Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté si mysleli, že jde jen o dětské hraní
narozena 12. března 1931 v Praze, vyrůstala v Mladé Boleslavi
otec zaměstnancem automobilky ASAP
strýc Emil Kuklínek letcem RAF
9. května 1945 zažila bombardování Mladé Boleslavi
po válce studium gymnázia
v 50. letech studium divadelní vědy na DAMU
dlouhodobě zaměstnaná v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT)
organizování přehlídek amatérského a dětského divadla
studium pedagogiky
prosazování zahraniční dramatické výchovy u nás
zakládání Lidových škol umění
v letech normalizace štědré finanční subvence
šedá zóna umění, alternativní kultura 70. a 80. let
potíže s cenzurou
publikační činnost
založení katedry dramatické výchovy na DAMU v roce 1992
zemřela 9. října 2023
Eva Machková pochází z Mladé Boleslavi. Tatínek Josef Kuklínek byl úředníkem v automobilce ASAP (Akciová společnost pro automobilový průmysl), později Škodových závodech, a rodiče získali zaměstnanecký byt hned naproti vchodu do továrny. „Ti dospělí tenkrát pořád mluvili o nějakých zalomených hřídelích a vačkách, tak od té doby nemám ráda řeči o autech,“ směje se Eva Machková. V té době se jako dítě setkala (samozřejmě nevědomky) s pozitivním příkladem moderní pedagogiky. „Učila mě reformní učitelka Ludvíková. A já jsem po vystudování dvou vysokých škol včetně pedagogiky našla svoje sešity z první třídy a zjistila jsem, že jsem byla dyslektik, dyskalkulik, dysgrafik - všechno, co bylo špatné. Ale nikdo to tehdy nepojmenoval, neměla jsem alibi a paní učitelka to přecházela s takovou elegancí, že mě to nezamindrákovalo.“ A všechno se podařilo zvládnout. Auta ani technika se nestaly jejím osudem, zato výchova ano.
Kuklínkovi žili v bytě naproti automobilce, která za války patřila nacistům a ti zde vybudovali letecké oddělení. Jedním ze sousedů se stal dosazený německý vedoucí, nacista Günter Purger. Eva Machková vzpomíná na kuriózní situaci, kdy syn Purgerových křičel na maminku Ludmilu Kuklínkovou: „Jsi v Čechách, tak mluv česky!“ Mladoboleslavští Židé byli soustředěni hned na počátku války v místním hradu. „Nyní je tam muzeum, ale dřív bylo v budově mladoboleslavského hradu ledacos. Nacisté z ní udělali soustředění pro Židy.“ Židovského původu byla i rodinná známá paní Seidlerová. Po internaci v hradě už ji nepotkávali, jen jednou: „V té době začali nosit hvězdu. My jsme jednou tu paní Seidlerovou potkaly a maminka se s ní normálně zastavila. A ta paní si celou dobu držela ruku na té hvězdě, aby maminku neohrozila. To bylo naposledy, kdy jsem ji viděla. Rodiče Seidlerovi se už nevrátili, vrátil se pouze jejich syn. Ten potom žil v nějakém internátě, vídali jsme se zdálky, ale už jsme spolu nikdy nemluvili. Byla mezi námi nějaká zeď, která už to nedovolovala.“
Třídní učitel Evy Machkové na obecné škole Karel Chvalovský byl velitelem partyzánů a na jaře 1945 se vytratil. Byla to doba, kdy se málo učilo a vyučování částečně probíhalo na radnici, protože školy zabrali nacisté pro lazarety. Město často zažívalo takzvané „marie“, předběžné poplachy, když se bombardéry přiblížily do určité vzdálenosti k městu.
Květnové dny byly plné událostí. V ten den, kdy pražský rozhlas volal o pomoc, vydaly se s maminkou do města, ale na ulici po nich začal nějaký nacista střílet a musely se vrátit. Pak se rozneslo, že se vracejí z Terezína místní a obyvatelé Boleslavi pro ně začali organizovat potravinovou pomoc. Peklo se například piškotové pečivo a děti vše snášely v nůších dohromady. To bylo asi 7. května 1945. Městem táhly proudy uprchlíků a vojáků. „Ale vojáků z konce války, to znamená, že to byli patnáctiletí kluci a padesátiletí ‚strejcové‘, takže nebyl s nimi vůbec žádný problém. Kluci je normálně odzbrojovali a ti Němci zbraně v klidu vydávali a snažili se hlavně uprchnout,“ popisuje Eva Machková.
Dopoledne 9. května se vydali Kuklínkovi do města. V místě dnešního autobusového nádraží náhle někdo vykřikl: „K zemi!“ Německá letka bombardovala město, snažila se zničit archivy a automobilku. Zásah šel ale jinam – místo budovy soudu s archivy padaly bomby do lidí. Zabily asi 200 Boleslavanů a hodně německých uprchlíků. Rozbily i letecké oddělení fabriky a tatínek Evy Machkové šel hasit. Noc strávili v prádelně a 10. května přišla do města Rudá armáda.
Co přivedlo Evu Machkovou k divadlu? Měli ho v rodině. Už její dědeček cvičil divadlo se zaměstnanci a chovanci Psychiatrického ústavu v Podbořanech. Také maminku zachytila dobová fotografie v blíže neurčeném divadelním kostýmu. Není divu, že i Eva Machková jako studentka gymnázia hrála divadlo ve školním souboru, všelijaké hry od Jiráska a Ostrovského, „divadlo, které bych asi dneska neakceptovala, nicméně mě to tehdy nadchlo pro divadlo“. Také hodně chodila do Středočeského divadla, které po válce vedl režisér Antonín Dvořák a působila zde řada předních herců, kteří později odešli do Národního divadla v Praze, a úroveň zdejší produkce tedy nebyla špatná. Po krátké anabázi na právech se Eva Machková rozhodla pro divadelní vědu a studovala ji pod vedením takových osobností, jako byli Jan Kopecký, Sergej Machonin, František Vrba nebo František Černý na Divadelní fakultě AMU. Po narození syna bohužel studium nemohla dokončit. Vydala se do praxe a pracovala jako lektorka právě v mladoboleslavském divadle. Tříletá zkušenost s praktickým divadelním provozem na malém městě ale vůbec nebyla dobrá a od regulérního divadla ji nakonec odradila.
Na konci 50. let odešla Eva Machková s rodinou do Prahy. Zkoušela různé práce, ale rozhodující byl telefonát Jana Šrámka z Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, že potřebují někoho na záskok do divadelního oddělení. Nastoupila tam v květnu 1961 a zůstala nakonec sedmadvacet let. Dostala na starost přehlídku amatérského divadla Jiráskův Hronov. Když se trochu zorientovala a pochopila, že práce s divadelními amatéry bude především pedagogická práce, rozhodla se v roce 1964 přihlásit k dálkovému studiu pedagogiky. Bylo to velmi náročné období. Zemřela jí maminka, rozpadlo se jí manželství, musela práci skloubit s péčí o syna a dálkovým studiem. Přesto nakonec v roce 1970 úspěšně promovala.
Už v polovině 60. let pochopila, že je třeba dívat se do světa. Ve škole se setkávala s Františkem Singulem, který studentům přivážel ze zahraničí nejrůznější inspirace a výzvy, informace o trendech v pedagogice, které byly u nás nové. Jednou se jí náhodou dostal do ruky čtvrtletník britské Ligy amatérského divadla a v něm našla zmínku o Child Drama Petera Sladea z Birminghamu. Napsala si o podrobnosti a dostala různé texty. A když sama poprvé vyjela do Anglie – se studiem olomouckého divadla – přivezla si náhodně získanou brožuru Teaching Drama. V ní se dočetla, že cílem „dramatu“ není divadlo, ale výchova dětí pomocí dramatických postupů. Rozhodnutí využít tyto metody také v Československu k výchově a vzdělávání mládeže a amatérských divadelníků sílilo. Eva Machková sháněla další literaturu a kontakty na odborníky z Anglie a dalších západních zemí.
Měla štěstí, že díky pracovní náplni v ÚDLUT mohla poměrně hodně cestovat. Přesto nebyly informace za železnou oponou vůbec dostupné. Při zájezdu do Remscheidu v západním Německu si z finančních důvodů nemohla například dovolit nákup jedné odborné publikace. „Byla to nádherná kniha a já jsem na nich vyloudila, že mi ji půjčili do Prahy. A tady jedna známá horko těžko sehnala jiného známého v univerzitní knihovně, kde se dala ta knížka namnožit a zkopírovat. A pak jsem ji zase vracela.“ Když chtěla jindy knihu objednat prostřednictvím jednoho pražského knihkupectví z Německa, trvalo to osm měsíců. Dnes, v době internetu a otevřených hranic, to je něco sotva představitelného.
U nás se v 60. letech konstituovala síť Lidových škol umění, takzvaných „lidušek“, v nichž měl své místo literárně-dramatický obor. A protože v té době procházela změnami také síť městských divadel, řada hereček odešla do LŠU učit. Eva Machková se s nimi spojila a dál společně hledaly způsob, jak spojit divadlo a hru v roli s výchovou mládeže. Jádrem skupiny, existující do 90. let, byly Soňa Pavelková, Šárka Štemberková, Jana Vobrubová, Věra Pánková a Olga Velková. Společně uspořádaly v druhé polovině 60. let několik seminářů ve Svitavách.
Prostřednictvím seminářů se šířilo povědomí o novém oboru, vzdělávali se tu noví vedoucí, ale kapacita těchto akcí byla malá. Lidem zajímajícím se o dramatickou výchovu bylo nutné dát do ruky knihy a praktické příručky. První teoretickou prací Evy Machkové byla publikace Dramatická hra jako prostředek výchovy dítěte z roku 1970. Je také spoluautorkou první praktické příručky s názvem Receptář dramatické výchovy z roku 1976. Jejím hlavním autorem je Miloslav Disman. Eva Machková se s ním znala z porot různých soutěží, Disman patřil mezi okruh poradců při ÚDLUT. Byl to zakladatel Dětského Dismanova rozhlasového souboru, který vznikl už před válkou při pražském studiu ČsRo (stejně jako například při brněnském soubor Pírko). Když Disman odcházel na penzi, napsal text knihy, nakladatelství ho ale nepřijalo a pověřilo Evu Machkovou, aby ho s autorem dopracovala. Tak vznikla kniha, která v letech normalizace významně přispěla k praktickému rozšíření dramatické výchovy v rámci LŠU.
Eva Machková byla od roku 1956 do roku 1968 členkou KSČ. Ale ani vyloučení a následná normalizace její pozicí v dramatické výchově neotřásly. „Aby nový, husákovský režim zabavil národ a otupil kritické myšlení lidí, rozhodl se ho nasytit a zabavit. Jedním z prostředků bylo masivní zafinancování amatérských uměleckých aktivit. V té době vznikly nové přehlídky,“ vzpomíná Eva Machková. Národní přehlídka dětských divadelních a loutkářských souborů, Přehlídka vesnického divadla a podobně. Doba nevynikala v originalitě názvů. První ročníky Národní přehlídky dětského divadla proběhly ve Žďáru nad Sázavou a sem se Evě Machkové podařilo pozvat britského odborníka a praktika Hugha Lovegrova, který tu Čechům poprvé představil některé metody a hry, například hry se zavřenýma očima k rozšiřování vnímání, pro které se u nás později vžilo označení „slepárny“. „Tenkrát jsme poprvé zažili ‚slepárnu‘,“ vzpomíná Eva Machková. „Těch šedesát lidí ze semináře se drželo, někdo je vedl, a protože u té žďárské sokolovny jsou takové sloupy a schodiště, tak on nás kolem nich protahoval ven a pak zase dovnitř a bylo to tehdy velmi působivé. Tam bylo i mnoho dalších cvičení, některá jeho samotného překvapila, protože do toho všeho vstoupilo naše vlastní myšlení - úplně jiné než to, co znal.“ Přehlídka se ze Žďáru brzy přesunula do Kaplice, kde trvala až do 90. let. Kaplické divadelní léto vstoupilo do historie amatérského divadla.
Režim tyto aktivity kupodivu stále podporoval. Komunističtí pohlaváři je umožnili, protože dramatickou výchovu považovali za zábavu. „Oni vůbec neporozuměli tomu, že to rozvíjí tvořivost, samostatnost, schopnost mít svůj vlastní názor a být suverénním občanem. To jim prostě nedošlo.“ Proto se v prostoru amatérského divadla mohly postupně prosazovat svobodnější projevy. Byla to šedá zóna, na jedné straně aparátem kontrolovaná, na druhé straně podceňovaná. Podle Evy Machkové vždycky záležela konkrétní podoba normalizace na jednotlivcích: „Můžu srovnávat tehdejší papaláše jihočeské a východočeské, protože pak jsem dostala v 80. letech na starosti ještě Loutkářskou Chrudim. A ten přístup lidí byl naprosto nesrovnatelný. V Chrudimi se nesmělo nic, všechno bylo podezřelé, na semináře chodili fízlové. Byla jsem svědkem toho, kdy velitel bezpečnosti, který byl členem organizačního štábu, říkal: ‚Soudruzi, já potřebuju ještě nějaké stužky, aby mohli naši soudruzi do těch seminářů.‘ Tak tohle skutečně v Kaplici nebylo.“
Eva Machková jmenuje různé příklady toho, jak složitě obhajovali některá představení, jichž se některý dozorující orgán lekl a nevěděl si s nimi rady. Například inscenaci Hanýsek Luďka Richtera o sv. Janu Nepomuckém. Toto umění vylhat se z ideologických kleští se nás však podle Machkové dodnes drží. „Lidé se naučili obcházet nařízení. Hrozné je na tom to, že dneska se to nemůžeme odnaučit. Všechno lze obelhat, obejít, ale je na čase se to už odnaučit.“
Rok 1989 zastihl Evu Machkovou jako čerstvou penzistku. Netrvalo dlouho a objevila se velká poptávka po dramatické výchově jako jednom z důležitých prostředků, které se dají využít pro nezbytnou reformu školství. Potřeba vzdělaných učitelů vyústila v založení Katedry dramatické výchovy na DAMU a Eva Machková se stala její vedoucí. Vedla ji až do roku 1995 a dnes je aktivní členkou pedagogického sboru.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)