Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Machotka (* 1946)

• narozen 22. května 1946 v Roudnici nad Labem

• jeho příbuzný Otakar Machotka byl spolupracovník Milady Horákové

• vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze

• fotografie ho zajímala stále víc a vstoupil do strahovského Fotoklubu

• ovlivnila ho skupina Epos a aranžovaná fotografie

• vlastní poetiku získával postupně

• stal se přímým účastníkem strahovských událostí konce října 1967

• srpnovou okupaci zprvu prožíval ve Vídni, ale hned se vrátil domů

• působil na technických pozicích v Československé a České televizi

• odmítl vstup do KSČ i souhlas se vstupem okupačních armád srpna 1968

• od 70. let se postupně prosazoval ve světě fotografie

• v 80. letech začal spolupracovat s Annou Fárovou a Jerzym Olekem

• byl aktivním účastníkem demonstrací konce 80. let

• účastnil se sametové revoluce 1989

• natočil první koncert Jaroslava Hutky po příjezdu ze zahraničí

• hojně vystavoval doma i v zahraničí

• stal se jedním ze zakladatelů Aktivu volné fotografie a Pražského domu fotografie

• v roce 2022 žil v Praze

Fotograf Miroslav Machotka vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze. Stal se přímým účastníkem strahovských událostí na konci října 1967, kdy spontánní studentskou demonstraci ukončilo brutální policejní násilí. „Tam byla jatka, řežba trvala několik hodin až do půlnoci. Viděl jsem, jak studentku zbili tak, že ležela bez hnutí na schodech,“ popisuje otřesnou událost pamětník. „Tehdy se nosily kabáty šusťáky. Dodneška slyším, jak obušky mlátí do těch šusťáků. Spousta lidí dostala ránu, až zůstala na zemi.“

Srpnovou okupaci prožil nejprve ve Vídni, ale brzy se vrátil domů. Odmítl podepsat souhlas se vstupem okupačních vojsk i nabídku na vstup do Komunistické strany Československa. Celý život pracoval jako technik v televizi na Kavčích horách. Nicméně od 70. let se prosazoval i jako fotograf. Miroslav Machotka aktivně navštěvoval protirežimní akce konce 80. let a účastnil se sametové revoluce.

Poslouchali Svobodnou Evropu

Miroslav Machotka a Marie Machotková, rozená Hajná, měli jen jediného syna Miroslava. Oba pracovali jako učitelé, seznámili se v Praze na pedagogické fakultě. Tatínek učil kreslení a matematiku, ale kromě toho měl velkou zálibu v elektrotechnice. Zemřel, když bylo jeho synovi pouhých dvanáct let.

Tatínkův bratranec Otakar Machotka proslul jako intelektuál a sociolog. Za druhé světové války se zapojil do odboje, přátelil se a spolupracoval s Miladou Horákovou. V březnu 1948 uprchnul před zatčením do zahraničí. V Severní Americe přednášel sociologii na prestižních univerzitách a zapojil se do exilových českých společností.

Stal se spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa. „Poslouchali jsme skoro každý večer Svobodnou Evropu, a když tam mluvil Otík, tak se k nám občas někdo ve městě přichomýtl a říkal: ‚Ten jim to zase nandal, pane řídící, co?‘ Lidi poslouchali a věděli, že je to tátův příbuzný,“ vypráví pamětník.

Otec vyrobil varovný systém před komunistou

Do činžovního domu, kde Machotkovi bydleli, získal dekret na byt tajemník okresního výboru KSČ. Otec měl strach, aby nezaslechl, že se u nich poslouchá Svobodná Evropa. V každé místnosti totiž měli reproduktor, aby byl zážitek z poslechu opravdu komfortní.

Vyrobil proto výstražný světelný systém. Pokud někdo prošel určitými dveřmi na chodbě, zařízení, které nad ně namontoval, spustilo tichý alarm. V jejich bytě se rozsvítila červená světla, v koupelně doplněná bzučákem.

Studoval v úžasných 60. letech

Jelikož mu otec vnukl touhu pochopit tajemný svět elektřiny, absolvoval elektrotechniku na ČVUT v Praze. Studoval sice v uvolněných 60. letech, nicméně první dva roky se musel tvrdě připravovat a studovat, aby se na fakultě udržel. Z fakulty totiž běžně vyhazovali polovinu studentů. Až od třetího ročníku mohl začít užívat bohatého kulturního života v Praze. Chodil na filozofická či literární setkání, besedy, na divadelní představení Činoherního klubu či Semaforu.

Stále víc ho zajímala fotografie a vstoupil do strahovského Fotoklubu. V této době ho silně ovlivňovala brněnská fotografická skupina Epos a převládající aranžovaná fotografie. „Balili jsme holky do hadrů a fotili je na smetišti. Až později jsem pochopil, že mi tohle není vlastní, a postupně se dobabral k tomu, že fotím to, co vidím,“ popisuje pamětník cestu za vlastní poetikou.

Studentky přišly se svíčkami pro světlo

Stal se přímým účastníkem strahovských událostí konce října 1967, kdy se v předvečer 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce uskutečnila spontánní studentská demonstrace. Přestože nevznikla kvůli politickým požadavkům, ale kvůli technickým poruchám na elektrické síti a topení na strahovských kolejích, policie ji brutálně potlačila.

Na kolejích téměř každý den zvečera přestalo svítit světlo, topení nefungovalo. Studenti, kteří se učili, pracovali na ročníkových pracích či diplomkách, už toho měli takříkajíc plné zuby. „Studentky z kolejní budovy devítky vzaly svíčky a šly k nám na trojku, abychom jim dali světlo, taková poetická hříčka,“ vypráví pamětník a dodává, že potom chodili se svíčkami po prostranství mezi kolejemi. Pak někdo navrhl, že si půjdou říct o světlo na Hrad.

Policisté neměli slitování

A tak vyrazili na Dlabačov a dál směrem na Hrad. Nicméně v tu chvíli už je policie dávno zaznamenala. Studenty vmáčkli do Nerudovy ulice, kterou zezdola uzavřeli. Měli již přistavené i antony pro zatčené. Mnozí studenti přelezli plot na Petřín a kolem rozhledny utekli zadem ke kolejím. „Nikdo z nás si neuvědomil, že bude výročí Velké říjnové socialistické revoluce, pro soudruhy takový důležitý den, a že na Hradě probíhá zasedání. A najednou jdou davy studentů demonstrovat,“ vysvětluje pamětník pravděpodobné důvody tvrdého potlačení ve své podstatě nevinné akce.

Policisté brutálním násilím vyháněli studenty z ulic ke kolejím a obklíčili je. Snažili se je natlačit do budov, ale průchod byl pro takové množství lidí příliš úzký a skleněné výplně se vysypaly. „Dostal jsem obuškem, ale nějak jsem se protáhnul. Hned jsme s ostatními volali z kolejních automatů na pohotovost, protože tam byla spousta raněných,“ vypráví pamětník.

Demonstrace se zúčastnilo podle odhadů asi dva tisíce lidí. Zraněných studentů bylo nakonec několik stovek, vyskytla se i těžká zranění. Mnozí se dlouho léčili a několik studentů muselo přerušit studium.

Elektrickou síť a topení na kolejích poté poměrně rychle opravili. Celý incident vyšetřovala vojenská prokuratura, nicméně případ odložila již v únoru následujícího roku. (zdroj: PAŽOUT, Jaroslav. „Chceme světlo! Chceme studovat!“ Demonstrace studentů z vysokoškolských kolejí v Praze na Strahově 31. října 1967. In Paměť a dějiny 1/2008, s. 3–13.)

Jel se do Rakouska nadechnout svobody

Období přechodného uvolnění společenských poměrů ve druhé polovině 60. let Miroslav Machotka přivítal. Chodil na shromáždění, ve Slovanském domě poslouchal Ludvíka Vaculíka nebo Pavla Kohouta. Četl noviny a literární časopisy. Nicméně pro něj a jeho kamaráda Josefa Kvasničku to znamenalo zejména možnost dostat se do zahraničí. Na začátku srpna 1968 odjeli do Rakouska.

Na živobytí a kulturu si vydělávali v továrně na mýdlo. „Neměli jsme ani vindru. Jeli jsme se nadechnout svobodného vzduchu, prostě tam jenom být,“ popisuje pamětník přirozenou lidskou touhu cestovat, učit se cizí jazyk a poznávat, jak se žije jinde.

Na vídeňském nádraží poslouchali zprávy o invazi

Na začátku srpnové okupace zrovna balili s kamarádem mýdlo, když přišel německý zaměstnanec a říkal: „Rusiš Prág, puf puf.“ Postupně se všechno dozvídali. Československá komunita se scházela na nádraží. Miroslav Machotka si koupil malé rádio a postavil ho tu na okno. Kolem se shromáždilo asi 150 lidí a všichni poslouchali Československý rozhlas.

Koncem srpna se kamarádi vrátili domů. „My byli prostě takoví vlastenci. Chtěli jsme být prostě tady, ačkoli nám situaci v Československu uprchlíci na vídeňském nádraží líčili dost strašně,“ říká pamětník a dodává, že maminka o něj měla strach, ale kupodivu se vůbec nebála toho, že se nevrátí domů. Ve škole přesto zbyla spousta míst prázdných po těch studentech, kteří zůstali v cizině.

Švorcovou dojal Sovětský svaz k slzám

V září 1970 se otvírala nová studia Československé televize na Kavčích horách, kam se Miroslav Machotka přihlásil do zaměstnání. Ale jelikož Kavčí hory ještě nebyly hotové, strávil rok na praxi ve Výzkumném ústavu rozhlasu a televize ve Vokovicích. Tady již předtím pracoval na diplomové práci. Hned na počátku měl podepsat souhlas se vstupem okupačních armád. „To jsem rozhodně odmítl. Vím, že to jinak krutě vyžadovali, ale já žádné následky nepocítil,“ tvrdí pamětník.

Na Kavčích horách pracoval nejprve v obecném technickém oddělení. Poté se stal vedoucím směny techniky v jednom ze studií. Podílel se například na většině dílů pořadu Hudba z respiria. Jediný ideologický seriál, který tu dělali, byl Nejmladší z rodu Hamrů. Dále se tu natáčely pohádky nebo Večerní chvilka poezie. A na jednu z „chvilek“ má pamětník pěknou vzpomínku. „Jiřina Švorcová recitovala báseň, která ji dojala až k slzám. A když byl konec, tak se k nám otočila a řekla, že se omlouvá, ale že má Sovětský svaz opravdu moc ráda.“

V 80. letech dostal návrh na vstup do komunistické strany, protože si kromě svých výborných pracovních výsledků získal i oblibu mezi lidmi. Takové užitečné kádry KSČ žádala a potřebovala. „Kategoricky jsem to odmítl, přesto mi ten člověk chtěl dát dvacet čtyři hodin na rozmyšlenou,“ s úsměvem vypráví pamětník. Poté s ním přestali počítat na nějakou vyšší funkci, což mu ale vůbec nevadilo.

Jako fotograf se stával stále uznávanějším

Fotografie se Miroslavu Machotkovi brzy stala bytostnou potřebou. Už v roce 1971 získal první ocenění, Zlatou jehlici. Postupně se prosazoval ve světě fotografie. Vystavoval nejprve na Strahově ve Fotoklubu. První samostatná výstava proběhla v roce 1974 v divadle Nerudovka. Publikoval v odbornějších magazínech jako Československá fotografie, Revue fotografie či Malá fotografie, ale i ve společenských časopisech Divoké víno či Mladý svět. V roce 1979 vystavoval ve Funkeho kabinetu v brněnském Domě umění. Katalog mu připravil místní kurátor Antonín Dufek, jenž mu i později zachoval přízeň.

Od počátku 80. let začal vystavovat na skupinových výstavách českých a slovenských fotografů doma i ve světě. „Až tehdy jsem začal cítit, že se profesionalizuji,“ říká Miroslav Machotka. Tehdy také začala jeho spolupráce s výtvarníkem a ředitelem galerie Fotomedium Art ve Vratislavi Jerzym Olekem, jenž ho přizval do polsko-českého projektu elementární fotografie. Následně se jeho fotografie dostaly do polských časopisů a na výstavy ve Vratislavi či ve Štětíně.

Reprezentoval ve francouzském Arles

Ve francouzském Arles se v 80. letech odehrály dvě výstavy české fotografie v rámci fotografického festivalu Les Rencontres d’Arles. Jejich iniciátorkou a kurátorkou se stala kunsthistorička Anna Fárová. Fotografy, kteří měli reprezentovat českou fotografii ve Francii, nejprve pozvala na společné setkání do restaurace na Kampě.

„Tam jsem se poprvé setkal s Jaroslavem Benešem, ale moc jsme si tehdy do oka nepadli, spíš naopak,“ směje se pamětník tomu, že na počátku jejich velkého přátelství a mnohaleté fotografické spolupráce stála vzájemná silná averze.

Sedmnáctého listopadu 1989 seděl v hospodě

Chodil na protikomunistické demonstrace koncem 80. let, například během Palachova týdne či na protesty při výročí srpnové okupace. „Ale nebyl jsem žádný rváč, s policií nebo se Státní bezpečností jsem se nikdy nedostal do konfliktu,“ vysvětluje pamětník. Podotýká, že všechno pak ještě sledoval v rádiu Svobodná Evropa nebo v Hlasu Ameriky.

V pátek 17. listopadu 1989 seděl v restauraci U Medvídků, kde měli se spolužáky sraz. „Nemohli jsme ven, zamkli tam dveře. O tom, co se vlastně stalo, jsem se dozvěděl až doma ze Svobodné Evropy,“ vysvětluje pamětník.

V sobotu 18. listopadu se mezi zaměstnanci Československé televize proslechlo, že Prahu obklíčili milicionáři. Měli přijet směrem od Krče a kromě jiného obsadit Kavčí hory. A tak je stále vyhlíželi. O týden později už bylo všechno jinak. „Přišel za mnou produkční Ivo Mathé a ptal se, jestli jsem ochoten bez povolení nadřízených natočit ve studiu pořad s Jaroslavem Hutkou,“ říká pamětník o prvním koncertu známého písničkáře hned po příjezdu z exilu.

V nové době vystavoval i v Americe

V Československé, později České televizi, se obrovsky změnil dramaturgický plán. Vytahovaly se věci takzvaně ze šuplíků, kde dříve ležely celá léta. V redakci publicistiky a zpravodajství došlo k razantním personálním změnám. Miroslav Machotka setrval na své pozici vedoucího studiové techniky až do roku 2012, kdy odešel do důchodu.

Miroslav Machotka v nové době hojně vystavoval doma i v cizině. Velké zahraniční výstavy proběhly například v Berlíně či v Houstonu v USA. Stal se zakládajícím členem Aktivu volné fotografie či Pražského domu fotografie, společně s Jaroslavem Benešem a dalšími fotografy. V roce 2022 žil v Praze.

Nezkrácenou verzi příběhu si čtenář může přečíst ve složce Dodatečné materiály.