Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Malášek (* 1945)

• narozen 14. srpna 1945 v Praze

• oba rodiče za války členy 1. československého armádního sboru, tzv. Svobodovy armády

• v roce 1963 chycen při pokusu o emigraci, následně vězněn v Polsku i v Československu

• roku 1966 emigroval do Itálie, po dalším roce v západní Evropě do USA

• 50 let žil na ostrovech v Tichomoří, nejvíce času prožil na Havaji

• sametovou revoluci sledoval v televizi z ostrova Tonga

• po výbuchu sopky v roce 2018 přišel o domov a vrátil se z Havaje do Česka

Coby nezletilý si našel zálibu v ilegálním překračování hranic a pašování zboží. Když jej už potřetí chytli, měl následovat soud. Namísto toho se rozhodl překročit hranici natrvalo. Plán přeplout Balt na nafukovacím člunu však ztroskotal a místo Švédka strávil několik následujících měsíců ve věznicích v Polsku i Československu. V cestě za svobodou uspěl až na druhý pokus. „Byl jsem sotva 20 metrů od hranice, od plotu. Udělal jsem asi pět kroků a začal utíkat. Najednou nejmíň ze třech různejch míst slyším policejní píšťaly. Musel jsem oběma rukama chytit za ostnatý drát, to jsem ale jenom přelít, takovou rychlostí! Přehodil jsem můj pingl a skočil za ním. Jenom jsem dopadl, píšťaly přestaly a najednou úplné ticho.“

Půlstoletí pak strávil v Tichomoří. Žil na Tahiti, Cookových ostrovech, Samoi, Fidži. Sametovou revoluci sledoval z ostrova Tonga. Zdaleka nejvíce času ale prožil na Havaji, kde výhodně zakoupil pozemek ve vulkanicky aktivní oblasti. Když po zemětřesení a výbuchu sopky přišel o domov, vrátil se zpět do Česka. „Já jsem byl střelenej asi už od narození [smích]. Nemůžu sám sebe porovnávat s normálníma lidma,“ ohlíží se za svým příběhem Jan Malášek.

Vrstvy mrtvol

Jan Malášek se narodil 14. srpna 1945 v Praze. Dětství má však spojeno především s Liběšicemi na Litoměřicku, kam se s rodiči musel přestěhovat po nástupu komunistů k moci. Matka Anna, rozená Pajerová, pocházela z volyňské oblasti. 1. září 1939 pracovala v bance v polské Varšavě. „Byla tam sotva měsíc, bylo jí 18 roků, když začala válka. A hned od prvního září to byla hrůza. Byly bombardovaný všechny městečka a veškerý nádraží a cesty. To bylo bombardovaný od rána do večera,“ vzpomíná na matčino vyprávění. Z bombardované Varšavy se pak matka rozhodla utéct zpět do rodné Volyně. „Což je nejmíň 400 kilometrů od Varšavy. A tak nějak pěšky – muselo to bejt dost divoký. Ale dostala se až domů.“

Tíživý osud pokračoval. „Sověti začali vyvážet Poláky na Sibiř. Její nejlepší přítelkyně zmizela a už o ní nikdy neslyšela. Pak přišli Němci, ve čtyřicátým prvním, a to začala doopravdy hrůza. Od prvního dne tam začali mordovat Židy.“ Na Volyni se matka přihlásila k 1. československému armádnímu sboru, tzv. Svobodově armádě. Totéž udělali i její dva mladší bratři. Jedním z nich byl Josef Pajer, který sloužil u dělostřelectva a který se účastnil bojů u polské Dukly na podzim 1944. „Říkal, že když se pak do toho pustili Rusáci, […] tak tam prý byly vrstvy mrtvol. Tam ti vojáci lezli přes mrtvoly,“ vyprávěl strýc o Karpatsko-dukelské operaci. Ve Svobodově armádě se matka Anna seznámila se svým budoucím manželem Janem Maláškem.

Nějaký znásilnění, to tam ani nebrali

Otce Jana zastihlo vypuknutí 2. světové války ve Francii, kde tou dobou studoval vojenskou školu. „Už byl v uniformě, připravenej na válku. […] Pokaď vím, tak ve Francii byl přímo v první linii, ale potom už nikdy.“ Dle vyprávění pak otec putoval z Marseille do Anglie, kde strávil následující tři válečné roky. Předtím, ještě za první republiky, otec v Československu vystudoval práva a získal titul JUDr. „Tak ho jmenovali vojenským soudcem a poslali ho na konci čtyřicátého třetího s konvojem do Ruska.“ Funkci zapisovatelky u polního soudu zastávala Anna Pajerová a příběhy Janových rodičů se tímto proťaly. „Hned u Dukly, 28. října 1944, se brali. Pokaď vím, tak tam ještě pořád zuřily ty boje.“

Co otec po válce vyprávěl o polních soudech? „Hlavně se soudila buďto dezerce, anebo neuposlechnutí rozkazu. Ostatní věci – nějaký znásilnění, to tam ani nebrali. Pokaď vím, tak táta mě řekl, že nikdy nikoho neodsoudil k trestu smrti. Ale jsem si dost jistej, že někteří ti lidi sice nedostali trest smrti, ale poslali je do první linie, což byla celkem jistá smrt.“ O své válečné zkušenosti otec mluvil jen zřídka a nerad. V armádě nakonec dosáhl hodnosti majora. „On by měl mnohem vyšší hodnost, ale nějak si to pokazil přímo u Svobody, takže nebyl moc povyšovanej, což ho asi potom v osmačtyřicátým zachránilo. Protože většina generálů skončila velice špatně,“ dodává Jan.

Máti se sebrala a jela za Svobodou

Po roce 1948 se stal otec – stejně jako celá řada dalších důstojníků – obětí komunistických čistek v armádě a o své místo přišel. „Ve Svobodový armádě byla banda komunistů, nejhorší z nich se jmenoval Bedřich Reicin, jeden z těch popravenejch se Slánským. Většina z nich byli Židi a on byl komunista jako svině, ten Reicin. A oni už od války o všech důstojnících věděli, jejich názory.“ Počátkem 50. let následovalo nucené vystěhování z Prahy. Novým domovem Maláškových se staly Liběšice na Litoměřicku. Oba rodiče pak museli pracovat na dělnických pozicích. „I když [otec] znal jazyky a byl doktor práv. To se jmenovalo Geologický průzkum Praha a oni jenom dělali u těch vrtů a žili v maringotkách.“

Po základce, koncem 50. let, Jan nastoupil na Střední průmyslovou školu spojovací techniky v Praze. Přijetí se neobešlo bez komplikací. „Najednou jsem dostal dopis, že nejsem vzatej, i když už jsem jednou byl. Máti se sebrala a jela za Svobodou. To byl rok 1959, kdy on byl celkem odstrčenej. Dělal někde na Vysočině v družstvu nebo co. A řekla, že jí hned poznal, i když to bylo 15 roků po válce.“ Díky konexím s pozdějším prezidentem Ludvíkem Svobodou Jana na průmyslovku přece jen vzali. V době studií střední školy se pak dostal ke své specifické zálibě – ilegálnímu překračování hranic a pašování zboží.

Tak jsem dostal chuť na pašování

V roce 1960 Jan vycestoval na území tehdejšího Sovětského svazu. „Volyňáci, co jezdili na návštěvy do Ruska, tak už věděli, co tam vozit – kabát, boty a takové věci. A tam se za to dostalo klidně pětkrát víc. Koupil jsem kabát za 400 korun a tam jsem ho prodal za 2000 rublů.“ Za utržené peníze pak Jan dle vyprávění nakoupil v Kyjevě 300 tranzistorů. „A prodával jsem je [v Československu] kolem třiceti korun za jeden, takže jsem dostal deset tisíc korun [smích]. To bylo neuvěřitelný. Ze čtyř set jsem to otočil na deset tisíc! Tím to začalo, tak jsem dostal chuť na pašování.“

Tehdy se Jan rozhodl, že Československu žít nechce. „Tak jsem si říkal, budu trénovat ilegální přecházení hranic – tam, kde je to lehčí. Tak jsem začal s Polskem.“ Vůbec poprvé v roce 1961. „Přes Sněžku. A povedlo se mi to, měl jsem štěstí a přelezl [smích].“ V Polsku se pak přesunul stopem do Varšavy za rodinným známým, který prodával v galanterii – tímto způsobem se Jan z tranzistorů přeorientoval k pašování galanterního zboží, především zipů. Když pak v roce 1962 (legálně) odjela do Polska celá rodina, Jan si z pobytu ilegálně odskočil do Česka pro další paš. „A tam mě poprvé chytli [smích].“ Byť u sebe měl při zadržení na státní hranici notnou zásobu zipů, pro tehdy nezletilého Jana se celý incident obešel bez větších následků.

Nasadili klepeta a jeli jsme vlakem

S přibývajícími úspěšnými přechody však přibývalo i zadržení. Podruhé Jana chytili v lednu 1963, opět nezletilého, opět se zásobou zipů. „Tak jsem si říkal: ,No, tohleto si musím vynahradit!‘“ Třetí zadržení následovalo krátce po maturitě, během několikatýdenního volna, po kterém měl nastoupit do práce. „To jsem si říkal: ,Ještě zaběhnu do Polska, abych trochu něco vydělal.“ Jan tehdy stále neměl 18 let, avšak nezdařilých pokusů už bylo pro soudruhy příliš. „Už toho měli dost, tak se připravoval nějakej soud. Tak jsem si řekl: ,Stejnak budu utíkat, tak uteču teď.‘“ Půjčil si peníze, za které koupil nafukovací člun a motor. Pak opět přešel hranici do Polska s cílem přeplout z poloostrova Hel přes Balt do Švédska. Psalo se 1. září 1963.

Jan vyčkával na vhodnou příležitost k vyplutí, ještě na Helu však cesta za svobodou předčasně skončila. „Moc daleko jsem se nedostal. Schovával jsem se v křoví celej mokrej, pak nad ránem mě chytli.“ Následovalo zadržení v policejní cele. „Na druhej den mě odvezli do gdaňskýho vězení, a to je basa! Gdaňský vezení, tam je 2000 lidí. Mě bylo 18 roků a dva tejdny. […] První čtyři měsíce hlad, pak se mi nějak scvrknul žaludek, tak už jsem tolik netrpěl,“ vzpomíná. Výslechy probíhaly v polštině, kterou Jan naštěstí ovládal. Po čtyřech a půl měsících si vyslechl verdikt ve městě Wejherowo. „Nasadili klepeta a jeli jsme vlakem. […] Prokurátor pak řekl něco ve smyslu: ,Je mladej a blbej a co udělal, to bylo stejně nemožný.‘ […] A můj advokát vstal a řekl: ,Plně se shoduju s tím, co řekl prokurátor [smích].‘ Což takovejch soudů asi moc není.“ Odsouzen byl na osm měsíců.

Najednou jsme věděli, že sedíme s vrahem

Celu sdílelo pět vězňů. „Byli tam doopravdičtí kriminálníci se mnou. To není žádná sranda. Tam nebyli žádní političtí vězni. Samí zloději a lumpové. A jeden – nám to neřek – byl vrah.“ Ostatním vězňům se jednou podařilo nahlédnout do papírů dotyčného. „A najednou jsme věděli, že sedíme s vrahem. Zavraždil svoji sedmnáctiletou holku, že bylo těhotná. To byl dobytek první třídy. Pak už věděl, že to víme. Tak potom říkal, že jestli dostane trest smrti, tak někoho zabije v cele. […] A pokaď vím, dostal doživotí.“ 1. května 1964 trest vypršel, následoval přesun z Polska z Československa. „Autobus plnej lidí a tam policajt s vězněm v želízkách [smích]. A jak ten autobus drncal, já jsem se nemohl držet, tak jsem tam lítal. A jak se lidi koukali!“

Po návratu z Polska si Jan odpykal další dva měsíce vezení v Československu – ilegálním překročením hranice se provinil na obou územích. „To byli všechno příživníci. Jeden z nich tam byl, že se ožral, vylez na sochu Julia Fučíka a nějak jí znesvětil. Nevím jak [smích],“ vzpomíná na litoměřické vězení.  V létě 1964 jej konečně propustili. „A zapomeň na jakékoli cestování do konce života kamkoliv po celém světě,“ říkal mu údajně kapitán na rozloučenou. Tou dobou Janovi nebylo ani 19 let. Před věznicí už čekal otec a společně – na oslavu návratu do totalitní svobody – zamířili na pivo.

Byl jsem sotva 20 metrů od hranice, najednou slyším policejní píšťaly

„Měl jsem dost zničený ledviny z té zimy [v kriminále] a doktoři mně to uznali. […] Tam byla taková zima – na zdi byl led a měl jsem jenom jednu dečku,“ vysvětluje okolnosti získání modré knížky. Namísto vojny nastoupil do Montážního podniku spojů Praha. V polovině 60. let se přihlásil na ČVUT, po prvním semestru však vysokoškolského studia zanechal a nastoupil k ČSD (Československým státním drahám). Myšlenky na emigraci jej nikdy neopustily a pouhých 10 dní po nástupu k ČSD se naskytla příležitost. „Věděl jsem, že bude zájezd na fotbalovej zápas v Bělehradě, Sparta Praha – Partizan Bělehrad. To už byla odveta, pohár mistrů evropských zemí.“ I přes několik peripetií se Janovi podařilo získat potřebná povolení k výjezdu a po zápase, 9. března 1966, odcestovat vlakem z Bělehradu do města Gorica (dnes Nova Gorica ve Slovinsku) na hranicích s Itálií.

„Byl jsem sotva 20 metrů od hranice, udělal jsem asi pět kroků a začal utíkat. A jak jsem začal utíkat, tak najednou nejmíň ze třech míst slyším policejní píšťaly. […] Musel jsem chytit oběma rukama za ostnatý drát, přehodil jsem můj pingl a skočil za ním,“ popisuje cestu za svobodou. Emigrace nezůstala bez povšimnutí československých bezpečnostních složek, které Janův útěk dávaly za vinu matce Anně. V dochovaném protokolu z výslechu, respektive, „záznamu o pohovoru“ – jak se dokument oficiálně jmenuje – stojí: „Bylo zřejmé, že [Janova matka Anna] je ostře zaujata proti zřízení a poměrům v ČSSR a že i v tomto směru ovlivňovala své děti, což jistě nezůstalo bez následků i na syna Jana, který emigroval.“[1] Za zmínku také stojí, že ze Západu poslal Jan sarkastický pohled adresovaný kpt. StB Blažkovi: „Mnoho srdečných pozdravů z Itálie posílá Jan Malášek.‘[2]

Řekli mi, že víc kovbojů nepotřebují

Zdoláním železné opony zároveň nastalo náročné období. Následující rok a půl strávil Jan různě po Evropě – v Itálii, Francii, Rakousku, Neměcku, Švýcarsku, Anglii i Švédku. Nedostatek práce a neznalost jazyka nový život na Západě komplikovaly. Roku 1967 se Janovi podařilo dostat do USA. Po přistání v New Yorku se jej ujali vzdálení příbuzní. „Už jsem znal Paříž, Londýn a Řím, ale New York a Manhattan, z toho jsem byl úplně vedle. Oni žili přímo na Manhattanu.“ V New Yorku čtyři měsíce pracoval jako pomocná síla v kuchyni. A na newyorské univerzitě absolvoval kurz angličtiny pro cizince. V následujícím roce pak vystřídal celou řadu pracovních míst i adres po celých Spojených státech.

Nejprve se, jak sám popisuje, chtěl stát kovbojem. Odjel do texaského King Ranch, největšího ranče v celých USA.  „Tam mi řekli, že tam mají celou vesnici Mexičanů, že víc kovbojů nepotřebují.“ Namísto toho se přidal k lovcům krevet v Mexickém zálivu. „Jedna bouře za druhou, já jsem byl furt nemocnej. Mořská nemoc, to je hnusný. […] Bylo to otřesný, skoro nic jsem nevydělal, protože furt jenom byly bouřky, takže jsme většinu času nelovili. Tak jsem pak pokračoval dál. Stopem jsem projel až do Las Vegas. Tam jsem si koupil první auto.“ Ve Vegas pracoval jako pomocná síla v restauraci v jednom z tamních kasin. Poté pracoval v továrně v Los Angeles. Nutno dodat, že v USA – především kvůli nevyhovujícím výdělkům – spokojený nebyl a po prvním roce života za oceánem se chtěl vrátit do Československa. Jenomže přišel srpen 1968. „To se mnou tak otřáslo, tak jsem říkal, kašlu na to.“

Tenkrát byla vietnamská válka. I emigranti museli k odvodu

„To bylo celkem denně v novinách na prvních stránkách. Dlouhé články o Československu. […] Přišel jsem zrovna v práce z pět hodin odpoledne, pustím televizi a hlásili invazi. Tak jsem se rozbrečel,“ vzpomíná na srpnovou okupaci. Místo Československa se Jan ještě v roce 1968 přestěhoval z Los Angeles na Havaj. „Tam se mi líbilo hned od začátku, vydělával jsem skoro dvakrát tolik, i když jsem dělal jenom takového pomocného dělníka na stavbách,“ přibližuje. Havajskou idylku pak jen se štěstím neukončila válka. „Chtěli mě verbovat do armády. Tenkrát byla vietnamská válka, a to i emigranti se museli hlásit a jít k odvodu. Mě naverbovali, i když jsem předstíral, že vůbec neumím anglicky. Přesto jsem prošel.“ Janovi se podařilo najít kličku – aby nemusel na frontu, přihlásil se na Havajskou univerzitu a coby student dostal výjimku.

Vyjma let 1971 až 1973, kdy bydlel a pracoval v Kalifornii, strávil Jan Malášek v Tichomoří 50 let. Krom Havaje žil na Tahiti, Cookových ostrovech, Samoi, Fidži. Sametovou revoluci sledoval z ostrova Tonga v jižním Pacifiku. „Tam jenom na pár hodin denně byl signál z novozélandské televize. A najednou ukazovali, co se dělo na Národní třídě. Jak tam mlátili ty študenty. Tak jsem si říkal: ,No pane jo, je to možný!?‘“ Krátce po převratu, hned v roce 1990, zavítal do Československa. „A pak jsem přijel každý asi tak tři, čtyři roky.“ Kontakt s rodinou Jan udržoval i před revolucí. „Psát jsme celkem mohli. A táta byl na Havaji [před rokem 1989] třikrát. Starý lidi, když už byli jednou v penzi, tak ti mohli jezdit lehce. To oni by byli naopak rádi, kdyby ty starý lidi odjeli, aspoň by jim nemuseli platit penzi.“ Na Havaji Jan bydlel dalších bezmála 30 let. Na ostrově vlastnil levně zakoupený pozemek – ve vulkanicky aktivní oblasti.

Střelenej od narození

„Najednou, jedné noci z 1. na 2. května 2018 bylo jedno zemětřesení za druhým. Každé dvě tři minuty bylo zemětřesení, bylo to cítit moc dobře. Na druhý den se začaly dělat škvejry, všude.  A třetího to začalo.“ Po výbuchu sopky Kilauea zaplavila láva 30 kilometrů čtverečních hlavního ostrova Havaj. Jan přišel o dům i pozemek. „Ještě furt to tam vlastním. Musím tam jet zpátky, až to tam probuldozerujou. Nejmíň 10 kilometrů musí pročistit přes ty lávový pole.“ Tragická událost se zároveň stala impulsem pro návrat do Česka. „Já jsem se stejně chtěl vracet, ale chtěl jsem to prodat a dostat za to nějaký slušnější peníze. Domeček mi shořel, všechny moje věci shořely. Měl jsem takovou velkou sbírku mušliček, tak tu jsem si aspoň odvez.“ I přes tyto dramatické momenty se Jan Malášek za svým příběhem ohlíží s lehkostí a úsměvem. „Já jsem byl střelenej asi už od narození [smích]. Nemůžu sám sebe porovnávat s normálníma lidma. A ať nikdo nevěří, že tady bylo něco dobrýho na tom komunismu!“ dodává závěrem.

 

 

[1] Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály

[2] Sken pohledu dostupný v sekci dodatečné materiály