Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Erna Machová (* 1932)

• narodila se 31. března 1932 ve Varnsdorfu

• v září roku 1938 s rodiči utekla z pohraničí do Kosmonos u Mladé Boleslavi, kde prožila celou válku

• po válce vystudovala právnickou fakultu, stala se soudkyní v Liberci, později v Ústí nad Labem, kde do konce šedesátých let působila

• po příchodu vojsk Varšavské smlouvy neprošla kádrovými prověrkami a až do odchodu do důchodu pracovala v Severočeských tukových závodech jako podniková právnička

• v roce 1990 byla rehabilitována a jako soudkyně působila nejprve v Praze a poté v Mladé Boleslavi až do svých 72 let

• v roce 2022 žila v Jablonci nad Nisou

V době stranických prověrek, jimiž KSČ likvidovala v roce 1970 své odpůrce, zastávala Erna Machová funkci náměstkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem. Byla na svém kariérním vrcholu. Důvod, proč se rozhodla skončit, byl případ maturanta. Skončil ve vězení kvůli protiruské písničce, kterou z legrace zpíval.

“Porada senátu trvala hodinu a půl, první půl hodinu jsem se je snažila přesvědčit, že tohle si nikdo nemůže vzít na svědomí, zničit tomu klukovi život. Druhou půlhodinu jsem na ně řvala, třetí půlhodinu jsem brečela, protože jsem zjistila, že jsem bezmocná,“ živě si vybavuje poradu soudu pamětnice. Měla pevné zásady, které si vštípila v dětství a mládí, byla skautka a sokolka.

Z rodného Varnsdorfu utekli k babičce

Rodný Varnsdorf na hranicích s Německem si z raného dětství vybavuje jako místo, kde spolu lidé žili v souladu, bez ohledu na národnost, rasu nebo vyznání. Narodila se v roce 1932 jako Erna Austová, otec Bohuslav Aust pracoval na místním berním úřadu, matka Erna byla doma. Češi tvořili jen malou část obyvatel Varnsdorfu, ale zastávali místa ve státních institucích, drtivá většina obyvatel byli Němci.

„Změna přišla až v druhé polovině třicátých let, když v Německu začal ten šílenec Hitler a u nás v pohraničí jeho stoupenec Konrád Henlein. Vztahy mezi sousedy se zhoršily, protože se lidé nechali zmanipulovat Hitlerovými projevy. Když mi bylo asi pět let, tak mě zbila omladina z Hitlerjugend, kterou jsme ale, my malé děti, dost provokovaly,“ ilustruje proměnu vztahů Erna Machová.

V napjaté atmosféře roku 1938 nastoupila malá Erna do první třídy. Školu si moc dlouho neužila, poněvadž 14. září 1938 jim rozhlasem nařídili, ať jdou okamžitě domů. Tam už čekala připravená maminka. „A téhož dne jsme byly na nádraží. Maminka měla malý kufřík, přes ruku tatínkův zimník. Já na zádech školní tašku a v ruce pannu Vlastu. A prchaly jsme z rozvášněného Varnsdorfu do Josefova Dolu u Mladé Boleslavi, kde bydlela moje babička v jedné místnosti,“ vzpomíná pamětnice. Druhý den šla do místní školy. Ve Varnsdorfu zůstalo rodině veškeré zařízení a vybavení, nepodařilo se z něj získat nic.

Měla jsem krásné dětství navzdory válce

V roce 1939 pronajal Bohuslav Aust velký byt v nedalekých Kosmonosech, Erna šla do své třetí první třídy. Ani školu v Kosmonosech nenavštěvovala příliš dlouho. Německá armáda školní budovu po dvou letech války zabavila a děti se tak učily chvíli v improvizované třídě u Austů v obývacím pokoji a později i v podkroví u pana učitele Pažouta.

„Toho jsme milovali, četl s námi zakázanou vlasteneckou knihu Bohdar, vychovával nás, abychom věděli, že Československo není žádný ubohý okupovaný národ,“ popisuje svá první školní léta Erna Machová. Po dvou letech domácího vzdělávání začala Erna docházet do pět kilometrů vzdálené školy v Mladé Boleslavi, to už se válka chýlila ke konci. „Cesta vedla přes pole, a když začali houkat nálet, museli jsme utíkat domů. Když hrozba skončila, běželi jsme zase zpátky do školy,“ vybavuje si Erna. Do školy děti chodily jen pro úkoly a pak je nosily vypracované zpátky ke kontrole.

Erna s kamarády prožívala navzdory válce krásné dětství. „Sedmileté dítě má na svět jiný pohled, má jiné hodnocení událostí. Žila jsem v láskyplné rodině, měla jsem spoustu kamarádů. Zpočátku jsme si ani neuvědomovali, co to ta okupace znamená,“ vysvětluje pamětnice. Lidé v jejich nejbližším okolí drželi pospolu a pomáhali si v různých situacích. V okolí byla pouze jedna rodina, o které se vědělo, že udávala.

„Oni měli dceru, asi o rok starší než já. S naší partou jsme se domluvili, a když šla do studny pro vodu, polili jsme ji šťávou z červené řepy, vypadala jako by byla celá od krve,“ směje se Erna Machová. Nikdo nic při vyšetřování neprozradil, tak z toho nebyl žádný malér.

Za války mi šlo o život

V průběhu války maminka Erna Austová často improvizovala s příděly jídla, které se daly sehnat jen na takzvané potravinové lístky. Z náhražkových surovin dokázala připravit i narozeninový dort. Zřejmě z vyčerpání a nedostatečného stravování Erna onemocněla.

„Dostala jsem v roce 1943 zápal pohrudnice, měla jsem vodu na plicích. Byla jsem opravdu na umření. Tak tehdy se moje maminka s pomocí nějaké sousedky vypravila na vesnici, jestli by tam něco nevyměnila, aby té své Erničce mohla dopřát nějaké hodnotnější jídlo,“ vybavuje si pamětnice. Erna Austová vyměnila boty nebo třeba postel a tatínkův kabát za tři kila mouky, kilo sádla a 30 vajec.

Nebezpečí jsem si za války nepřipouštěla

Bohuslav Aust byl členem odbojové skupiny Sokol, což se Erna dozvěděla až na konci války. „V revolučních dnech v roce 1945 jsem dělala spojku mezi touhle odbojovou skupinou a partyzány na místní obci Baba. Nebála jsem se. Mně bylo 13, tak jsem byla taková nenápadná,“ říká Erna Machová.

Poslední dny války přinesly setkání jak s ustupujícími Němci, tak s příchozími Rusy. „Když Němci táhli naší vesnicí, kontrolovali všechny v okolí, jestli u sebe nemají zbraně, hledali partyzány,“ vybavuje si Erna Machová. Bohuslav Aust měl doma volně revolver a hrozilo, že ho Němci objeví. Když zazvonili u dveří, duchapřítomná babička ve dveřích zatarasila cestu příchozím tácem plným koláčů. Němci si vzali koláče a odešli pryč, aniž byt prohledali. Nebezpečí si Erna nepřipouštěla celou válku. Bála se, až když viděla, jak prchající Němci shromáždili muže z vesnice a vyhrožovali, že každého desátého zastřelí. Naštěstí k tomu nakonec nedošlo.

Pár dní nato už do Kosmonos dorazila Rudá armáda. „Přijely tanky, nahoře na kopci jsme naskákali na ně, svezli jsme se na konec obce a utíkali jsme zpátky na kopec. Pro nás děti to byla velká zábava,“ popisuje pamětnice.

Krátkou dobu byl v té době u Austů ubytován ruský plukovník Ruban Nikolaj, univerzitní profesor z Moskvy. Měl svého kuchaře a Austovy pozval ke společnému stolování, choval se po celou dobu opravdu vybraně. Malou Ernu si velmi oblíbil, měl doma stejně starou dceru. Za několik dní po svém odchodu poslal pro Ernu vůz s řidičem. Žádal o svolení, aby ji rodiče pustili na slavnostní udělování medailí na zámek Sychrov.

„Pan plukovník chtěl, abych byla vedle něj, když vyznamenával vojáky. Postupoval, připínal jim medaile. On krok, já krok. Byl to pro mě úžasný zážitek. Pak jsme měli ještě večeři, mně omotal okolo krku buřty, dvakrát. Posadili mě do auta a dva vojáci se samopaly mě odvezli k mámě v pořádku domů,“ říká s úsměvem Erna Machová.

Musela jsem být všude

Po válce Erna Austová udělala zkoušky na boleslavské gymnázium, s učením neměla problémy. Přihlásila se do obnoveného Skautu a Sokola, cvičila na posledním všesokolském sletu v roce 1948. Také Skaut pro ni znamenal opravdu hodně, užila si dva tábory a získala Tři orlí pera, což znamenalo 24 hodin nejíst, 24 hodin nemluvit a 24 hodin nebýt viděn a třikrát se nepozorovaně přiblížit do tábora.

Jediný stín na tomto šťastném období byl únor 1948, kdy KSČ získala v Československu neomezenou moc. Především to znamenalo, že nepojede studovat do Spojených států, kam ji zvali bezdětní, dobře situovaní příbuzní. Chtěla tam odcestovat po maturitě. A také někteří spolužáci začali být velmi aktivní v Československém svazu mládeže, chodili ve svazáckých košilích. Dokonce vedení školy nařídilo, že maturitní ples musí být ve svazáckých košilích, což studenti kategoricky odmítli. Maturovat ve svazáckém ale museli. Když přišlo na zákaz Skautu a Sokola, Erny se to velice dotklo. Od rodičů se ale naučila dívat na svět spíš pozitivně.

„Do krásného gymnaziálního období taky spadají taneční. Já jsem si zažila opravdu takovou první lásku. Byl to spolužák Karlíček Čeleda, saxofonista,“ uzavírá jednu svou životní etapu Erna Machová.

Na vysoké škole jsem záhy vystřízlivěla

Po maturitě v roce 1951 Erna moc nevěděla, kam se přihlásit. Vybrala si kvůli nabídce jazyků studium na Vysoké škole politických a hospodářských věd, která měla tři fakulty – hospodářskou, společenské vědy a politicko- diplomatickou. „Záhy jsem vystřízlivěla, protože předměty jako dějiny družstevního hnutí v Sovětském svazu nebo ekonomie socialistických států opravdu člověk mohl postrádat,“ pobaveně komentuje pamětnice. Naštěstí byla škola zrušena a vznikly tři samostatné fakulty. Erna si vybrala právnickou fakultu. Učili tam pořád kvalitní profesoři. Přihlásila se do školního pěveckého a tanečního souboru a moderovala.

V padesátých letech fakulta přijímala také „ádékáře“, absolventy dělnických kurzů. Během jednoho roku měli možnost udělat si celé střední vzdělání zakončené maturitou a automaticky pak mohli nastoupit na právnickou fakultu. Většině z nich chyběl dostatek intelektu pro studium, ale nemalá část byli studenti, kteří nemohli na školy z jiných důvodů. Většinou byli z chudých rodin. Podle Erny Machové pak byli nejlepší z nejlepších. Našla mezi nimi svou nejlepší přítelkyni Marii Tomáškovou. Pocházela z malé vísky a měla pět sourozenců, rodiče jí nemohli dopřát další vzdělání. Nakonec se stala předsedkyní senátu krajského soudu.

Studium na právnické fakultě si Erna Austová užívala, ale vzpomíná na dvě situace, kdy jí začalo docházet, co se ve společnosti děje. Při úklidu kamrlíku ve škole narazili na stovky indexů studentů vyhozených z fakulty po roce 1948. Ale největší náraz byl proces s Rudolfem Slánským, týkal se jejího výborného kamaráda Tomáše Frejky.

Tomáš Frejka byl syn ekonoma, inženýra Ludvíka Frejky, odsouzeného k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským. Dvacetiletý Tomáš, který měl matku a třináctiletou sestru, čelil nesmírnému tlaku KSČ. Nutili ho, aby se podepsal a přihlásil k novinovému článku, který sami připravili. V něm odsuzoval otce, distancoval se od něj a žádal pro něj trest smrti. „Řekli mu: ‚Vystěhujeme vás z bytu, vyloučíme vás ze školy, půjdete do míst, která budou nejhorší možná.‘ Tímto způsobem ho lámali. Byl totálně vyřízený. Teď se nás ptal: ‚Co mám dělat?‘ My jsme mu říkali unisono: ‚To nemůžeš udělat, ať se děje, co se děje,‘“ vypráví Erna Machová.

Ve Wikipedii se u hesla Ludvík Frejka uvádí: „Za zmínku stojí, že syn Tomáš byl skalním komunistou a napsal předsedovi Státního soudu v Praze dopis, ve kterém žádal pro svého otce trest smrti. Dopis byl publikován v Rudém právu dne 25. listopadu 1952 na páté straně.“

Sehnal byt, tak jsem si ho vzala za muže 

Po státnicích Erna odešla do Liberce. Tříletá čekatelská doba pro nové soudce byla pro jejich nedostatek, zaviněný stranickými čistkami, zkrácena na šest měsíců. Pak se dělala těžká justiční zkouška. Ernu na dobu před zkouškou přidělili k vynikajícímu prvorepublikovému soudci JUDr. Liebigerovi. V roce 1956 museli všichni, kdo chtěli zůstat na soudu, vstoupit do Komunistické strany Československa. Erna Austová se podvolila.

Žila na svobodárně v podkroví IV. kategorie. Uhlí si museli nosit ze sklepa budovy krajského soudu přes ulici, voda byla na chodbě. Ale bydleli tam i kluci, tak společně vařili a užili si legraci. Mezi ně patřil i Ernin spolužák Jaroslav Tichý, se kterým se učili na justiční zkoušku. Chodil pozdě a vymlouval se na Mílu Macha. “Hele, jednou si toho Mílu podám, když tě takhle zdržuje,“ vzpomíná pamětnice. Setkali se pak na večírku na lesní chatě a charismatický Míla se o Ernu hned ucházel. Odolávala rok a půl, pak řekla: “Víš co, tak já si tě vezmu, když seženeš v Liberci byt.“ – „No jo, ale on ten byt opravdu sehnal,“ dodává pamětnice.

Přestěhovali se společně, vzali se a v roce 1957 se jim narodila dcera Helena. Milan pracoval jako technik na krajské odborové radě. V roce 1960 přišlo nové rozdělení krajů a okresů. Manželé Machovi se stěhovali do Ústí nad Labem, stejně jako desítky jejich kolegů do jiných měst.

Uvolněná atmosféra 60. let přinesla báječnou kulturu

Když se Machovi přestěhovali, měli velký problém najít místo ve školce pro malou Helenku. Situace vypadala beznadějně, Helenka byla zatím u babičky v Mladé Boleslavi. Teprve po čase Erna narazila na chápající ředitelku a dcerku do školky mohla zapsat. Školka stála v kopci, takže ráno musela vyběhnout s dcerkou 200 schodů, seběhnout sama 200 schodů a dostat se do práce nejpozději v půl osmé.

Na šedesátá léta vzpomíná Erna Machová ráda, chodili na filmy, do divadel, vycházely dříve zakázané knihy. Ale v každém městě byly podmínky jiné. Vybavuje si, že třeba Miroslav Horníček nesměl se svým představením Hovory H, plným vtipných narážek na režim, vystupovat v Ústí nad Labem, zatímco v jiných městech mohl. V roce 1965 se Machovým narodil syn Milan. Přestěhovali se do velkého bytu, kam se všichni vešli, voda ani záchod už nebyly na chodbě. V roce 1967 se začalo ukazovat, jak nelibě politický vývoj u nás nese Sovětský svaz.

Když jsem slyšela Gustáva Husáka, naděje se rozplynula

Machovi bydleli v Ústí nad Labem přímo na hlavní Fučíkově třídě. V noci 21. srpna 1968 je krátce po půlnoci vzbudil obrovský rámus. „Vyskočili jsme z postele, rychle k oknu, co se děje? Pod námi po hlavní ulici se opravdu valily tanky, obrněné vozy. My byli v šoku,“ vzpomíná na první momenty okupace Erna Machová. Lidé vybíhali na ulici a dívali se nechápavě, co se děje. „A v Praze klid. Nic, rádio otevřené a nic. Pochopitelně, ta jedna větev, která se valila, jela z Petrovic. To je přechod s Německem 13 kilometrů od Ústí,“ vysvětluje tehdejší události Erna Machová. Teprve později zlomeným hlasem komentátor Československého rozhlasu oznámil, že Československo je okupováno.

Jakmile se rozednilo, všichni šli do práce, náměstí bylo plné lidí. “To byly nepředstavitelné emoce, které hýbaly celým národem. Pocit, že to zase bude v pořádku, skončil v dubnu 1969,“ vybavuje si pamětnice. „Zbytek roku provázely emoce nenávisti, hněvu a zloby a odnášeli to mladí kluci, zmanipulovaní vojáčci, kteří nás přijeli zachránit a netušili, jak se věci mají. Nechápali, proč jim nechceme dát napít, proč obracíme orientační cedule. Jaká podoba se současnou Ukrajinou!“ podotýká Erna Machová.

V září 1968 odjeli manželé Machovi s tříletým Milánkem na dlouho plánovanou dovolenou na dva týdny do Pece pod Sněžkou. Helenka chodila už do školy, hlídala ji babička. Dohodli se, že se budou střídat v péči o synka tak, že každý bude mít den na horách pro sebe a třetí stráví společně. „Procházela jsem sama Krkonošemi, žádní lidé, borůvky velké jako palce, brázdila jsem hory každý třetí den a uvědomila jsem si, že emigrace pro mě nepřipadá v úvahu,“ shrnuje pamětnice.

Do dubna 1969 si většina lidí myslela, že se situace zase zvrátí, že to není možné. Na začátku roku byl pohřeb Jana Palacha – demonstrace odporu a vzdoru proti okupaci, Machovi jej sledovali jen v médiích.

“V dubnu 1969 – byli jsme na zahrádce, měli jsme puštěné rádio. A najednou slyším projev Gustáva Husáka. To se ve mně srdce zastavilo. Ten nastoupil jako generální tajemník KSČ a byl to projev poplatný Sovětskému svazu. Ano, oni nás přijeli osvobodit před nebezpečím kontrarevoluce,“ kroutí hlavou pamětnice.

V témže roce se odehrál soudní proces s maturantem, který před ruskými vojáky zanotoval: “Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša, tady tě holky nemilujou.“ Student byl premiant a žil po smrti otce pouze s maminkou. Okresní soud v Ústí nad Labem ho poslal do vězení na jeden rok. Nikdy se nedozvěděl, že Erna Machová byla proti rozsudku. Dodnes se s tímto případem nevyrovnala.

Věděla jsem, že bych už nechtěla soudit

Rok 1970 byl začátkem tvrdé normalizace a přišly stranické prověrky. V oficiálních dokumentech se hovořilo jen o pohovorech a výměně stranických legitimací. Slova prověrka a čistka se nesměla používat. Do komisí zasedlo podle dostupných údajů přes 160 tisíc předtím rovněž prověřených lidí. Jejich detailní fungování, například kladení otázek, nestanovilo vedení KSČ centrálně. Mělo záležet na taktice místních funkcionářů (zdroj týdeník Respekt).

„Přišla jsem před prověrkovou komisi. Vědělo se o mně, že vpád vojsk Varšavské smlouvy nazývám okupací, že v případě toho odsouzeného kluka jsem se chovala, jak jsem se chovala, a tudíž jsem ve funkci trestní soudkyně naprosto nepřijatelná,“ konstatuje pamětnice. Většinou ale stačilo říct, že se člověk mýlil a zůstal ve funkci. Erna Machová odmítla. Stejně věděla, že po velmi přísném odsouzení studenta by už soudcovskou práci nemohla dělat z morálních důvodů. Nikdy svého rozhodnutí nelitovala. Odešla, a s ní dalších devět soudců, tedy polovina krajského soudu.

Prověrkami neprošel ani její manžel Milan. Práci mu po půl roce nabídl kamarád u Československých drah, kde zůstal do důchodu. Díky tomu rodina měla režijní jízdenky a využívala k dovoleným vagóny přestavěné na bydlení, které podnik odstavil na nepoužívaných kolejích pro rekreaci svých zaměstnanců na atraktivních místech celé republiky, například ve Vysokých Tatrách.

Erna Machová se přihlásila na inzerát ústeckého podniku SETUZA, kde hledali podnikovou právničku. S dělnickým ředitelem Bohumilem Myškou si padli hned do oka. Byl inteligentní a statečný, jak se dozvěděla později. „Tři roky na něj útočil krajský výbor KSČ, aby mě vyhodil.“ O podnikovém právu neměla Erna ani páru, ale byla zvyklá studovat tlusté spisy, tak se za pár měsíců zorientovala. Se všemi měla dobré vztahy, včetně dělníků. Práce jí přinesla nový pohled na věci, uzemnila ji, jak říká. Až do důchodu v továrně zůstala.

Trápilo mě, že dcera kvůli nám nemůže na vysokou školu

Kvůli jejímu postoji nemohla dcera Helena jít studovat na vysokou školu, nikdy to však matce nevyčetla. Udělala si rehabilitační nástavbu a jako fyzioterapeutka byla v práci šťastná. Díky práci potkala i svého muže – olympionika, atleta Karla Koláře a narodily se jim dvě děti. Syn pamětnice Milan po gymnáziu nastoupil na strojnickou fakultu.

V roce 1986 emigroval. Zůstal v západním Německu, když jel na zájezd do Alp. Matce se svěřil půl roku předtím. „Nemohla jsem spát, snažila jsem se ho odradit, ale věděla jsem, že je to marné,“ vzpomíná pamětnice. V západním Německu si syn vedl velmi dobře a v roce 1990 po zvolení Václava Havla prezidentem se vrátil. Nastoupil na filozofickou fakultu, obor němčina – angličtina. Do roku 2022 vyráběl úspěšně sportovní potřeby. Dvakrát se oženil, z prvního manželství má syna, z druhého dvě dcery. Rok po jeho odchodu měli Machovi možnost za ním vycestovat, aby ho přemluvili k návratu. S odjezdem byly spojené i výslechy StB. „Lhala jsem, jako když tiskne,“ vybavuje si Erna Machová. Vypovídala, že netuší, kde je a jak se má. Přitom spolu živě korespondovali, ale kupodivu dopisy nikdo nezachytil.

Po sametové revoluci byla zpátky v taláru

Sametovou revoluci přivítali Machovi s nadšením, ale osobně se demonstrací neúčastnili. Bydleli s manželem v Mladé Boleslavi, kde si koupili domek na důchod. V roce 1990 se Erna Machová dočkala rehabilitace – nastoupila na post soudkyně, nejdříve v Praze. Tam prožila začátek devadesátých let ve víru divadel, výstav a koncertů. Později přešla kvůli manželovi k soudu v Mladé Boleslavi, kde pracovala do svých 72 let. Po revoluci vášnivě cestovala, s přáteli projela se stanem a ešusem 25 zemí. Manžel zemřel v roce 2006.

V roce 2011 ji děti přinutily, aby se přestěhovala do Jablonce nad Nisou, kde obě žily. Nakonec svolila. „Ani jsem netušila, že prožiju takové šťastné stáří,“ říká Erna Machová. Našla si nové přátele a Jablonec se stal její „srdeční záležitostí“, což zmínila jako narážku na své členství v místním Klubu kardiaků, se kterým obešla Jizerské hory, Krkonoše a Český ráj. Líbí se jí krédo spisovatele Mika Waltariho: „Svoboda, lidskost, tolerance a trochu té krásné marnosti, bez které se nedá žít.“