Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimir Maier (* 1932)

• narozen 30. prosince 1932 v Postřelmově

• s kamarádem založil protikomunistickou odbojovou skupinu Expres

• přepadávali místní komunistické funkcionáře a tiskli protistátní letáky

• dne 13. dubna 1951 byl zatčen

• v listopadu 1951 byl v Brně odsouzen na 15 let za velezradu a špionáž

• byl poslán na Jáchymovsko, kde v místních táborech strávil víc než čtyři roky

• prošel tábory XII, Prokop, Barbora, Vykmanov II, Nikolaj

• pracoval i na obávané Věži smrti

• v roce 1955 byl poslán do Leopoldova

• v listopadu 1960 byl propuštěn

• ve věznicích a táborech strávil bezmála deset let svého mladého života

• vrátil se do Postřelmova, kde pracoval až do důchodu v MEZ Postřelmov

• v současnosti žije v Postřelmově

• je předsedou Konfederace politických vězňů v Šumperku

„No, zažil jsem si svoje. Celý mládí v prdeli. Ty nejkrásnější léta, prakticky deset roků od těch osmnácti. To byly nejkrásnější léta pro ty mladý, který chodili za děvčaty, tancovat a podobně. Já jsem to prožil v kriminále. Ale ničeho nelituju, to nemá cenu.“

Vlastimir Maier

+ narozen 30. prosince 1932 v Postřelmově

+ s kamarádem založil protikomunistickou odbojovou skupinu Expres

+ přepadávali místní komunistické funkcionáře a tiskli protistátní letáky

+ dne 13. dubna 1951 byl zatčen

+ v listopadu 1951 byl v Brně odsouzen na 15 let za velezradu a špionáž

+ byl poslán na Jáchymovsko, kde v místních táborech strávil víc než čtyři roky

+ prošel tábory XII, Prokop, Barbora, Vykmanov II, Nikolaj

+ pracoval i na obávané Věži smrti

+ v roce 1955 byl poslán do Leopoldova

+ v listopadu 1960 byl propuštěn

+ ve věznicích a táborech strávil bezmála deset let svého mladého života

+ vrátil se do Postřelmova, kde pracoval až do důchodu v MEZ Postřelmov

+ v současnosti žije v Postřelmově

+ je předsedou Konfederace politických vězňů v Šumperku

Dětství

Vlastimir Maier se narodil 30. prosince 1932 v Postřelmově (okres Šumperk). Na tatínka Leonarda vzpomíná, že je jako děti vždy vedl ke svobodě a svobodnému myšlení. „On nás vedl ke svobodě. Protože se hodně stýkal s vysoce postavenýma lidma a továrníkama, tak věděl, co se děje. Věděl dobře, co se dělalo v Rusku. Ta inteligence to věděla. Vedl nás prostě k tomu, abychom tu svobodu trochu milovali… On poslouchal za Reichu rádio Londýn.“

Odboj proti komunismu

Po škole musel odpracovat tak jako všichni roční brigádu. Byl určen do dolu v Ostravě. Po třech měsících ale utekl a brigádu si dodělal v blízké Rudě nad Moravou, kde začal s odbojovou činností proti komunistickému režimu.

„Později jsme začali po tom komunistickým převratu poslouchat Svobodnou Evropu a to už nás trochu inspirovalo. Samozřejmě s tím mým kámošem, co jsme spolu založili tu skupinu, jsme potom začali dělat odboj proti komunismu. Nám bylo sedmnáct roků. Ona se jmenovala Expres. Jako kluci jsme jí dali název podle nějaký knížky. Mělo to být tak, že budem dělat jednu akci za druhou velmi rychle. Proto jsme si dali ten název Expres. Založili jsme tu skupinu a začali jsme tisknout letáky, shromažďovat nějaký zbraně. Některý já měl. Sehnal jsem je tady z Rudy(pozn. autora – Ruda nad Moravou). Tam jsem byl na brigádě asi půl roku… To bylo v létě. Přepadávali jsme, zastavili chodce a zeptali jsme se, jestli jsou v komunistický straně nebo ne. Oni, chudáci, se klepali, protože jsme byli zamaskovaný. Měli jsme zbraně.“

„Třeba v Postřelmově měli dělat JZD. Tady bylo dosti bohatejch sedláků a ti nechtěli vstoupit do JZD a oni je nutili na všelijakých schůzích a my jsme jim samozřejmě pomáhali tím, že jsme roznášeli letáky, kdo bude tady zakládat JZD, že je pověsíme. Komunisté měli strach. Tady se v tom Postřelmově žádný JZD neudělalo. Oni potom museli udělat státní statek. V Postřelmově sebrali sedlákům majetek. Prostě se to nějak udělalo.“Někteří místní sedláci byli pro nějaký nesmyslný přečin zatčeni a posláni do vězení. Majetek jim byl zkonfiskován.

Zatčení a soud

„Oni potom chodili po těch závodech, kde byly psací stroje, a psali si tam. Vždycky si pár písmen naklepali a zjišťovali, kde se to shoduje. A takhle na nás přišli. Přišli na to, že v tom MEZu(MEZ Postřelmov) se ty písmena z letáku shodujou. Vytipovali mě, dávali na mě pozor. No, dostali nás poměrně brzo. Asi za tři čtvrtě roku nás měli.“ Vlastimir Maier byl zatčen 13. dubna 1951.

„Soud proběhl v Brně. Já jsem byl obžalovanej za velezradu a sabotáž jako osmnáctiletej chlapec… Čekal jsem dvacet roků. Mně hrozil trest smrti, protože mně říkali, že mě pověsej. Když byli rodiče u soudu, tak mně táta ukazoval špagát.“ Nakonec byl odsouzen na patnáct let. Jeho kamarád dostal jako mladistvý jedenáct let.

Ve vyšetřovací vazbě strávil v hrozných podmínkách přes půl roku. V listopadu 1951 byl Vlastimir Maier poslán z Brna do Jáchymova. „Z Brna hned druhej nebo třetí den jsme jeli autobusem na Jáchymov. To byly narvaný autobusy. Eskorta s autama, okna zatemněný. My jsme se vlastně na ten Jáchymov těšili, protože jsme věděli, že na tom Jáchymově je to trochu volnější, protože je to tábor, kde se můžeš nějak volně pohybovat a můžeš tam mluvit s lidmi a podobně. Když seš na jedné cele zavřenej tři měsíce, tak už ti to leze na mozek, už z toho blbneš.“

V Jáchymově na táboře XII

„Přijeli jsme tam v noci z toho Brna. Tam byly všude světla okolo. To byly tisícovky žárovky na každým metru. To bylo opravdu jak koncentrační tábor.“

Byl zařazen do tábora XII, tzv. tábora smrti, což byl nejhorší ze všech táborů. Měsíc před jeho příchodem došlo k útěku sedmi vězňů, a tak byl v táboře zostřený režim.

„Měl jsem tu smůlu. Tam jsme chodili ovázaní lanem. Celá ta šichta byla ovázaná lanem. Takhle dost utaženým, abychom nemohli utýct. Mezi tím byl koridor drátěnej, z jedné i z druhé strany chodili bachaři se psíkama. Takže tam nebylo možno utýct. Tě zastřelili, jaks to... Chodili jsme tam myslím tak rok. Přes tu zimu to byla katastrofa. Měli jsme třeba gumáky děravý, tam dole byla voda. Ta sedmička byla mladá šachta v padesáti metrech, tam valila voda, tak jsme byli mokří. Tam venku bylo dvacet stupňů mrazu i víc. Tomu se říkalo česká Sibiř tam… Stačilo, aby první vlna zakopla, a všichni spadli. Bylo to padesát šedesát lidí.“

Zpočátku nezvládal Vlastimir Maier plnit vysoce nasazené normy a za to byl pravidelně posílán do korekce. „Když jsi nesplnil normu, automaticky, i když jsi byl takhle mokrej, tě prdli do korekce. To byla betonová korekce s malinkým okýnkem, kde se netopilo. Zima strašná. Tak jsem tam byl do rána tak dlouho, až jsem zas šel na šichtu… Přímo z korekce jsem šel na šichtu… A zas, když jsi nesplnil, tak zas do korekce. To jsme kolikrát, jak jsme byli tak mokrý, ty fáračky, tak to na nás zmrzlo, a když jsme přišli dom, tak to rachotilo. Nebylo to nic příjemnýho. Já si říkám, že jsme byli mladí, tak jsme to vydrželi. Někteří starší lidé skutečně brečeli.“ V korekci mohl spát pouze na betoně a každou chvíli přišel bachař a nutil jej cvičit.

Vězni byli neustále psychicky a fyzicky terorizováni a ponižováni. Museli třeba nastoupit ve velkém mrazu nazí na shromaždiště, kde je bachaři nechali několik hodin stát. „To bylo v listopadu a tam byl poprašek sněhu a už bylo takovejch sedm osm stupňů mrazu… Tam nás nechali myslím čtyři nebo pět hodin stát a někteří chlapi brečeli. Ti starší, co měli rodiny… To bylo o zápal plic. Měli jsme víc štěstí než rozumu.“

Nejen že byli v tomto táboře týráni, ale ani při těžké práci v dolech nedostávali dostatek jídla, a tak trpěli obrovským hladem. „Tam byl hlad na té dvanáctce, to bylo strašný. My jsme jako mladý kluci, my jsme měli hlad a už jsme nevěděli, co máme jíst. Tak jsme chodili, kde se vyhazovaly shnilý brambory, to bylo už v táboře. Prostě z té kuchyně, tam se chodilo na brigády škrabat brambory. Takový ty raněný se vyhazovaly. My jsme tam vykrajovali ty shnilý, co byly jakž takž dobrý. To se nevyhazovalo. Jenomže tam nás bylo asi padesát na té skládce, taks toho tam moc neulovil. Doma se to na kamnech ohřálo. My jsme vždycky dostali jeden kýbl vody na celej den, no tak jsme vždycky zatopili a v noci už musely být ty kamna vyčištěný, všecko vyházený. Protože to byly dřevěný baráky, aby tam náhodou nevznikl oheň. Tak tam jsem zažil strašnej hlad.“

K přežití mu pomáhala hlavně naděje. Nad táborem občas přelétlo americké výzvědné letadlo, a tak byl přesvědčen, že komunismus brzy padne a on bude propuštěn.

V táboře Prokop

V táboře XII strávil první rok věznění a potom byl přesunut do tábora Prokop. „To byl jeden z největších lágrů na Slavkovsku… Tam bylo až dva a půl tisíce lidí. To si nedovedete představit. A oni každej den počítali. Ráno, v poledne, večer. A to byli takoví bachaři, kteří neuměli ani pořádně počítat. Furt počítali a pořád jim to nevycházelo. Když jsi tam stál dvě hodiny zas v tom mrazu hladovej…“

Po ukončení šichty měli vězni ještě povinné brigády. „To se musela třeba v létě vytrhávat travička. Brigáda trvala tři čtyři hodiny. Přišel jste dom, měl jste toho plný zuby, mokrej, hladovej.“

Náčelníci tábora měli obrovskou moc, čehož náležitě využívali. Mohli si dovolit prakticky všechno. Jenom ze zábavy třeba zavraždili vězně a do záznamu bylo poznamenáno: „Zastřelen při útěku.“„Tam byly případy, že prostě se něco stalo, tak ho odtáhli. Nikdo žádnej záznam neudělal, a když udělal záznam, tak se to skartovalo nebo co já vím, co se s tím stalo. Je fakt, že během kriminálu tam zahynulo asi dva tisíce čtyři sta lidí.“

Na táboře Barbora

Z tábora Prokop se dostal na tábor Barbora. V dolech se stávalo mnoho úrazů, které často končily smrtí. Vlastimiru Maierovi se na Barboře stala při práci v dole, jak sám vzpomíná, velmi podivná příhoda. „Jsem pikoval pikovačkou. Tam byl obrovskej komín. To byl takovej jak půl té světnice tady. Tam byly dva náspy, v prostředku byl žebřík, kterým se lezlo nahoru. Měli jsme to prostřelovat nahoru. A tam byl takovej kámen. Takhle to bylo vyvalený a já blbec – nevím, jak se to mohlo stát, když jsem měl ty zkušenosti – jsem to propikoval takhle, až se to uvalilo. Tak ten kámen, to se vyvalilo na mě. Takhle jsem pikoval, něco mě koplo do prdele. Takhle jsem skočil dozadu dva metry a ten kamarád, co byl se mnou, tak skočil taky dva metry dozadu. Teď tma. Protože jsme měli ty karbitky, to nám zhaslo. Protože tím tlakem nám ty světla zhasly. Teď jsme samozřejmě chvilku nemluvili, jsme se omakávali. Teď jsem na něj křičel: ‚Seš živej? Nic se ti nestalo?‘ A po pěti minutách: ‚Ne ne, nic mi není.‘ Nic nebylo, ani škrábánek. Přitom když jsem musel potom přes ten komín vyjet, já nevím, padesát minut potmě v tom úzkým prostoru, já nevím, třicet metrů žebříku, než jsem někoho chytl, nějakýho kluka, a odpálil jsem si karbitku, šel jsem nahoru, a když jsem viděl tu pikovačku, kterou jsem držel, byla vyvalená. Takový ty stojky dřevěný – takhle prolomený. Ten kámen tam byl na tom místě, na kterým jsem stál. Teď mně řekni, jak je to možný, že mě to nezabilo? Koplo mě to do zadku. Tam jsem měl dva metry volnýho místa. Kdybych tam bejval spadl do té díry, tak jsem se zabil taky, protože tam ty kameny padaly do toho. Ne, já jsem to přeskočil a ten kamarád taky. Nic se mi nestalo. To byl úplnej zázrak. Já nevím, jestli se ti v tom momentě zastaví mysl nebo co a nepamatuješ si... Nic si nepamatuju.“

Návštěvy byly povoleny jen jednou za rok, a to jen v tom případě, že vězeň neudělal něco proti tzv. pravidlům tábora. Vlastimira Maiera za celou dobu věznění navštívil jen jednou bratr. Sám totiž nechtěl, aby za ním kdokoli jezdil. Bylo to totiž příliš emotivní a člověk se z takové návštěvy velmi dlouho vzpamatovával.

V táboře L (Vykmanov II), na Věži smrti

Po nějakém čase se z Barborky dostal na Vykmanov II, kterému vězni neřekli jinak než Elko. V tomto táboře se nacházela Věž smrti, v níž se třídil prach s vysoce radioaktivní rudou. „Na té Věži smrti byly kruté podmínky, protože tam bylo strašný záření… Hrozně se tam prášilo. Nikdo tam nechtěl, dělali tam jenom faráři… Tam jsem byl tři týdny, pak jsem se dostal na barely.“ Plnil uranem barely. Každý vážil sedmdesát kilo a nakládaly se do vagonů.

Na Nikolaji

Ještě na Elku byl podezřelý z pokusu o útěk, a tak si nějaký čas pobyl na korekci a pak byl zařazen do tábora Nikolaj. Odmítl ale fárat s tím, že má zdravotní potíže. Byl tedy poslán k doktorovi, který konstatoval, že je zcela zdráv. Stále ale odmítal pracovat v dole, a tak byl zavřen na tři týdny do korekce. „To už potom blbneš. To hledáš mouchy a pavouky a to si s nima povídáš.“ Protože bachaři zjistili, že s ním nehnou a že už do dolu nepůjde, byl poslán do věznice Leopoldov.

V Leopoldově

„… v Leopoldově nás bylo padesát v jedné světnici. V Jáchymově byly dvojpostele, to bylo všude, i v Leopoldově, tak tam nás mohlo být takových dvacet až pětadvacet. A teď jsme byli třeba v tom Leopoldově těch padesát lidí, to si dovedeš představit, starejch dědků, mladejch, co tam bylo smradu. To se nedalo vydržet. A oni tam topili jen lehounce. Tak jsme měli otevřený okna. Když bylo venku dvacet stupňů mrazu nebo mráz, tak jsme měli takový deky. Každej dostal dvě nebo tři deky. Takže jsme si z toho udělali pytel. Takhle se to přehodilo, tady se to uvázalo, ten spodek, teď jsi tam zalezl aji s tou hlavou, skrčil ses tam, aby ses zadýchal, a bylo teplo. Přežilo se to, no. Kdyby se to nepřežilo, tak jsem tady nebyl… Jak už máš kus chleba navíc, tak se to dá vydržet.“

Při významných výročích byla část politických vězňů zavírána do korekce bez udání důvodu. „My jsme jako političtí byli vždycky na prvním místě, co se týká sankcí a všeho.“

Vlastimir Maier se v Leopoldově naučil malovat. Všimli si toho dozorci, a tak jim místo povinných brigád maloval obrazy. „Už jsem měl jakýsi privilegia a už jsem nemusel na brigádu. Tam byly pořád. Tos musel pořád něco dělat, abys neměl roupy.“

Propuštění

Velká amnestie roku 1960 se na Vlastimira Maiera nevztahovala. Byl ale propuštěn v listopadu téhož roku. „No prostě mě potřebovali propustit, protože už se to likvidovalo.“ Ve vězení strávil bezmála deset let.

„Ráno jsem potom jel domů. Na to nerad vzpomínám, protože vždycky mám v očích slzy… No, zažil jsem si svoje. Celý mládí v prdeli. Ty nejkrásnější léta. Prakticky deset roků od těch osmnácti. To byly nejkrásnější léta pro ty mladý, který chodili za děvčaty, tancovat a podobně. Já jsem to přežil v kriminále, ale ničeho nelituju, to nemá cenu.“

V Postřelmově

Po příchodu se musel hlásit na okresním sboru v Šumperku. „Tam mně ještě nabízeli spolupráci.“ Tu samozřejmě nepřijal.

Nastoupil do podniku MEZ Postřelmov, kde pracoval až do důchodu.

V roce 1968 se neangažoval, měl strach. „Nic jsem nedělal. Čekal jsem, jak to dopadne. Už jsem měl rodinu a dítě.“

Z pádu komunismu v roce 1989 měl velkou radost, ale některé věci se mu i dnes moc nezamlouvají. „Co se mě týká, pořád jsou na určitých místech lidi, kteří si to nezasloužili… Dostávají funkce ti z komunistických stran… Ale já si myslím, že už nepřipadá v úvahu, že by se to mělo vrátit.“

Dnes je Vlastimir Maier předsedou Konfederace politických vězňů v Šumperku. Na své věznění nevzpomíná příliš rád. „Jak si na to člověk vzpomene… Já jsem dost citlivej, a když na to vzpomínám, tak to není dobrý.“

V současnosti žije stále v Postřelmově.

Pro Post Bellum v roce 2009 natočil a zpracoval Vít Lucuk