Petr Maišaidr

„Ty následující dny (po 21. 8. 1968) probíhaly jaksi ve zcela jiném duchu. Ten první den byl dnem boje a odporu. Ty následující dny byly zcela jiného ražení. To znamená, že lidé se vesměs snažili diskutovat a debatovat s těma sovětskejma vojákama – že tady žádná kontrarevoluce není, že oni sem přišli zbytečně. Ale to opravdu tam jezdily celé rodiny. Jezdily tam maminky s kočárkama, a poněvadž v tehdejší době každej měl ruštinu ve škole, tak se jakž takž s těma vojákama mohli domlouvat. No a všichni (vojáci) tvrdili, že za to nemůžou, že tady jsou na cvičení – z valné části z toho byli nešťastní. Ale třeba si pamatuju případ, a bylo to teda u slavného sovětského tanku na smíchovském náměstí, no a tam nějaká maminka s kočárkem s dětma řikala: ,No a kdyby vám dali rozkaz, abyste tohleto...‘ Vysvětloval to a říká, že by byl tady radši jako turista než jako voják. A že on nám nic nechce udělat. A ta maminka říká: ,No a kdybyste dostal rozkaz, tak byste do nás střílel?‘ A on jí do obličeje odpověděl: ,Ano, střílel.‘ A ona: ,A to byste střílel mě i to mý dítě v tom kočárku?‘ On na to řek: ,Da.‘“

„Když mě vytěsnili z pražského gymnázia do toho Litvínova, tak já jsem znal Český Jiřetín, to je vlastně taková koncová ves, která leží úplně na německejch hranicích, jsou tam nádherný lesy, nádherná divočina. Vyhnali mě do Litvínova, no ale ke všemu zlému je něco dobré – ještě o prázdninách jsem se tam vypravil k místnímu lesnímu, u kterýho jsem byl předtím dvakrát na brigádě, on dělal předsedu místního národního výboru, a ten řikal: ,Jé, vem si, co chceš, to je jedno, ty domky jsou tady prázdný, vem si, jakej chceš, dostaneš ho.‘ No tak jsem si vybral a do dnešního dne teda tu chalupu z roku 1840 mám, jezdim tam jako na chatu, je to tam krásná příroda, příroda už pochopiẗelně zcela jiná, než když jsme tam byli na skautskejch táborech 1969-70, kdy tam ještě tenkrát byly nádherné smrkové, řekl bych, pralesy přímo. Ty všechny padly za oběť exhalacím, kvůli kterým všechno uschlo. Respektive na tý odvrácený straně Krušných hor, kde teda nic neuschlo, tak to preventivně všechno vykáceli, což je škoda. Němci východní, ti to neudělali, takže ti tam maj neporušené lesy, a my, kdybychom si to nevykáceli holosečí, tak bychom měli opět lesy ty samý, jako maj ti Němci. Jinak návětrný svahy, ty teda uschly, to bylo nutný vykácet. Tady mluvim teda o smrkovejch kulturách. Buky, duby, břízy – listnáče, ty to tak nepostihlo. No a takže se ze mě stal horlivý chalupář, což mi zabralo... poněvadž jinak bych jezdil po vlastech českých po čundrech, tak to mi ubralo, poněvadž jsem si budoval chaloupku, což mělo zase na druhé straně obrovskej význam pro to, že jsem si manuelně vyzkoušel všecka řemesla, což se mi později velice hodilo na skautskejch táborech, které jsme si tam teda uspořádali v roce 1969-70, právě tam v lesích v Českém Jiřetíně, kde za náma byl i slavný ,Akéla‘ Vláďa Kolář.“

„Poněvadž jsem se už cejtil teda jako takovej renomovanej skaut, tak jsem tam šel do těch ulic jako skaut. Na svůj občanskej oblek jsem si připnul skautskou lilii s trikolorou a představoval jsem si, že tam plním nejen svoji občanskou, ale i povinnost svého skautského slibu. No a jako symbol jsem si omotal pod košilí na tělo československou vlajku, kterou jsme měli na táboře, no a ta vlajka mi bohužel vypadla zpod tý košile, když jsme se snažili udělat barikádu z tý tramvaje. Ztratil jsem ji, ani jsem si toho nevšim. Pak teprve dodatečně potom mě napadlo, že vlastně státní vlajka je určitej atribut a symbol nejen státu, ale i svobody. A že vlastně ve skautském slibu zní, že skaut je vždy připraven bránit svoji vlast. No tak jsem si z agitačního střediska, který bylo v Balbínově ulici nebo v ulici pod ní, vzal československou státní vlajku, a když byly rušné okamžiky, kde umírali lidé na Vinohradské třídě před rozhlasem a hlavně teda v Balbínově ulici, kde byla řada mrtvých a zastřelených, tak jsem tuto vlajku namočil do krve čtyř lidí, kteří leželi zastřeleni v průjezdu, už s myšlenkou, že tato vlajka by měla bejt trvalým symbolem pro skauty, trvalým symbolem, na který skládají svůj skautskej slib, poněvadž skauti skládají svůj skautskej slib na státní vlajku, nyní českou tedy, na základy skautingu, to znamená na Základy Antonína Benjamína Svojsíka nebo Scouting for Boys Badena-Powella, a na Písmo svatý jakožto symbol duchovních hodnot. Takže právě proto jsem tu vlajku namočil a od té doby teda na ni skauti mého oddílu, později tedy střediska složili svůj skautskej slib, právě na tuhletu státní vlajku, která byla namočena do krve čtyř lidí, kteří padli tenkrát před tím rozhlasem.“

„Dojeli jsme až k ÚV KSČ, kde byly už jednotky Maďarů. Tam opět zážitek, jak teda ty Maďaři v obrněnejch transportérech, tam nebyly tanky, tam byli ti Maďaři, možná že tam byly ruský tanky, to už si nepamatuju, ale vím, že tam byly jednotky Maďarů. A ti vojáci vesměs měli zahozený samopaly, brečeli jak malý děti a strašně se nám omlouvali. U toho ÚV KSČ, kde jsem nebyl zdaleka mezi prvníma, tak tam už kohosi zastřelili, poněvadž tam pobíhali ty hoši, kteří nesli zkrvavenou československou státní vlajku a řikali: ,Zastřelili nám kamaráda.‘ A pak se tam udělal kordon z těch transportérů a tanků, no tak jsme se přesunuli na Václavské náměstí. Nezapomenu na sovětského vojáčka, který na Václavském náměstí praštil samopalem o zem, tekly mu slzy po tvářích, objímal nás a odprošoval nás. Jenže ten se asi této doby nedožil. Václavský náměstí nebylo přímo obsazený tankama, ty byly rozestavěný kolem muzea. Tam taky došlo k tomu, že se tam začlo střílet, to znamená, to bylo to ostřílené muzeum. Ale v ten okamžik jsem byl někde v polovině Václavského náměstí, takže jsem to přesně neviděl. Akorát že se tam střílelo a lidi si lehali na zem, poněvadž některý kulky nám lítaly kolem uší.“