Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Malá (* 1939)

• narozena 18. 3. 1939 na Předních Paštích na Šumavě v německé rodině

• otec ještě před jejím narozením odešel do války a nikdy se už nevrátil

• na jaře 1943 se rodina přestěhovala do Svojší, kde se matka vdala a přivedla na svět dalších sedm dětí

• svědkyně válečného utrpení, nocování pochodu smrti na Svojších nebo průchodu zbědovaných válečných zajatců,

• šťastnou náhodou rodina unikla poválečnému odsunu německého obyvatelstva Šumavy

• v roce 1947 se rodina přestěhovala na statek v Jelenově

• Marie se později usadila v Sušici a dodnes tam žije

Marie Malá se narodila 18. března 1939 v německé rodině v podružním domku na Předních Paštích, v jedné z osad a usedlostí kolem vrchu Křemelná – „klobouku nasazeného stráním nad krásnou horskou řekou stejného jména“, jak jej sama poeticky nazývá. Pro nezasvěcené, řeč je o krajině nedaleko Rejštejna uprostřed Šumavy.

Zlato, křemen a lesy

Někdy ve dvanáctém století se stále více synků bavorských sedláků, kterým už bylo doma těsno, zahledělo k šumavským horám a rozhodli se zkusit štěstí na jejich druhé straně. Z českého vnitrozemí se do tohoto drsného kraje nikomu nechtělo, a tak tam tito přistěhovalci našli vedle volné půdy i zlato v horách, potocích a řekách, křemen a lesy plné dřeva a zvěře. Postupně si prošlapávali stezky šumavskými hvozdy a budovali svoje živobytí.

Nejdříve především dolovali a rýžovali zlato. Celé území od Kašperskohorska až po Křemelnou bylo zlatokopeckou oblastí. Když se dolování a rýžování blížilo ke konci, zaměřili se na křemen a dřevo a začaly vznikat sklářské hutě. Nebývaly velké a stěhovaly se za dřevem z místa na místo.

Studovat mohl jeden

Na místech, kde byl les vymýcen, se tak postupně vytvářely podmínky pro zemědělství. Zakládala se políčka, pastviny, stavěly se osady a statky, některé z nich velmi rozsáhlé a bohaté, například Babylon nebo Ebenwieserhof. Vznikly i poměrně velké obce jako nedaleké Stodůlky¹.

Zdejší rody mají několikasetletou historii a jsou mezi sebou často příbuzensky velmi provázány. Jména jako Schröder, Hasenkopf nebo Haas jsou s tímto krajem pevně spjata už od sedmnáctého století. Na Předních Paštích zřejmě již od roku 1617 hospodařily rodiny Schröderů a Zoglauerů. Měly tu pravděpodobně i dvě sklářské hutě.

Místní rodiny byly většinou velmi početné, všechny statek neuživil, a proto si místní obyvatelé často přivydělávali povoznictvím, plavením dřeva nebo pracovali v blízké sklárně či továrně na výrobu kočárků, později nábytku. V době nouze došlo i na těžbu a prodej vlastního dřeva. Studovat například často mohlo pouze jedno z dětí, zbytek rodiny musel pracovat. Až do poválečného odsunu v tomto kraji žilo téměř výhradně německé obyvatelstvo. Podle vzpomínek paní Malé, respektive dle vyprávění její maminky a prarodičů k vážnějším konfliktům s českými sousedy nedocházelo.

Marie Malá je dcerou Emanuela Haase, příslušníka kochánovské větve starobylého rodu Haasů, a Hedviky Hofmannové, která žila se svými rodiči a sourozenci v podružním domku na Předních Paštích a za prací docházela do sklárny v Klášterském Mlýně u Rejštejna. Než se však tito dva stihli vzít, odešel ženich na vojnu a na Šumavu už se nikdy nevrátil. Po válce se usadil v Mnichově a založil novou rodinu. Marie pouze občas slýchala od babičky o jeho dopisech. Až v dospělosti ho vyhledala. Podařilo se jí otce navštívit, během několikadenního setkání se jim však sblížit nepodařilo.

Hitlera by zabili

Ve válce zahynuli oba maminčini bratři, Mariini strýcové. Z každé chalupy v kraji ve válce alespoň jeden muž padl. Jednalo se tehdy o součást Německa a místní muži tak bez milosti rukovali do wehrmachtu. „Ta válka, pokud vím, postihla každou rodinu. Z každého stavení jeden, někdy ale i dva nebo tři… Jedna rodina na Paštích přišla o dva syny i o otce. To víte, že tu válku nenáviděli. Myslím, že kdyby mohli Hitlera zabít, tak by to udělali.“

„Já si dobře pamatuji jeden den. Nebyla asi právě práce na Předních Paštích, tak maminka s babičkou šly něco dělat nahoru na Krankbauerhof. To je směrem na Babylon. Právě zrály třešně. Maminka byla nahoře na třešni a házela mi je dolů. A to vidím skutečně, jako kdyby to bylo včera, jak jde listonoš v takové té černé pláštěnce a že volá na maminku, že nese nějaký důležitý dopis babičce. Tak maminka slezla, podívala se… a on to byl telegram, že babičce padl ve válce syn. A pamatuji si taky, když vyndaly fotku, kde je hromadný hrob. Bylo to někde na východní frontě. Hrob na takovém poli, možná dvě stě dřevěných křížů se jmény těch padlých.“

Šumavské dětství

Marie tedy vyrůstala s maminkou a jejími rodiči v podružním domku na Předních Paštích. Maminka i babička pracovaly u sedláka Lettla v sousedství, případně při nedostatku práce chodívaly pracovat do okolních statků v kraji. I dědeček pracoval na statku. Když práce nebyla, živil se cestařinou nebo drobnými řemeslnými pracemi. Na Předních Paštích byla tenkrát i škola, do které kdysi chodila Mariina maminka.

Marie už nikoli, protože na jaře roku 1943 jim zámožný sedlák ze Svojší Adolf Weber nabídl práci včetně možnosti mít vlastní chalupu a malé hospodářství, a rodina se tedy stěhovala do stavení č. 37 na Svojších. Kočím na Weberově statku byl František Niedermeier, za kterého se maminka brzy provdala, a Marie tedy měla konečně otce, úředně samozřejmě otčíma, a brzy i sedm sourozenců.

Co je válka

„Když se chýlilo ke konci války, procházeli Svojšemi váleční zajatci. Táhli je nahoru, někam k Bučině. Tam byl údajně nějaký zajatecký pracovní tábor. Na návsi bylo takové koryto s vodou. Babička jednou vyšla, nabrala do kbelíku vodu, a protože také přišla ve válce o dva syny, tak jim chtěla dát napít. Byla ale sražena k zemi i s tou vodou.“

Viděla také procházet pochod smrti. „Byly to židovské ženy, které hnali zřejmě do Volar. Byly ubytovány v hasičské zbrojnici. Pamatuji si, jak tam brečely. Nikdo k nim ale nemohl, byly zamčené. Babička jim tam chtěla nést nějaké jídlo, ale bohužel… To mám v živé paměti, jak tam naříkaly. To jsou ošklivé vzpomínky.“

Američané, žvýkačky a čokoláda

Na konci války přijeli i na Svojše a Kozí Hřbety američtí vojáci. „Rozložili si stany na návsi, někteří bydleli v takové vile. A teď nám rozhazovali bonbony, žvýkačky, čokolády… My jsme to v životě neviděli. Já jsem byla hrozně nesmělá. Sbírala jsem to s těmi ostatními dětmi a některé mi říkaly: ,To neber, to je jedovatý, otrávený!´ Tak já jsem to tam nechala. Jeden voják to potom svázal do ranečku a odnesl mi to až domů, protože my jsme bydleli těsně vedle. Tak to jsou takové dětské vzpomínky. Ale pro ty dospělé to někdy muselo být hrozné.“

Do „vlasti“

Válka skončila, avšak pro šumavské horaly lepší časy nenastaly. Většina německých rodin putovala do sběrného tábora v Dlouhé Vsi a odtud do své „vlasti“. Tam je ovšem za své příliš nepovažovali, a nový život tak začínali velice těžce.

Již na začátku roku 1946 si Němci uvědomovali, k čemu se zřejmě schyluje, a za velmi drsných podmínek a dramatických okolností, mnohdy za pomoci převaděčů odnášeli svůj majetek za hranice. Došlo i k tragédii, když byla jedna taková skupina zastižena pohraniční stráží, která při střelbě naslepo do terénu zastřelila sedmnáctiletou dívku ze Svojší. Její pohřeb vypravený celou vesnicí, při kterém rakev nesli svobodní mladí muži na ramenou až do Rejštejna, byl smutným symbolickým aktem té doby.

Truhly nenašla

Některé rodiny tehdy svůj majetek schovávaly do kamenných snosů (zídek) na svých pozemcích. Maminka paní Malé měla sbírku skla z doby, kdy pracovala ve sklárně v Klášterském Mlýně. Dědeček ji uložil do dvou truhel, vypálil na ně své jméno a za Mariiny asistence je v lese zakopal. Ta se je později pokoušela najít, ale nepodařilo se jí to. Noví majitelé vysídlených chalup a statků takové skrýše většinou dříve nebo později objevili a vybrali. Je ale znám i případ, kdy se místní rodačka po letech k takové skrýši dostala a našla v ní i panenku, kterou tam kdysi ukryla.

Na posvícení do neznáma

Jinou pohnutou historií z té doby je příběh rodiny Haasů z Babylonu, kteří bolestné loučení s domovem museli absolvovat dvakrát, někteří z nich dokonce třikrát. Dostali předvolání do sběrného tábora v Dlouhé Vsi. Když tam dojeli, poslali je zpět, že tábor je přeplněn. Asi po dvou měsících dostali nové předvolání. Tentokrát poslali dva jejich syny zpět na statek, aby ještě nakrmili dobytek, který tam zůstal. „…ráno vstali, nakrmili dobytek, vyklidili hnůj ze stáje, na každou kravičku si sáhli, koně pohladili po hřívách… A otáčeli se ještě zpátky, a když se podívali po té krajině, byla už úplně vylidněná. Všechny statky už byly prázdné. Oni byli poslední, kdo opouštěl ten kraj. Potom už, napotřetí, zrovna na martinské posvícení, odjížděli transportem neznámo kam.“

Spalničky

Ze střípků svých dětských vzpomínek paní Malá soudí, že jejich rodina odsun „zmeškala“, protože děti měly spalničky, musely do karantény a potom se na ně už zapomnělo. Rodin, které do odsunu nešly, prý bylo víc. Někteří Němci, například právě dědeček paní Malé, pak v padesátých letech odcházeli na vlastní žádost.

V jedné bydleli, druhou topili

Hlavní vlna odsunu proběhla během roku 1946. V roce 1947 už byly na Svojších všechny uvolněné chalupy znova obsazeny. Do opuštěných domů a statků přicházeli většinou volyňští Češi, Rumuni, Slováci, někdy i Poláci nebo Maďaři. Do Svojší přišlo i několik německých rodin z Filipovy Huti a nedalekého Zhůří, které se brzy stalo součástí vojenského prostoru. Snad byly odsunu ušetřeny proto, že šlo o dřevaře, které stát potřeboval. Na Svojších tehdy žilo asi patnáct rodin, z toho asi osm z Východu. Na Přední Paště také přišly dvě rodiny, ale brzy opět odešly. Nezvykly si na zdejší tvrdý život. Jejich „hospodaření“ často vypadalo tak, že v jedné chalupě bydleli a tou sousední topili. Vztah ke svým novým domovům neměli žádný. Obvykle pobyli tak dva roky, šli dál a vystřídali je další. Později se už přeci jen několik lidí usadilo, začali přicházet i Češi.

Paní Malá má dnes možnost se s tehdy odsunutými lidmi setkávat a většinou od nich slyší, že to bylo velmi bolestné, ale když si tvrdě vydobyli nové živobytí a zapustili kořeny v nových domovech, přes občasný stesk je už nechtějí opouštět. Na Šumavu se ale vracejí a někteří navazují velmi přátelské vztahy se současnými obyvateli svých někdejších domovů.

Wunderbach nenašli

Některé obce, jako například právě Svojše nebo Kozí Hřbety, tak zůstaly částečně zachovány, byť často pouze ve formě rekreačních chalup, mnoho jich ale zcela zmizelo. Z těchto vesnic a statků jsou dnes většinou zarostlé haldy kamení, v křoví rozpadající se zbytky inventáře nebo hospodářského nářadí a často stále ještě rodící ovocné stromy. Například Přední Paště byly postupně vydrancovány a spadly, naopak Stodůlky se staly dopadovou plochou, „živými terči“ cvičných střeleb československé armády. Raritou je naopak dům na Wunderbachu, který je tak ukryt v neprostupném terénu, že zůstal zachován a ještě dnes stojí jeho kamenné obvodové zdi.

I Klostermanna vytáhli z rakve

Zvlášť smutný osud potkal významnou sklářskou obec Stará Hůrka, kde skláři rodiny Abelů a Hafenbrädlů vyráběli proslulé zrcadlové sklo, které i vyváželi do světa a zaměstnávali mnoho lidí. Nechali tam vystavět i kostel sv. Vincence a hřbitovní kapli s hrobkou, kde byli v prosklených rakvích pochováni členové těchto rodů. Vesnička byla srovnána se zemí, zůstala jen kaple, ve které mělo vojsko pozorovatelnu, a podle toho vypadala. Nakonec tam došlo k odporné události, kdy opilí vojáci kapli a hrobku vydrancovali, mumie, mezi kterými byl například i otec spisovatele Karla Klostermanna (byl příbuzensky spřízněn s rodinou Abelů), vytahali z rakví, tančili s nimi a nakonec je postavili ke zdi a rozstříleli.

Internacionála v praxi

Na podzim 1946 se na Svojše přistěhovala rodina Hejtmánků, jejichž dcera byla učitelkou a začala vyučovat v místní jednotřídce. V té se sešly děti asi pěti národností, ve věku od sedmi do čtrnácti let. Někteří z nich negramotní. Učit takovéto společenství dnes paní Malá považuje za hrdinství a na tuto svoji učitelku s velkou úctou a láskou vzpomíná. Vyučovalo se ale v češtině, kterou místní děti neznaly. Děti slovanských národů si s ní poradily snáz, ale pro malou Marii a ostatní Němce to byl opravdu oříšek. Má s tím spojen jeden až traumatizující zážitek. „To bylo, když jsem řekla první větu. Napodobila jsem tenkrát spolužáka. Když měl dopsáno a řekl: ,Prosím, som hotov´, tak jsem usoudila, že když se dopíše, řekne se toto. Já byla rychle hotová se vším, tak jsem potom také řekla ,prosím, som hotov´. Všichni se mi začali smát a já jsem potom skoro celý rok nepromluvila.“

Jelenov ji zocelil

V roce 1947 se uvolnil velký statek na Jelenově, samotě nad Vydrou, necelé dva kilometry od Svojší. Bylo tam k dispozici kompletní velké hospodářství, po kterém Mariina maminka vždy toužila. Rodinu tam ovšem čekal tvrdý život a dřina. Do školy Marie chodila pěšky lesem do Svojší, dlouho sama. Teprve později se k ní přidaly další děti z okolí. Její sourozenci byli podstatně mladší a do školy šli, až když ona z ní vycházela. Její život zdaleka nejstaršího dítěte v rodině vůbec nebyl lehký. Někdy například musela uprostřed noci běžet do Svojší pro zvěrolékaře k jejich krávě. Nepopírá ale, že s dětmi z okolí užili, zejména při cestách ze školy, i hodně legrace. Doma ji však čekala těžká práce na louce, na poli a v hospodářství. Jak ale říká, tento tvrdý život ji zocelil a později se tak nesoužila malichernostmi, kterými se někdy trápí jiní lidé.

Velmi smutným zážitkem se pro ni v roce 1949 stala smrt babičky, ke které hodně přilnula. Dědeček se nakonec odstěhoval za starší dcerou do Německa. Od páté třídy chodila Marie do školy v Kašperských Horách, kde bydlela v internátě, a byla tak ušetřena těžké práce doma. Stejně tak potom v učení. Nebylo jí ještě ani osmnáct, když dostala na starost prodejnu na Svojších. Tam ji opět čekala dřina. Zboží bylo v těžkých pytlích, muselo se vážit, neustále měla ruce od petroleje, který se tu také prodával, v zimě nestíhala ani ráno zatopit. Později zaskakovala v různých prodejnách v okolí, když měli jejich vedoucí dovolenou. To bylo zase náročné dojíždění. Nakonec zakotvila jako servírka v Lidovém domě v Sušici. Tam se seznámila se svým budoucím manželem, se kterým pak restauraci vedli čtyřiadvacet let.

To, co nebylo dopřáno její mamince, totiž podívat se ještě jednou do svého rodiště, které sice leželo na protějším kopci, ale stalo se zakázaným vojenským prostorem, to se paní Malé podařilo na jaře roku 1990. Od té doby se svým rodným krajem často toulá, hledá a nachází památky po svém někdejším domově, vzpomíná, píše o tom zajímavé a zasvěcené knížky a provází krajinou svého srdce zvídavé odborníky i laiky. Sama je již dnes vyhlášenou znalkyní místní historie a krajiny a nic si nenechává pro sebe. Naopak, s velkým nadšením se o své poznatky a zážitky dělí s ostatními.  

¹⁾V r. 1614 uvádí Sedláček název Šimonovy stodoly, doplněné údajem Stadler gericht, v berní rule r. 1654 uváděno 12 chalupníků a 12 tzv. zahradníků (129 rolí, 3 koně, 58 volů, 94 krav a 114 ks jalového dobytka). Bývalá královácká rychta, největší v Král. hvozdě, v 2. pol. 19. st. rozlohou druhá největší obec (po Velké Praze) v Čechách. V r. 1868 měla 36 stavení, kapli sv. Šebestiána, školu, dva mlýny a pilu, k obci patřilo 19 osad a samot, celkem měla 1815 německých obyvatel, chovalo se zde 29 koní, 1674 ks hovězího, 80 ks vepř. dobytka, 479 ovcí a 128 koz. V r. 1935 zde žilo 1650 obyvatel, v r. 1938 zde bylo 38 stavení (domy mají kamennou podezdívku, jsou dřevěné, kryté šindelem, nově i břidlicí), v sedmi se svítilo elektřinou, každý dům měl svou tekoucí vodu z vlastního pramene, v Křemelné je hodně pstruhů a lososů, okolo domů 184 třešní, 10 višní, 102 jabloní, 23 hrušní a 12 švestek. Na začátku 20. století v někdejší Rychtě starostodůlské (Altstadlergericht) žilo ve 284 domech přes 4 000 stálých obyvatel. Dějiště Klostermannových Pošumavských rapsodií. Domy se po roce 1945 staly cílem střelby československé armády, oblast zahrnuta do VVP a obec zlikvidována.

(z http://sumavskecyklotrasy.euweb.cz/cyklotrasa20.htm)