Byli jsme rádi, že je konec války, těšili jsme se, že začneme nový život. Dodnes se mi ale nezdá, že by byl klid.
Pan Ivan Major pochází k Podkarpatské Rusi. Jeho rodiče se živili jako drobní zemědělci. S hospodářstvím pomáhal i syn Ivan. V roce 1939 Podkarpatskou Rus okupovala maďarská vojska, a proto se o rok později rozhodl odejít spolu se dvěma dalšími kamarády do Sovětského svazu. Bez problémů překročili hranice, ale za necelé tři kilometry byli zadrženi sovětskými pohraničníky. Po několika výsleších byli odsouzeni ze třem letům vězení. Pan Major prošel několika ruskými věznicemi – Starobělsk, Stanislav, Pečora a jiné, poté byl transportován na Sibiř, kde byl zařazen do pracovního tábora. Počátkem roku 1942 byl amnestován a odjel spolu s dalšími do Buzuluku, kde se nechal odvést do armády. Po pouhých sedmi dnech v kasárnách odjela jednotka na frontu. Byl zařazen do minometné roty, ve které bojoval po celou válku. Vlak dovezl vojáky asi 300 kilometrů od Sokolova, kam musely jednotky dojít pěšky. Pan Major prošel v roce 1942 poddůstojnickou školou, v září pak následovalo opětovné nasazení na frontu – tentokrát ke Kyjevu, který společně se sovětskou armádou osvobodili. Odtud postupovaly jednotky dále do Rudy a na Bílou Cerkev, kde se odehrály velmi těžké boje. Pan Major byl raněn střepinou do stehna. Po léčení v československé polní nemocnici a pak v sovětské nemocnici v Kyjevě pokračoval pan Major s jednotkou na Saraguru, kde se organizoval československý armádní sbor – to bylo v roce 1944. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se jednotka pana Majora zapojila do Karpatsko-dukelské operace. Na Dukle byl pan Major opět raněn, tentokrát střepinou do plic. Mnoho měsíců strávil po nemocnicích, dodnes má po zranění následky. Do bojů se již nevrátil. Po válce setrval Ivan Major v armádě ještě dva roky, pak pracoval v trafice a nakonec v Jednotě. Nyní je v důchodu, aktivně se podílí na činnosti nejrůznějších svazů bývalých bojovníků – především v Československé obci legionářské.