Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Ivan Makásek (* 1944)

• narodil se v roce 1944 v Praze

• v roce 1957 vstoupil do oddílu Jaroslava Foglara

• 21. 3. 1959 zakládá klub Dakota, z nějž se postupem času stane stejnojmenný roverský kmen

• v roce 1963 začíná studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• 3. 9. 1965 založil 3. oddíl Psohlavců, jenž se jmenuje Neskenon

• v roce 1969 vzniká 3. pražské skautské středisko Tecumtha, které fungovalo do roku 1970

• 10. 12. 1969 spolu s M. Koptem a J. Zachariášem vydává manifest Syrinx

• roku 1970 zakládá 68. základní skupinu Taraxacum

• v letech 1976–2004 vede časopis pro ochranu přírody a životního prostředí Nika

• v roce 1992 založil a vedl časopis Wampum Neskenonu, který byl nositelem a šiřitelem junáckého ekumenismu

• v letech 2003–2005 pracuje jako ekologický poradce premiéra ČR na předsednictvu vlády

• roku 2006 odchází do důchodu

RNDr. Ivan Makásek, zvaný Hiawatha se narodil v roce 1944 v Praze. Jeho otec pocházel z truhlářské rodiny, matka byla z rodiny intelektuálů. Otec si později dodělal maturitu, protože se podle slov pana Makáska chtěl vyrovnat svojí ženě, která měla obchodní akademii. Původně se vyučil reprodukčním fotografem. Po květnu 1945 vstoupil do KSČ, ale velmi brzy pochopil poměry, které u komunistů panovaly, a vystoupil. Na stranickém sekretariátě, zřejmě se značnou dávkou afektu, prásknul legitimací o stůl. Za to jej v kádrovém posudku označili paradoxně za kariéristu.

Foglarův oddíl a Stíny noci

Ke skautingu pamětníka přivedl právě otec, který sám jednu dobu skautoval ve Vodenkově smíchovském středisku. Jezdíval do osady Údolí oddechu na Kačáku a se svým trampským kvartetem koncertoval na soutěžích v pražské Lucerně. Otec hrál na kytaru, matka na klavír a oba výtečně zpívali. Tak měl Ivan po kom dědit nadání, i když sám říká, že se ke hraní nikdy příliš neměl.

Zato byl nadšeným čtenářem knih Jaroslava Foglara. Když mu tedy jednoho dne maminka nabídla, že ho přihlásí mezi „hochy od Bobří řeky“, příliš dlouho neváhal. Musel si ale ještě počkat půl roku do září 1957, kdy oddíl nabíral nové členy. Pan Makásek přiznává, že to čekání bylo strašně dlouhé. Oddíl se právě v té době začínal stěhovat ze staré milované klubovny na okraji zahrádkářské kolonie do nové u hřiště TJ Radlice.

V oddílu prožil sice pouze jeden rok, ale i tak cítil, že se věci, které znal jen z Foglarových knih, staly skutečností. Jestřáb ho zařadil do Modré družiny Racků. Ivan Makásek vzpomíná na jejich pokřik: „Vzlétají Rackové k slunci, jen výš, volání do boje, volání slyš, až k slunci napneme křídel svých vzlet, stále výš, stále vpřed, nikdy ne zpět.“ V oddílu prý všichni věděli, že se jedná o oddíl skautský, přestože býval označován pouze jako oddíl „turistický“. Po půl roce se snížil počet členů v oddíle a Jestřáb vyzval kluky, aby přivedli další kamarády. Pan Makásek tedy přivedl bratrance Jindru Kejhu, který dostal přezdívku Jinka. Byl přijat do Zelené družiny Vlaštovek. Jinka ale dle Jestřába moc nezapadl do kolektivu a tak se rozhodl, že mu navrhne, aby na čas do oddílu přestal docházet. „Celým problémem však bylo, že to Jestřáb chtěl vzkázat přese mne. Když jsem namítl, že by to mohl Jinkovi říci sám, tak mě vyrazil taky. Říkali tomu elegantně – nucené prázdniny. Čekali jsme na opětovné Foglarovo pozvání marně. A když nepřicházelo, zdravě jsme se naštvali: ,Jen počkej, Jestřábe, my ti ukážeme, budeme mít taky takový oddíl,‘ a to se nám později také povedlo! Dokonce se mi po letech dostalo od Jestřába osobní satisfakce.“

Když Jaroslav Foglar z oddílu bratrance vyloučil, založili si Ivan s Jinakou klub Stíny noci. Byli tenkrát ještě připraveni okamžitě klub rozpustit, ale pozvání od Jestřába už nepřišlo. Hráli tedy dál hry, vyráběli Foglarovy papírové střely, vydávali si časopis TAM-TAM, pořádali polodenní i celodenní výpravy na dříve poznaná tábořiště kolem Prahy, nová objevovali.

Dakota

Klub Stíny noci se sice nakonec rozpadl, ale po tomto nevydařeném pokusu se dali někteří jeho bývalí členové v čele s Ivanem Makáskem dohromady a společně s dalšími kamarády, které mladý Ivan oslovil, utvořili indiánský spolek DAKOTA. V nové partě se snažili pokračovat ve skautování tak, jak ho poznali u Jestřába. Vymýšleli si vlastní hry, vedli si bodování, které okoukali, a čím dál častěji vyráželi na své výpravy do brdských lesů. V roce 1960 dokazují kluci z Dakoty dospělým svou tábornickou zdatnost na Želivce. Tuto akci pan Makásek dodnes vzpomíná jako na „tábor zkoušky“. Další léto už táboří sami v Jizerských horách na Kristiánově, v místech současné přehrady. Začínají se více a více zabývat indiány, jejich historií a duchovním životem. Postupně je začal ovlivňovat také woodcraft a myšlení ligy lesní moudrosti. Četli mayovky, cooperovky a curwoodovky o Kanadě a dalekém severu. V roce 1960 založila Dakota svůj vlastní kemp v předních Brdech. Směřovala sem většina jejich výprav.

Ivan Makásek stál v čele této skupiny, která si dala za úkol obnovit za každou cenu skauting. Na táborech v Brdech nosili v době zákazu skautingu skautské kroje, protože měli pocit, že je tam v nich nikdo neuvidí a neškodně se tak přihlásí ke skautským hodnotám. Jisté krytí přinášelo to, že skautskou činnost clonili indiánskou romantikou. Tajně nosili lilie a ukrývali se za štít woodcraftu.

V období, kdy začíná studovat gymnáziu, se Ivan Makásek seznamuje s Vaškem Miškovským, Ivanem Dobrovolským a Michaelem Miškovským. Všichni dříve chodili do svazarmovského oddílu skauta Vládi Koláře - Akely, ve vršovickém Koh-i-nooru. Všichni jmenovaní se postupem času přidali k Dakotě. V jejím rámci cílili k znovuobnovení skautské organizace. Spolupracovali s trampskými osadami, což mělo za následek vznik dalších (pod)oddílů Dakoty - trampský kmen Dakota a zálesácký kmen Dakota. Poslední jmenovaný byl založen během Ivanových studií na vysoké škole a jeho členy byla i řada ochranářů přírody, se kterými byl v té době kontaktu. Dohromady to bylo asi 60 skautů, trampů, ochránců přírody, studentů.

Po maturitě podává Ivan na přání své matky přihlášku na lesnicko-dřevařskou fakultu do slovenského Zvolena. Avšak kvůli otcovu politickému škraloupu nebylo jisté, zda ho přijmou. Nakonec se po odvolání na fakultu dostal. Tímto jeho odchodem byla ohrožena existence Dakoty a samotný Ivan si prý přál, aby ho nevzali. Ale jeho maminka byla již velmi nemocná a on jí chtěl udělat radost a vyhovět jí. Po měsíci pobytu na Slovensku však jeho maminka umírá a Hiawatha se vrací do Prahy a rok pracuje jako pomocný dělník v polygrafii, v knihařském provozu u mistra Ludvy Bautze, než nastupuje na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Píše se rok 1963.

Psohlavci a Neskenon

V roce 1965 se Ivan Makásek seznámil s Josefem Zikánem a ještě toho roku začínají členové Dakoty působit jako instruktoři ochrany přírody v jeho turistickém oddíle, sídlícím v Nitranské ulici na Vinohradech. S Josefem Zikánem se nově příchozí dobře spřátelili a zjistili, že Zikán tehdy využíval svého členství ve straně a spolupráce s StB k tomu, aby kryl své skautské aktivity, patrně ve snaze odčinit si svou účast na prvním zákazu Junáka roku 1948. Postupem času došlo v rámci Zikánovy skupiny a nově příchozích k utvoření tábornického klubu Psohlavců, pod kterým se z družin Zikánova oddílu utvořili jednotlivé oddíly vedené hochy z bývalé Dakoty.

Ivan Makásek vedl sám jeden z oddílů - 3. oddíl Neskenon. Ten začal fungovat v klubovně krasové sekce Sboru ochrany přírody v Jaromírově ulici v Nuslích. Brzy si ovšem zařídil vlastní sídlo ve sklepě činžovního domu v Nitranské na Vinohradech, vedle klubovny Jedničky. K označení oddílu zvolil Ivan irokézské slovo NESKENON, což v mateřštině indiánů znamená veliký mír, a činnost 3. oddílu se nesla v duchu tohoto jména. Od roku 1967 také vydával pan Makásek samizdatové skautské příručky: Kult ohně, Stezkou Neskenonu, Služba a také oddílový časopis Wampum Neskenonu. Díky těmto příručkám byl již v té době v hledáčku Státní bezpečnosti.

Na přelomu let 1967–1968 započala mezi Psohlavci koncepční krize, která později vedla k jejich rozpadu. Na konci roku 1967 mají Psohlavci již okolo třiceti oddílů s průměrným počtem 15–30 členů a spolupracují s řadou osobností pohybujícím se ve skautském hnutí. Po celou dobu si Psohlavci zachovávali svou nezávislost a bránili se nabízenému vstupu do Pionýra i jiným tlakům ze strany úřadů. Třináctého března 1968 svolali Psohlavci do sálu posluchárny Neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2 v Kateřinské ulici č. 30 své shromáždění, kde přejmenovali svůj tábornický klub na junácký.

Ivan Makásek byl také u toho, když Psohlavci zřídili Skautskou informační službu. V jejím rámci pracoval Ivan jako registrační pracovník a byl u toho, kdy se do Junáka hrnuli noví a staronoví členové. Staří funkcionáři Junáka se vraceli a jaksi samozřejmě nastupovali do bývalých funkcí, které zanedlouho potvrdil i junácký sněm. To ale způsobilo, že po obnovení Junáka byli Psohlavci upozadění. Jejich vedení, ve kterém měl své slovo i pan Makásek, se cítilo být vývojem zklamáno a měli pocit, že tento překotný rozmach nevěstil nic dobrého.

Docházelo stále k větším názorovým rozkolům mezi samotnými skauty a zároveň k neustálému nárůstu členů Psohlavců. Potom, co se Josef Zikán stahuje z vedení střediska, je do této pozice zvolen Ivan Makásek. Jeho způsob vedení se ale řadě z ostatních vedoucích oddílů nelíbil a tak nakonec došlo k rozdělení Psohlavců na tři menší střediska.

Syrinx a osudy oddílu po roce 1968

Do tohoto rozmachu skautského hnutí zasáhla okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Deset dní po ní se Ivan oženil a začal mít tak trochu jiné starosti, než je skautské politikaření. Kromě toho, že ještě studoval, musel nějak živit rodinu. Starost o rodinu také prodloužila dobu jeho studií. Asi osm let odkládal státní zkoušku, restauroval diplomovou práci a celková doba jeho studia činí přes 20 let. Ve výsledku nakonec získal doktorský titul z mykologie a dnes prodlužování svých studijních let nelituje. Dle svých slov se během celé té doby stejně pohyboval zejména ve světě skautingu a akademickému životu nevěnoval přílišnou pozornost.

Svůj distanc od dalšího politického směřování skautingu v nadcházejících letech po okupaci ČSSR anonymně vyjádřil spolu se skautskými bratry Miroslavem Koptem a Jiřím Zachariášem v manifestu SYRINX. O tomto vyjádření tvrdili, že vyjadřuje názor většiny skautského hnutí. Syrinx, který vešel ve známost 10. dne Oslepujícího sněhu 1970, ale doslova vyděsil politické pracovníky v Junáku. Stranická skupina manifest pochopitelně odsoudila a někteří jedinci z obavy, že se jedná o provokaci, podali žalobu na neznámého odesílatele a předem odsouzeného pachatele. K autorství se Ivan s Miroslavem Koptem a Jiřím Zachariášem mohli přihlásit až po třetí obnově Junáka v roce 1989.

Pan Makásek popisuje, že po druhém zákazu skautingu (1970) se hned projevily ve skautingu tři proudy. První hlásal, že jim jde především o děti – tito se stali součástí Pionýra. Druhý proud přestal vyvíjet jakoukoliv činnost. A pak tu byl třetí, který sestoupil do ilegality. Do této skupiny patřil i Neskenon, jehož členové měli s ilegalitou již nějakou zkušenost.

Zájem Neskenonu se po roce 1972 zaměřuje například i na indiánskou hru lacrosse. Bývalí Psohlavci začali jezdit hrát lacrossové turnaje brdských lesů, na jejichž pořádání se Ivan Makásek, který už se tehdy neangažoval v nejužším vedení oddílu, aktivně podílel. Tyto turnaje zároveň sloužily k udržování kontaktu mezi jednotlivými částmi oddílu. Patrně právě díky Neskenonu se lacrosse až nečekaně rozšířil po celém Československu. Indiánská hra si postupně vynutila své místo na slunci a stala se novým sportem, který má dnes u nás několik samostatných sportovních svazů. Ten původní, indiánský, hrají stále skauti, trampové, pionýři, TOMy a další oddíly mládeže.

Od června 1970 nachází oddíl útočiště pod obvodním domem dětí a mládeže v Praze 4, kde tvoří vodácko-tábornický oddíl, v bývalých lázních na Mlýnku u Vltavy. V roce 1975 začaly být však poměry v ODPM nesnesitelné. Tehdejší vedení, Roman Splítek a Jiří Macek, se proto rozhodlo pro okamžitý odchod. Oddíl pak registrují v Pragovce jako Turistický oddíl mládeže (TOM).

V době normalizace pracoval Ivan Makásek deset let jako laborant v Ústavu sér a očkovacích látek. Oceňoval tehdy volnost, kterou mu práce nabízela i za cenu zdravotních potíží, které mu dlouhé noční služby způsobovaly. Mohl se ale během nich věnovat jednak studiu a jednak psaní článků o ochraně přírody.

Nika, Taraxacum a ochrana přírody

Už v roce 1963 vstoupil Ivan Makásek jako student Univerzity Karlovy do Sboru ochrany přírody, nejstarší ekologické organizace v Čechách. Ta vznikla v roce 1957 a roku 1970 se přeměnila na Svaz pro ochranu přírody a krajiny - TIS. Ivan tu vedl 68. základní skupinu Taraxacum, kam po okupaci soustředil bývalé skauty, trampy, studenty a nadšence pro ochranu přírody. Vydával pro ně od března roku 1976 samizdat, zpravodaj stejného jména, ze kterého se časem vyvinul řádný celostátní časopis Nika. Vycházel od roku 1979 až do roku 2004. Nika dokázala přežít násilné zrušení TISu, pomohla na nohy Českému svazu ochránců přírody (ČSOP) a ne nadarmo o ní po revoluci ministr Josef Vavroušek řekl, že se stala vlajkovou lodí české ekologie. Její činnost se soustředila zejména na osvětu v oblasti problematiky životního prostředí a upozorňovala v době komunismus na aktuální a mnohdy nepopulární témata. Zanikla jen pro nedostatek financí a po orientaci české veřejnosti jiným směrem. Překonala i různé politické peripetie a velmi nepříjemný zájem Státní bezpečnosti i částečnou cenzuru a kontrolu svého obsahu.

Díky časopisu Nika se před revolucí pan Makásek dostal i do ciziny. Zúčastnil se mezinárodní konference v Nairobi, kam byla redakce Niky pozvaná. Toho využil nejen k obohacení své orientace v otázce životního prostředí a jeho ochrany, ale také k tomu, aby se chvíli volně se svými kolegy „toulal Afrikou“. Později si Nika – i na základě své prezentace právě v Nairobi, kdy vešla do povědomí i ve světě – vysloužila řadu ocenění, například cenu Global 500.

Na základě působení v redakci Niky, byl v době před sametovou revolucí Ivan Makásek oslovován StB, která mu nabízela spolupráci. Jistý důstojník Miloslav Málek se ho pokoušel přemluvit k účasti na založení Strany zelených. Dle svých slov pan Makásek nikdy na spolupráci nekývl a neustále porušoval mlčenlivost, ke které ho onen důstojník nabádal. Přesto byl v záznamech StB jako spolupracovník veden, což si Ivan vysvětluje tím, že ho StB chtěla zdiskreditovat a musela tak vést o vynucených návštěvách důstojníka Málka nějaké záznamy.

Po sametové revoluci

V roce 1989 dává Taraxacum k dispozici klubovnu ve Spálené ulici, kde je zřízena skautská informační služba, aby pomohla 3. obnově Junáka. Když se vše zdárně „rozjede“, vystupuje v roce 1993 Neskenon pro šikanu ze strany staronových funkcionářů z organizace. Situace byla značně podobná roku 1968, kde posléze zasáhl negativně stát, ale po roce 1989 neměl kdo zasahovat. Obnovený Junák se začal svobodně řídit sám a také různé excesy nebyly výjimkou. Rozhodnutí Neskenonu odejít bylo možná trochu unáhlené až emotivní, ale jeho členové, včetně Ivana Makáska, který tehdy působil už pouze jako „guru“, již zkrátka nesouhlasili se směrem, kterým se Junák ubíral. A protože během své historie dělali dle slov pana Makáska „junácký ekumenismus“ a ve své tolerantnosti vyznávali nejen skauting, ale i woodcraft, přestoupili toho roku do bratranecké organizace Ligy lesní moudrosti - LLM.

Oddílu se ovšem přestalo dařit. Kvůli tradičním demokratickým volbám se příliš omladilo ještě nezkušené vedení, které nemělo, podle Ivana Makáska, dostatečnou trpělivost vychovat si další oddílovou generaci. Náčelníci se snažili udržet vysoký standard činnosti, kterému nováčkové nestačili, nebo jich byl nedostatek. Oddíl v roce 2004 končí činnost i přes veškerou snahu posledního, dvanáctého náčelníka Neskenonu, kterým byl Hiawathův syn Petr. Hiawatha se ještě pokoušel oddíl zachraňovat, ale nově zvolenému 13. náčelníkovi Foxovi – Janu Kowalczukovi, evangelickému kazateli, který přišel s rodinou do Prahy až ze Slezska, se to už nepodařilo. Bývalí členové dokonce založili v roce 2005 k obnově Neskenonu OSN - Občanské sdružení Neskenon, které sehnalo oddílu novou klubovnu na Jižním Městě a uspořádalo nábor nováčků v hostivařském parku.

Tento vývoj a konec Neskenonu sleduje ale Ivan Makásek převážně z povzdálí. V letech 2004–2005 pracuje jako ekologický poradce premiéra české vlády, i když byl předtím téměř rok bez zaměstnání a na státní podpoře. V lednu roku 2006 odchází do důchodu, ale nepřestává být aktivní. V květnu odlétá s přítelem Unkasem z Dakoty do Kanady. Měsíc se pohybují v provinciích Yukon a Britská Kolumbie. Najezdili přes 8500 kilometrů a to, co viděli, začíná Ivan po návratu domů zpracovávat do knih. Jeho celoživotní láska – indiáni – dostávají po této cestě další rozměr.

Zájem o indiány se promítl i do knih, které Ivan Makásek během svého života napsal. Značná část z nich, jako například Kluci z Dakoty nebo Stezkou Neskenonu, také přímo pojednává o skautingu a o vzpomínkách na svou účast ve skautském hnutí.