Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juraj Maďar (* 1919)

• narozen 18. prosince 1919 ve Vysokém, okres Veľké Kapušany, Slovensko

• 1940–1944 sloužil ve slovenské armádě na radiostanici na letišti v Trenčíně, šestiměsíční výcvik na radiotelegrafistu

• 27. prosince 1944 vstoupil do Československé armády v Humenném, sloužil jako radista u velitelského štábu

• vyhlásil osvobození Žiliny Československou armádou

• od osvobození Žiliny doprovázel jako radista československou vládu až do Prahy

• z armády byl propuštěn v září 1945, získal vyznamenání Za chrabrost a Za vítězství nad Germány

Stručný životopis

Juraj Maďar se narodil 18. prosince 1919 v rodině hospodáře ve Vysokém na Slovensku. V roce 1940 narukoval do armády Slovenského štátu, prodělal šestiměsíční výcvik a sloužil jako radista na stanici na trenčínském letišti. V roce 1944 vstoupil do československé armády jako radista velitelského štábu. Osobně se stýkal s generálem Svobodou a účastnil se průzkumných bojových akcí. Rádiem vyhlásil osvobození Žiliny. Z Žiliny doprovázel československou vládu až do Prahy, kam přijel 9. května 1945. Po propuštění do civilu na podzim roku 1945 žil v Brně, kde pracoval v elektrotechnických závodech a posléze se vrátil zpět na rodinný statek na Slovensku. V 50. a 60. letech se účastnil školních přednášek, na kterých vyprávěl své válečné zážitky. Byl vyznamenán Za chrabrost a Za vítězství nad Germány.

Příběh pamětníka

Původ a dětství

Juraj Maďar se narodil 18. prosince 1919 ve Vysokém, v okrese Velké Kapušany na Slovensku. Rodiče měli malé hospodářství. Juraj až do nástupu na vojnu pracoval společně s rodiči v zemědělství. Juraj měl ještě čtyři sourozence. Navštěvoval osmiletou jednotřídku ve Vysokém.

Služba ve Slovenské armádě 1940–1944

V roce 1940 narukoval do armády Slovenského štátu. Během služby ve slovenské armádě absolvoval šestiměsíční výcvik v důstojnické škole na radistu, po kterém byl zařazen na radiostanici na letiště v Trenčíně, kde působil až do března 1944, kdy odešel do civilu. V Trenčíně měl na starosti přebírání, rozšifrování a distribuci zpráv, které se rozvážely na kole: „Třebas i patnáct kilometrů jsme jeli na kole, okolo Trenčína.“ Na stanici byla čtyřčlenná posádka a velitel.

Pan Maďar vzpomíná na zacházení Hlinkových gard s židovským obyvatelstvem: „Málo který utekli...“ Židé utíkali zejména do Maďarska, kde nebyli pronásledováni.

V civilním mezidobí se z armády vrátil a pracoval na rodinném statku ve Vysokém. Po bojích v Dukelském průsmyku se krátce zapojil do odboje, blíže však svou účast nespecifikuje.

Vstup do Československé armády

27. prosince 1944 spolu s šesti druhy z vesnice vstoupil v Humenném do sboru československé armády, kde sloužil po celý zbytek války až do 8. května 1945 jako radiotelegrafista v hodnosti desátníka. Působil přímo ve štábu generála Ludvíka Svobody, kterému říkali Sbor. Juraj Maďar popisuje, že byl velmi zběhlý v zapisování zpráv v morseovce, čehož si velitelé všimli, a kromě malé přenosné radiostanice, kterou nosil na zádech při průzkumech, mu byla přidělena i radiostanice zabudovaná na automobilu. Radiostanici na automobilu obsluhoval zejména tehdy, když se postup vojsk někde zastavil.

Pan Maďar vypráví historku ze služby v radiovoze: Službu vždy kontroloval jeden sovětský důstojník, který byl přítomen ve voze s radistou. Juraj Maďar přebíral telegram od sovětské tankové brigády z Polska. Popisuje, jakým způsobem přepisoval telegram a dešifroval ho a jak byl důstojník překvapen a zděšen zároveň, když viděl s jakou lehkostí československý voják dešifruje telegram Rudé armády.

Generál Ludvík Svoboda

Juraj Maďar popisuje průzkumné výpravy, na kterých doprovázel generála Svobodu, a vzpomíná na jeho velkou odvahu: „Když jsme byli na těch pozorovatelnách, on se vůbec nechránil, kabát mu kulka trhla a on se nehnul, aby se skryl. Byl takový odvážný.“ Vypráví také, jak generál dbal na dodržování disciplíny.

S velitelským sborem československé armády postupoval ze Strupkova přes Kežmarok a Levoču až do vesnice Petr u Liptovského Mikuláše, který byl obsazen velkým počtem německých vojsk. Vzpomíná, jak se zde setkal se svým známým z rodného Vysokého, který přeběhl ze slovenské armády už při nasazení v Sovětském svazu a nyní působil jako řidič. Před Liptovským Mikulášem se postup vojsk na nějaký čas zastavil. Do armády byli narukovány celé tři ročníky z východního Slovenska. Boje u Mikuláše popisuje pan Maďar jako velice tvrdé, s velkými ztrátami. Německá vojska si prorazila do Mikuláše cestu a část československé armády byla před městem obklíčena.

Příběhy z bojů

Juraj Maďar vypráví několik příběhů přímo z bojů na Slovensku. První z nich je o situaci, kdy se jejich čtyřčlenná průzkumná jednotka dostala někde v kopcích před Vrútkami pod palbu německých kulometů. Z místa se plazili lesem až ke stanovišti, kde měli auto. Počkali do setmění, auto odtlačili potichu do vzdálenosti mimo dosah německých zbraní a teprve pak nastartovali motor a vrátili se na stanoviště štábu. 

Další příběh se odehrál ve Vrútkách, kde se zastavili asi na tři dny. Průzkumná skupina dostala za úkol dojet na stanovené místo a odtud ohlásit osvobození Žiliny. Akci velel podplukovník Štefaník. Ženisté zde museli zpevňovat lesní cesty, aby po nich mohla projet děla a těžká technika. Juraj Maďar vzpomíná, že je na cestě zastavili minometníci, kteří odklízeli ze silnice miny, a nechtěli je pustit dále, protože úsek nebyl ještě zkontrolován. „...a že můžeme někde vyletět. Štefaník povídá: ,Vyletíme a budeme ve vzduchu, nemějte strach!‘ A přejeli jsme šťastně.“ V další části cesty při této akci se přiblížili k malému dřevěnému můstku přes potok, který byl celý v plamenech. „Velitel povídá: ,Jedeme, jedeme, to nás prenese.‘ Akorát jsme prejeli, a za námi to spadlo.“ Následoval útok německých jednotek, ukrytých v lesích kolem již osvobozené Žiliny. „Němci začali střílet, tak zas rychle do strouhy a stanicu na záda. Velitel nám vyhrožoval, že když se něco stane stanicí nebo nepošleme zprávu, že nás postřílí.“ Nakonec se úspěšně na dvorek jednoho domku. Na místě vztyčili anténu na strom a zprovoznili radiostanici. „Naklepal jsem spojení, oni na nás čekali, tak se hned ozvali, tak jsem nahlásil: ,Spojení navázáno.‘ Nadiktovali nám, co máme odeslat, že Žilina je obsaděná československou armádou.“

Zkušenosti s Rudou armádou

Pan Maďar také popisuje špatné zkušenosti s vojáky Rudé armády: „Když někde přišli na lihovar, tak se to všechno ožralo a pak ani nevěděli, kde jsou, a šli i přímo proti Němcům a padali.“ Vzpomíná, že sovětští vojáci byli celkem nedisciplinovaní, ale za porušení kázně byli rovnou na místě zastřeleni. Popisuje případ, kdy bylo ukázáno na vojáka, který znásilnil slovenskou ženu, a velitel ho okamžitě zastřelil. Juraj Maďar také vypráví příběh, jak při cestě za štábem, ke kterému se měli připojit poté, co narukovali v Humenném, nocovali společně se sovětskými vojáky v jednom domě: „Prišli ožralí a chtěli se hned jeden druhého strílať. Prišlo mi, že jsou takový divoký, ale po pár dňách jsem změnil ten názor. Už jsem to uznával, že jsou to takový divoký, protože z těch bojů zůstane člověk takový otupělý.“

Juraj Maďar vypravuje také o německé armádě, která byla jejich nepřítelem. Říká, že Němci vždy bojovali do posledního muže. Němci se nejvíce báli sovětských raketometů. „Když začaly kaťuše – oni říkali ,Stalinovy varhany‘ –, tak to už mazali rychle.“

Kamarádství v armádě

Juraj vzpomíná na své kamarády vojáky, zejména na Aloise Huťu z Bratislavy, který uměl mluvit německy a přecházel frontu jako průzkumník: „Měl vysílačku v kapse a posílal zprávy.“ Velkým kamarádem Juraje Maďara v československé armádě byl židovský voják z Podkarpatské Rusi (na jehož jméno si již nevzpomíná ): „Takový handlíř to byl...“ Jelikož Juraj ani jeho kamarád nekouřili a nepili, prodávali alkohol a cigarety Rusům a Polákům. Za takto vydělané peníze si vždy, když se zastavili v nějaké vesnici, koupili prase a uspořádali zabíjačku.

Názory na Dukelskou operaci

Pan Maďar byl svědkem toho, že v armádě kolovaly mezi vojáky nejrůznější kritické názory na dukelskou operaci – že v ní padlo zbytečně mnoho vojáků a že k ní vůbec nemuselo dojít: „Oni měli dohodu s generálem prešovské posádky, že jakmile začnou útočit, prešovská posádka vezme Němce zezadu. Ale on to nesplnil tu svou povinnost. Proto se to tam tak dlouho zdrželo.“

Doprovod československé vlády

Po postupu za Žilinu dostal rozkaz stáhnout se s radiostanicí zpět do města, kde už byla československá vláda, kterou měli doprovázet. Ve městě strávili ještě dva dny a potom v autech postupovali již celou cestu až do Prahy společně s československou vládou. Bojových akcí se pan Maďar od této chvíle pak již neúčastnil. Vzpomíná, že auta byla velmi poruchová a jeden defekt střídal druhý, takže neustále opravovali. Kvůli těmto častým opravám ztratili před Trenčínem zbytek jednotky. Pokračovali tedy do Trenčína sami, kde se zastavili u Jurajových známých, které zde měl z doby služby na letištní radiostanici. Potom jeli dále až do Piešťan, kde zjistili polohu své jednotky. Postup pak směřoval přes Hodonín až do Brna.

Německá kapitulace

V Brně se ubytovali na zemědělské škole v Černých polích. Ubytování popisuje Juraj jako velmi špinavé, a navíc nesměli používat tamní vodu ani k umývání: „...půjdeme ven s kamarádem a někde se omyjem. Tak jsme šli a potkali venku nějakou slečnu a povídáme jí, že bysme se rádi někde omyli. Nakonec to byla pak moje manželka.“ Slečna byla v Brně učitelkou a bydlela ve sklepě rozstříleného domu, kde Juraj s kamarádem přespali. Ráno ve čtyři hodiny je vzbudila silná střelba. „Tak jsem vyskočil k oknu a vidím, že po barákách stojá naši vojáci, volám na ně, co je, a oni, že nevědí nic, že je poplach. Honem jsme utíkali do té budovy, fasovali náboje a pak z toho vyšlo, že Rusové oslavují střelbou kapitulaci Němců. To bylo 8. května.“

Příjezd do Prahy 9. května 1945

Juraj Maďar vzpomíná, jak postupovali z Brna na Prahu: „To byl nával na silnicích, všude odzbrojený Němci, tak jsme se ztratili s vládou, až před Prahou jsme se potkali.“ V Praze pak pan Maďar zůstal ještě dva měsíce. Stanoviště jeho radiostanice bylo na Petříně, ale už nic nevysílal. V Praze se také setkali s několika příslušníky americké armády: „Ty se nás stranili, měli z nás obavu.“ Z Prahy se vrátil zpět do Trenčína do kasáren.

Po válce

V září 1945 dostal Juraj Maďar propustku na odjezd do Brna za slečnou, kterou v květnu poznal. Do kasáren v Trenčíně se však vrátil pozdě a dozvěděl se, že jeho ročník už byl propuštěn do civilu. Odjel tedy domů, kam za ním jeho milá z Brna přijela, 13. ledna 1946 se vzali a spolu se vrátili do Brna. V Brně pracoval nějaký čas v elektrotechnickém závodě, ale pak se vrátil zpět domů na Slovensko na rodinné hospodářství.

V 50. a 60. letech se Juraj Maďar zúčastnil přednášek ve školách, kde vyprávěl své válečné zážitky. Byl vyznamenám Za chrabrost a Za vítězství nad Germány.