Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Alena Majkusová (* 1929)

• narozena 27. června roku 1929 v Praze

• otec Vojtěch Šebor byl legionářem z první světové války

• v březnu 1939 zažila v domovských Košířích příjezd německé armády

• byla svědkem arizace židovského majetku

• její příbuzní, manželé Hoškovi, byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen

• zažila velký nálet na Prahu v únoru 1945

• během Pražského povstání se zúčastnila stavění barikád

• v letech 1948–1953 vystudovala medicínu

• působila jako pediatr v Klatovech a Plzni

Bezvládná těla vyrovnaná vedle sebe po celé délce chrámové lodi. Takový obraz v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze zahlédla šestnáctiletá gymnazistka Alena Šeborová. Přišla se ze zvědavosti podívat na následky bombardování Prahy v únoru 1945. V její rodině si nálet bezprostřední oběti nevyžádal, zaplatili ale už dříve – za účast v protinacistickém odboji.

Dcerou legionáře

Alena Majkusová, rozená Šeborová, přišla na svět 27. června roku 1929 do pražské středostavovské rodiny. Její otec Vojtěch Šebor, toho času úředník, býval ruským legionářem. „Tatínek vstoupil do legií v roce 1916. Zúčastnil se ruské anabáze,“ přibližuje pamětnice. „V roce 1920 se vrátil zpět. Jeli Sibiřskou magistrálou do Vladivostoku, parníkem do Ameriky a pak do Jugoslávie. Odtud do Prahy.“ V Národním domě na Smíchově se na počest legionářů uspořádala tancovačka, kde se spolu Vojtěch a Ludmila Šeborovi seznámili. „Tatínek přišel pro maminku, chytil ji do náručí a už ji nepustil,“ usmívá se pamětnice.

Rané dětství trávila pamětnice s maminkou Ludmilou ve vesnici Nečín na Příbramsku. Ta zde pomáhala svému ovdovělému otci Josefu Procházkovi na statku. Po návratu do Prahy se věnovala městským radovánkám. „Chodila jsem do divadla, na výstavy. Protože tenkrát nebyla kaskáda, Vltava zamrzla. Jezdili jsme na bruslích od dnešního Palackého mostu až na Zbraslav.“

Každou neděli k nim chodil na buchty Antonín Malý, tatínkův přítel ze Svazu legionářů. „V Rusku se živil jako pekař, i když jím nebyl,“ vzpomíná pamětnice. „Dostal se do Čeljabinsku, kde ruské ženy prodávaly průkazy po padlých vojácích zběhům z rakousko-uherské armády. Rusové totiž neměli občanky. Koupil si průkaz po pekaři, musel tedy pracovat v pekárně.“

Zmizení Magdy Steinerové

Když bylo pamětnici téměř deset let, začala březnová okupace zbytku Československa. V Praze se objevila německá armáda. „Příjezd Němců jsem zažila v košířském bytě. Byla ukrutná zima,“ popisuje Alena Majkusová. Rodiče se o jedinou dceru báli. „Viděli Němce na motorkách a řekli: ‚Nikam nepůjdeš, aby se ti něco nestalo.‘ Jen jsem viděla, že padá sníh. Vůbec to nevypadalo na březen, spíše na leden.“ Nesměla ani k oknu. „Naši řekli: ‚Nekoukej, kdyby nějaký blbec Němec šel kolem, aby po tobě nestřelil,‘“ vysvětluje pamětnice. Rozhodnutí rodičů respektovala. „Byla jsem dítě, které poslouchalo.“

V roce 1940 začala Alena studovat na osmiletém dívčím gymnáziu na Smíchově. Ve škole se učili v němčině a z osnov vypadl český dějepis. „Každý den jsme měli dvě hodiny němčinu. Říkali jsme tomu ‚Der, dí, das, psí vocas‘. V němčině nám přednášeli i matematiku, chemii. Česky jsme měli jenom český jazyk.“

Její život se prý během války nijak zásadně nezměnil. „Tatínek pracoval na Václavském náměstí v pojišťovně Prudencia. Hráli jsme s dětmi kuličky a panáka, chodili plavat do místního rybníčku.“ Rodiče poslouchali večer tajně zahraniční rozhlasové vysílání. Vždy až poté, co pamětnice usnula. „Měli strach, abych to někde, třeba neúmyslně, nevyzradila.“

Chyběla jí ale kamarádka Magda Steinerová, které se podařilo s rodinou včas emigrovat. Stejně jako dalším dvěma židovským spolužačkám. Pamětnice netušila, kam Magda náhle zmizela. „Bylo mi jen líto, že je pryč.“ Domy židovských obyvatel brzo získaly nové majitele. „Všechny [rodiny] měly krásné vily. Zjistili jsme, že tam visí zámky. Nastěhovali se tam Němci, vojáci, co tady během války byli zaměstnáni.“ I další Židé z jejího okolí byli náhle pryč. „Všichni šli do koncentráku. I s dětmi, pokud je měli.“

Vězení za kilo máku

O prázdninách Alena jezdila dál pomáhat na statek k dědečkovi, který musel plnit povinné dodávky. „Měl tzv. kontingent. Bylo spočítáno, kolik odevzdá vajec, litrů mléka, obilovin a tak,“ upřesňuje pamětnice. Rodiče si od něj tajně do Prahy přivezli kuřata, aby měli později vejce. Navzdory vysokým postihům. „Z Nečíně na Dobříš jsme šli tři hodiny pěšky. Pak jsme si lehli do vlaku a přijeli do Braníku v Praze. Tam byla vždycky kontrola vojáků, jestli něco nemáme. Za to byly veliké pokuty. U koho našli vojáci v Braníku kilo máku, šel do vězení.“

Obecně se pamětnice a její rodiny dotýkal nedostatek základních potravin a příděly. „Čokoládu a banány jsme neviděli celou válku,“ vzpomíná na přídělový systém v protektorátu. „Dostávali jsme na příděl deset deka cucavých bonbonů, jako třeba fialky.“ Pouze na Vánoce si mohli přilepšit. „Dostávali jsme kilo pomerančů. To jste šla s očkovacím průkazem do krámu. Na ten dali razítko, že vám vydali kilo pomerančů.“

Nouze se projevovala i v nedostatku oblečení. „Dostávali jsme šatenky na látky. Měla jsem všechno přešívané. Naše maminka, když už z něčeho tzv. vyrostla, rozpárala to a nechala u paní Vrásové v Nečíně. To byla naše švadlena. Přešívala na mě. Aby se šlo a koupilo dva a půl metru látky, to nebylo,“ přibližuje pamětnice. „První šaty z koupené látky a ušité u skutečné švadleny byly maturitní. To mi bylo devatenáct let.“

Smůla strýce Pepy

Po atentátu na Reinharda Heydricha a vyhlášení stanného práva se v Praze na nárožích začaly objevovat vyhlášky se seznamy popravených. Na každé zhruba 50 jmen osob, které přišly o život a jejich majetek propadl Říši. Pamětnice v nich se spolužačkami každý den chodila hledat jména své rodiny nebo známých. Nenašla nikoho. V létě roku 1942 jí rodiče nečekaně oznámili, že v souvislosti s atentátem na Heydricha byla zatčena rodina Josefa Šebora, bratrance jejího otce. Dcera Vlasta Hošková, rozená Šeborová, s manželem Vratislavem totiž patřili mezi členy sokolského odboje. „Byli smutní. Řekli, že strejda Pepa měl smůlu a jeho dcera i s manželem [taky]. Za to, že se snažili pomoct lidem, co oddělali Heydricha, byli poslaní do koncentračního tábora.“

Vratislav Hošek, úředník Vrchního soudu v Praze a meziválečný jednatel Sokola I. Smíchov, poskytl se ženou ve svém bytě na jaře 1942 úkryt parašutistům Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. O jejich pobytu věděl od dalších sokolů, kteří se parašutistů v Praze ujali a požádali ho o pomoc. Za tento čin byli manželé 24. října 1942 popraveni v koncentračním táboře Mauthausen. Šlo o odplatu nacistů, při které bylo střelou do týlu postupně zavražděno 261 československých občanů spjatých s odbojem.

Josef Šebor a jeho další dcera Božena se ocitli mezi více jak milionem lidí prověřovaných gestapem po atentátu; nakonec byli propuštěni. Josefova manželka Božena však nesla dceřinu smrt velmi těžce. „Když to zjistila, oběsila se v jejich bytě na hácích na houpačku,“ vzpomíná Alena Majkusová. „Chodili jsme pak s Boženou a jejím tatínkem každý rok na výročí jejího úmrtí na hřbitov.“

Rodiny pamětnice se zatčení příbuzných nedotklo. „Nás nevyšetřovali. Týkalo se to jenom lidí, kteří byli angažovaní ve smíchovském Sokole,“ přibližuje. Manžele Hoškovy dodnes připomíná pamětní deska u vchodu do jejich bydliště, činžovního domu v ulici U Mrázovky v Praze-Smíchově, a také zmínka na pomníku odbojářů na terase chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze na Novém městě, kde se odehrál známý poslední boj parašutistů s německými ozbrojenci.

Barikáda

Na sklonku války začaly na Prahu dopadat bomby. „Museli jsme každý večer zatmívat. Chodili jsme do krytu, když zahoukala siréna,“ vzpomíná pamětnice. „Podle toho, kde letadla byla, se to jmenovalo třeba L10, určitá vzdálenost za tím byla.“

Alena Majkusová má také dodnes v paměti nálet v únoru 1945, který si v Praze oficiálně vyžádal přes 700 obětí na životech a více než 1 100 zraněných. „Američani si to prý spletli a mysleli si, že řeka pod nimi je Labe. Že jsou v Drážďanech,“ soudí pamětnice. Oběti náletu viděla osobně v kostele sv. Ignáce, kde se shromažďovala těla obětí z celého okolí Karlova náměstí. „Byl tam mrtvý vedle mrtvého,“ vybavuje si.

Blížící se konec války v roce 1945 vytušila ze zpráv a informací od rodičů. Během Pražského povstání zaslechla i výzvu rozhlasu o pomoc, nereagovala však na ni. „Nepřicházelo do úvahy. Byla jsem šestnáctiletá holka. Pořád mě zavírali doma, měli o mě strach.“

Ve všeobecné nejistotě, kdy nevěděli, zda se blíží Sovětská armáda, Ruská osvobozenecká armáda (Vlasovci) nebo Němci, se Alena zúčastnila stavění barikád se sousedy. „V baráku se řeklo, jdeme stavět, abychom si zabránili vchod do naší ulice. Ať už proti komukoliv. Vzala jsem si tepláky, kecky na nohy a šla stavět barikády,“ popisuje. Stavěli z tzv. kočičích hlav, vydloubaných kamenných kvádrů, kterými se v Praze běžně dláždilo. Základ barikády byl poměrně masivní. „Zhruba dva metry, přes celý průsvit ulice.“ Postavenou barikádu pak společně střežili. „Byli tam i chlapi, kteří měli někde uschované zbraně. Jako ve filmu Němá barikáda.“

Jejich pouliční zátaras, kterých v Praze během Pražského povstání vyrostlo přes 2 000, nakonec nebyl potřeba. „My jsme byli periferie Prahy. Tohle bylo až od Smíchova dál,“ vysvětluje Alena Majkusová.

Smrt pana Jiráčka

Když se sousedé dozvěděli, že americká armáda už je v Plzni, rozhodli se jim vydat naproti směrem k nemocnici v Motole. Naproti jim přiletěla německá stíhačka. „To prý byla posádka od Berouna. Sedli do letadel a pokropili nás, aby nám zabránili táhnout na Plzeň.“ Náletu padl za oběť soused z domu, pan Jiráček. „Utíkali jsme se pak schovat do parku v naší čtvrti Na Cibulkách,“ dodává pamětnice. Rodiče se poté definitivně rozhodli dceru držet v bezpečí. „Řekli: ‚Dokud se tohle neuklidní, nevylezeš z domu.‘“

V noci na 8. května zaslechli hluk z vojenského letiště Kbely, které německá posádka další den opustila. Žádné vojáky ale neviděli. „Všechno se událo na třech nejznámějších náměstích. Karlovo, Václavské a Staroměstské,“ dodává pamětnice. Barikádu se sousedy opět rozebrali a dlažební kostky vrátili na své místo. Všichni se snažili dát najevo radost z příjezdu osvoboditelů a konce války. „Říkali jsme si, že je konec utrpení. Sháněli jsme praporky. V každém okně [byl] ruský praporek, český praporek. Na domě jedna velká vlajka.“

Sovětská armáda se prý v hlavním městě těšila veliké úctě. „Lidé se jim snažili ve všem stoprocentně vyhovět.“ Obyvatelé Prahy však litovali, že americké armádě nebylo povoleno hlavní město osvobodit. „Celá řada lidí si myslela, že kdyby je bývali nechali dojít až do Prahy, řada Pražanů by to nezaplatila životem,“ dodává Alena Majkusová.

Konce války se se štěstím dožil i nejmladší bratr maminky pamětnice, Arnošt Procházka, nasazený na práci v tehdejší Německé říši, kterému se s kamarády podařilo utéct domů po bombardování Drážďan.

Do měsíce nastoupíte

V prvních poválečných letech si Alena Majkusová vzpomíná na katastrofální pětisetleté sucho spojené s neúrodou. Československo postihlo v roce 1947. „Rusové nám poslali obilí. Tenkrát bylo pořekadlo: ‚Každý dobrý přítel dá ti mouky pytel.‘“

V roce 1948 dokončila gymnázium s doložkou ‚schopen studia na vysoké škole‘. Přihlásila se na lékařskou fakultu, aby si splnila svůj dětský sen. O politické dění se nijak zvlášť nezajímala, žila studiem a naplněním své vize. „Mně se splnilo to, co jsem chtěla. Byla jsem spokojený mladý český člověk.“ Povinných aktivit se však účastnila. „Vstoupila jsem do Českého svazu mládeže, na gymnáziu jsme musely všechny. Brala jsem to jako součást života.“

Na vysokou školu se dostala bez problémů. „Tenkrát to byla úplná legrace,“ srovnává pamětnice. „Ze třídy chtělo studovat pět děvčat. Tak jsme řekly: ‚Půjdeme na lékařskou fakultu.‘ Zeptaly jsme se, kde je děkanát. Přišly jsme, ukázaly občanku a maturitní vysvědčení a staly jsme se vysokoškolačkami. Bez zkoušky a beze všeho. Přijali nás 400,“ vzpomíná. Studium však dokončila jen polovina posluchačů. „Ti, co na to měli,“ shrnuje. Pediatrii studovala u profesora Josefa Švejcara, legendy české pediatrie. Internu zase medikům přednášel Josef Charvát, zakladatel české endokrinologie. „Oba se chovali ke studentům velice mile a přátelsky. Lidsky byli perfektní,“ dodává pamětnice.

V roce 1953 studium úspěšně ukončila a vdala se za svého kolegu z fakulty Vladimíra Majkuse. Režim jí určil nemocnici v Klatovech, kam nastoupila jako dětská lékařka. „Napsala jsem, že bych chtěla dělat pediatrii. To respektovali. Ale řekli: ‚Dobře, když chceš, soudružko, dělat pediatrii, tak do Západočeského kraje.‘“ Nastoupit musela okamžitě. „Jestliže nenastoupíte do měsíce, [řekli], tak vám propadne diplom.“

Marie Fikáčková byla úplně normální

Pamětnici, která v Klatovech také učila na střední zdravotní škole, později velmi překvapila informace o zatčení a obvinění její bývalé studentky Marie Fikáčkové. Měla se dopustit dvojnásobné vraždy novorozenců na porodnickém oddělení Ústavu národního zdraví v Sušici.

„Fikáčkovou jsem učila na zdravotní škole v Klatovech v prvním ročníku,“ vzpomíná pamětnice. „Mně přišla normální, nijak nevyčnívala“. Podle slov Aleny Majkusové se během povinných školních praxí nikdy nic nestalo. Nad hrůznými činy Marie Fikáčkové, které režim zpočátku pečlivě utajoval, krčí rameny. „Na noční [směně] jste sama. A tenkrát nebyly žádné kamery.“

Vraždy novorozenců a prokázané týrání dětí si pamětnice vysvětluje tíživou sociální situací zdravotní sestry německého původu. „Mstila se za to, že celá řada příslušníků její rodiny byla odsunutá. Začala mlátit dětem hlavičkami o zeď.“ Marie Fikáčková byla v říjnu 1960 odsouzena k trestu smrti, jako první žena – masová vražedkyně od vzniku Československa. Pamětnice se na trest dívá souhlasně. „Byla veliká výhoda, že v té době ještě platil zákon o smrti za takový čin. Smrt za smrt.“

Bezpartijní až do revoluce

Po narození syna Vojtěcha v roce 1957 zamířila Alena Majkusová do Plzně na dětskou kliniku a později do Mulačovy nemocnice, kde zastávala funkci městského pediatra – odborníka na danou oblast. V práci se politicky neangažovala, ke vstupu do KSČ ji prý nikdo nikdy nenutil. „Nikdy mi to nabídnuto nebylo a já jsem se o to osobně nehlásila. Jako bezpartijní jsem procházela a dělala si svoje novorozence,“ vysvětluje.

Do důchodu odešla pamětnice v roce 1989. O půl roku později se zúčastnila prvních svobodných voleb. „Byla jsem ráda, zvolila jsem si, koho jsem chtěla,“ vzpomíná Alena Majkusová, která v době natáčení v roce 2022 bydlela stále v Plzni.