Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Mahdal (* 1918)

• narodil se roku 1918

• v roce 1939 odešel z protektorátu do Polska

• členem polského legionu

• v sovětském zajetí, poté členem čs. armády na Blízkém východě

• cesta lodí do Velké Británie

• po válce pracoval v zahraničním obchodě

Dětství a mládí

Dětství a prožil pan Mahdal v Bánově u Uherského Hradiště. V mládí hodně cestoval po republice. Ve škole dokázal zazlobit: „Vzpomínám si na školní léta. Na náboženství jsem dostal od pana kaplana takovou facku, že mě od té doby zlobil sluch.“ Po ukončení školy nedostal zaměstnání, a tak se šel učit kožešníkem, ale po měsíci utekl. Do československé armády nenastoupil, „protože už v třicátém osmém roce nás upozorňovali, že do armády nepůjdeme, a v devětatřicátém už to bylo jasné“. Maminka mu našla zaměstnání u stavitele inženýra Remra, pracoval tam jako zedník; později stavěl dálnici na Slovensko. „V té době jsem poznal volby a sledoval, co všechno se děje. Výsledek byl, že jsem se přihlásil na kurzy ruštiny do Uherského Brodu. Tam jsem pomáhal v jakémsi odboji a rozvážel materiály po celém okrese. V té době jsem se rozhodl odejít z republiky, jednak z vlastní vůle, ale hlavně proto, že jsem z Uherského Brodu dostal memento, že se tam o mě zajímají snad esesáci.“S matkou o plánu nemluvil, ale ona vycítila, že se rozejdou. Poslední den, když už byl na hranicích, pan Mahdal viděl, jak se některá děvčata baví s německými pohraničníky. „Mluvili spolu perfektně česky, protože to byli sudeťáci z německých krajů, ale s českými školami. To mi ještě nebylo dvacet let.“

Odchod přes Polsko

„Odchod probíhal jednoduše. Přešel jsem v noci hranici na Slovensko a vlakem jel až do Bardějova, pak pěšky na Ukrajinu. Řekli mi, že mě brzy ráno převedou přes hranice. Ale polští pohraničníci mě chytli, a že prý dál pokračovat nemůžu. Večer mi jeden z nich cvakl závěrem pušky u hlavy, a já jsem se vrátil. Podruhé jsem šel v noci tak dlouho, až jsem byl mimo polské pohraniční území. Kontakty jsem neměl vůbec žádné a cíl jenom jeden – dostat se co nejblíže k Sovětskému svazu. Během cesty se měnila situace a celý názor.“

Na Ukrajině se za bouřky schoval v boudě, potkal tam Ukrajince, který ho pozval k sobě domů. Brzy se ale potkal s nějakým Polákem, který ho před Ukrajinci varoval, „že prý kradou“. Ve Lvově pana Mahdala zavřeli a odsoudili za ilegální přechod hranic. „Dali mě do arestu. Tam jsem se seznámil s velitelem, po pár dnech tam přibyl Janošec z Ostravska a dva Slováci, které ale potom dali do skutečného vězení, protože podle jejich názoru neměli co utíkat.“ Ke skupině přibyl Komberec ze Zakarpatské Ukrajiny a po propuštění dále cestovali, jak se dalo: „Bylo rozbombardováno a na některých místech nás Židé nechávali přespat a nakrmili nás.“

Cesta vedla přes Tarnopol, tam je ubytovali („to už jsem byl voják“). S jedním Brňanem jménem Nováček měli za úkol hlídat komunistu Tucha od Kladna a štábní kapitán a velitel druhé roty, který o sobě tvrdil, že byl legionářem, mu nadával: „To byly případy, kdy se vybíjely vnitřní vztahy příslušníků polského legionu. Těch sedm set lidí, co tam bylo, bylo vlastně složení celé naší republiky, od dělníků přes různé ‚vnitřní, vnější‘ až po kapitalisty.“

Cesta do Tarnopolu

U sebe měl pan Mahdal jenom to, co si za své peníze pořídil. „Na Slovensku jsem vyměnil peníze za jídlo a hodinky, abych mohl na cestě vyměňovat. No, měl jsem buchty a konzervy… Taková byla situace, já jsem jenom hledal cestu, jak se zapojit. Moc jsme toho neměli, uniformy žádné a jenom dvanáct kulometů.“

U Tarnopolu se čekalo, co bude dál. Vlakem se dál jet nedalo a jednotka jako součást polské armády měla pokračovat do Rumunska, to chtěli především Poláci. „Pak jsme se setkali s ruskou armádou a ti nás zajali. Tam začal nový život, to bylo úplně něco jiného.“

Nový život

V Sovětském svazu zajatce hlídali mladí lidé. „… kozáci na koních, kteří jezdili podél jednotky, občas se některý svezl na našich autech a bavili jsme se. Nikdo nenaříkal, že nám sebrali všechny zbraně včetně nožů, no bóže, to se stává.“Vojáci polského legionu se dostali až do Kamence Podolského a tam začal nový život. „Byli jsme určeni k odjezdu ze Sovětského svazu do Francie. Byl rok 1939.“

Pobyt v Sovětském svazu

Pan Mahdal zdůrazňuje, že tehdejší vláda dala českým vojákům možnost zůstat pohromadě a jednotku přemisťovala celou. „Zůstávali jsme na Ukrajině. Měli jsme anketu, kde se část lidí hlásila do Francie a část lidí říkala, že chce zůstat v Sovětském svazu.“V Kamenci Podolském se poněkud vyostřily národnostní poměry česko-slovenské, zvláště když čeští důstojníci trvali na hlášení v češtině, což Slováci odmítali akceptovat. Časem se ovšem hrany obrousily.

Podplukovník Svoboda v Moskvě vyjednával zařazení obyvatel západní Ukrajiny. „Začátkem roku čtyřicet nás posadili do vlaku a jeli jsme jakoby k moři, ale zahnuli jsme směrem na východ. Věděli jsme,  že se to v západní Evropě bortí a Sověti nás chtěli mít více pohromadě. Byli jsme u města Gorkij a odtamtud vyjely první dva transporty do Francie a my ostatní jsme se přestěhovali do Suzdalu a tam jsme zůstali trčet až do přepadu Sovětského svazu Německem.“

Část důstojníků, kteří chtěli odjet, zůstala jako základ jednotky v Buzuluku. Informace vojákům dodávalo velení „podle potřeby“. „Nebyl jsem proti tomu, abychom poslouchali přednášky zvláštních sovětských politických pracovníků, ani proti tomu, abychom se nerozdělovali podle vojenských škatulí, ale podle kamarádství.“

Na nějaké hlubší mezilidské vztahy, zvláště co se děvčat týče, nebylo podle pana Mahdala příliš času. V té době neprodělávali vojáci bývalého polského legionu ani žádný výcvik. Sověti ovšem nechali československým vojákům možnost vytvořit si samostatný denní režim i strukturu. „To odpovídalo našim předválečným poměrům.“ Vojáci, kteří již prošli dříve výcvikem, vytvořili oddíly podle svého původního zařazení – „byli dělostřelci, byli letci…“

Dvě skupiny

Postupně se ustavily dvě skupiny, které si vyčítaly politické postoje, např. vůči španělské válce, ale obě chtěly bojovat proti Němcům. „To jsme ale sledovali jenom zpovzdálí, to nebyla otázka života, pro nás byl problém života v Sovětském svazu. Měli jsme možnost (získat informace, utvořit si postoj), hráli jsme fotbal proti místním lidem, chodilo se ven a na návštěvy do rodin. Ti, kteří si rádi vypili, šli tam, kde se prodával alkohol. Říkaly se různé věci pro i proti, ale každý si vychutnával podle svého. Mně bylo kolem dvaceti a měl jsem co dělat, abych se vyznal. Dívali jsme se, jakým způsobem kam jít. Pro nás byl nejbližší úkol dostat se na Dálný východ.“Svoboda jel vyjednávat do Turecka. „Nakonec jsme se dohodli, že je potřeba jít tam, kde nás potřebuje naše vláda.“ Část bývalého legionu ale stejně zůstala v Sovětském svazu. V mnoha případech hrálo při rozhodování roli třeba kamarádství, osobní postoje k sovětskému zřízení a politická orientace vůbec často procházely pod vlivem složité reality proměnou.

Odjezd do Haify

Cesta na Blízký východ vedla přes Oděsu a Varnu. „Tam si nás fotografovali Němci.“ Vojáci pokračovali do Turecka a Středozemním mořem do Haify, „kde začalo další třídění. Kdo byl prosovětský,  toho dali do basy,  z našeho transportu deset vezli. Nás ostatní přezkušovali s otázkou: ‚Jak poznáte nepřítele?‘“ Tehdy ještě vojáci stále neskládali přísahu. Dostali jen nějaké peníze, „tak jsme je utráceli“.

Pan Mahdal byl zařazen do pomocné jednotky. Jeho jednotka například měla za úkol vytvářet drátěné překážky. „Já jako zákopník jsem dělal, co bylo třeba. Jeli jsme do Sýrie, tam jsem byl jako hlídka velitele praporu. V Anglii jsem byl příslušník minometné čety. Ve Francii jsem přešel do BTD, brigádní tankové dílny, přesouvali mě, jak potřebovali. Nemohu si stěžovat, že bych měl špatné vztahy, věděli o mě a vědí i teď, že jsem komunista, ale to je moje věc. Přitom když se dnes setkáme, tak nadávají… na Havla!!! … Smějí se mu, že měl krátké kalhoty. Mně je to jedno, to je jeho věc, ale nemůžou po mně chtít, abych ho podporoval.“

První bojové nasazení

První bojové nasazení zažil pan Mahdal v Polsku. Proběhlo bez jakéhokoli výcviku. V Sýrii dostal malárii právě v době, kdy ostatní jeli do Tobruku. „Z Blízkého východu jsme pluli lodí Mauretánie kolem Afriky do Anglie. Na lodi nás bylo přes deset tisíc a neměli jsme žádný doprovod. Během cesty přes rovník to nebyla žádná legrace… Přistáli jsme v Liverpoolu. Na stesk po domově nebyl čas.“

Vztah k SSSR na Blízkém východě

„Na Blízkém východě to byla otázka přepadu Sovětského svazu. Bylo zajímavé, jak se k tomu kde zachovali. Vím,  že můj velitel čety, nadporučík, když nám to hlásil, tak řekl: ‚Tak už jsou v sobě.‘ A já na to: ‚A jak se chcete dostat domů?‘ A on nám dal rozchod. A u velitele praporu Klapálka říkali: ‚Už jsou v sobě,‘ ale dál nikdo nic nevěděl. Takové myšlenky byly, ale nemohu říct,  že lidé byli vyloženě antisovětští, spíš si dělali legraci po česku, ale vyznělo to jinak. Já jsem se se Sověty hodně stýkal od roku čtyřicet devět až do roku sedmdesát devět. Žili jsme v Sovětském svazu, v Afghánistánu a v Itálii. Vím, jak se kteří chovali.“

Naše jednotka

V československé jednotce působili Češi, Slováci, Ukrajinci, Židé, Němci. „Naše jednotka představovala složení Československa. Na vztahy si nemohu stěžovat.“ Pan Mahdal poznal dva generály, Svobodu a Klapálka: „Svoboda se staral o vnější vztahy a potřeby jednotky, takže hodně jezdil,  zato Klapálek se hlavně staral o vojáky. Svoboda, ač jiný, byl skutečně dobrý voják.“ Po celou válku byli českoslovenští vojáci zcela bez styku s domovem.

Osud po válce

„Nemohu si stěžovat. Já jsem od roku čtyřicet devět do roku sedmdesát devět dělal v zahraničním obchodě. Mezinárodní dopravu a kontrolu zboží v zahraničním obchodě. Kdybych tu práci nedělal dobře, tak by mě vykopli. Mohu si stěžovat, že nám snížili základ pro důchod, a po převratu v devadesátém roce to nezrušili.“

V Sovětském svazu antisemitismus neexistoval

Celou záležitost antisemitismu vnímá pan Mahdal jako komplikovanou: „To je speciální záležitost. Na Blízkém východě byla spousta Židů, někteří zůstali v Palestině a někteří se vrátili. Projevů antisemitismu jako takového jsem moc nezažil. Naši poslouchali Prahu a moc zpráv o tom, co se dělo, jsme neměli. V Sovětském svazu antisemitismus neexistoval. O koncentrácích se nemluvilo až do té doby, co je odhalila sovětská armáda. Tehdy byli trpitelé Židé. Ale nebyli to jenom Židé, ale i ostatní lidé. A když se teď podíváte na Izrael, tak vidíte, že dělají to samé, co dělal Hitler. Oni nemohou vystát Araby. Jde to daleko do jejich historie. Kristus nedělal nic jiného, než co dělali jiní Židé. Přitom tam jezdí ze Sovětského svazu a jezdí jich tam tolik, že tam mají vlastní řeč. To jsou poměry opravdu kapitalistické, to se nedá jinak říct. Mít jenom svůj majetek, mít moc, mít svůj majetek, na který mi nikdo nesmí sáhnout, a na tom trvám, ale jak jsem ho získal?“

Poselství

Podle pana Mahdala je dnešní svět úplně jiný než před 80 lety. Dřívější mocnosti, které si rozdělovaly svět před první.světovou válkou, současně hleděly na budoucí vztahy. První světová válka skončila také proto, protože vznikla revoluce v Rusku. „To, co se dělo v Rusku, bylo úplně něco jiného než v celém světě a další kořeny bojů se opíraly právě o Rusko.“ Po druhé světové válce vznikl podle Mahdala nový svět, připomíná mj. proces dekolonizace. Problémy ale zůstávají dál. „Co mají dělat ti chudáci, kteří ve svém nitru nemají chuť křičet a vládnout? Podívejte se, kolik Američani vynakládají na zbrojení a co vymýšlejí za vynálezy… Letadla bez pilotů. Nechtějí bourat své lidi, tak ať to bourá ten stroj a proč, proč!?! Nad tím je třeba přemýšlet. To jsou věci, které pohnou světem. Takto se vylepšení lidské společnosti nedocílí.“ Recept na řešení problémů pan Mahdal nemá. Vždy si však dával pozor na jedno: aby se lidé mezi sebou dohodli. „Spojená Evropa nám, novým příchozím, říká: ‚Vy musíte ještě nějaký čas trpět.‘ A začnou to vypočítávat, a to jsou právě ty momenty, které já odsuzuji.“