Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Macková (* 1949)

• narozena 21. července 1949 v Jihlavě

• v roce 1949 zatkli jejího otce Aloise Řídkého za údajnou protistátní činnost

• otec odsouzen na 22 let

• režim opakovaně věznil i jejího prastrýce P. Dominika Pecku

• otec podmínečně propuštěn v roce 1960

• v srpnu 1969 pamětnice šířila protiokupační letáky

• následně vyslýchána StB

• potomkem politického vězně zůstala pro režim až do listopadu 1989

„Naši rodinu provázelo mnoho hrůz. I přesto jsme zůstali optimisté. A také jsme díky tomu všemu poznali, kdo jsou v našem životě ti skuteční přátelé,“ říká dvaasedmdesátiletá Anna Macková. Jako dítě zůstala na dlouhá léta sama s matkou. Komunisté zavřeli jejího otce i prastrýce, katolického kněze P. Dominika Pecku. Ona i její děti byly pak pro totalitní systém potomky politického vězně až do samého závěru komunistického režimu v listopadu 1989.

Otec skončil na uranu

Anna Macková se narodila 21. července 1949 v Jihlavě. Když jejího otce Aloise Řídkého zatkli za údajnou protistátní činnost, byly jí pouhé čtyři měsíce. Dlouhé týdny pak trvalo, než ho odsoudili. Prošel různými věznicemi, například i brněnským Cejlem. Podle rozsudku byl uznán vinným, že se spolu s dalšími spolčil v protistátní organizaci, která měla za úkol odstranění tehdejšího státoprávního řádu a nastolení řádu kapitalistického. Dostal dvaadvacet let natvrdo.

Trest si následně odpykával v Jáchymově a na uranu v Příbrami. „Když v roce 1986 bouchnul Černobyl, byl to právě on, kdo nám řekl, že se něco děje. V lágru kromě jiného pracoval například i na skladě, kde se balila ruda. Říkal, že když tam vstoupil do haly, tak to záření mělo takovou sílu, že ho shodilo na zem.“ Jak Anna dodává, byla to ta lepší varianta. Vězňům se totiž většinou rovnou ze všech otvorů, z nosu, úst nebo uší, spouštěla krev a jedinou účinnou ochranou byl pro ně litr mléka na den, což bylo v podstatě nemyslitelné.

Rodiče pamětnice od sebe režim oddělil jen pár měsíců po svatbě. Její matka, Anna Řídká, učila pak ještě nějakou chvíli v Jihlavě. Po manželově zatčení ji ale brzy propustili. „Často jsem přemýšlela, zda na tom byli hůře ti, co je zavřeli, nebo ti, co tu po nich zůstali. Pro ty samotné ženy to bylo velmi psychicky náročné. Viděla jsem to na mamince... No a pak zavřeli i prastrýce P. Dominika Pecku, což byl maminčin strýc.“

Ty máš na sobě stejný oblek jako tatínek

Po zatčení svého muže i strýce dostala Annina matka z obecního úřadu příkaz, že se musí z Jihlavy vystěhovat do blízké vesnice. Tehdy se za ni postavil farář P. Pavel Bartoš, a tak se mohla s dcerkou přestěhovat do Krhova na faru. Pamětnice tam posléze chodila i do školy, a jak dále vzpomíná, trávila své dětství také u prarodičů v Čejkovicích, odkud pocházela její maminka. „Díky tomu mi nechyběli sourozenci, protože jsem kolem sebe pořád měla sestřenice a bratrance. A i hodně strýčků, samozřejmě, a tak mi nechyběl ani ten otcovský prvek.“

Nejblíže jí ovšem byl už zmiňovaný prastrýc P. Dominik Pecka, kterému říkala strýčku. Komunisté ho zavřeli dvakrát. Poprvé v roce 1954 a podruhé v roce 1958. „Byl manuálně velmi zručný. Mamince vyrobil truhlík a mě naučil skládat dřevo. A také rád kouřil viržinka a hrával karty.“ Za otcem i strýčkem pak Anna jezdila s maminkou na návštěvy. „Pamatuju si, že když jsme jednou jely za strýčkem, tak hned, jak jsem ho uviděla, jsem řekla: ‚Jééé, Čičóšku,‘ tak jsem mu říkávala, ‚ty máš na sobě stejný oblek jako tatínek.‘ Dozorce se na nás tehdy tak káravě podíval a poznamenal: ‚No vy jste teda pěkná famílie,‘“ vzpomíná Anna Macková.

Jak kdysi vzpomínal i Annin otec, vězni byli neustále sledováni. Neustále museli být ve střehu. Nikdy neměli jistotu, zda je nějaký spoluvězeň neudá, třeba jen proto, aby mohl dostat balíček nebo mít povolenou návštěvu. A těžké tresty pro všechny pak přicházely například také tehdy, když se někteří pokusili o útěk. „Tvrdá byla i takzvaná díra. I tatínek v ní byl. Dostával jen kůrku chleba a džbán vody. Až koncem padesátých let se pak už konečně někdo začal zabývat tím, v jakých podmínkách tam vězni žijí.“

Když se otec vrátil z vězení, bylo Anně jedenáct let. Léta, která spolu nemohli prožít, jim pak celý život chyběla. Vytváření vzájemného vztahu bylo náročné. A stejně tak byl otcův návrat náročný i pro Anniny rodiče. Před jeho odsouzením se spolu totiž nenaučili žít, a když se pak k sobě po dlouhých letech vrátili, měli za sebou oba už velmi těžký život a následně trpěli psychickými problémy. 

Vzpomínku na strýcovo zatčení vytěsnila

V roce 1958, kdy Annina prastrýce zatkli podruhé, byl P. Dominik Pecka známým z Jihlavy upozorněn, že Státní bezpečnost (StB) ví o jeho rukopisech, které si uložil u důvěryhodného člověka. Annin prastrýc si chtěl rukopisy vyzvednout, ale Annina maminka se nabídla, že to zařídí. „Maminka tedy odjela do Jihlavy a strýček šel za nějakým svým kamarádem. Vpodvečer se vrátil a z Jihlavy měla přijet i maminka, ale nepřijela. Najednou někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a tam stáli dva pánové v dlouhých kožených kabátech. Od té doby mám na dlouhé kožené kabáty averzi.“

Jak dále Anna vzpomíná, příslušníci StB pak jejich krhovský byt na faře téměř celou noc prohledávali a neustále hledali rukopisy jejího prastrýce. Nad ránem P. Dominika Pecku odvezli k dalším výslechům. „V strýčkových zápiscích jsem si později přečetla, že když ho odváželi, pevně jsem se ho držela a plakala, že už na celém světě zůstávám docela sama...“ Traumatickou vzpomínku na chvíli, kdy prožívala strach nejen o strýčka, ale také o maminku, která se stále nevracela, tehdy devítiletá Anna zcela vytěsnila a dodnes si na ni nepamatuje. 

Vím, že maminku tam bili

Skoro nad ránem se tehdy na faru vrátila i Annina maminka. Původně nasedla do plánovaného autobusového spoje, se kterým při jejím návratu počítali i Anna a strýček. Příslušníci SNB ale tento autobus zastavili, nechali Anninu matku vystoupit a následně ji odvezli na výslech do Moravských Budějovic, kde pak byla téměř celou noc. „Nerada o tom mluvila, ale vím, že ji tam také bili. Od té doby už pak na jedno ucho špatně slyšela. Ona i tatínek o tom opravdu neradi mluvili. Táta se ale občas zmínil, že se mu to všechno vybavuje a vrací zpět. Ke konci života mě tatínek i prosil, abych mu odpustila, že je na mě někdy zlý... protože člověk, když nedokáže odpustit, jde to zlo z něj pak ven,“ vzpomíná pamětnice.

Otec i prastrýc požádali po svém podmínečném propuštění v roce 1960 o rehabilitaci. P. Dominik Pecka částečnou rehabilitaci po roce 1960 získal, u Annina otce to ale trvalo déle, rehabilitován byl až po sametové revoluci. P. Dominik Pecka uměl velmi dobře skloubit víru a vědu. I proto zůstával komunistickému režimu trvale trnem v oku. Kromě jiného působil například i na gymnáziu v brněnských Husovicích. Podle toho, jak se měnil režim, měnili se následně i ředitelé, kteří v souladu s politickým zadáním postupně z výuky vytlačovali náboženství. „Strýček pak vyučoval jen ve večerních hodinách a asi si na to někdo stěžoval, že vede mládež jiným směrem.“ V hledáčku Státní bezpečnosti zůstal pak P. Dominik Pecka i po svém druhém propuštění a následné částečné rehabilitaci. Poslední rok svého života strávil v kněžském domově v Moravci na Vysočině. Zemřel v roce 1981. 

Socialismus žádnou lidskou tvář nemá

V někdejším kádrovém posudku si Anna s sebou nesla punc dcery politického vězně a také člověka hlásícího se k víře. Měla výborné studijní výsledky, ale bylo jasné, že i tak bude mít s přijetím na školu problémy. „Jeden strýc z tatínkovy strany byl inspektor, tak jsme doufali, že by se mohl přimluvit. Ale právě on mi naopak řekl, že já můžu jít maximálně tak do JZD.“ A zmínka o otci v jejích kádrových materiálech se podle ní občas nepříjemně vynořovala i později. Například při snaze získat zaměstnání. 

Nakonec byla Anna ráda, že se dostala na elektrotechnickou průmyslovku v Brně. Odmaturovala v roce 1968 a nastoupila do Výzkumného ústavu elektrických přístrojů a rozvaděčů v brněnské Kobližné ulici. „Když nás obsadili Rusové, budila mě jedna ze spolubydlících a plakala. A ráno, jak jsem šla do práce, tak na bance na náměstí Svobody už na lidi mířili ruští kulometčíci.“ Podle Anny to byly chvíle, kdy si uvědomila, že po krátkém nadechnutí směřuje její vlast opět do nesvobody. Chvíle uvolnění v šedesátých letech byly podle ní nadějné, proklamacím o socialismu s lidskou tváří ale nikdo z její rodiny nevěřil. „Socialismus totiž podle mě ani žádnou lidskou tvář nemá. Chybí mu totiž ty základní hodnoty, jako třeba to, že člověk neovládá druhé mocí.“

Při výslechu StB mi pomáhal Duch svatý

U příležitosti prvního výročí srpnových událostí osmašedesátého roku množila Anna spolu s dalšími spolupracovníky letáky. Text vybízel k tomu, aby lidé ve výroční den nechodili do obchodů, do kin, do divadel, aby přišli v černém a aby se v pravé poledne po celé republice na pět minut zastavila doprava. Pamětnice v té době čerpala dovolenou, a když se po týdnu vrátila opět do práce, nemluvila s ní, podle jejích slov, ani klika u dveří. „Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Až potom mi jedna kolegyně na záchodě vysvětlila, že nás kvůli letákům někdo udal a že všichni museli k výslechu, a já jediná jsem ještě nebyla.“

Anna dostala strach. Myslela na rodiče a na všechno, čím si museli projít, a bála se, co jim způsobí. Netrvalo dlouho a musela na výslech i ona. V ředitelně ji čekal příslušník StB. „Jeho první otázka zněla, jak se jmenuju. Po celou dobu mi pomáhal Duch svatý. Vkládal mi do úst ty správné věty. Řekla jsem mu, že když si mě zavolal, tak to přece musí vědět.“ Jakmile Anna odpověděla, spadl z ní strach. „Jemu to naopak vyrazilo dech. Pak se mě ptal dál, komu jsem dala rozkazy, aby to tiskl. Zase jsem odpověděla v duchu první odpovědi, že jsem tam rok i s cestou a že nemám právo dávat někomu nějaké rozkazy. Na závěr vytáhl doslova eso z rukávu a ptal se, zda si umím představit, co by se dělo, kdyby se po celé zemi na pět minut zastavila doprava. Usmála jsem se na něj a řekla, že znám vlaky, které mají zpoždění i hodinu, a že se nikdy nic neděje. Tak mi pak už jen řekl, že jsem ještě mladá a hloupá.“

Co uděláš s tím, až budeš vědět, že tě udával někdo, koho máš rád?

Zemi postupně ovládla normalizace. Anna se v roce 1970 vdala a do manželství se jí postupně narodily dvě děti. P. Dominik Pecka pomohl jejím rodičům s koupí domu nedaleko Brna, kde se posléze usadila celá rodina. Až do sametové revoluce o nich režim věděl. „Nevím to jistě, ale myslím, že jsme měli napíchnutý i telefon. A u dopisů bylo zcela zřejmé, že se k nám do schránky dostávají až poté, co si je někdo důkladně přečte. A i mé děti byly pořád, až do roku 1989, vnuky politického vězně.“ Annině dceři bylo například i přes výborné studijní výsledky a zdravotní problémy s páteří doporučeno, aby místo na střední školu šla do učebního oboru na švadlenu. 

Po sametové revoluci chtěl Annin otec nahlédnout do archivu na složky, které o něm StB vedla. Anna mu v tom ale bránila. „Nakonec mám ty materiály doma. Ale ani já jsem dodnes nenašla odvahu se do nich podívat. A tatínkovi jsem neustále říkala: ‚Co s tím pak budeš dělat...? Co pak uděláš s tím, až budeš vědět, že tě udával kamarád nebo někdo, koho máš rád?“ Anna sama o řadě lidí, kteří na její rodinu před rokem 1989 režimu donášeli, ví a dodnes se s nimi potkává. Nikdy jim o tom ale podle svých slov neřekla. „Nechci si to tahat... Chci skutečně odpustit.“