Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sportování má člověku přinášet radost
narozen 3. 7. 1960 v Rychnově nad Kněžnou
na konci základní školy se začal intenzivně věnovat vrhu koulí, na gymnáziu se stal vrcholovým sportovcem
od roku 1978 úspěšně reprezentoval ČSSR na mezinárodních soutěžích
v roce 1985 byl pozitivně testován na doping a následně dva roky nemohl závodit
největší úspěch celé jeho sportovní kariéry přinesl rok 1988, na sklonku 80. let začal vrcholový sport opouštět
od roku 1997 je předsedou atletického oddílu a ve Spartě Praha dodnes trénuje mladé vrhače
O životě míváme sklon přemýšlet jako o jakémsi projektu – zapomínáme přitom, že k tomu nejdůležitějšímu se leckdy dostáváme oklikou a zpravidla nejen vlastní zásluhou. Ani životní příběh Remigia Machury (narozeného 3. července 1960 v Rychnově nad Kněžnou) rozhodně nevypadá jako úsečka. Tvrdit opak by znamenalo osekat jej o všechno, co jej činí skutečně zajímavým. Šampionovo krédo ostatně zní tak, že výkon, úspěch, uznání ve sportu nejsou to hlavní. „V dnešní době se bohužel všechno žene na výkon a platí přesvědčení, že všichni musí být výborní. Tenhle názor je podle mne úplně mimo. Vždycky dávám jeden příklad: Když si třeba ve vrhu koulí vytyčíte nějaký cíl a splníte ho, máte radost; a je úplně jedno, jestli vrhnete deset metrů nebo patnáct. Sportem si musíte dělat radost na jakékoli výkonnostní úrovni. I když si to uvědomuje jen málokdo, endorfiny jsou jen jedny,“ tvrdí – pro některé možná překvapivě – bývalý český olympionik.
Na konci 60. let by do malého Remigia patrně nikdo neřekl, že kdy bude reprezentovat Československo na mezinárodních kláních. Otec, povoláním lesní inženýr a srdcem vrhač, sice vedl své děti ke sportu, ale jeho druhý syn ještě ve druhé třídě neuměl plavat ani jezdit na kole, bavilo ho spíš čtení, chodil do turistického oddílu, a když kluci hráli fotbal, nejraději se stavěl do brány. Jenže otec to nechtěl tak nechat, a když Remigius s bratrem projevili zájem o hodiny stolního tenisu, přihlásil je také na orientační běh.
Začátky budoucího rekordmana byly neslavné – dvakrát dokonce vyběhl z mapy a ostatní účastníci ho museli jít hledat. Od osmé třídy však Remigius pravidelně sportoval a první výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Dodnes si pamatuji, jak jsem šel za školu závodit,“ líčí mistr Evropy s odstupem čtyř desetiletí. „Hodil jsem koulí 10,04 metru, vyhrál jsem, domů jsem přijel nadšený a myslel jsem si, jakou udělám tátovi radost. Jenže táta mě zpražil: ,První místo dobrý, ale výkon ostuda rodiny.‘ Pak mi řekl: ,Jestli bys chtěl začít házet, nejdřív si o tom musíš něco nastudovat.‘ A dal mi pár svých knih. V nich jsem se dočetl o slavných sportovcích, jejich výkonech, názorech tehdejších odborníků na vrh koulí… Začal jsem poctivě trénovat a sezonu jsem zakončil výkonem 15,90 metru.“
Otcova přísnost tehdy Remigia neodradila, naopak v něm díky jeho houževnaté, cílevědomé povaze podpořila soutěživost a snahu někam to dotáhnout. Remigiova vrhačská kariéra začala stejně jako ta otcova na školních závodech. Jeho výkony se postupně zlepšovaly, až jako mladý gymnazista dostal nabídku od jednoho z nově vzniklých středisek vrcholového sportu a v roce 1977 se za sportem odstěhoval do Prahy. V hlavním městě se mu totiž nabízely nejen lepší podmínky pro trénink, ale také stipendium. Třetí ročník střední školy Remigius absolvoval na Gymnáziu Nad Štolou, po prázdninách přestoupil do čtvrtého ročníku večerního gymnázia a tam také složil maturitu.
V téže době se Remigius začal prosazovat na mezinárodních kláních: na závodech Družba, které představovaly neoficiální mistrovství Evropy dorostenců pro země socialistického bloku, prorazil roku 1978 hegemonii sportovních velmocí, jakými byly Sovětský svaz nebo Německá demokratická republika, a stal se vítězem ve vrhu koulí i hodu diskem. O rok později vyhrál mistrovství Evropy juniorů a začal lámat rekord za rekordem. Starší přeborníci na něj však stále hleděli svrchu, tím se ovšem Remigius nedal vyvést z míry. „Když jsem poprvé hodil 19 metrů, povídali mi, že mám před sebou ještě hodně práce, a vůbec vedli podobné ,chytré‘ řeči, které dodnes nesnáším. Tak jsem československému rekordmanovi panu Brabcovi odvětil, že to mám spočítané a za dva roky – tedy v roce 1982 – hodím 21 metrů, což byl tehdy jeho výkon. On moji odpověď psychicky neunesl, vsadil se se mnou o tři litry skotské… a prohrál.“
Na hranici 21 metrů se Remigius nezarazil a cílevědomě pokračoval dál. V roce 1982 se umístil druhý v halovém mistrovství v Miláně a třetí na mistrovství Evropy v Aténách, rok nato vybojoval bronz na mistrovství světa v Helsinkách, roku 1985 zvítězil na světových halových hrách i na mistrovství Evropy. Pak ale přišel šok: Remigius byl pozitivně testován na doping a diskvalifikován. Na otázku, co nadějného sportovce vedlo k porušení pravidel fair-play, se nabízí paradoxní odpověď: Pravidla platila jen na papíře, což ovšem nemění nic na tom, že byla v některých případech vymáhána a jejich překračování tvrdě stíháno.
„Strana a vláda se chovaly jako dobrý obchodník,“ vysvětluje s nadhledem Remigius Machura. „Chtěly, aby sportovci obsazovali nejvyšší příčky. A protože se zjistilo, že celý svět používá zakázané podpůrné prostředky, stejný trend se kolem roku 1978, 1979 prosadil i u nás. Sportovcům se nabízel doping a k němu jim byla zajištěna i lékařská péče – o dopingu rozhodoval lékař a fungoval ústav, který vybrané sportovce sledoval.“
Když trenér v roce 1980 nabídl doping Remigiovi, ten si o celé problematice nejdříve zjistil přesné informace, poradil se s lékařem a nakonec odmítl. V průběhu dvou let si pak ověřil, že je schopný dosahovat výborných výsledků i bez podpůrných prostředků, a rozhodl se návrh přijmout. Zvažoval přitom celou věc z více úhlů pohledu. Dobře věděl, že pokud půjde za hranici svých fyziologických možností, anabolické steroidy, které mu trenér doporučil, zafungují jako lék, umožní tělu snadnější regeneraci a tím ochrání jeho dobrý zdravotní stav. Péče o kondici byla navíc předpokladem k zajištění vlastního zaměstnání, a tak i zázemí pro celou rodinu; kromě zodpovědnosti k sobě a k nejbližším si Remigius rovněž uvědomoval, že o fair-play na mezinárodních mistrovstvích nemůže být řeč. Některé delegace doping braly dobrých dvacet let před tou československou, část sportovců ho měla kvůli protekci oficiálně povolený, a pokud se ani dopingem nedocílilo kýžených výsledků, přistoupilo se k jejich falšování ve prospěch těch zemí, které z politických důvodů „musely“ vyhrávat.
Tato nerovnost mezi jednotlivými státy dost možná stála i za pozitivními dopingovými testy z roku 1985. Vzorky museli odevzdat jen atleti vylosovaní zvláštní komisí, v níž měly silné zastoupení Sovětský svaz a východní Německo, a jak říká Remigius Machura, nebezpečně dobrá československá reprezentace dostala od spřátelených zemí přes prsty. Mezi nimi i Remigius Machura, který za pozitivní dopingový nález dostal dvouletý distanc.
Podle původní domluvy měl Remigius zůstat dva roky „nemocný“, nechat celou věc vyšumět a pak se ke kariéře vrcholového sportovce vrátit. Aféra se ovšem neututlala, prosákla do médií, Remigius přišel o práci, byl vyloučen ze střediska vrcholového sportu a dostal doživotní distanc. Dvanáct třináct měsíců pracoval jako manuální dělník a vydělával si tím, že nosil pytle s cementem. Rodině tehdy citelně chyběly peníze, příjmy se trochu zvýšily až poté, co Remigius nastoupil na dva roky k armádnímu oddílu Dukla a během základní vojenské služby pobíral žold.
Remigia se veřejně nikdo nezastal; s nenápadnou pomocí některých známých sice rok a půl po osudném incidentu zažádal o prominutí trestu a díky kladnému stanovisku Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) začal znovu závodit, stigmatu se však nezbavil.
Remigius Machura se tak dostal do rozporuplné situace. V uplynulých letech si získal světovou proslulost, slavil jeden triumf za druhým, mohl bez omezení cestovat, což všechno přispívalo k tomu, že československá veřejnost se k němu a mnoha jemu podobným upínala jako ke svým idolům. Z opačného pohledu by se také dalo říct, že stejně jako jiní sportovci a umělci byl vývozním artiklem komunistickému režimu. Ale jen co padla kosa na kámen, tentýž člověk, který své zemi dělal renomé, se o sebe musel postarat sám.
Nutno dodat, že ani protežovaní sportovci si v komunistickém Československu nežili jako v bavlnce. Přestože za jejich dobré výsledky – alespoň z pohledu úřadů – měla zásluhu především moudrá politika Strany a vlády, vybavení ani trénink zdaleka neodpovídaly západním standardům; ve střediscích vrcholového sportu navíc mladé talenty pobíraly skromnou podporu ve výši 300 korun měsíčně pro středoškoláky, 500 pro vysokoškoláky. Když si ale Remigius na nevyhovující podmínky ve středisku stěžoval, málem z něj byl vyloučen, a s tímto přístupem se setkal opakovaně.
Diktatura proletariátu sportovce vykořisťovala a ponižovala srovnatelnou měrou jako dělníky, rolníky a pracující inteligenci, přesto na její rétoriku mnoho Remigiových kolegů přistoupilo. Podle jeho odhadů vstoupilo 7 z 10 reprezentantů do KSČ a 7 ze 100 mělo kontakty přímo v nejvyšších kruzích. Těmto lákadlům se však Remigius bezpečně vyhnul, a to nejen kvůli svému rezervovanému postoji ke komunistické ideologii. Jako praktikující katolík, který se před každým vrhem pro štěstí pokřižoval, nebyl k propagaci Strany a vlády zrovna dvakrát vhodnou postavou. Výměnou za medaile se Remigiovi tento prohřešek proti oficiální linii nicméně tiše toleroval, a když členství ve straně dvakrát odmítl, potřetí už mu ho nikdo nenutil.
Po návratu na závodiště se roku 1987 Remigius umístil čtvrtý na mistrovství světa, v následujícím roce vyhrál halové mistrovství Evropy a na olympijských hrách skončil pátý. Tím dosáhl svého absolutního vrcholu a pak už vrhačskou kariéru postupně opouštěl. Ve svých osmadvaceti letech si totiž uvědomoval, že vrcholový sport patří mladým a je důležité umět s ním ve správný čas skončit. Na sklonku 80. let se rekordman stal trenérem, trenérská mzda by mu však na živobytí nebyla vystačila, a tak zároveň pracoval jako domovník na svém sídlišti a po nocích si přivydělával jako vyhazovač. Zatímco mnozí jiní by tento profesní sestup a ztrátu prestiže nesli těžce, Remigius Machura o době, kdy opouštěl výsluní slávy, vypráví zcela vyrovnaně a bez hořkosti. Měl sice vyšlapanou cestu ve středisku Dukly Praha, jenže to spadalo pod československou armádu, a protože s ozbrojenými složkami ani s režimem Remigius nechtěl nic mít, vědomě se rozhodl pro finančně méně výhodnou, ale z hlediska jeho vlastních zásad jednoznačně lepší variantu. Ta mu navíc umožnila zůstat v kontaktu s mladými lidmi, které Remigius vede ve Spartě Praha dodnes.
Jako bývalý reprezentant, trenér a od roku 1997 také předseda atletického oddílu může Remigius Machura srovnávat dobu minulou s tou současnou a poměry v naší zemi s poměry v zahraničí. Z jeho slov vyplývá, že v oblasti sportu přijali Češi ze Západu zejména nešvary, zatímco některé pěkné domácí tradice se pod vlivem neoliberální „morálky“ peněz vytrácejí. V 80. letech se o dopingové praxi veřejně mlčelo a i dnes doping zůstává zapovězeným, a proto také prakticky neznámým tématem, ačkoli například v cyklistice drtivá většina závodníků dosáhne na terapeutickou výjimku a zakázané prostředky oficiálně užívá. Stejně tak se dopingová kontrola v některých případech nadále používá účelově a k zákazu účasti na soutěžích může stačit pouhé podezření, o čemž svědčí případ českého cyklisty Kreuzigera. Taktéž přetrvala nerovnost podmínek v západních a východních zemích; a pokud se do světa sportu nějaké peníze přeci jen investují, často ho deformují.
„Po roce 1989 se ze sportu stal byznys,“ krčí rameny Remigius Machura a vypočítává: „Každý sportovec dnes má svého manažera, přestup desetiletého fotbalisty nebo ragbisty do jiného klubu stojí až šedesát tisíc, manažer z toho inkasuje provize… Všichni se odvolávají na to, že takto jsou nastavená pravidla, jenže nikdo nezkoumá, jestli jsou nastavená dobře. A už vůbec se nepřemýšlí o tom, jestli by se neměla změnit. Zkrátka, svět se zbláznil.“
Tento popis vyznívá pesimisticky, Remigius Machura u něj však nezůstává a uvažuje o tom, co by se na současném stavu dalo změnit. „Za mého mládí měl sport ve společnosti jiné postavení. Byla to společenská událost. Lidé se na sport chodili pobavit, ne získávat medaile. V mém klubu to děláme stejně dodnes: mezi mladými máme ty dobré, kteří usilují o olympiádu a mistrovství Evropy, ale taky jiné členy, kteří se chtějí vypovídat a protáhnout, po těch výkony nikdo nechce. Ani já jsem nezačal sportovat s tím, že budu mistr světa, jak se to dneska děje: rodič přivede na stadion malého kluka a hned chce vědět, jestli z něj může být Jágr. Na takovou otázku tatínkům odpovídám, že s jejich geny asi ne – někteří se urazí, jiní se ale zamyslí a dojde jim, že jejich otázka prostě není v pořádku. Uvažovat tímhle způsobem je přece nesmysl! Důležité je dělat si sportováním radost, připravovat se sportem na život a zkoušet, kam až se dostanu.“
Pokud by někdo pochyboval o tom, jestli se držitel českého rekordu ve vrhu koulí jen neohání lacinými frázemi, stačí, když se ho zeptá, co považuje za největší úspěch své kariéry. „Myslím si,“ odtuší Remigius Machura po krátké pauze, „že to je páté místo na olympiádě, ale podobně důležité pro mě je, že jsme soutěžili tři Remigiové Machurové – já, můj táta a můj syn – na jedněch závodech ve stejné disciplíně. Něco takového nemá ve světě obdoby!“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sportovní Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století (Vít Pokorný)