Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nikdy jsem neměl rád tzv. přátele ze Sovětského svazu. Po okupaci v roce 1968 už vím proč
narozen 5. září 1946 v Liberci
vyrůstal v rodině, která přišla do Liberce v rámci poválečného osidlování pohraničí z Jičínska
v roce 1965 složil učňovské zkoušky ve Stavokombinátu Liberec, v oboru stavební klempíř
v letech 1965 až 1967 sloužil u Pohraniční stráže na Šumavě, později stavěl sídliště v Litvínově a v Klášterci nad Ohří
v roce 1967 nastoupil jako stavební klempíř do Stavokombinátu a v roce 1969 přešel k Okresní správě spojů
21. srpna 1968 se stal přímým svědkem tragických událostí na libereckém náměstí
od roku 1996 byl v invalidním důchodu, do roku 2016 brigádničil
v roce 2024 žil jako důchodce v Jablonci nad Nisou
Dvacátého prvního srpna 1968 vzbudila Vladimíra Mádleho jeho manželka Olga a vyzvala ho: „Vstávej, je válka!“ On opáčil: „Jak může být, prosím tě, válka?“ A dozvěděl se, že Československo přepadl Sovětský svaz s vojsky dalších komunistických satelitů a že jsou okupanti už v Liberci. Pracoval tehdy jako stavební klempíř na generální opravě hlavní pošty v Liberci, která stojí kousek od historické radnice. S parťákem Petrem Peukrtem se vzápětí vydali pěšky do centra Liberce. Na náměstí leželi mrtví lidé. K samotné budově pošty se museli doplazit. Spatřili zastřelenou Evu Livečkovou, zdravotní sestru, která se vracela z noční směny a jako první ji tam okupanti zabili. Tragický obraz mu už nikdy nevymizel z paměti. K žádné protiakci se kvůli obavám o život a o svou rodinu nakonec neodhodlal.
Vladimír Mádle se narodil 5. září 1946 v libereckém Dolním Hanychově. Rodiče přišli po válce z Jičínska osídlovat pohraničí. Otec Vladimír Mádle pocházel z Lužan a byl vyučený krejčí. V Dolním Hanychově sehnal byt v budově pošty, dělal poštmistra. Během války byl totálně nasazený ve Fabrik Hertine v obci Velvěty na Teplicku. „Nemohl bojovat, protože byl hrozně hubený. Z fabriky pak v březnu 1945 utekl domů k matce. Nechtěl s námi o válce vůbec mluvit, takže nevím, co všechno zažil,“ krčí rameny Vladimír Mádle. Jeho matka Věra, rozená Suchardová, pocházela z Radimi na Jičínsku. „Vychodila jen základní školu, zemřeli jí totiž oba rodiče a musela jít hned pracovat. Vdávala se už v osmnácti letech. Po mateřské dovolené se mnou a sestrou Marií pracovala u Okresního ústavu národního zdraví v Liberci. S tátou prožili spokojeně celý společný život v bytě v Dolním Hanychově.
Otec dojížděl v šedesátých letech do práce do Jablonce nad Nisou. „Vykonával funkci plánovače a ‚pamáka‘ na tamním pracovišti Okresní správy spojů. Jezdil starou otevřenou tramvají, byla v ní zima jako v ruském filmu. Ze zdravotních důvodů nakonec přestal dojíždět a až do důchodu pracoval na libereckém pracovišti spojů.“
Vladimír Mádle se narodil rok po osvobození. Z Liberce byly tehdy postupně odsunovány německé rodiny. „Češi, kteří zabydlovali opuštěné domy, se postupně stali kamarády. Když se vyhlásila nějaká brigáda, tak všichni šli a zvelebovali hlavně okolí domů. Pomáhaly i děti,“ zdůrazňuje pamětník.
Své dětství označuje za velmi pěkné. „My kluci jsme hráli venku na plácku fotbal, bohužel to mnohdy odnesla okna.“ Vzpomíná na to, že se u nich doma hodně šetřilo jídlem, žádné zbytky se nevyhazovaly. „Potraviny byly na lístky, maso se třeba jedlo pouze jednou týdně.“
V době, kdy chodil Vladimír Mádle do základní školy, se zaváděla devítiletá školní docházka. Nemusel do deváté třídy jít, ale protože byli ve škole dobrá parta, šel do devítky dobrovolně. „Učení mi ale moc nešlo, hlavně matematika, a proto jsem se rozhodl vyučit stavebním klempířem ve Stavokombinátu Liberec. Maminka moc ráda nebyla, protože se jednalo o práci na stavbách ve výškách, ale nerozmlouvala mi to.“
V roce 1965 po vyučení narukoval Vladimír Mádle na vojnu. Nastoupil k pohraničníkům na Šumavě. „Přijímač jsem absolvoval v Sušici, pak jsem chodil do služby na čáru na Kvildě a Modravě.“ Byli tam podle pamětníka dobrá parta. „Šťastní byli hlavně psovodi se svými svěřenci. Někteří pak plakali, když z vojny odcházeli a jejich psi ještě zůstávali ve službě. Ovšem, když už pes nemohl na čáře sloužit, mohli si ho vzít k sobě domů.“
Při hlídkách zažil v zimě i mráz minus 30 stupňů Celsia. Jak Vladimír Mádle zdůrazňuje, v době jeho služby na hranici se nikdy nic závažného nestalo. „Byla tam dobrá signalizace, vysoké napětí, nedalo se tudy prakticky utéct. Ale občas se stalo, že se lidem útěk podařil. Zažil jsem jen, když do drátů vlítla zvěř, to byl okamžitě poplach.“
Když se začal snižovat počet vojáků základní služby u hranic, tak odešel ve druhém roce vojny k silničnímu vojsku do Liberce a pak do Litvínova, kde Pozemní stavby Hradec Králové stavěly sídliště. „Byl to skvělý rok vojny. My vojáci, co jsme pracovali na stavbě a navíc brali mzdu, jsme měli značnou volnost,“ chválí si pamětník. „Měl jsem tam kamaráda Pavla Koška ze základky, a tak jsme často odcházeli načerno. Když to major zjistil, tak nám nejprve začal strhávat peníze a pak nás rozdělili. Pavla poslali do Děčína na zámek a mě do Klášterce nad Ohří. Scházeli jsme se pak na opušťáku v Liberci. Pavel měl motorku schovanou ve výtopně, a tak jsme mohli být velice rychle u svých dívek,“ lišácky dodává Vladimír Mádle.
Po tom, co mu 21. srpna 1968 ráno manželka oznámila, že do země vpadli okupanti, se Vladimír Mádle okamžitě vydal do centra Liberce. K poště, kterou spolu s dalšími dělníky opravovali, se prodírali konvojem tanků a sanitek. Na náměstí leželi mrtví a zranění. K poštovní budově se plazili po břiše, aby se vyhnuli střelám. „Když jsme se k poštovní budově dostali, vylezli jsme na střechu a odtamtud jsme měli celou obrovskou tragédii jako na dlani.“ Jeden tank jel podle něj ve směru od pošty do Moskevské ulice a cestou narazil do podloubí. Dům nad ním se zhroutil do podloubí na náměstí. „Nájemník, který v domě spal, se zřítil dolů i s postelí,“ se smutkem v očích vzpomíná pamětník.
Vladimír Mádle ještě tehdy uměl rusky, protože ruština byla ve škole povinná. A ptal se sovětských vojáků, proč to všechno dělají? „Prohlásili, že je u nás kontrarevoluce a že nás přišli zachránit. My pak na ně křičeli: ‚Vždyť nás střílíte!‘“ A dodává, že okupující vojáci byli mladí a vykulení z toho, jak na ně Češi křičí. „A ani nevěděli, kde vůbec jsou. Nebyli to ovšem jen Sověti, ale i Maďaři, Bulhaři a Poláci.“
Když se dostal s parťákem na střechu pošty, tak ho napadlo, že by mohl shodit dolů na okupanty obří ozdobný žulový kámen. Jeho kolega ho ale varoval: „To by nás rozstříleli na mraky.“ Dostal strach, už měl rodinu, a kdo by se o ni postaral, kdyby se mu něco stalo...
Byl se pak podívat na pohřeb obětí v libereckém krematoriu. „V urnovém háji byly vystaveny rakve všech, co je Rusové zastřelili. Mluvil tam herec Jan Tříska,“ dodává Vladimír Mádle. „Rusy jsem nikdy neměl rád, ty takzvané přátele ze Sovětského svazu. A když jsem viděl, jak nás ohrožovali, už jim to nikdy nezapomenu,“ uzavírá trpkou kapitolu života československého národa pamětník.
V listopadových dnech roku 1989 se toho v Jablonci nad Nisou podle něj na rozdíl od Liberce moc nedělo, studenti protestovali na školách a uskutečnilo se několik demonstrací. „Měli jsme s manželkou obavy, jak to bude dál, jestli budoucnost bude tak dobrá, jak nám to slibovali. Teď, když vidíte, jak se poslanci dohadují, jak sprostě mluví a co doprovázelo volbu prezidenta, co na to říct? Pro nás se život nezměnil.“
Manželka Olga Mádlová, která hodně sportovala, tragicky zemřela v roce 1999 na vysokohorské túře ve Švýcarsku. Vladimír Mádle se sám staral o dvě dcery, Moniku a Olgu. Na inzerát se pak seznámil s druhou manželkou Milenou, rozenou Paldusovou, a po svatbě se jim narodila dcera Věra. Od svých padesáti let byl pamětník po několika úrazech v invalidním důchodu. Do roku 2018 ještě chodil na brigády, pak už mu to ale zdravotní stav nedovolil. Jako důchodce žije s manželkou v Jablonci nad Nisou, často ale spolu jezdí na chalupu na Jičínsku, kde se starají o zahrádku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ivana Bernáthová)