Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jordánsko zůstává v mém srdci, ale dneska mám nový domov
narozen 21. srpna 1962 v Jordánsku
22. října 1980 přicestoval do tehdejšího Československa
vystudoval ČVUT, VŠE a UK, kde získal řadu titulů: doktoráty, docenturu i profesuru
působí jako zastupitel městské části Praha 12 - Modřany
pracuje jako vysokoškolský pedagog na VŠE a České zemědělské univerzitě
Mansoor Maitah je rodilý Jordánec, který však už od studentských let žije v Praze. Do České republiky se dostal díky svým výjimečným studijním výsledkům, na které navázal i v Praze, kde vystudoval ČVUT, Vysokou školu ekonomickou a Univerzitu Karlovu. Následně se věnoval přednáškové činnosti a dodnes se angažuje v komunální politice, a to převážně v Praze 12 - Modřanech, kde žije.
Mansoor znamená v češtině Vítězslav, Maitah pak „škubání“. „Takže jsem česky vlastně Vítek Škubač,“ říká pamětník a začíná vyprávět o svém rodišti, kterým je jih Jordánska, nebo přesněji Jordánské hášimovské království, tedy stát v oblasti Blízkého východu sousedící s Izraelem, Irákem nebo Saúdskou Arábií. Zde přišel pamětník na svět 21. srpna 1962 v malé vesnici v horách v blízkosti Mrtvého moře. Jeho rodiče byli zemědělci, pěstitelé oliv a vinné révy. „V létě jsem celé dny pracoval na polích. A říkám vám, bylo to blízko Mrtvého moře a bylo tam strašné vedro. Třeba v létě čtyřicet pět stupňů Celsia. Strašné vedro, a přitom já jsem musel pracovat na poli celé dny,“ vzpomíná Mansoor.
Během pracovního zápřahu zároveň docházel do asi hodinu vzdálené školy. „Byl to těžký život. A už jako dítě jsem věděl, že jediná cesta je, abych se učil. Byl jsem velice pozorný a věděl jsem, že se musím učit a musím dobře odmaturovat. A když jsem odmaturoval, měl jsem velice dobré známky, a tím pádem mi jordánská vláda nabídla, abych studoval ve třech zemích. Buď v Sýrii medicínu, nebo v Rusku jadernou fyziku, nebo v Československu letadlovou techniku. A já jsem si vybral tu letadlovou techniku, a proto jsem se objevil tady v Praze,“ říká Mansoor o své cestě do tehdejšího Československa, kam přijel 22. října 1980, ve svých osmnácti letech.
Následovala intenzivní výuka českého jazyka a nedlouho poté nástup na České vysoké učení technické v Praze na obor letadlové techniky. Krátce poté potkal pamětník svoji lásku a manželku, s níž je dodnes a má s ní několik dětí. Společně začali žít a dodnes bydlí v Praze 12 - Modřanech. „Jsem vlastně Modřanům vděčný za mnoho. Vděčím jim úplně za všechno: za domov, za děti, za hezký život, za práci. Musím vám skutečně říci, že jsem vděčný za všechno. Jsem vděčný České republice, která mi dala domov. Sice vypadám jako cizinec, mám cizí jméno, ale jsem hrdý na to, že jsem Čechem. Jinými slovy: Čech se nemusí narodit jenom tady, Čech se tu může stát Čechem jako já, protože Česko je můj domov a já jsem připravený pro Česko udělat úplně všechno.“
Přesto počátky v Česku nebyly pro pamětníka procházkou růžovým sadem, a to nejen kvůli jazykové bariéře. Po dokončení ČVUT nemohl najít práci v oboru. S rodinou a alespoň s nějakým zaměstnáním na její uživení se rozhodl pokračovat ve studiu, a tak už v devadesátých letech nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze, ze které po několika letech odešel s velkým doktorátem, tedy s titulem Ph.D., z mezinárodních ekonomických vztahů. Druhý doktorát má Mansoor z následného studia na Univerzitě Karlově, kde si dodělal vzdělání v oboru mezinárodních vztahů.
Před pamětníkem se otevřela nadějná akademická dráha, kterou následoval. Začal vyučovat jak na Vysoké škole ekonomické, tak na České zemědělské univerzitě. Mezitím se samozřejmě věnoval i vlastnímu odbornému výzkumu. Díky tomu následně získal titul docenta a v roce 2019 mu byl udělen titul profesora ekonomie.
Přestože se Mansoor považuje za velmi ambiciózního muže, říká: „Nemůžeme myslet jenom na sebe, někdy také musíme něco udělat pro svoje okolí, pro svoji rodinu, pro svoje sousedy. Člověk nemůže žít jen sám se sebou a nemůže být sobec.“ I proto se pamětník stal zastupitelem Prahy 12 v Modřanech.
Okruh svých zájmů, činností a dovedností si neustále rozšiřuje o nové: kromě vzestupné akademické kariéry a politického angažmá hovoří několika jazyky, jako je angličtina, francouzština, španělština nebo čínština. „A povím vám, že ze všech jazyků, co jste slyšeli, je nejtěžší čeština. Měl jsem s češtinou velké problémy. Bylo to pro mě velmi těžké,“ vzpomíná Mansoor na své někdy obtížně nabyté znalosti a dovednosti.
Českou republiku i Čechy si nicméně brzy velmi oblíbil a oceňuje především jejich pracovitost, která je mu blízká. „To je to, co se mi líbí, že český národ je malý, ale přesto velmi významný národ ve světě. A velice známý. I když přijedete třeba do Jordánska a řeknete Navrátilová, tak všichni vědí, kdo to je. A to je díky té pracovitosti, a to se mi líbí. Já se přiznám, jelikož jsem jako dítě žil ve velice chudé rodině, neměli jsme ani elektřinu a vlastně nic jsme neměli, tak mně se líbí ta pracovitost. Když jste pracovitý, tak to vám zůstává. A právě český národ mi přijde jako velice pracovitý národ, a to je právě jeden z důvodů, proč mám rád českou kulturu,“ říká pamětník.
Mansoor Maitah žije od svých mladých let dodnes v Praze-Modřanech, angažuje se v politice i v místním komunitním životě, vyučuje na dvou vysokých školách, provádí vlastní výzkumy a stále se učí novým věcem, dovednostem a znalostem. V současnosti se zaměřuje především na otázku soběstačnosti českého zemědělství.
„Jordánsko zůstává v mém srdci, je součástí mého života, to nepopírám, ale dnes mám nový domov a mám kolem sebe jiné radosti, kterými žiju každým dnem,“ říká pamětník na závěr.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Matěj Senft)