Lépe žít bez kořenů. Raději o ně přišli: Akce Asanace – vyhánění nepohodlných

Zlepšení hygienických podmínek...

Slovo asanace vychází z latiny a francouzštiny a znamená soubor opatření sloužících k ozdravení životního prostředí, které si kladou za cíl zlepšení hygienických podmínek. Slovo Asanace zde pak označuje akci normalizačního režimu vedenou vůči lidem, kteří podepsali Chartu 77. Cílem bylo vyštvat je ze země. Takto bylo v letech 1977 – 1984 nuceně vystěhováno 280 chartistů. Odcházeli do všech koutů světa. A v několika případech se v cizině i setkali. 

 

Ve švédské Uppsale se tak protnuly cesty tří mužů – disidenta a chartisty Pavla Kleina, básníka Pavla Zajíčka a muzikanta Vlastimila Třešňáka. Tři různé příběhy, jejichž leitmotivem je vyhnání, ztráta kořenů, vlasti a milovaných blízkých. 

To drtí mezi zuby Pavel  Zajíček ve své básni Příběh II (útržek dopisu), kterou kdysi zhudebnila jeho kapela Dg 307.

Když mě mlátili, byli ožralí

Spisovatel, hudebník a výtvarník Vlastimil Třešňák opouštěl Československo nerad. Režim jej za hranice doslova vyštval pěstmi:  „Vyhnaly mě až tvrdé výslechy. Ztráta času, únava, strach, beznaděj. Zatkli mě a zmlátili, jelikož chtěli a mohli. Měli to v popisu práce. Byl u toho [estébák] soudruh Kafka s ještě jedním mně neznámým estébákem a byli ožralí. Když mě s. Kafka v jedenaosmdesátém zmlátil a já zkolaboval, vyběhl přes druhou kancelář na chodbu pro doktora. A v té sousední kanceláři zrovna vyslýchali přítele Pavla Brunnhofera. V jeho bytě se hrála zakázaná muzika a pořádaly neoficiální výstavy a spolu s Pavlem jsme byli zajedno, že nikdy nikam neemigrujeme, neodjedeme. No a on mě teď z té vedlejší kanceláře viděl ležet na zemi, bylo mu jasné, že nesimuluju, a když jsem se probral, řekl mi jen: ,Jeď pryč!‘“

Tak Třešňák vzpomíná v rozhovoru s Ondřejem Bezrem, který v roce 2007 vyšel knižně s titulem To je hezký, ne? 

Cizina Vlastu přijala. Ve Švédsku mu vyšlo první album Zeměměřič nahrané na pásek již v roce 1978 a propašované za železnou oponu. Nějakou dobu žil v Uppsale, kde na témže patře bydlel i Pavel Klein, chartista a disident. 

Třešňák se po pádu komunismu vrátil domů, ale satisfakce byla trpká. Estébák Josef Kafka odcházel od soudu s podmínkou a zákazem činnosti v ozbrojených silách na dobu čtyři roky. Šlo o trest za brutální fyzické týrání, během nějž Kafka například o Třešňákovu ruku zhášel hořící zápalky. 

Dejte mu i za mě!

Pavel Klein (narozený jako Pavel Kadlec) na rozdíl od Zajíčka či Třešňáka nepatřil do společenství aktivních umělců, kterým režim přikazoval, co smí či nesmí hrát, zpívat a psát. Stačilo mu, že vládnoucí strana mladým lidem předepisuje, jak se mají oblékat, jak mají vypadat a co si mají myslet. Svůj protirežimní postoj dával hlasitě najevo. 

„Byl jsem takový provokatér. S kamarádem jsme si sami vytetovali USA na zápěstí a pamatuju si, že jsem jel tramvají, léto, tedy krátký rukáv. A byl tam nějaký český voják a ten poručil zastavit tramvaj, že s takovým elementem nepojede. Tramvaj zastavila mezi dvěma zastávkami a on, ať si vystoupím. Vystoupit jsem odmítal,“ vypráví v rozhovoru pro Paměť národa. 

K situaci v tramvaji se připletli i příslušníci SNB, kteří Pavla vyvlekli ven a eskortovali na služebnu. Cestou nebyla nouze o rány: „Jenom mu přidejte, dejte mu i za mě,“ ozývalo se z úst kolemjdoucích. Na stanici VB pak Pavel přišel s originálním vysvětlením: 

Oficiálním „výtržníkem“ se Pavel Klein stal v roce 1975. Pod olomouckým bytem jeho dívky bydlel sovětský důstojník a Pavel mu napsal černou fixou na dveře: „Smrt okupantům!“ Druhý den byl nápis smazaný, ale Pavel ho znovu obnovil. Když se později vracel domů, schodiště se hemžilo policisty. „Ptali se mě, jestli jsem něco viděl a kdo jsem. Řekl jsem: ,To jsem napsal já!‘ Nezapíral jsem. Byl to můj názor, tak jsem ho řekl,“ dodává Pavel Klein, který poté odešel od soudu s podmíněným trestem. 

Tu krev na zdi nechte

Normalizace a život v nesvobodě Pavla nakonec vedly i k podpisu Charty 77: „Dostal jsem se k ní tak, že se o tom začalo psát. Tak jsem zjistil, že je to něco, za čím já stojím, a při další návštěvě Prahy jsem se rozhodl, že to musím podepsat.“

A začaly domovní prohlídky, výslechy a násilí. „Jednou mi vrazili facky, až mi krev vytryskla z nosu.“

„A jednou, to mě bili obuškem, a já jsem vlezl pod stůl, aby ten obušek neměl takovou razanci, takže mě bili přes lýtka a tahali za nohy ven. Byl jsem drzej. Já je nenáviděl!“ Psal se rok 1979.

Mříž, nebo cizina

Nakonec dostal na výběr – buď se vzdá občanství a opustí vlast, anebo půjde do kriminálu za příživnictví. Režim totiž zařídil, aby Pavla Kleina nikde nezaměstnali. A kdo v socialismu nepracoval, dostal paragraf „příživnictví“ a putoval za mříže. Pavel si místo mříží vybral cestu do neznáma.

Pouhých devět měsíců po podpisu Charty 77 seděl v letadle. Sám tomu nevěřil, až do poslední chvíle si myslel, že jde o provokaci, léčku. Že jej posadí do letadla, a pak se mu vysmějí: „To jste si myslel, že vás pustíme na Západ, že jo?“ Když letadlo vzlétlo, rozplakal se štěstím. 

Pavel Klein po sametové revoluci několikrát navštívil rodnou zem, ale za svůj domov považuje švédský Göteborg: „Od té doby, co mě z Československa vyhnali, mě potkaly jen samé pěkné věci.“

Kde ksichty jsou zdeformovaný hrůzou a záludností

„Sledoval jsem, jak se i mladí lidé v mých očích proměňujou ve svině. V tu chvíli jsem věděl, že s tím nechci mít nic společnýho,“ vysvětluje Pavel Zajíček důvod, proč s nástupem normalizace opustil vysokoškolská studia a uchýlil se víceméně do podzemí, kde mohl, sice ilegálně, ale přesto tvořit mezi svými básně, obrazy a hudbu: 

Po „Procesu s undergroundem,“ který se konal v roce 1976 a po němž bylo uvězněno několik protagonistů tzv. Druhé kultury, dostal Pavel Zajíček trest dvanácti měsíců natvrdo, nepodmíněně  – za „výtržnictví“. Tehdy se zdvihla vlna solidarity, a to zejména z řad disentu a inteligence. Několik málo měsíců po procesu vyšla Charta 77. Pavel Zajíček ji podepsal hned po svém propuštění z kriminálu. 

Tak se loučej´ chlapi…

„Fízlové mi několikrát rozbili držku. Tak jsem si řekl, že na to tady seru,“ říká lakonicky Pavel Zajíček v rozhovoru pro Reflex z roku 2019. Skutečnost ovšem byla horší. Kromě fyzického násilí, kdy jej, podle dalších pamětníků z disentu estébáci zbili tak, že Pavel ještě čtrnáct dní potom koktal, přišly i výhrůžky – policie měla v Radotíně, kde žili jeho rodiče, nevyřešený případ znásilnění nezletilé dívky. Aby jej v rámci akce  Asanace vyštvali ze země, chtěli na něj případ hodit: „Řekl jsem jim, že si snad ze mě dělají srandu. Tak mě hned poslali do vedlejší místnosti. Tam čekali ti, co ten případ zdědili. Dostal jsem do držky ode všech.“   

Tehdy počátkem 80. let již měl rodinu a malou dceru Míšu. Vysvětlit jí, proč jsou najednou na letišti a proč se ona už nikdy nevrátí za svými kamarády do školy, bylo nadlidské. „Já nikam nejedu,“ opakovala dokola osmiletá Michaela. 

Pavel Zajíček se loučil opatrně, zdrženlivě. Ivan Martin Jirous vzpomíná, že jejich poslední setkání před emigrací proběhlo rukoudáním: „Podali jsme si ruce, pevně, krátce, beze slova. Takhle se loučej´ chlapi…“

Po pádu železné opony se Pavel vrátil domů a zde se postupně dostal do tíživé existenční situace. Český stát mu vyměřil směšně nízký důchod – protože kvůli nucené emigraci neměl dle české legislativy dostatečný počet odpracovaných let, na jejichž základě se důchod vypočítává. Tehdy zafungovala solidarita mezi řadou jeho přátel z disentu a undergroundu, kteří mu pomohli získat bydlení a alespoň trochu důstojně přežít. Pavel Zajíček zemřel v neutěšených podmínkách v březnu 2024. 

Nevyrovnání

Problém malých důchodů pro ty, které normalizační režim vyhnal z Československa, není ojedinělý. Stejně tak i polistopadové vyrovnání se s těmi, kteří disidenty šikanovali, vyslýchali a bili. V mnoha případech totiž došlo jen k symbolickému odsouzení těchto „bicích komand“, jejichž členové odešli od soudu se zrušeným rozsudkem nebo se směšnými podmíněnými tresty.