Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Vlastislav Maláč (* 1921  †︎ 2023)

• narozen 22. prosince 1921 českým rodičům ve Vídni

• v roce 1929 se rodina přestěhovala do Československa

• v letech 1940–1945 byl pracovně nasazen ve vysočanské Kolbence v Praze

• v letech 1945–1949 vystudoval elektroinženýrství na fakultě ČVUT

• v letech 1948–2010 působil jako laický kazatel v metodistickém sboru v Ječné ulici v Praze

• v 60. letech 20. století vědecky působil ve Výzkumném ústavu pro sdělovací techniku

• v letech 1970–1990 byl pravidelně vysílán na Generální konference Evangelické církve metodistické v USA

• v letech 1981–2013 byl technickým redaktorem metodického časopisu Slovo a život

• zemřel 10. května roku 2023

Stoletý pamětník

Vlastislav Maláč bude za několik měsíců slavit sté narozeniny. Žije aktivním životem v evangelické církvi metodistické, udržuje si smysl pro humor a má zájem o svět kolem sebe. „To nejlepší mám ještě před sebou,“ říká.

Narodil se 22. prosince 1921 českým rodičům ve Vídni, tatínek Gustav Josef byl kazatelem tamního českého sboru evangelické církve metodistické. Kořeny rodu Maláčů jsou v Heršpicích, malé vesnici u Slavkova, kde v domku číslo 45 byl po bitvě tří císařů podepsán mír a kde do místního evangelického sboru byl přijat T. G. Masaryk. Josef, pamětníkův dědeček, tady vlastnil pekárnu s obchodem a byl místním starostou. Vlastislav s dalšími sourozenci pravidelně jako děti u prarodičů Josefa a Jenovéfy, také členů církve, trávili léto. Vlastislavův tatínek pocházel z 19 dětí, na přelomu století se vydal do Prahy a později ještě dál do světa, do Berlína, aby se vyučil pro práci v obchodě. Naučil se německy, ale hlavně se seznámil s mládeží metodistické církve. Byl přijat do teologického semináře ve Frankfurtu nad Mohanem a po skončení vojenské služby za první světové války se s rodinou usadil ve Vídni jako metodistický kazatel. Dochovala se fotografie z roku 1943, na které vidíme 11 tatínkových sourozenců – členů metodistické církve.

Maláčovi žili na faře v budově, kterou otec postavil s pomocí svých bratrů. K ní patřila rozsáhlá zahrada, která zásobovala ovocem a zeleninou rodinu se čtyřmi dětmi. Prvorozená Jiřina zemřela jako dítě na tyfus, takže Vlastislav se stal nejstarším, po něm následoval Bořivoj a nakonec sestra Jiřina.

Tatínek pečoval o svůj sbor, neopustil ho ani později v těžkých dobách hospodářské krize, sestavil také zpěvník s 450 písněmi, který se v církvi používá dodnes. V metodistické církvi byla už od počátku silná tradice sborového zpěvu.

Nová republika, nová církev

Jak děti dorůstaly, bylo třeba jim zajistit kvalitní vzdělání v českém jazyce. Maláčovi se po půlročním pobytu v Bratislavě v roce 1929 přestěhovali na osm let do Plzně. „Bydleli jsme vedle kostela na faře, krásné nové budově. Sbor měl domovníka na plný úvazek.“ V Plzni chodili bratři do Sokola a cvičili na Všesokolském sletu v roce 1938. Vlastislav, který byl technicky založený, začal studovat na reálce, po přestěhování do Slaného pokračoval ve studiu v Praze. Využil toho, že metodistická církev v těch letech už vlastnila dům v Ječné ulici a mohl v ústředí církve bydlet.

Církev také vlastnila (a po listopadu 1989 opět vlastní) zámeček v Horních Počernicích, od roku 1921 využívaný jako sirotčinec, a pro děti kazatelů vybudovala letní tábor na Poušti u Bechyně. Vlastislav tam od 13 let pravidelně jezdil. Dopoledne se konal duchovní program, ve volném čase se chodilo do lesa na houby. 

Po vzniku československé republiky začali Češi masově vystupovat z katolické církve vnímané jako symbol habsburské monarchie. Otevřený přístup nové republiky umožnil vznik řady nekatolických církví. Ve 20. letech do Československa mimo jiné přijížděli metodisti, misionáři z USA, zpravidla potomci českých emigrantů z Texasu. Přinášeli důraz na sociální práci, vzájemnou pomoc, skromnost a jistou míru neformálnosti navazující na snahy otců zakladatelů Johna a Charlese Wesleyových reformovat anglikánskou církev. Je otázkou, do jaké míry se hodnoty, které v polovině 18. století přinesla nová metodistická církev, projevily o dvě století později, kdy Evangelická církev metodistická byla jedinou církevní institucí, jež odmítla odsoudit Chartu 77.

Dohonit ztracený čas

Vzpomínky na období před Mnichovem má pamětník spojené se smrtí prezidenta Masaryka: „Šel jsem na Hrad, podívat se na rakev, a stál jsem ve špalíru, když jel na lafetě do Lán. Byla to osobnost.“ A v hodinách kreslení s malováním „okousané republiky“. Když Němci přijížděli, „to byl smutný čas,“ říká. Po maturitě v roce 1940, kdy všechny vysoké školy byly zavřené, byl Vlastislav nasazen na práci do vysočanské Kolbenky. „V rozkreslovací kanceláři jsme rýsovali, výkres jsme stihli za třetinu určeného času. Pak jsme měli volno, byl to pohodlný život,“ dodává.

Po válce, kdy se po šesti letech znovu otevřely vysoké školy, byl o studium obrovský zájem. Chyběly učebnice, chyběly přednáškové prostory dosti velké na to, aby se všichni zájemci vešli. Vlastislav začínal studovat na ČVUT obor strojní inženýrství, elektrofakulta vznikla později. Získal státní měsíční stipendium, které pokrylo školné a životní náklady, a s bratrem, jako děti kazatele, mohli bydlet v ústředí církve. Do prvního ročníku bylo zapsáno 3 000 posluchačů, přednášelo se v kině ROXY, profesoři chodili po pódiu s hrdelními mikrofony. K závěrečnému absolutoriu se dostavilo 300 studentů. Proč? „Nebyl čas to stihnout. Mnoho z nás bylo už v zaměstnání. První dva roky jsem byl u rodičů, studoval jsem z domova, pak jsem šel do zaměstnání. Spát jsem chodil kolem půlnoci, vstával v šest. Měl jsem i aktivity ve sboru: hrál jsem, doprovázel jsem na harmonium a na varhany, ty jsem taky opravoval,“ říká Vlastislav Maláč.

Bratr v emigraci a revolver pod uhlím

V květnu 1948 se oženil s Jiřinou, také členkou církve. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla sice metodistická církev povolená, ale nesměla vyvíjet misijní činnost. Pamětníkův bratr Bořivoj za dramatických okolností v roce 1949 emigroval na Západ.

Další nemovitostí, kterou metodistická církev koupila pro sociální práci, byl zámek v Týnci u Klatov. V 50. letech minulého století byl sem Vlastislavův otec s dalším kazatelem pozván na sjezd mládeže jako řečník. V rámci tažení proti církvím StB oba kazatele obvinila, že odcházejí do blízkého lesa, aby podávali zprávy do nepřátelské ciziny, a že tak vykonávají špionážní práci pro západní mocnosti. V té době byl Gustav Josef Maláč farářem v metodistickém sboru ve Strašnicích. StB navíc tvrdila, že ve sklepě fary našli pod uhlím ukrytý revolver, dostačující „důvod“ k zatčení. Otec byl zatčen a asi rok rodina nevěděla, kde je a co se s ním stalo. Ani vysoce postavenému příbuznému, zemskému soudci v Brně, se nepodařilo zjistit, kde otec je. Po půl roce ho z věznice Ruzyně propustili: „Moc o tom nevyprávěl, jen že výslechy byly tvrdý. Kolega nechtěl vypovídat, tak ho budili každé dvě hodiny v noci, aby se nevyspal,“ vypráví Vlastislav Maláč. 

Po Únoru 1948 postihl církev zákaz jakékoli evangelizační činnosti, směla sloužit pouze uvnitř, svým členům. Tehdy byly v Praze čtyři sbory, což čítalo asi 400 až 500 členů. „Někteří byli těžko dohledatelní. Po válce v důsledku Benešových dekretů nastal opačný pohyb než před válkou – z republiky směrem do Sudet. Ne všichni se k církvi přihlásili, ztratili jsme spoustu kontaktů. Po první světové válce byl o vstup do církve velký zájem, po druhé světové válce už ne. Nedá se říct, že by činnost církve po ustanovení nových politických změn byla donucena k zásadním změnám,“ vysvětluje Vlastislav Maláč.

Už tradičně měla mládež v metodistické církvi svoje ústředí, svoji organizaci. Po Únoru směla existovat jen jediná mládežnická organizace: „Ta socialistická. Na teologické fakultě se studenti scházeli údajně v té oficiální organizaci a modlili se. Pak to zakázali jako církevní shromáždění,“ dodává pamětník.

Výzkumný ústav pro sdělovací techniku (VÚST)

Oponentem diplomové práce Vlastislava Maláče byl Felix Kolmer, významný odborník na akustiku, jehož příběh je zachycen na stránkách Paměti národa. „On byl recesista a osobnost,“ vzpomíná pamětník na situace v Ústavu, kdy vymýšleli akce „aby zesměšnili režim“, jak dodává.

Vlastislav Maláč je autorem několika patentů a spoluautorem vědeckých publikací a článků z akustiky a analýzy a syntézy řeči, vždy v tandemu s Blankou Borovičkovou. „My jsme byli taková dvojice – Brain Trust. Ona vystudovala fonetiku a byla členkou Ústavu pro jazyk český. Když měla dělat nějakou analýzu řeči, tak, no samozřejmě, tam měli jenom tužku a papír. Přes mýho kolegu, který už jednou s touto spolupracovnicí měl nějakou práci, mi řekl, jestli nechci vypomoct. Tak jsem potom, mimo svoje pracovní úkoly, začal s ní pracovat.“

Laickým kazatelem

Ve svém dlouhém životě byl Vlastislav Maláč lecčím: „Bavilo mě být duchovním rádcem  pro Old-Scouts, amatérským hodinářem, truhlářem i zedníkem. Maminka říkala, že když jsem dostal nějakou hračku, tak jsem ji nejdřív rozebral.“

Nicméně to byla práce pro církev, které se věnoval celý život. 60 let byl laickým kazatelem, začal jako student v roce 1955, od roku 1970 se pětkrát zúčastnil Generální konference v USA a navštívil mnoho metodistických sborů v různých oblastech Spojených států. Z živých kontaktů s misionáři se naučil anglicky natolik, že pro interní potřebu mohl přeložit celou řadu prací amerických metodistických kazatelů. Jak říká: „ Měl jsem praxi a nebylo mi to trapný, že mluvím špatně.“ Je také autorem překladu vzpomínkové knihy bratra Bořivoje Maláče na jeho životní cestu z Vídně přes Prahu do emigrace a život v Novém světě. Vlastislav po odchodu do důchodu byl do svých 92 let technickým redaktorem časopisu metodistů Slovo a život, a byl a stále je všemožně v ECM platný.

Když se ohlíží zpět, dodává: „Já mám takovej dojem, že se trochu ztrácej hodnoty. A je to asi taky tím, že lidem chybí ten základ nebo nemaj pevnou půdu pod nohama.“

S vyšetřovateli jsem mluvil jen o církevních věcech

Od roku 1970, dvacet let po celou dobu normalizace, vyjížděl Vlastislav Maláč na Západ. Jak se mu to podařilo? „Měl jsem výhodu, dostával jsem pozvání od bratra. Za ty čtyři až pět týdnů jsem napůl byl u bratra a napůl na Generální konferenci církve.“ StB si ho jednou měsíčně zvala na pohovor. Vyšetřovatel byl „neškodnej člověk“, ptal se vždycky na stejné věci a na lidi z církve. Protože všichni členové v ústředí církve měli svoje vyšetřovatele, informace o tom, na co nebo na koho byli tázáni, si vždycky mezi sebou řekli a vzájemně se před dalšími pohovory varovali.

Pamětník říká, že spolupráci s StB podepsal proto, aby mohl vyjíždět do zahraničí, udržovat kontakty s církvemi a pomáhat tak metodistické církvi v Československu. „Tak jsem to podepsal, abych se dostal ven,“ vzpomíná pamětník. Na rozdíl od situace po roce 1968 byl teď před každým odjezdem nabádán, aby s emigranty v rámci církve mluvil a ptal se, co v emigraci dělají.

Obavy oficiálních míst z vlivu církví dosáhly takových rozměrů, že do Československa nebylo dovoleno dovážet dva typy tiskovin – vedle pornografie i náboženskou literaturu. Na Generálních konferencích bylo zvykem psát denně zápis o 100 stránkách a tyto zápisy směl pamětník přivézt. Po každé zahraniční cestě ještě na letišti došlo k pohovoru s vyšetřovatelem, pamětník musel předložit materiály z konference, které mu byly posléze vráceny. 

Záznamy v Archivu bezpečnostních složek o spolupráci pamětníka se týkají období po roce 1981 a potom 1985, kdy došlo k potvrzení spolupráce. I ve Výzkumném ústavu, kde pamětník pracoval, měl možnost dostat se do kontaktu s návštěvníky ze zahraničí: „Měli jsme příkaz, když na ulici někoho z nich potkáme, že musíme přejít na druhou stranu,“ vzpomíná Vlastislav Maláč.

Po konferenci v Helsinkách v roce 1975, kdy Československo podepsalo Deklaraci lidských práv, se vládnoucí garnitura snažila udržet navenek dojem, že lidská práva jsou u nás zachovávána. Už nebylo možné prvoplánově potlačovat činnost církví. V tradici metodistické církve bylo scházet se v úzkém kruhu v rodinách, a to bylo oficiálně povoleno.

V době normalizace se pamětník zúčastnil pěti Generálních konferencí v USA, jako člen církevní rady byl na konference delegován. Po těchto konferencích se účastníci rozjeli do svých lokálních oblastí na tzv. Centrální konference, aby předávali materiály a informace. Jelikož metodisti v Československu spadali organizačně pod švýcarskou organizaci, jezdil pamětník v době normalizace také na konference do Švýcarska a do Německa. „Náš biskup žil ve Švýcarsku,“ vysvětluje Vlastimil Maláč a dodává: „S vyšetřovateli jsem nemluvil nikdy o ničem jiném než o církvi a církevních věcech.“