Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jiří Machourek (* 1944)

• narodil se 10. února 1944 v Brně

• v dětství se věnoval skautingu a ministroval v kostele v Brně-Žabovřeskách

• vystudoval dvouletou knihovnickou nástavbu, pak pracoval jako dělník

• povinnou vojenskou službu absolvoval u Pohraniční stráže

• vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• v roce 1969 strávil několik měsíců v Izraeli

• roku 1976 se stal advokátem

• obhajoval mnoho disidentů a oponentů totalitního režimu

• aktivně se účastnil revolučního dění v roce 1989

• v 90. letech si založil soukromou advokátní praxi

• v roce 2017 byl uveden na návrh Soudcovské unie do Právnické síně slávy

Jiřího Machourka silně formovalo dětství naplněné prací na rodinném hospodářství, skautingem, četbou a aktivní vírou. Právě víra a ministrování v kostele způsobilo, že nemohl hned po maturitě jít na vysokou školu. Vystudoval tedy knihovnickou nástavbu, prošel manuálními profesemi i vojenskou službou a pak se dočkal přijetí na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. „Chtěl jsem vždycky pomáhat lidem nespravedlivě stíhaným,“ říká advokát Jiří Machourek po desítkách let strávených v advokacii, kdy tuto svoji touhu beze zbytku se ctí naplňoval. Neohnul se pod tlakem normalizace a zastupoval i lidi, kteří byli totalitnímu režimu nepohodlní, zejména z okruhu brněnského disentu. Za svou celoživotní činnost byl v roce 2017 uveden do Právnické síně slávy.

Pole, škola, kostel

Jiří Machourek se narodil 10. února 1944 v Brně matce Marii, rozené Nečasové, a otci Františkovi. Maminka byla prodavačka, tatínek vyučený krejčí, ale pracoval jako dělník v bance a byl kovozemědělcem. Tímto slovem se označuje člověk s trvalým zaměstnáním mimo zemědělství, který vlastní domek na vesnici a malé hospodářství. Machourkovi chovali za domkem v Brně-Žabovřeskách (neboli v Žabinách) drůbež, králíky, kozy a prasata, koně si půjčovali. Kromě Jiřího měli dvě dcery, Marii a Zdenku, starší o osm a šest let, jeho si prý maminka vymodlila na Hostýně.

Děti musely pomáhat v hospodářství i na poli. „Měli jsme zvířata a drůbež, to všechno jsem musel ‚popravovat‘, což znamenalo obsloužit, krmit a tak dále,“ vysvětluje Jiří Machourek. „Jednou za rok se vyvážel hnůj a taky močůvka, na kolečkách to vozili chodbou na chodník, tam bylo deset metrů voňavého hnoje, tatínek pak šel pro koně a odvezl to na pole. Lidi v ulici zavírali okna,“ směje se při vzpomínce na pravidelnou činnost. 

Práce okolo domu a polí nebylo málo, a jak Jiří Machourek říká, dalo by se jeho dětství shrnout do tří slov: pole, škola, kostel. Místní kostel byl ústředním bodem komunity, dříve ho spravovali salesiáni, ale ti museli po roce 1948 odejít. Malý Jiří pravidelně ministroval při mších. „Jako ministranti jsme měli cedulky s latinskou nápovědou, česká mše je pro mne pořád nezvyklá, latinská se mi líbila víc,“ komentuje fakt, že se tehdy sloužilo v latině. Vzpomíná také na babičku Nečasovou, podruhé provdanou Nabitou, se kterou chodil do kostela a která na něj měla velký morální a duchovní vliv. „Kostel mi dal pokoru, a ta často lidem chybí,“ dodává Jiří Machourek.  

Přesto, že bylo doma hodně povinností, zbýval čas i na klukovské hry. „My jsme honili kola, obruče, to jsme honili klackem po ulici, pak jsme taky stavěli z cihel bunkry a bojovali s cizími kluky, tam hlavy občas rozbité byly. Když v zimě napršelo, tak jsme na ulici bruslili,“ popisuje klukovský život v Žabovřeskách v 50. letech.

Úmrtí Stalina a Gottwalda, to byla sláva

Na únorový převrat v roce 1948 se Jiří Machourek nepamatuje, zato si vzpomíná, jak těžce se žilo sedlákům, kteří nechtěli vstoupit do jednotných zemědělských družstev v rámci kolektivizace. „Za hrozných podmínek pracovali, aby se vůbec uživili, tehdy byly ty povinné odvody, to se týkalo i nás. Byl povinný kontingent vajec, chodily kontroly počítat slepice a podle toho se musela odvádět vajíčka. Takže před kontrolou jsme dali slepice do pytlů a odnášeli je na půdu,“ říká.

Jiří Machourek odmalička s otcem pravidelně poslouchal zahraniční rozhlasové stanice, tudíž komunistické propagandě a budovatelským heslům nevěřil. Tatínek vždycky říkal: ‚Nalaď Líšeň,‘ vysvětluje, jak v rodině nazývali poslech cizího rozhlasu. Hodně také četl, zejména sebrané spisy T. G. Masaryka a Aloise Jiráska, samozřejmě i dobrodružné knihy Karla Maye. Z tíživých 50. let si vybavuje smrt sovětského diktátora Stalina v březnu 1953, o devět dní později zemřel také prezident komunistického Československa Klement Gottwald. „Úmrtí Stalina a Gottwalda, to byla velká sláva, skauti se u nás sešli a oslavovalo se to, tančilo se,“ vzpomíná na úlevu, kterou obě úmrtí přinesla lidem, kteří s režimem nesouzněli. Skaut už komunisté tou dobou zakázali, ale jeho členové se ještě neoficiálně setkávali a Jiří Machourek s nimi jezdil na tajné soukromé tábory.   

Po ukončení základní školy nastoupil Jiří Machourek v roce 1958 na jedenáctiletku v Brně-Táboře, což byla obdoba tehdy zrušených víceletých gymnázií. Tam studoval i latinu, která mu později byla velmi užitečná. Když mu bylo asi 15 let, předčasně zemřel jeho tatínek. Po maturitě nemohl pokračovat na vysokou školu, protože měl v kádrovém posudku, že se dosud nevyrovnal s náboženskou otázkou, což byl důsledek jeho ministrování v kostele. Zvolil si tedy dvouletou knihovnickou nástavbu, kde jeho učitelkou byla Věra Hofmanová, později spisovatelka pod jménem Květa Legátová. Hlásil se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale protože nebyl přijat, začal pracovat ve Šmeralových závodech, kde vykonával mnoho dělnických profesí a podle svých slov zde získal dobrou průpravu do života. V roce 1965 musel nastoupit na povinnou vojenskou službu, sloužil u Pohraniční stráže na Znojemsku, nic dramatického tam nezažil.

Bude dobrej stop, jezdí auta

Roku 1967 byl na odvolání konečně přijat k vytouženému studiu na Právnické fakultě UK v Praze. „Chtěl jsem pomáhat lidem nespravedlivě stíhaným,“ vysvětluje Jiří Machourek, proč si zvolil tento obor. Při škole si musel přivydělávat, Studentský podnik zajišťoval vysokoškolákům příležitostné práce jako mytí oken a úklid. V hospodách v okolí pražských kolejí Na Větrníku zažíval svobodné diskuze pražského jara 1968. Po uvolněné atmosféře bez cenzury však přišla ledová sprcha v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku. Jiří Machourek se 20. srpna vracel se svou pozdější ženou Marcelou z dovolené v Jugoslávii. Cestovali autostopem a v noci na 21. srpna stanovali v Maďarsku poblíž hranic. „Povídám: ‚Ty, Marcelo, tam to hučí, to bude dobrej stop, jezdí auta.‘ Ráno jsme zjistili, že to jsou obrněné vozy,“ popisuje pamětník svůj tehdejší velký omyl.

V lednu roku 1969 otřásla lidmi v Československu zpráva o upálení Jana Palacha. „On obětoval život za zrušení cenzury, za myšlenku,“ dodává Jiří Machourek. Nastupující normalizace udusila všechny naděje, které vznikly před srpnem 1968. „Za normalizace si každý hrál na svém písečku, staral se sám o sebe, svoje blaho, nestaral se o nic jiného. Ztráta zájmu o cokoli jiného než o sebe,“ charakterizuje postoj většiny obyvatel v socialistické zemi pamětník.

Během studia se mu naskytla možnost vyjet na studentský pobyt do Izraele, kde v roce 1969 strávil několik měsíců. Pracoval v českém kibucu u Beer Ševa. „Pracovalo se tam ráno, teď nevím, do které hodiny, pak byla pauza, protože v tom období těch odpoledních hodin nebylo pro teplo vhodné ani možné pracovat, a pak se ještě zase pracovalo,“ vypráví o režimu v kibucu. Kromě toho měl možnost poznat Izrael i jako turista. S manželkou Marcelou uvažovali o emigraci, nakonec se však kvůli svým rodinám rozhodli vrátit do Československa.

Advokacie i v dobách normalizace byla svobodný svět

Po získání univerzitního diplomu v roce 1973 pracoval Jiří Machourek necelý rok jako podnikový právník v Brně. To ho neuspokojovalo a rozhodl se stát advokátem. Tehdy advokacie nebyla formou soukromého podnikání, právníci museli být v zaměstnaneckém poměru ke krajskému sdružení advokátů. Jiří Machourek nastoupil v roce 1974 jako advokátní koncipient do advokátní poradny v Divadelní ulici v Brně a roku 1976 složil úspěšně advokátní zkoušky. I když advokáti byli honorováni podle výkonu a jejich plat se v tehdejším Československu nevymykal průměru, Jiří Machourek nikdy nevzal úplatek. „Úplatky v socialistické advokacii byly běžné, peníze nebo alkohol, ale ty jsem nikdy nebral, mohlo by to být i nastrčené,“ dodává k tomu. 

Podle jeho slov byla za normalizace advokacie svobodnou profesí. Na advokáty nebyl činěn politický nátlak, pouze v kádrových materiálech měl Jiří Machourek každý rok uvedeno, že nesplnil úkol vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ). Jiná situace byla v socialistickém soudnictví. Podle zákona se soudilo občanské právo, politický tlak na soudce se mnohem více uplatňoval v právu trestním, když bylo potřeba umlčet oponenty režimu, nebo v pracovním, kdy tyto lidi vyhazovali nezákonně z práce. Nátlak na rozsudky pocházel většinou od krajského tajemníka KSČ. „Později se možná někteří soudci styděli, ale z mnoha se stali podnikatelé v advokacii, vžili se skvěle do nového systému,“ dodává Jiří Machourek.

Vznik a šíření nezávislé deklarace Charty 77 zaznamenal Jiří Machourek okamžitě a s jejím textem naprosto souhlasil. „Charta 77 poukazovala na stav, který měl platit,“ říká s poukazem na to, že se československá vláda zavázala dodržovat zajištění lidských a občanských práv, což potvrdila podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Přesto Chartu nepodepsal, stejně jako jiné opoziční petice, protože věděl, že by mohl přijít o práci, a chtěl být prospěšný právě jako advokát. Do jisté míry chápe i umělce, kteří podepsali Antichartu iniciovanou komunistickou mocí: „Všichni antichartisté si chránili svůj džob, dělali to kvůli postavení.“

Jiří Machourek se v 70. letech seznámil se zástupci brněnského disentu, zejména Jiřím Müllerem, Petrem Cibulkou a Jaroslavem Šabatou. Přivedla ho k nim jeho kolegyně z práce Zdena Urválková, shodou okolností snacha nechvalně proslulého komunistického prokurátora z 50. let, Josefa Urválka. Ta se prý svým působením v advokacii snažila ‚napravovat‘ působení svého tchána. S ní také obhajoval ve svém prvním procesu disidenty Petra Cibulku, Petra Pospíchala a Libora Chloupka. „To byl takový monstrproces na zastrašení brněnské mládeže, aby vstoupil v povědomí lidí. Byli obviněni z organizování koncertu Jaroslava Hutky a šíření jeho nahrávek,“ vysvětluje pamětník okolnosti soudního líčení, kdy vystupoval jako právní zástupce Petra Cibulky.

Od té doby zastupoval disidenty v mnoha procesech, ale jak sám říká: „Nezažil jsem ani jeden zprošťující rozsudek.“ Soudci museli soudit politicky, význam ale mělo pro obviněné už to, že je právník obhajoval nejen formálně, že mohli být v kontaktu, předávat například vzkazy z věznice a dostávat informace. Jako advokát dostal několikrát Jiří Machourek výtku od soudce za příliš horlivou obhajobu, jako v případě, kdy předsedkyně senátu měla soudit obviněného za rozšiřování pasáží z díla Karla Čapka. „V rukou určité skupiny lidí, v určité době a použitý určitým způsobem může rozvracet tuto republiku i výňatek z díla Karla Čapka!“ vzpomíná Jiří Machourek a směje se horlivé soudkyni. Jen jednou přišel na Sdružení advokátů návrh náčelníka Státní bezpečnosti (StB), aby Jiřího Machourka z advokacie vyloučili, sdružení se ho však zastalo.

Za dobu svého působení v advokátní poradně zastupoval Jiří Machourek mnoho lidí z brněnského disentu. Mezi jeho klienty patřili básník Ivan Martin Jirous, kněz František Lízna, brněnský disident Jaroslav Popelka, zakladatel KAN (Klub angažovaných nestraníků) Albert Černý a mluvčí Charty Stanislav Devátý. Ten byl i svědkem na jeho druhé svatbě. Obhajoval také lidi z Divadla Husa na provázku a Hadivadla. „Na prvním místě jsou zájmy klienta, advokát je někdy zpovědníkem, rádcem, měl by vést klienta, nevést ho do zbytečných sporů,“ vysvětluje svůj postoj k roli právního obhájce a poukazuje na existenci závazného etického kodexu.

Ke konci 80. let tlak normalizace polevoval. „Lidé se čím dál tím méně báli, to bylo vidět i na procesech, bylo vidět, že se to hroutí. Lidi se stavěli do konfliktu se státní mocí, i když nemuseli,“ vzpomíná na rok 1988. Petici Několik vět sledoval, ale také nepodepsal, s přáteli z disentu se dohodl, že nebude riskovat ztrátu zaměstnání a možnost jim pomáhat. V listopadu 1989 se aktivně účastnil revolučního dění, byl členem tzv. brněnského parlamentu, který se později rozštěpil. Necelý rok působil jako předseda krajského soudu, kam ho doporučil politik Petr Pithart a právnička Dagmar Burešová. Jeho úkolem tam bylo provést očistu od soudců, kteří se zkompromitovali svou činností za normalizace. Ti většinou odešli sami, problémem na soudech v té době však byl i alkoholismus. Jiří Machourek soudcem být nechtěl, proto se po vyřešení prvotních problémů vrátil do advokacie.

Soudy vyškrtávaly lidi jako na běžícím pásu

V 90. letech zastupoval Jiří Machourek zejména ve věcech rehabilitací a restitucí, tedy náprav křivd minulého režimu. Byl i zástupcem známého hladovkáře Miroslava Marečka a Petra Cibulky. Toho obhajoval ve věcech žalob kvůli zveřejnění seznamu agentů StB v jeho Necenzurovaných novinách. Tyto pře většinou vyhrávali, i když soudy později vydávaly rozsudky, že lidé byli do seznamu agentů zapsáni neprávem. K tomu Jiří Machourek říká: „Soudy potom dospívaly, a to bylo jak na běžícím pásu, že období totality bylo období nesvobody, a ten vázací akt je právní úkon. A právní úkon byl učiněn nesvobodně a tak je neplatný. Ti různí lidi nebyli vyškrtáváni z toho seznamu, protože by vázací akt neučinili. Ale proto, že soudy považovaly ten akt za neplatný. V podstatě bylo období, že kdo si o to požádal, tak byl vyškrtnut.“ Přitom dodává, že nikdo nezkoumal, jakou činnost tito lidé skutečně pro StB vykonávali a zda spoluprací někomu škodili. „Já nepochybuju o tom, že všichni evidovaní spolupracovníci StB ten vázací akt složili, ať už písemně nebo ústně. Nebylo možné tam něco falšovat, seznamy odpovídají. Jiná otázka je, jestli uškodili, nebo ne,“ dodává k tomu.

Když se sám po roce 1989 zajímal, zda ho StB sledovala, odpověď byla: „Pane doktore, vy jste nebyl v první kategorii.“ V Archivu bezpečnostních složek lze dohledat k osobě Jiřího Machourka několik zmínek v souvislosti s lidmi, které zastupoval. StB ho ale zřejmě systematicky nesledovala.

Jiří Machourek si nejprve ještě se dvěma kolegy založil soukromou advokátní kancelář, od roku 2002 pracuje ve vlastní kanceláři se svou dcerou. Zajímavou kauzou byl proces, kde stál proti bývalému agentu Pavlu Minaříkovi, jenž se v 90. letech dopustil mnohamilionového pojistného podvodu. V té souvislosti mu nabídli úplatek milion korun, což ho urazilo, protože šlo o nabídku od kolegy. K proměně advokacie po roce 1989 dodává: „Dnes už jde hlavně o podnikání a vydělávání peněz. Cílem by ale mělo být pomoci klientovi v tíživé životní situaci.“ Podle něj by i chování advokáta mělo být vždy noblesní.

V roce 2017 byl Jiří Machourek uveden na návrh Soudcovské unie do Právnické síně slávy. Ačkoli skromně říká, že se nemůže rovnat některým svým kolegům, uznává, že jde o největší poctu, jakéhosi právnického Oscara. Jiří Machourek také figuruje v knize Advokáti proti totalitě, kde jsou kromě něho například právníci Ján Čarnogurský, Dagmar Burešová a Otakar Motejl. Jeho životním krédem je Masarykovo heslo ‚Nebát se a nekrást‘. V tom je podle něho obsaženo všechno a o to se také celý život snažil. V roce 2020 žil Jiří Machourek v Brně.