‚Pojďte, já vám to ukážu.‘ A můj muž říká: ‚Ne, já k nim nemůžu.‘ Protože kdo ví, jak by to potom mohlo dopadnout? To by se potom člověk ztratil a nikdo o něm nevěděl. Já jsem byla jeden čas také u spojařů a toho velitele, co nás cvičil, to byl nějaký Žid, vyvolali ho jeho vojáci a nevrátil se.“

O nějaké hygieně se na frontě nedalo zcela jistě ani mluvit, ale ani u polního soudu nebyla hygiena na vysoké úrovni: „V Prešově nás dali do bytu k nějakému právníkovi. (…) A teď ta manželka jeho byla taková příjemná mladá žena, krásně nám nastlala postel a můj muž říká: ‚My na té posteli nebudeme spát, my budeme spát na zemi.‘ A ona: ‚A prečo, a prečo?‘ A můj muž říká: ‚No, protože máme vši.‘ A ona říká: ‚To nevadí…‘, to se mi od ní strašně líbilo, ‚…já to vyperu potom všechno. Ale já bych to nesnesla. Vy jste na frontě všelijak spali a tady u nás budete spát v posteli.‘ Na to přišel její muž, ten advokát, a říkal mužovi: ‚Tady jděte na náměstí, tam je lékárna a tam koupíte něco na ty vši, aby vás netrápili.‘ Tak muž hned šel a jak jsme se namazali, tak do rána to bylo jako na bojišti, všude mrtvé vši.“

Vysídleni do Liběšic:

Po válce se manželé Maláškovi usadili v Praze. Ovšem stejně jako kolegové z armády měl i doktor Malášek problémy s KSČ. Byl vyhozen ze zaměstnání a celá rodina byla nuceně vystěhována za Prahu do Liběšic na Litoměřicku: „Můj muž říkal: ‚Tohle můžou dělat v Rusku, vyvážet lidi na Sibiř. Ale tady? My se za rok vrátíme. ‘ A můj bratr byl rozumný a věděl: ‚Jendo, to není tak jisté. Oni kam přijdou, tak odsuď se hned tak nepohnou. To nevíš, jaká to bude situace. Co když tady budete deset roků?‘ A my jsme tam byli osmnáct roků.“

Do Prahy se mohla rodina Maláškových vrátit až v roce 1968, v době změny politického klimatu. Jelikož byli v očích komunistické strany nepřátelé, měli se studium problémy i jejich děti. Dnes už ani jedno z nich v České Republice nežije a paní Anna Malášková dnes žije ve Vojenské ústřední nemocnici v Praze. V době natáčení se těšila z vysokého věku 90 let.

V roce 2010 natočil a v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka

[1] V databázi Vojenského ústředního archivu je uveden den vstupu Anny Maláškové do armády na 23.4.1944.