Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ještě pořád jsme byli okupovanou zemí a věděli jsme, co Němci dokážou
narozen 30. září 1930 v Roztokách u Prahy
pamatuje proměnu Roztok u Prahy v souvislosti s nacistickou okupací
přímý svědek příjezdu vlaku s vězni z koncentračního tábora a následné pomoci vězňům obyvateli města
svědek událostí spojených s hromadnou popravou německých zajatců v Roztokách
vystudoval učitelský ústav, v únoru 1948 se účastnil studentského pochodu na Hrad
první učitelské místo získal v poválečných pohraničních Krušných horách
později se vrátil do Roztok, kde zůstal učit dalších 33 let
po roce 1989 vstoupil do komunální politiky, 17 let působil jako zastupitel města
Otec Václava Majera postavil krátce před začátkem války pro svou rodinu dům v Roztokách u Prahy. Dům stojí nedaleko od břehů Vltavy a také v blízkosti železniční tratě. Řeka i trať hrají v příběhu Václava Majera důležitou roli, po trati přijel na konci dubna 1945 do Roztok nákladní vlak s vězni nacistického koncentračního tábora a rozbouřená Vltava v létě roku 2002 vzala rodině Václava Majera všechno, co měli. Obě zdánlivě nesouvisející události měly ale jedno společné, v lidech probudily solidaritu, soucit a ochotu nezištně pomáhat.
Václav Majer se narodil 30. září 1930 Jaroslavovi a Anně Majerovým. Maminka se v době jeho dětství starala o něj a o jeho sestru, původní profesí ale byla úřednicí. Václavův otec pracoval jako úředník na Ministerstvu financí. Mohl tam zůstat i po zřízení protektorátu, pouze musel doložit svůj árijský původ. Shodou okolností mu potvrzení vystavil nedlouho před svou popravou Josef Štemberka, statečný farář z Lidic. Malého Václava rodiče vychovávali ve vlasteneckém duchu, chodil cvičit do Sokola a jako žák se zúčastnil i X. všesokolského sletu v roce 1938. Jeho otec byl roztockým sokolským činovníkem a v době, kdy Němci začali odbojné české Sokoly zatýkat, zakopal svou sokolskou šavli na zahradě. K jeho velké lítosti se mu ji po válce se už nepodařilo najít. Pro Václava byl tatínek vzorem a autoritou, vzpomíná, jak tatínek vyprávěl o tom, jak se dostal do ruského zajetí během první světové války. „Do zajateckého tábora pak přišli dělat nábor do našich legií, kam se otec chtěl dostat. Jenže cestou do Moskvy přepadli vlak s legionáři bolševici. A protože ještě neměli zbraně, museli před bolševiky utéct a útočiště našli u švédského Červeného kříže. Počátkem roku 1918 je Švédově vyměnili za ruské zajatce.“ vypráví Václav Majer příběh svého otce.
Otec prý velmi litoval, že se mu nepodařilo vstoupit do Československých legií. Po založení republiky ale zůstal dobrovolně sloužit další dva roky v armádě, nyní už československé a pomáhal s obranou státních hranic. Václav Majer pokračuje: „Nejprve sloužil v Ústí nad Labem a pak na Podkarpatské Rusi, kde honil bolševiky Bély Khuna. A otcova zkušenost s nimi pak ovlivnila postoje celé naší rodiny.“
Do první třídy šel malý Václav v září 1936. O tři roky později nově postavenou, krásnou školu obsadili němečtí vojáci a děti se pak až do konce války učily v náhradních prostorách. Na počátku května 1945 obyvatelé Roztok německou posádku odzbrojili a město bez pomoci sami osvobodili. Šest předchozích válečných let ale Roztoky změnilo, němečtí vojáci obsadili nejen školu, ale nastěhovali se i do bytů v ‚horních‘ Roztokách a také do vil v Tichém údolí. Poetický název nese nejen lesnaté a skalnaté údolí, ale také vilové letovisko, kde si svoje letní vily na přelomu 19. a 20. století nechali postavit bohatí obchodníci z Prahy, většina z nich s židovským původem. Někteří z nich stihli ještě před válkou Československo opustit. Ti, co neměli možnost odjet do zahraničí nebo podcenili hrozící nebezpečí ze strany nacistů, byli počínaje rokem 1942 postupně deportováni do koncentračních táborů. S transportem odjela i copatá Václavova spolužačka Yvonka Steinová nebo slečna učitelka Krausová. Obě se po válce do Roztok nevrátily, ostatně stejně jako další židovské rodiny, na které Václav Majer vzpomíná. Z oblíbeného hotelu Sakura v Tichém údolí se stala škola pro dívky organizované v Bund Deutscher Mädel) a vlastní školu měli v Roztokách i místní němečtí chlapci z Hitlerjugend. A zatímco německé děti se ve jménu národně socialistických idejí připravovaly na válku, děti z české školy povinně sbíraly léčivé byliny a kovový šrot. Byliny k přípravě léků pro německé vojáky na frontě, železo pro německé zbraně a munici.
Václav Majer sbíral železný šrot společně se svými stejně starými kamarády. Tehdy dvanáctiletí kluci zosnovali protiněmecké spiknutí. Snažili se vypočítat, o kolik času by mohli zkrátit válku, když budou sběr šrotu sabotovat. V podobném duchu plánovali i další takříkajíc odbojovou činnost. Například jakým způsobem by bylo možné vyhodit do vzduchu klecanský jez. „Válku jsme o několik vteřin nezkrátili, ani ten jez jsme do povětří nevyhodili, ale takhle jsme jako kluci tenkrát přemýšleli, takhle jsme to cítili,“ dodává Václav Majer.
Mezi kamarády Václava Majera patřil také stejně starý Jiří Vanka . Znali se i ze cvičení v Sokole, otcové obou chlapců patřili k roztockým sokolským činovníkům. Po zřízení Protektorátu objevili Vankovi, do té doby čeští vlastenci, své německé kořeny a přejmenovali se na Wankovy. „S Jirkou jsme pak přestávali kamarádit a jemu to bylo líto. Jenže pak přišel v uniformě Hitlerjugend a tím naše kontakty přestaly úplně,“ vzpomíná Václav Majer a dál pokračuje: „Wankovi měli kromě Jiřího ještě další tři syny, devatenáctiletého Roberta, sedmnáctiletého Miroslava a nejmladšího, asi pětiletého, Maria. Miroslava kdysi rodiče pojmenovali na počest zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. Oba nejstarší synové odjeli pak na frontu a paní Wanková se sousedkám v konzumu chlubila, že Robík je v Polsku a učí se střílet na živé cíle...“ Po válce se domů Robert ale nevrátil, padl na východní frontě. A jeho rodiče byli v revolučních dnech konce války zatčeni jako kolaboranti. Jaký byl jejich další osud se Václav Majer už nedozvěděl.
Ještě na mnoho dalších událostí a příhod z té doby si Václav Majer vzpomíná. Některé jsou drobné, skoro úsměvné, jiné zasáhly tragicky do osudů mnoha lidí. Takovou událostí byl velký nálet na Prahu v únoru 1945, ničivá bombardování nedalekých Kralup a Neratovic, během kterého zahynula Boženka Košťálová, mladičká dcera roztockého četníka. Její otec jako první z Roztok vzal zbraň a odjel společně s dalšími třemi desítkami bojovníků na pomoc Praze, když vypuklo povstání. Václav Majer také vzpomíná, jak s ostatními kluky s napětím sledovali letecké souboje nad klecanským vojenským letištěm a také jak u nich doma vynuceně nocovali dva němečtí vojáci. Přespali na verandě pod mapou Evropy, na kterou si Václavův tatínek označoval postup spojenců a „taktický‘ ústup německých vojsk,“ jak vojákům mapu interpretoval. Přibližně v těch dnech přiběhl také od železniční trati při náletu amerických „hloubkařů“ zcela vyděšený Němec a žádal Václavovu maminku, aby ho pustila do krytu. Ta bez rozmýšlení odpověděla: „Ale my žádný kryt nemáme, po nás Američani nestřílejí…“
Událost, která zasáhla obyvatele města Roztoky v té největší myslitelné míře, se udála 29. dubna 1945. Navečer toho dne přijel od Kralup nad Vltavou na roztocké nádraží nákladní vlak. Tehdy patnáctiletý Václav sledoval jeho příjezd z okna, nekonečný počet odkrytých vagonů, kde se tísnili muži i ženy ve vězeňských hadrech. Vagonů bylo více jak sedmdesát a lidí v nich na čtyři tisíce, vězni z koncentračního tábora u Litoměřic, který nacisté likvidovali stejně jako další tábory, ke kterým se blížila fronta. Vlak byl na cestě již víc jak týden, část vězňů v něm byli vážně nemocní, všichni hladoví, vyčerpaní, zoufalí. A pod dozorem ozbrojených stráží SS a wehrmachtu, které s nimi zacházely s jim vlastní krutostí. Vlak nikdo nesměl opustit a nikdo se k němu nesměl přiblížit. Jednoho z vězňů, který se chtěl pouze napít vody u nádražní pumpy, stráže zastřelily.
Koncentrační tábor Litoměřice zřídili nacisté v roce 1944 jako další z pobočných táborů KT Flossenbürg. Němci potřebovali pracovní síly pro budování nedaleké podzemní továrny Richard a do Litoměřic převáželi vězně z jiných koncentračních táborů. Jednalo se většinou o politické vězně, pocházející z mnoha zemí Evropy. Václav Majer pokračuje ve vyprávění: „Vědělo se dopředu, že v Roztokách ten vlak zastaví a rozkřiklo se to. Největší zásluhu, že vlak na nádraží zastavil, měl Jan Najdr, přednosta stanice a také člen odboje,“ vzpomíná Václav Majer. Vězňům se Češi snažili pomáhat už na předchozích stanicích, zásadnější pomoci se jim ale dostalo až v Roztokách. Janu Najdrovi se ve spolupráci s dalšími železničáři podařilo Němce přesvědčit, že do Prahy se kvůli rozbité trati nedostanou. Vlak proto v Roztokách zůstal stát téměř celý den a roztočtí začali ihned organizovat pomoc. „Němci pak povolil, abychom vězňům mohli dávat jídlo. Byli tam ženy i muži, seděli na těch bočnicích a tam jim lidé jídlo podávali. Já byl ten den v Praze, odkud jsem za poslední lístky vezl domů nějaké potraviny, ale domů jsem nepřinesl nic,“ vypráví dál s dojetím Václav Majer. Pomoc se během velmi krátké doby rozrostla do nebývalých rozměrů. Jídlo přinášeli nejen obyvatelé Roztok, ale i lidé z okolních vesnic. Václav Majer vzpomíná, jak z nedalekých Únětic a Úholiček sedláci přivezli vůz plný chleba a jak jeho teta v prádelním kotli navařila bramboračku. Do konce války zbývalo pouze několik dní, v Roztokách ale stále byla vyzbrojená německá posádka, vlak hlídali ozbrojené stráže a celou situaci přijelo vyšetřit pražské gestapo.
O těžce nemocné vězně začaly, společně s místním lékařem, pečovat zdravotní sestry Červeného kříže. V bývalém chudobinci zřídili provizorní lazaret, kam pak byli převezeni nemocní s nakažlivým tyfem. Mladíci z tzv. Technische Nothilfe, ve skutečnosti nuceně nasazení studenti českých středních škol, vynášeli z vlaku mrtvé. Poměrně vysokému počtu vězňů, podle dostupných pramenů se odhaduje až třem stovkám, se podařilo s pomocí obyvatel Roztok z transportu utéct. Ukrývali se v domech okolo trati nebo v lese, kam jim lidé přinášeli jídlo. Po vypuknutí Pražského povstání se pak někteří z nich zapojili do bojů za osvobození Prahy. A někteří z nich v tomto posledním boji proti nacistům zahynuli. Uprchlí vězni, kromě úkrytu a jídla nutně potřebovali také civilní oblečení, ale ani to nebylo během války lehké sehnat. Vězeňský mundúr označený červeným trojúhelníkem politického vězně, ležel i na zahradě rodiny Majerových. Václav hadry na maminčin příkaz spálil. Kde je člověk, který je předtím nosil, se ale Majerovi nikdy nedozvěděl.
Začátkem května bylo deset obětí z transportu pietně pohřbeno. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí, včetně Václava Majera. „Jsou pochovaní v prostých rakvích na hřbitově na Levém Hradci. Ten pohřeb se konal ještě v době, kdy byli v Roztokách Němci. Ještě pořád jsme byli okupovanou zemí a věděli jsme, co Němci dokážou,“ vzpomíná Václav Majer. Dnes na hřbitově na Levém Hradci stojí obelisk se státními znaky zemí, ze kterých vězni pocházeli.
Pro ostatní vězně strastiplná cesta pokračovala, z Roztok směřoval transport dál na jih. U Sedlčan vlak znovu kvůli rozbité trati zůstal stát. Hladoví vězni z vlaku vyskákali, aby se v okolí pokusili najít něco k jídlu. Tentokrát jim jídlo nikdo nepřinášel, vlak stál v prostoru sedlčanského cvičiště jednotek SS a namísto soucitu přišla smrt. Jeden z důstojníků SS nechal desítky vězňů postřílet. Utrpení skončilo až 8. května 1945 kdy vlak u jihočeské obce Velešín, s pomocí vojáků Ruské osvobozenecké armády, osvobodili čeští povstalci.
Pět dnů po odjezdu transportu z Roztok vypuklo v Praze povstání. Pražané, marně čekající na pomoc některé ze spojeneckých armád, začali osvobozovat Prahu sami. „V té době se rozšířila fáma, že od Prahy pluje po Vltavě nákladní loď plná Němců. A všichni měli obavy, že by se mohla zastavit u nás. Přesto ale Roztoky poslaly do Prahy bojovníky. Směrem na Prahu se pak postavila barikáda a úplně nahoře na ní skončil jeden fasuněk mého strýčka. A v serpentině uvízlo jedno protitankové dělo,“ vzpomíná Václav Majer na situaci v Roztokách na začátku povstání. Z roztockých mladíků, většinou členů Komunistické strany, se zformovala Revoluční garda, které se podařilo zastavit německý pancéřový vlak a získat tak protiletadlové kulomety. Tím následně převzali kontrolu nad strategickou železniční tratí Praha-Děčín.
Poté co Němci podepsali kapitulaci, byly do Roztok postupně přiváženy stovky německých zajatců z Prahy. Podle historických pramenů se mělo jednat až o jeden tisíc zajatých Němců. Roztoky v té době měly pouhé tři tisíce obyvatel, složitou situaci se jim ale dařilo zvládat poměrně bez obtíží. Přesto došlo ve vyhrocené atmosféře konce války k události, kterou z paměti nelze vymazat. Přesto se o ní po desetiletí mlčelo. Václav Majer vypráví: „Od klecanského přívozu vedli asi stovku zajatých Němců. Odvedli je pak na sokolské hřiště a tam z nich vybírali esesmany.“ Pravděpodobně podle tetování na pažích bylo vybráno dvacet devět mužů, kteří byli odvedeni do vinných sklepů v Tichém údolí. Tam měli být vyslýcháni a následně v blízkém Malém háji popraveni.
Václav Majer vzpomíná, že v té době koloval po Roztokách dopis, vyzývající k účasti na popravách. Rozkaz k nim vydal roztocký ‚Revoluční národní výbor,‘ zajatci byli k trestu smrti odsouzení za ‚zhovadilost‘ Písemný záznam vznikl ovšem až dodatečně. Snahy o vyšetření celé události utichly v roce 1948. K žádnému závěru se nikdy nedošlo a dodnes není jasné, proč Roztoky převzaly spravedlnost do vlastních rukou, kdo zajatce vyslýchal a kdo popravoval. „Byla to revoluční doba, kdy horké hlavy, bez jakéhokoli soudu, ty lidi postřílely,“ říká Václav Majer. Mrtví byli pohřbeni do hromadného hrobu v Tichém údolí a jejich ostatky tam zůstaly až do roku 2014. O důstojnější pohřbení ale žádal už v roce 1947 sousední Suchdol. Roztočtí tehdy odmítli s odůvodněním, že nelze pohřbít nacisty do posvěcené půdy hřbitova na Levém Hradci. „Po létech za mnou přišli lidé z organizace pro vyhledávání německých hrobů a požádali mě, jestli bych to místo v roztockém háji nemohl najít. Ostatky pak exhumovali a jsou teď pohřbení na německém hřbitově v Chebu,“ uzavírá Václav Majer.
Až dvanáctého května dorazili do Roztok první sovětští vojáci. Patnáctiletý Václav přišel tu novinu s radostí oznámit rodičům. Otec s ním ale jeho nadšení nesdílel. Jednotka raketometů, ‚kaťuší,‘ se utábořila na loukách před domem rodiny Majerových. A domů se jim nastěhoval jejich politický velitel, major Burov. Už od jara u Majerových také bydlel, či spíše se ukrýval, vzdálený příbuzný. Jmenoval se Pavel Izačenkov a byl původem Rus. Do Československa emigroval s první vlnou tzv. ‚Bílé emigrace.‘ Během občanské války v Rusku bojoval proti Rudé armádě. Během bojů druhé světové války postupovali za vojáky Rudé armády agenti sovětské vojenské kontrarozvědky (Směrš), kteří, kromě jiných úkolů, také vyhledávali všechny bílé emigranty, které považovali za zrádce. Ty pak čekal převoz do Sovětského svazu a v lepším případě gulag. Když se blížila Rudá armáda k Ostravě, kde Pavel Izačenkov žil a pracoval, sbalil si nejnutnější věci a odjel k příbuzným do Roztok. Když se k Majerovým nastěhoval sovětský důstojník, počítal Pavel Izačenkov s nejhorším. „A strýčkovi jednoho dne ruply nervy a jednou, když jsme s majorem Burovem večeřeli, přišel za námi. Otevřel dveře a řekl jen: ‚Dobrý večer.‘ Samozřejmě s ruským přízvukem. Major ihned pochopil: ‚Ty ruskij!‘ Zvedl se a došel až k němu a řekl: ‚Ty jsi bílý, já jsem rudý.‘ A podali si ruce. Pro strýčka si nikdo nepřišel a my dodnes nevíme, jestli ho hledali v Ostravě a nenašli, nebo jestli ho zachránil major Burov,“ vzpomíná na další emotivní chvíli z konce války Václav Majer.
Po prázdninách čtyřicátého pátého roku nastoupil Václav do druhého ročníku učitelského ústavu v Praze. Vypráví dál: „Už těsně po válce se to začalo politicky polarizovat a už jsme věděli, kdo je kdo. V našem ročníku nás bylo devatenáct, ale jen tři z mých spolužáků byli vyloženě komunistického zaměření.“ Přesto poválečné Československo směřovalo k „vítěznému únoru,“ komunistickému puči. 25. února 1948, byla vyhlášená generální stávka a Václav Majer na ten den vzpomíná: „Pan profesor pedagogiky Julius Arnold přišel o velké přestávce a pravil: ‚Studenti, máte se zúčastnit generální stávky. Já sám se jí nezúčastním a budu vyučovat normální hodinu pedagogiky.“ A na té hodině nás z těch devatenácti bylo patnáct.“ Ten den se také studenti učitelského ústavu rozhodli podpořit své starší kolegy z vysokých škol, kteří pochodem na Pražský hrad chtěli vyjádřit podporu prezidentu Benešovi. „Podařilo se nám ale dojít jen asi do poloviny Nerudovy ulice, kde nás zastavilo SNB a hnali nás zpátky dolů,“ vzpomíná Václav Majer.
V roce 1948 odmaturoval a hned vzápětí, ještě před koncem školního roku, dostal svou první „umístěnku.“ Podle ní měl ihned nastoupit na své první učitelské působiště ve státem určeném místě. Václavovi ještě nebylo osmnáct, když stanul poprvé za katedrou. Ve třídě měl šedesát tři osmi až devítiletých dětí a z okna třídy viděl na jedné straně otáčející se kola těžebních věží mosteckých hlubinných dolů, na druhé chemičku Záluží. Vzpomíná na nedýchatelný vzduch, na potok zbarvený do černa, zbavený všeho živého. Do té doby nepoznané, bylo také pro mladého učitele sociální složení obyvatel. Mzda učitele byla pouhým zlomkem mzdy horníka a po každé hornické výplatě se město proměnilo k nepoznání. Most nebyl tím místem, kde by chtěl Václav zůstat. Shodou náhod se mu podařilo změnit místo působiště a po prázdninách nastoupil do školy v Brandově, poslední vesnici v cípu Krušných hor. Odsun Němců z Brandova po válce organizoval místní řídící učitel, který školu novému učiteli předával. Václav Majer na něj vzpomíná: „Na úklid školy mu byla přidělená německá dívka, která s ním otěhotněla. A on jí dal do ruky jejích padesát kilo a poslal jí do odsunu…A podobným způsobem byly odsunuty statisíce Němců…“
V době, kdy Václav Majer začal v Brandově učit, bylo národnostní složení vesnice velmi různorodé. Do prázdných domů po Němcích přišli nejprve ti, co rabovali. Pak ti, kteří v pohraničí plánovali nový život a začali hospodařit na půdě, kterou dostali darem od státu. Tu jim po roce 1948 komunisté opět vzali a tak tito noví osídlenci opět odešli. Děti, které Václav Majer učil, byli potomci Čechů z vnitrozemí, potomci volyňských Čechů, část dětí byla německé národnosti. Německé děti byly většinou potomci horníků, kteří nemuseli do odsunu, protože je poválečné Československo potřebovalo. Václav se znovu začal učit německy, aby se s některými prvňáky dorozuměl. „Němčinu jsme po válce zavrhli jako nepotřebný jazyk. Ale já si uvědomil, že tak těm dětem lámu mateřštinu.“
Krušné hory přirostly Václavovi Majerovi k srdci. V Brandově zůstal tři roky a v roce 1951 ho čekal povolávací rozkaz k povinné vojenské službě. Po jejím absolvování se do Krušných Hor vrátil a učil na škole v Hoře Sv. Kateřiny. Pak se vrátil domů, ale do Krušných Hor se vrací stále. „Když jsem tam jel poprvé a autobus začal stoupat na hřeben hor, tak jsme vjeli do lesa a vyjeli jsme z něj až v Brandově. V průběhu let, kdy jsem tam pak jezdil, jsem byl svědkem umírání těch lesů, až na ty vrcholy se dostaly exhalace z chemičky v Záluží. Viděl jsem ale také, jak se ty lesy v dalších letech znovu obnovily. Příroda si dokázala poradit, napravit se ale asi nedá, že odsud zmizeli lidé,“ říká Václav Majer.
Povinnou vojnu strávil Václav Majer také v pohraničí, v Chebu. Ovšem ne jako příslušník Pohraniční stráže, ale jako voják pěšího pluku. Vzpomíná na nepřátelství mezi vojáky běžné armády a pohraničníky i na to, jak museli u hranic kopat zákopy. Pravděpodobně se jednalo o základy pro drátěné zátarasy. V roce 1951, kdy byl Václav Majer prvním rokem na vojně, se začala podél československých hranic budovat neprodyšná „železná opona“. Krátce po vojně se oženil a zanedlouho se vrátil do Roztok, kde na tamní škole učil dalších 33 let. Nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), kvůli čemuž se nestal ředitelem školy. Pro něj jako nestraníka končila učitelská kariéra na pozici zástupce ředitele. V roce 1968 spolu s dalšími inicioval obnovu Skautu v Roztokách a byl v této souvislosti vyslýchán Státní bezpečností (StB). Ale k období tzv. pražského jara, které většina lidí prožívala s nadějí, říká: „Byla to taková naděje v beznaději. Můj otec říkal, že komunismus je nereformovatelný. Komunismus buď je a nebo není. Nevěřil v to nadšení, že přišla nějaká svoboda a celá rodina to s ním sdílela.” Nakonec pro všechny, ať už doufali ve změny, či byli skeptičtí, všechno skončilo 21. srpnem 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. V této souvislosti se Václav Majer zamýšlí nad základním rysem komunismu, tak jak ho tehdy vnímal. „V mnoha konáních lidí, se kterým jsem se znal, nebo i v mých konáních, hrál hlavní roli strach. Vždyť v našem státě bylo asi milion šest set tisíc komunistů...znal jsem ty, kteří tam vstoupili z přesvědčení, ale znal jsem i ty, kteří tam vstoupili ze strachu. Všude byl strach a bezmoc..,“ konstatuje.
Během Sametové revoluce se zapojil do činnosti nově založeného Občanského fóra v Roztokách a v prvních demokratických volbách v roce 1990 kandidoval do roztockého zastupitelstva za Občanskou demokratickou stranu. Zvolený byl i v dalších letech a nakonec v zastupitelstvu pracoval pro své rodné město sedmnáct let. V roce 2002, během katastrofální povodně, přišla jeho rodina o všechen majetek. „Jako by vám vzali kus života,“ dodává a dál pokračuje: „Několikrát jsem chtěl nad českým národem zlomit hůl. Ale v roce 2002 jsem změnil názor. Když je Čechům hodně špatně, tak dokážou věci, na které by v dobách klidu ani nevzpomněli. Když jsem se díval z horních Roztok na náš zatopený dům, zůstal jsem klidný. Protože to byla příroda, která nám všechno vzala. Ale byla doba, kdy člověk mohl o všechno přijít za jeden pitomý vtip v hospodě a dostat se do Jáchymova. A když ta voda opadla, tak se nám dostalo pomoci od zcela neznámých lidí. A od té doby i já pomáhám, jak můžu. A také od té doby vím, že člověk musí poděkovat za každý nový den.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Martina Kovářová)