Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Malá (* 1950)

• narodila se 23. června 1950 v Nové Pace

• otec Otakar Hrubý za druhé světové války stíhacím pilotem RAF

• od ledna 1950 do června 1951 vězněn v TNP Mírov

• perzekuce a vězení se nevyhnuly ani strýci Radko Pavlovcovi a dědečkovi Václavu Pavlovcovi

• po vychození povinné školní docházky směla pouze do učení

• v roce 1973 absolvovala střední průmyslovou školu

• pracovala v podniku Rozvoj v Nové Pace

• po roce 1989 otec povýšen na plukovníka

• aktivní v řadách Konfederace politických vězňů České republiky

• členkou spolku Dcery sdružujícího dcery politických vězňů

Téma československých letců působících za druhé světové války ve Velké Británii patří k nejobdivuhodnějším a současně nejostudnějším kapitolám novodobých československých, respektive českých dějin. Statečnost a odhodlání, s nimiž nasazovali své mladé životy v boji proti nacistům, dráždily po roce 1948 nastupující komunistický režim, a tak se z hrdinů stali zločinci a nežádoucí osoby. Nelítostný systém se však neštítil mstít také na dětech svých domnělých i skutečných odpůrců.

Otakar Hrubý z Nové Paky působil za druhé světové války v řadách RAF u 111. stíhací perutě, později u 313. československé perutě. Od ledna 1950 byl držen v Táboře nucených prací (TNP) Mírov. Jeho druhorozená dcera Eva se narodila v červnu téhož roku a osud, který na ni čekal, se už jednou provždy odvíjel od nespravedlivého a ostudného zacházení, jehož se ve vlastní zemi dočkal její otec.

Dcerou „dělníka v Táboře pro nucené práce v Mírově“

Eva Malá přišla na svět v nejkrutějších časech komunistické totality, několik dní před popravou JUDr. Milady Horákové. Otec Otakar Hrubý (1913–1993) pocházel z Nové Paky. V červnu 1939 opustil území Protektorátu Čechy a Morava a přes Polsko putoval do Francie. Následně prodělal pěší výcvik v Alžíru. Po zařazení do letectva sloužil také v Tunisu. V roce 1940 dorazil do Velké Británie, kde byl přijat k RAF a zařazen ke 111. stíhací peruti. Po návratu do Československa se v roce 1947 oženil s Marií Pavlovcovou z Nové Paky.

V srpnu 1948 se manželům Hrubým narodila dcera Marie, ale šťastné chvíle netrvaly dlouho. Nad bývalými letci z Velké Británie se stahovala mračna a problémy se nevyhnuly ani Otakaru Hrubému. V roce 1949 byl dán do výslužby a působení v armádě se tak stalo minulostí. Otakar si našel zaměstnání u svého tchána Václava Pavlovce, který v Nové Pace vlastnil malou továrnu na kovové zboží a rakve. Právě tam došlo v lednu 1950 k jeho zatčení: „Otec mohl pracovat pouze manuálně. Začal pracovat u mého dědečka, kde dělal různé truhlářské práce. Když pro něj jednoho dne přišli, byl celý špinavý od pilin, ale byl nakonec odsouzen jako osoba štítící se práce, což byl paradox, že dělníka zavřou za tento paragraf.“

Marie Hrubá zpočátku netušila, kam jejího muže odvezli a rozhodla se jej hledat. Rozjela se do Prahy, kde navštívila sídlo StB v Bartolomějské ulici. Oficiální informace o osudu svého muže tu však nezískala: „Za několik týdnů mamince přišel dopis z Mírova, kde bylo napsáno, že tam je v místní věznici. Přišel jí s dodatkem, kde bylo napsáno, co a kdy může psát.“ Otakara Hrubého záhy transportovali z pražské Bartolomějské ulice do TNP Mírov. Jeho žena Marie zůstala sama s malou dcerou a očekávala příchod druhorozeného potomka. Šest dnů před Eviným narozením směla svého manžela na Mírově navštívit.

Malé Evě, aniž by to tušila, přichystaly tehdejší úřady stigma na celý život v podobě několika tištěných slov v jejím rodném listě: „V kolonce otec jsem měla napsáno: ‚toho času v Táboře pro nucené práce Mírov‘ a to pro mě byla vizitka na celá školní léta i mou mladost. Nikoho nezajímalo, jestli to byl člověk, který bojoval za náš národ, nasazoval každý den pro nás svůj mladý život. Spíš se každý přikláněl k tomu, že asi někde něco provedl, nebo že byl třeba i zloděj a podobně.“

Na rodinu však čekala další příkoří. V roce 1952 se Evin strýc Radko Pavlovec rozhodl letecky uprchnout z Československa. Záměr se bohužel nezdařil a Pavlovec skončil ve vězení. V následném soudním procesu byl odsouzen na 12 let. V té době již naštěstí otec Otakar Hrubý žil po propuštění z Mírova v Nové Pace se svou rodinou. Otcův návrat z vězení líčí Eva Malá zpětně s rozpaky, které odpovídají věku dvouletého dítěte: „Ve vězení byl necelé dva roky. Matně si vybavuju, když se vrátil. Byla jsem sama v postýlce a viděla jsem cizího člověka, kterého jsem neznala, a vím, že jsem hrozně brečela a bála se. To je jediná vzpomínka, která se týká otcova návratu.“

Po několika letech nastoupila Eva povinnou školní docházku a se svým kádrovým původem stále narážela na všudypřítomné antipatie. Cítila, že ji učitelé vnímají jinak než ostatní děti a obzvlášť nerada vzpomíná na tehdejší ředitelku, kterou charakterizuje jako kovanou soudružku plnou zloby a zášti. Rodina sice držela pohromadě, ale na obzoru se rýsovala další tragédie v podobě požáru, který zachvátil bývalou dědečkovu továrničku: „Byly jsme se sestrou ve škole. Seděly jsme v lavicích a nad Pakou se rozezvučely sirény. Někdo přiběhl, že hoří u Pavlovců. Používaly se tam barvy a laky, a tak někde ve větráku něco chytlo.“

Posléze se zjistilo, že se v dědečkově továrně nacházely zásoby zinkového plechu a dokumenty ze Sokola, které schoval před nacisty. Dědečka komunisté zatkli a v únoru 1960 odsoudili pro zločin spekulace. Vězeňskou zkušeností tedy prošel Evin otec, strýc i dědeček. Život rodiny se odvíjel od návštěv příbuzných v komunistických kriminálech a lágrech a vězeňské korespondence. Vánoce se nesly v pohnuté atmosféře, jelikož po dobu téměř 14 let u svátečního stolu vždy někdo scházel.

Rodina se logicky také potýkala se značnými sociálními problémy: „Jednou nám prohlíželi sklep a zdálo se jim, že máme moc uhlí, a tak nám sebrali uhelné listy, jelikož bylo všechno na příděl. Uhlí se spálilo a nebylo čím topit, takže nám maminka navlékla čepice a rukavice. Zachumlala nás a takhle jsme jako děti chodili spát.“ Paradoxní na celé věci je, že strýc Radko před odchodem na studia pracoval na Rakovnicku v lupkových dolech a za odměnu obdržel příděl uhlí. Jak dnes Eva dodává, po několika zásazích komunistických úřadů nebylo ani uhlí, ani strýc Radko. Evina maminka obracela každou korunu. Nejčastějším pokrmem se stal chleba s domácí marmeládou. Pokud maminka svým dětem občas koupila lízátko, divila se Eva, kde na ně vzala peníze.

Perzekuce ze strany komunistického režimu neminula ani Evinu maminku Marii Hrubou: „Maminka potřebovala sehnat domácí práci. Jedna paní jí pomohla, takže maminka doma síťovala tašky, buď z bužírky, nebo ze silonu. Nějakou korunu jsme z toho měli. Později se maminka dostala do podniku, kde dělala lístky na vavřínové věnce, na které se lepily drátky. Jako děti jsme jí pomáhali. Lístky jsme natřeli lepidlem a přiložili drátek. Měli jsme od těch drátků prstíky celé rozbité, ale byli jsme rádi, že můžeme drobet pomoci.“ V první polovině šedesátých let Eva absolvovala základní školu a přemýšlela nad svým dalším směřováním. Komunistické úřady však záhy dospívající Evě ukázaly, že děti z politicky nevyhovujících rodin nemají na vlastní sny a touhy žádný nárok. Podobné peripetie komunisté samozřejmě přichystali také Eviným sourozencům.

Učňovská léta 

Šedesátá léta dvacátého století jsou obecně chápána jako období postupující liberalizace, která se odrážela zejména v oblasti kultury. Reálně se však poměry měnily velmi pomalu a pro občany s cejchem nežádoucích osob to platilo dvojnásob. Náznaky uvolnění se také daly lépe vycítit v Praze než na venkově a na malých městech. Kádrová politika nepolevovala a nenávist totalitního režimu cílila i na děti. U Hrubých v Nové Pace se schylovalo k důležitému rozhodnutí, které mělo předurčit Evin další osud: „Celkem jsem prošla až do deváté třídy a tam bylo velké rozhodování, kam se mnou. S takovým kádrovým profilem jsem se nemohla vůbec dostat na žádnou školu a ani pomalu do učení, které mi nabídli akorát do Silničních strojů a zařízení, což byla pro holku manuálně těžká práce. Otec to nedovolil a řekl, že takhle drobná holka nemůže takovou práci dělat.“

Díky otcovu zásahu se začala učit v Závodech průmyslové automatizace (ZPA). Starší sestra Marie toužila studovat jazykovou školu, ale splnění tohoto snu jí bylo zapovězeno. Místo studia jazyků nastoupila do učení. O sedm let mladší bratr se vyučil mechanikem. Všichni tři sourozenci směli v příznivějších časech vystudovat strojní průmyslovou školu. V roce 1965 se ve Velké Británii uskutečnily oslavy pětadvacátého výročí bitvy o Británii. Pozvání doputovalo logicky také k Otakaru Hrubému. Jeho odjezd byl sice spojen s mnoha obstrukcemi, ale nakonec povolení k odjezdu do Velké Británie přece jen obdržel.

Naději střídá zklamání

Období pražského jara si Eva Malá vybavuje jako čas plný nadějí a euforie. Nadšeně prožívala společenské změny, které se v Československu odehrávaly. Pozoruhodný zážitek prožila v Praze při návštěvě své sestry Marie: „Byla to velká naděje na něco lepšího. Věřili jsme, že to vydrží. Jezdila jsem za sestrou do Prahy a jednou jsme se vypravily na Pražský hrad. Byl to den, kdy tam měl přijet Dubček. Nikdy nezapomenu na to, co se tam dělo. Všichni lidi se snažili dostat k autu, ve kterém jel, aby mu aspoň podali ruku.“ Otakar Hrubý se z uvedených změn těšil, ale prožité útrapy na něm zanechaly své stopy a k tehdejšímu dění se stavěl dle slov pamětnice mírně nedůvěřivě. Dlužno dodat, že vývoj následujících měsíců mu dal plně zapravdu. Přesto se aktivně zapojil do činnosti K 231 v Nové Pace.

Okupaci Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy, která znamenala pomyslnou tečku za jakýmkoliv reformním úsilím, prožívala Eva v Nové Pace. Dodnes vzpomíná na zklamání, které tehdy cítila: „Byla to veliká naděje, která skončila v ‚bratrském‘ objetí. Byl to strašný šok. Ten den měla sestra slavit dvacáté narozeniny. Maminka přiběhla a na narozeniny se zapomnělo. Probíralo se jen to, co se stalo. Vybíhali jsme do ulic a koukali se, jak sem přijížděla vojska. Obracely se značky, psaly se nápisy. Všude byly vápnem popsané viadukty a silnice. Měla jsem jít na odpolední směnu do práce a ani jsem nevěděla, zda mám jít. Byly tam asi dvě stávky. Po návratu politiků z Moskvy jsme byli umírněnější a všechno šlo do ztracena. Pak jsme se zase začali všichni pomalu bát, co bude. A ono bylo všechno zase úplně jinak a špatně.“

Poměry se měnily a členové novopacké pobočky K 231 se rozhodli pečlivě ukrýt písemnosti, které z jejich činnosti vzešly. Dokumenty umístili do plechové truhly, kterou zhotovil Evin dědeček Václav Pavlovec a následně ji zakopali v lese. Nalezena byla po mnohaletém úsilí za pomoci moderní techniky až v září 2008. Mezi členskými přihláškami se nacházely také ty, které náležely Otakaru Hrubému a Václavu a Radkovi Pavlovcovým.

Život pod dohledem

Počátek sedmdesátých let zastihl Evu na strojní průmyslové škole, kde si dálkově doplňovala maturitní vzdělání. Domnívala se, že zvýšená pracovní kvalifikace jí usnadní další profesní život. V tom se však přepočítala: „Jezdila jsem do průmyslové školy a přitom jsem pracovala v ZPA. Byl to pro mě hrozný kus odříkání. Ráno jsem musela na šestou do práce a odpoledne třikrát v týdnu jsem jezdila do školy vlakem. Když se blížil konec pětiletého martýria, chtěla jsem si vzít volno na maturitní zkoušku. Řekli mi, že pro mě stejně nepočítají s lepším místem a je zbytečné, abych vůbec nějaké volno dostala.“

Díky otci nakonec za pomoci známého lékaře obdržela omluvenku a maturitu úspěšně složila. Po předložení maturitního vysvědčení ji však ze zaměstnání v roce 1973 okamžitě propustili. Po krátké době nastoupila do podniku Rozvoj, kde tehdy pracovala Evina maminka: „Dělala jsem tam nejdřív kontrolorku a ke konci jsem tam pracovala jako vedoucí kontroly, takže jsem vyřizovala veškeré reklamace. Byla to pro mě šťastnější léta. Mohla jsem dělat lepší práci než manuální ve fabrice.“ 

Rodině Hrubých se bohužel ani v letech normalizace nevyhnula pozornost ze strany Státní bezpečnosti. Otec jezdil do Prahy na různá „západní“ vyslanectví a jedna z těchto návštěv se celé rodině stala osudnou. Britský atašé odvezl Otakara Hrubého domů k jeho dceři Marii. Otakar jej pozval dál a od té doby se pod drobnohled StB dostala i Marie se svým manželem: „Začal kolotoč. Kamkoliv se hnuli, tak za nimi jezdila auta a pořád je sledovali. Když si šla maminka po roce 1989 pro papíry, tak zjistila, že nás sledovali všechny, aniž bychom to tušili. Sledovali i mě. Měli poznamenané, kdy jsem byla na vyslanectví, v kolik hodin. Věděli všechno, kam otec chodil a s kým se potkal.“

Otakar Hrubý byl sice členem Svazu protifašistických bojovníků, ale podle Evy Malé se v této organizaci výrazně neangažoval. Občas přijal pozvání na besedy do škol, kde mladým lidem vyprávěl o svých válečných zkušenostech. Neustávaly ani kontakty s někdejšími spolubojovníky. Nejčastěji se Otakar Hrubý setkával s bývalým stíhacím pilotem Josefem Koukalem, který žil v Luži u Chrudimi. Společně také navštěvovali v Lomnici nad Popelkou sestry zemřelého letce Františka Truhláře. Ve složité politické době se Evě dařilo především v soukromém životě. Provdala se za Otu Malého a v osmdesátých letech se jí narodil syn David. Šedivé a bezvýchodné časy se však naštěstí chýlily ke svému konci.

Starejme se o svou vlast

Listopadové události roku 1989 přivítala Eva Malá s nadšením a radostným očekáváním. Otec Otakar Hrubý se však ze svobody dlouho neradoval. Zdravotní potíže se stupňovaly a rakovina hrtanu jej připravila o hlas. Dožil se alespoň povýšení na plukovníka a v roce 1991 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Řád Milana Rastislava Štefánika. Zemřel v Nové Pace v květnu 1993.

Evina maminka Marie Hrubá neúnavně pečovala o památku svého muže a spravovala jeho pozůstalost. Své vzpomínky svěřila Janu Vondráčkovi do knihy Po tvém boku pevně stát, která zachycuje vyprávění manželek válečných letců – pilotů RAF. Aktivně působila v řadách novopacké pobočky Konfederace politických vězňů České republiky. Po její tragické smrti v červnu 2013 převzala pomyslnou štafetu Eva Malá. Ze současné politické situace v České republice je zklamaná. Trápí ji přítomnost komunistů v Poslanecké sněmovně (zejména těch, kteří se podíleli na represích vůči demonstrantům v osmdesátých letech).

V souladu s postoji a činy svého otce se Eva Malá ubírá ve svých myšlenkách ke starostem o rodnou vlast: „Otec šel bojovat dobrovolně a nasazoval svůj život za naši vlast. Myslím, že jeho odkaz by měl být v nás všech. Prosím mladé, aby si vlast chránili a starali se o ni. Je to už na nich.“ Ve svém životním mottu se zamýšlí nad podstatou slušnosti, které zůstává věrná, ačkoliv ne vždy jsou Eviny upřímné úmysly opětovány: „Zůstat slušným za každé doby. Někdy je to pro mě dost hořké, protože když tak jednáte, tak se vám to někdy nevrátí. Musíte být ale vytrvalý a doufat.“