Rodina Vogelova nebyla jako jediná z vesnice Červený Potok u Králík zařazena do odsunu. Všechny kamarádky a příbuzní odjeli a Vogelovy čekal trpký osud Němců, kteří zůstali.
Anna Vašátková, dívčím jménem Vogelová, se narodila v (německy Rothfloss) u Králík (německy Grulich) v roce 1931. Oba její rodiče byli německé národnosti. Otec měl ale českou matku, a to byl prý důvod, proč nebyla rodina po válce zařazena do odsunu.
V roce 1948 se během čtyřiadvaceti hodin museli vystěhovat z rodinného hospodářství a rodiče byli posláni na práci do vnitrozemí. Do rodného kraje se vrátili až v roce 1951, kdy si je na práci vyžádal Státní statek Králíky.
Hitler v Králíkách
Anna prožila dětství na rodinném devatenáctihektarovém hospodářství v Červeném Potoce (německy Rothfloss) u Králík (německy Grulich). Na statku u Vogelových bydlelo několik lidí, kteří s hospodářstvím pomáhali.
V září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Narukoval také otec Anny, ale brzy se vrátil. Po mnichovské dohodě zabralo Německo bez boje celé pohraničí a s ním i Červený Potok, ve kterém bydleli jen němečtí obyvatelé. Většina místních mužů musela narukovat do wehrmachtu a spousta z nich se již nikdy nevrátila.
Pátáho prosince 1938 přijel vlakem do Králík Adolf Hitler. Osobně se chtěl podívat na místní opevnění, které se v oblasti před válkou začalo stavět. Údajně také přihlížel jeho odstřelování, kvůli němuž evakuovali i část Červeného Potoka:
„Oni do toho stříleli, tak museli všichni lidi utéct. Oni si mysleli, že to vyletí do povětří. Starou belu! Vždyť to byl samej železobeton.“ Anna Vašátková vzpomínala, jak byl místním rozhlasem vysílán Hitlerův projev a jak ho maminka hlasitě kritizovala. „Moje máma říkala: ,Takhle sprostej nebyl žádnej císař.' Ale říkali jsme jí, ať je radši zticha. Měli jsme otevřené okno, co kdyby ji někdo slyšel a udal?“
Konec války byl v pohraničí plný strachu
Na konci války utíkaly ze Slezska před postupujícími sovětskými vojáky davy německých civilistů a vojáků, kteří se ubytovávali všude v okolí. Osmého května 1945 přišli do kraje sovětští vojáci. Otce s pistolí v zádech přinutili k vydání hodinek, sebrali jim tříletého koně. Často znásilňovali ženy, jak vzpomínala paní Anna:
„Ženy se musely schovat na půdách, v seně a všude. A když jim neunikly, byly od těch vojáků nakažené. Jenže nikoho ani nenapadlo, že to bude tak zlé.“
Ještě v květnu do Králík přijela partyzánská brigáda s velitelem, poručíkem Josefem Hýblem, která ve městě svolala samozvaný soud. Při něm bylo několik Němců rychle odsouzeno k brutálnímu bití nebo smrti. Lidé z této brigády měli na svědomí i několik poprav v okolních vesnicích. V Červeném Potoku ale prý k žádným trestným výpravám nedošlo.
Návštěvy českých zlatokopů
Anna Vašátková vyprávěla, jak po vesnici chodily skupiny Čechů: „Oni chodili od baráku k baráku a otočili baráky vzhůru nohama.“ Když nebyli doma, měli nevítanou návštěvu i Vogelovi:
„Jednoho hezkého dne jsme museli jít do školy pro ty pásky s tím N a legitimace. Zatím u nás řádili nějací lidé. Tatínek měl krásný nový oblek. Byl pryč. Já jsem měla dva kabátky, taky byly pryč. Vzali si, co se jim líbilo… Ale jestli to byli partyzáni nebo to byli obyčejní vojáci, těžko říct.“
V průběhu roku 1946 probíhal na Králicku odsun Němců. „Celá vesnice byla vystěhovaná, tam nezůstal nikdo,“ uvedla Anna Vašátková, která měla mezi odsunutými lidmi všechny příbuzné a kamarádky: „Tenkrát všichni ti moji spolužáci byli pryč a já jsem říkala: ,Mami, já chci taky pryč. Já už tady nechci zůstat.'“
Vogelovi nebyli do odsunu zařazeni prý z toho důvodu, že měl otec českou matku. Oba rodiče uměli dobře česky, otec navíc ovládal i ruštinu, kterou se naučil během tříletého ruského zajetí v 1. světové válce.
Noví osadníci se v Červeném Potoce usadili až později. Obec byla totiž v karanténě kvůli slintavce rozšířené u dobytka. „Aby se ta slintavka neroznášela, tak bylo zakázáno zabírat usedlosti. A když už bylo po slintavce, přišli samí Slováci. Češi už měli dávno něco zabráno.“
Místo odsunu vyhoštění
Zpočátku Vogelovi hospodařili na svých polnostech, ale obdělávat 19 hektarů půdy bez pomoci čeledínů bylo nad jejich síly.
V roce 1948 přišli na jejich statek čeští reemigranti z Volyně, a celá rodina se musela během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. „Oni přišli, když jsme takhle obědvali a druhý den ráno jsme se museli vystěhovat. Maminka vzala pod paži hodiny ze stěny a šli jsme přes kopec do Králík. Tatínek jel za námi s koňmi s těmi postelemi a nějakým tím dřevem, abychom měli čím topit. Sehnal narychlo bydlení v jedné světnici v Králíkách.“
Za šest týdnů museli oba rodiče do mlýna u Holendů, do 40 kilometrů vzdálené Rybné nad Zdobnicí. Na obývání tam dostali jednu malou místnost. Po několika měsících otec sehnal pro oba práci ve mlýně u Kalousků ve Slatině. V roce 1951 se museli vrátit do Králík, protože si je na práci vyžádal místní státní statek. Oba rodiče již měli celoživotní dřinou podlomené zdraví, a brzy nato zemřeli.
Anna mezitím pracovala na statku v Prostřední Lipce, v tkalcově Orban Vamberk, v Hedvě Králíky. V roce 1955 se vdala za Zdeňka Vašátka. Rodinné hospodářství jí bylo vráceno zcela zdevastované v roce 1994.