Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Hrozná, roz. Machníková (* 1920)

• druhorozená dcera pokrokového agrárního politika Františka Machníka

• v dětství obklopena významnými osobnostmi 1. republiky

• vystudovala gymnázium a vysokou školu

• nemožnost uplatnění, pracovala jako pomocná dělnice

• vdala se do rodiny evangelicky věřících

• v padesáti letech konečně plně uplatnila své vzdělání a začala vyučovat na střední škole

Dětství

Milena Machníková-Hrozná se narodila v roce 1920 v Klatovech jako druhé dítě středoškolského profesora, poslance a posléze ministra národní obrany Františka Machníka.

Otec František Machník kandidoval za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu do parlamentu, kam byl v roce 1925 zvolen. Stal se členem branného výboru, kde zastával od roku 1929 funkci jejího místopředsedy. V roce 1935 pak byl jmenován ministrem národní obrany. Jeho zásluhou se začala armáda modernizovat a připravovat na válku s Německem. Přestože stál v čele rezortu v době největšího ohrožení Československa, muži v zeleném ho moc rádi neměli.

„Byl nevoják, ale srdcem byl vojáček. Oni si z něho dělali legraci.“

Proto se Mileně Machníkové-Hrozné vybavuje jen pár vojenských osobností, které se staly postupem času jejich rodinnými přáteli. Byli to například generálové:

„Husárek, pan generál Vobrátílek, to byl náš přítel. Jedna z mála osobností, se kterými jsme se stýkali. Klecanda. Klecanda našeho otce protěžoval.“

Generál Klecanda zemřel brzy po válce za podivných okolností. Jeho tělo bylo nalezeno pod okny jeho bytu na Hradčanech.

„Já jsem tam jednou byla. Oni žili na Hradčanech v tom paláci, já jsem tenkrát ohrnovala nos nad tím, že to jsou všechno starý dveře a schodiště. Musel to být nádherný kvartýr s okny do Seminářské zahrady, a tam byl potom sráz dolů, kde našli jeho tělo.“

Dalším z generálů, který se Mileně Machníkové-Hrozné vybavil, byl generál Eminger, který působil jako velitel jezdeckého pluku v Klatovech, a tak měl k Machníkům blízko. Nelze zapomenout také na pozdějšího předsedu vlády generála Jana Syrového, s jehož rodinou se Machníkovi velmi sblížili. Obě rodiny se vzájemně navštěvovaly.

„Syrový byl takový strejda. Sto dvacet kilo vážil. On byl takovej těžkej. Jednoduchej byl. Ale čestnej jistě.“

Po roce 1945, v době kdy Machníkovi věděli, co je to nespravedlivá perzekuce, snažila se manželka pana Machníka navštívit generála Syrového krátce po jeho příchodu z vězení a dodat mu trochu síly v době naprostého osamocení.

„Tak s ním zametli, že naše maminka se mu tam, aby mu ukázala, že ho máme rádi, tak se mu tam jako vnucovala zase přes generála Fajfra, se kterým se dosud stýkal přes Bělinku. A oni tyhle lidi, co nemají děti, mají zájmy, který normální člověk nemusí pochopit. A on tam potom byl sám a vzkázal jí, že ho její zájem potěšil, ale že žije v takových podmínkách, že nemůže nikoho přijímat.“

Takto vzpomíná na rodinu Stránských:

„Ti byli roztomilí, ti kluci, a oni měli takový ty kroje sokolský. A ten maličkej ještě ani neuměl mluvit a měl už žákovskej kroj a říkal, že má radši ‚jojáky‘ než ‚ťoťolíky‘ a ty ‚jojáci‘ byli vojáci a ‚ťoťolíci‘ byli sokolové. A náš tatínek se cítil poctěn, že ho tenhle špunt…“

Těsně před zářijovou okupací byla Milena ještě ve Švýcarsku. Do Francie se už nedostala. 

„Já vím, že mě zase potřebovali někam šoupnout, kvůli jazykům, byl sokolskej slet, to jsme si odcvičili. Já jsem někam jela a otec říkal: ‚Víš, radši…‘ – tady mně někdo nabízel něco do Švýcarska – ‚…abys byla blíž domova.‘“

Okupace:

„To byla první hrůza mého života.“

Vzpomínaní na otce – jeho odbojová činnost a jeho zatčení po roce 1945

Otec byl během okupace zatčen za odbojovou činnost, kterou organizoval se svým dlouholetým přítelem z řad generálů Josefem Dostálem. Založili tzv. čtyřku, do které patřil Dostál, Machník a ještě dva odbojáři. První byl zatčen Dostál. Na základě jeho výpovědí si gestapo došlo i pro zbylé odbojáře.

„Ten hoch Šrámek mi ukazoval, že byl celostátně na otce udělanej zatykač. A potom to zase zrušili. On se z toho tak jako vyzul.“

„Člověk to nemůže vůbec odsuzovat, protože neví, co tam s ním dělali. Byl zavřený v Klatovech (Dostál). A on měl takový řezavý hlas, že říkali, že tam někdo řve jako Dostál v kasárnách.“

Machník a Dostál dostali za odbojovou činnost trest smrti. Na základě milosti, o kterou oba požádali, jim byl trest smrti prominut.

„Otec se dal na modlení. Úplně se za tu dobu čekání změnil. On byl takový razantní. Řekl, mlč a hotovo. Po té válce byl jako ovečka.“

Konce války se z celé odbojové čtyřky dožili jen dva. Machník byl mezi nimi. Dostál zahynul v káznicích jižního Saska.

„Ti čtyři odsouzení říkali Dostálovi, že by mohli změnit výpovědi. Ale on už byl tak zastrašenej, že to jako celý… A nechci se zase jako tý Mildy (jeho dcery) na to zeptat. Já jsem slyšela, že potom nějak taky dostal milost, že byl taky v nějakým koncentráku a že tam přišli Němci. A ono to snad asi ani tak nebylo, když se blížili ti spojenci, tak Němci řekli, kdo byl odsouzenej k smrti nebo co… A Milda to zas říká jinak, to už je jedno, zkrátka že on se nějak zbytečně přihlásil a oni ho nějak zbytečně popravili. On taky nebyl popravenej v Drážďanech.“

Ani se nestačil František Machník zotavit ze svého pobytu v koncentračním táboře v Dachau a už byl zhruba po měsíci, tentokrát československou justicí, hnán k odpovědnosti za události roku 1938. A ač byl František Machník ve své podstatě bojovník, což musel uplatnit během své politické kariéry několikrát, uvěznění v Československu nesl velice těžce.

„Otec byl úplně vysílenej, měl 45 kilo nebo kolik a oni ho zase zavřeli tady. A on tam byl zatčenej. A maminka říkala, že když se s ním byla loučit před popravou, ke který nakonec zaplaťpánbůh nedošlo, že nebyl tak zdrcenej, jako když ho tady navštívila na Pankráci po revoluci. A on tam byl s kolaborantama zavřenej, dali ho s nima do jednoho pytle. Těsně potom, co se vrátil z Dachau. A tak byl vysílenej a maminka říkala, že byl nervově úplně … že plakal, že mu sundali snubní prsten, a to mu přišlo tak líto…“

Pro navrátilce z koncentračního tábora a člověka, který si ve své naivitě myslel, že jej vlastní národ bude vítat jako hrdinu, to byly hořké okamžiky. Po propuštění na základě rozhodnutí tehdejšího ministra vnitra Václava Noska jej rodina stáhla do ústraní na statek blízko Klatov.

Začátek studií na vysoké škole v roce 1939 a v roce 1945

„Mně skončilo mládí v roce 1938, když mi bylo 18 let. Já jsem úplně zestárla za Mnichov... Byla jsem ročník, který se stačil ještě zapsal na vysoké školy. Byli jsme tam šest neděl a pak jsme jeli domů.“

Vrátila se domů do Klatov, ale zanedlouho poté byla poslána na nucenou práci do Německa, kde strávila tři roky. Maminka se ji snažila všelijak odtud pomoci.

„Chodila jsem někam do šití, ale neměla jsem pracovní knížku. To se rozdávaly nějaký ty Arbeitsbuchy, a já jsem ji neměla a potom i ta další skupina lidí, to bylo tak čtyři nebo pět slečen z klatovských rodin, a jak jsem chodila do šití, tak taky nějaký ty švadleny, který šily na černo, to byli taky slušný lidi, ale většinou se to týkalo prostitutek. A dostaly jsme to předvolání někam ke Drážďanům do fabriky. A teď jsme měly jet s těma prostitutkama, my takový z těch nóbl rodin. Takže překotně se některý vdávaly, asi tři se vdaly urychleně, takže se jich to netýkalo. A mě z toho vysekal nějakej doktor s fingovanou nemocí – zánět trojklanýho nervu, ten prý se nedá dokázat, přišla na mě potom gestapácká revize.“

Cestu na vysokou školu neměla Milena Machníková-Hrozná jednoduchou. Jednak si její studium nepřál otec a jednak se kolem ní trousily pomluvy.

„Já vím, že jsem se nemohla nejdřív do té vysoké školy nechat zapsat, protože otec byl proti studiu ženskejch. To by se člověk dost divil, protože on byl dost pokrokovej. Ale já jsem se po válce pak zapsala.“

V roce 1945 se na filozofickou fakultu zapsala znovu. Studium v poválečné době pro ni však nebylo nijak jednoduché. Rodina neměla žádné finanční prostředky a na své studium si musela přivydělávat psaním na stroji. Další zvrat nastal v roce 1948. Po studentských prověrkách byla z vysoké školy vyakčněna. Milena Machníková-Hrozná se však nedala. Zformulovala odvolání a i přes další různá úskalí se jí podařilo složit státní zkoušky a studia ukončit.

Život v padesátých letech

Po absolvování filozofické fakulty nastoupila i na základě jisté protekce jako sekretářka u firmy Stavby silnic a železnic. Tam ale působila jen krátkou dobu, protože udržet osobu se špatným kádrovým posudkem, nebylo na tomto postu možné. Proto byla po krátkém čase přeřazena přímo na stavbu.

„Já jsem například byla s třema západníma cizíma jazykama, oni tvořili tady nějaký ty výsadní společnosti, takovej ten mezinárodní obchod a neměli vůbec do toho lidi. A když jsem někam přišla s třema západníma jazykama, tak by mně bývali utrhli ruce, ale pak jsem okamžitě už měla doma dopis, že mají plnej stav. Takže já jsem se nakonec s velkou protekcí ocitla ve stavebnictví v kanceláři a tam jsem zase nějakou chvíli ťukala do stroje.“

„Potom mi řekl nějakej šéf, moc milej teda, v Žitný ulici – bývala tam Barva, potom Stavby silnic a železnic, tak řekl: ‚Holka, já tě tady neudržím, nezlob se, já tě mám moc rád, ale já si s tebou nebudu kazit kádrovej profil. Já tě dám támhle pod Stalina, máš blízko domů a tam si holt budeš chvíli házet písek a ono se tam pro tebe něco najde.‘“

Písek dlouho neházela. Brzy se dostala zpět do kanceláře, kde později obsluhovala podnikový rozhlas.

Teprve mateřská dovolená přerušila její kariéru hlasatelky na stavbě. Po mateřské dovolené nastoupila do Měšťanské besedy vyučovat cizí jazyky. To se již doba začala pomalu měnit. Od druhé poloviny 50. let začali být lidé s aprobací na anglosaské jazyky více ceněni a při všeobecné orientaci na slovanské jazyky i velice vzácní. Po vyučování na jazykové škole nastoupila později jako profesorka na střední školu, tehdy jí však bylo téměř 50 let.

Těžký život v padesátých letech měli hlavně její rodiče. Rodina přišla o majetek již během okupace, kdy jim byl zkonfiskován. Po válce jim nebyl vydán zpět z důvodu obvinění otce z kolaborace. A když byl po roce 1948 opětovně pan Machník perzekvován komunisty, vyměřena mu byla jen minimální penze. Situace rodičů byla proto velmi svízelná, Milena Machníková-Hrozná jim pravidelně přispívala 200 korunami každý měsíc. Pamětnice mluví také o tom, že neměla ani čas sledovat politickou situaci v zemi, jelikož byla tak zaměstnána obstaráváním obživy, nezbýval jí na to čas.

„To měl člověk takovej boj o život, že nějak tak koukal jak proklouznout. Ne, jako že já abych se nažrala a druhej ať umře, to ne, ale zaměstnávalo to člověka absolutně!“

V padesátých letech bylo možné na stavbách potkat různé zajímavé lidi, kterým změna poměrů v zemi naprosto přeměnila jejich dosavadní životy. A tak se ve společnosti Stavby silnic a železnic setkává Milena Machníková-Hrozná s manželkou generála Husárka, který byl v padesátých letech perzekvován, a s paní Kutlvašrovou. K tomu říká:

„Ti, co házeli písek, měli většinou diplom.“

Provdala se za chemika, který pocházel z rodiny silně věřících evangelíků. Situaci v této rodině neměla jednoduchou, neboť byla rodina mezi svými členy velice úzce spjatá a těžko vpouštěla někoho nového.

„Ale vynahradili mi to ti evangeličtí mužovi příbuzní, jedni jsou mi dlužni teda ty knihy, který bych vám chtěla ukázat. Jak se stavěly bunkry, to mám teda od toho Šrámka, od toho hocha Šrámka z Pardubic. Vydobyla jsem si mezi těmi potomky takové postavení hodné tety.“

„To otevření, to oni ne! To oni byli vždycky takoví pyšní… Když potom jako přišlo k věci, tak oni se za mě teda postavili, když jsem evidentně byla v právu. Ale když jsem mezi ně přišla, tak myslím, oni se zasnubujou už od třech let, jak v císařských rodinách. Tak asi měli pro toho mýho muže někoho jinýho. Říkali mi pak: ‚Dobře jsi udělala, že jsi ho přinutila, aby si tě vzal..‘“

Milena Machníková-Hrozná také vzpomíná na silné morální zásady, které se za první republiky dodržovaly. Současně tvrdí, že nynější úpadek morálky je způsoben mimo jiné i odklonem lidí od náboženství.

„Jistěže ta morálka byla, jak mi jednou řekla jedna vesnická paní, taková teta: ‚Víte, paní, za našeho mládí by to bejval byl hřích.‘ Že ten pojem hříchu, ten měl mnohem větší váhu. Protože my teda žijeme podle křesťanský morálky, ale dneska se na to už nehledí.“