Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Švagra Jana Marka ubilo gestapo
narodila se 18. listopadu 1927 v Ludslavicích na Hané
před druhou světovou válkou navštěvovala v Holešově Sokol a oddíl Junáka
otec a švagr Jan Marek se za druhé světové války zapojili do odboje (TVCO) a švagr byl zabit gestapem
sestra Marie v důsledku tragédie přišla o novorozeného syna a bylo jí upřeno důstojné pochování ostatků jejího manžela
Věra se aktivně účastnila první i druhé obnovy Junáka
vyučila se švadlenou a po rodinné škole pracovala jako prodavačka textilu a metráže
ke skautingu přivedla i své syny Dalibora a Radovana
Věra Machálková (*1927) vyrůstala v rodině Aloise Jurčíka, který pocházel z Alexovic, a Marie, rozené Kučerové, z Ludslavic. Zprvu žili v Ludslavicích, kde Marie prodávala v koloniálu. Zkraje třicátých let se ale kvůli zaměstnání otce, který zastával pozici berního úředníka a do Holešova denně dojížděl na kole, přestěhovali do domku v Sušilově ulici. V sousedství tehdy ještě existoval klášter Milosrdných sester svatého Kříže. V tzv. akci „Ř“ z něj byly roku 1950 sestry vyhnány a internovány v Bohosudově. Dnes je zde holešovské zdravotní středisko. „Byla tam školka, pak hudební škola. Ve čtyřech letech, jak jsme se tam přistěhovali, jsem tam chodila do školky. Když jsem začala chodit do školy, tak jsem chodila k sestřičce Miluši zpívat. Učila nás zpívat při mších svatých a koledy o Vánocích. Jak jsou ordinace, tak tam to měly sestřičky. A v prvním patře bylo vidět chóro [kůr], jak se říkalo, a dole byla kaplička,“ vzpomíná Věra.
V novém domě v Holešově si maminka zřídila obchod, ale jelikož byl stranou hlavní ulice a neprosperoval, tak ho po krátkém čase zrušila. S nástupem do školy ve Smetanových sadech začala pamětnice docházet na cvičení do Sokola a stala se také členkou skautského dívčího oddílu, jehož tradici založila jeho první vůdkyně Božena Podsedníčková roku 1920.
Holešov byl po dlouhá staletí jedním k významných center židovské kultury na našem území. Od roku 1919 ale židovská obec přestala existovat. Dodnes zde stojí renesanční Šáchova synagoga. Tzv. Nová synagoga byla zničena nacisty v roce 1941. V Holešově v čase druhé světové války žilo ke třem stům židovských obyvatel. Jen málo rodin si zachránilo životy tím, že odešly do zahraničí ještě před vznikem protektorátu, nebo alespoň poslaly například do Palestiny své děti, jako v případě Iny, dívčím jménem Weinbergerové, dnes Šošany Kohn (https://www.pametnaroda.cz/cs/kohn-roz-weinberger-sosana-1924). Většina židovských obyvatel Holešova bohužel zahynula v koncentračních táborech. Věra si vzpomíná na svou kamarádku z dětství, Alenu Kleinovou, se kterou seděla v měšťanské škole v lavici a s níž se navštěvovaly: „Byla jsem jednou ještě jako děvče s Alenou na židovském hřbitově. Modlila se tam, ale já tomu nerozuměla. To jsem tam byla tehdy poprvé, od té doby víckrát. S Alenou jsme spolu kamarádily, chodily jsme spolu do školy a byly jsme kamarádky, i když byla Židovka. Chodila jsem do kostela a ona měla zase svoje...“ V lednu roku 1943 však Alena spolu s bratrem Rudolfem a rodiči odjela transportem Cp, č. 5 z Uherského Brodu do Terezína a pak do Osvětimi. Po válce se do Holešova vrátilo jen patnáct lidí. Na kamenné desce věnované památce židovských obětí nacistické genocidy, která je umístěna v obřadní síni holešovského židovského hřbitova, je vytesáno přes dvě stě padesát jmen...
K válečným obětem se postupem času přidaly i ztráty na životech z řad odbojářů. K osobnostem holešovského protinacistického odboje patřili Miroslav Neumann, pozdější náčelník Junáka Rudolf Plajner, Jan Rolek nebo také Jan Marek, Věřin švagr. Všechny muže spojila Tajná vojenská a civilní organizace. Její členové navázali i spojení s 1. čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky nebo s členy paradesantního výsadku Clay a jejich spolupracovníky. Odbojová síť ale pochopitelně měla i své zrádce. Docházelo buď k infiltraci konfidenty gestapa, nebo se z původních členů konfidenti pod nátlakem stávali. To byl i případ Františka Bednáře, zvaného „malý Franta“, na jehož udání byl zadržen i švagr pamětnice Jan Marek (* 1913). Při zatýkání 4. ledna 1945 na nádraží v Bystřici pod Hostýnem byl těžce raněn.
Jan Marek se s Věřinou sestrou Marií seznámil během svého působení v armádě, kdy sloužil jako příslušník 10. hraničářského praporu holešovské posádky. Po rozpuštění armády našel zaměstnání v Bystřici pod Hostýnem v podniku Impregna a v době svého zatčení působil jako vozový disponent na vlečce z nádraží do továrny. Už od února roku 1943 velel v rámci TVCO oblasti soudního okresu Bystřice. Krátce po navázání spojení s členy výsadku Clay (seskok v noci z 13. na 14. dubna 1944) se stal velitelem okresu Holešov a zpravodajské sítě této paraskupiny. V říjnu 1945 se podařilo i díky jeho přičinění navázat spolupráci se štábem partyzánů brigády Jana Žižky. Pak ale začalo zatýkání. Jan, který žil v Bystřici pod Hostýnem a s Marií čekal syna, se podle svědectví Miroslava Neumanna krátce před svým zatčením několik dní ukrýval. S nadějí, která se bohužel ukázala jako falešná, se ale 4. ledna vrátil do zaměstnání, kam si pro něj na základě součinnosti jeho nadřízeného, prokuristy Fleischmannna, spolupracujícího s gestapem přišla tajná policie. Po prvotní potyčce, kdy se Jan srdnatě bránil a podařilo se mu utéci na peron, byl ale několika výstřely zastaven a padl na zem. Věra vzpomíná, že „naproti byla pila, Hřibovi se jmenovali, a [Jan] byl domluvený, že když něco bude, tak přeletí z nádraží k Hřibům a ti že ho schovají“. K tomu již bohužel nedošlo, jelikož přítomní gestapáci ho začali surově kopat a bít. Na následky těchto zranění Jan Marek zemřel ještě během převozu do nemocnice v Přerově.
O události byla jedním z přihlížejících ihned zpravena Janova žena Marie. Ve vzpomínkách Miroslava Neumanna k tomu čteme: „Nepodlehla žalu a panice a okamžitě zničila všechen kompromitující materiál. Téhož dne večer byla v jejich bytě provedena gestapem prohlídka a musela se podrobit obšírnému výslechu. Popřela jakoukoliv vědomost o ilegální činnosti svého manžela (i když o všem věděla a často mu dělala spojku). Vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu a pokročilému těhotenství gestapáci od jejího zatčení prozatím upustili.“ Bohužel vlivem okolností krátce nato Marie předčasně porodila a syn Jan záhy zemřel. „Mně i mé rodině bylo zakázáno pátrat po něm,“ vzpomíná Marie na svého muže v knize Antonína Bartoše, velitele operace Clay, Clay-Eva volá Londýn, a pokračuje: „podle zprávy, kterou jsme dostali od dobrých přátel, byl teprve 19. ledna zpopelněn v krematoriu v Olomouci a urna vedená pod číslem 3062 byla kriminální policií odvezena do Brna. (...) Úřední zprávu o jeho smrti jsem nedostala. Farní úřad v Bystřici pod Hostýnem dostal jen vyrozumění pro zápis do matriky zemřelých.“ Po skončení druhé světové války proběhl v Holešově alespoň symbolický pohřeb Jana Marka, ze kterého se dochovaly rodinné fotografie. V Bystřici pod Hostýnem je na nádraží pamětní deska, která jeho osud připomíná.
Po hrůzách války a rodinné tragédii, která Jurčíkovy zasáhla, nastalo období klidu. Věra se vrátila ke skautingu a Sokolu, kde s radostí a neúnavně cvičila, a roku 1948 se účastnila župního sletu v Kroměříži. Se Skautem v době druhé obnovy Junáka vyrazili například na výlet do Beskyd k Ivančeně (kamenné mohyle pod vrcholem Lysé hory mezi Malchorem a Kykulkou), památníku pěti skautů, kteří byli popraveni za účast v protinacistickém odboji. „Tehdy, když jsme tam byli, to byl jeden takový velký kámen. Nesli jsme tam kytičky. Kluci nesli kámen a střídali se dva a dva,“ připomíná Věra tradici vynášení kamenů k mohyle, která postupem času nabyla na velikosti a chodí se k ní dodnes a například v době zákazu Junáka během normalizace skautům jejich tradici „zpestřovala“ tajná policie. Na mohyle totiž začaly přibývat i nejrůznější tabulky se vzkazy a hesly, kterými jejich autoři vyjadřovali nejen úctu zavražděným hrdinům, ale také odpor k totalitní moci.
Osobně se pamětnici žádných perzekucí ze strany komunistického režimu kvůli jejímu přesvědčení nebo členství v Junáku nedostalo. Mrzelo ji, že nemohla po rodinné škole studovat na brněnské Vesně (odborné škole pro ženská povolání), protože byla její činnost od roku 1952 z vyšších míst postupně likvidována. Poté, co získala praxi švadleny a šila pro širokou rodinu i holešovské dámy, našla místo v obchodě s metráží a později prodávala v podnikové prodejně Loany kojenecký textil.
V době druhé obnovy Junáka na konci šedesátých let Věra Machálková vypomáhala s vařením na skautských táborech a ke skautství přivedla i oba své syny. Radovanova žena Milena pak od roku 1990 vedla dívčí skautský oddíl a ve skautství pokračovaly i jejich děti. Nejstarší Ondřej spolu s Markem Bartoškem založili tradici pochodů připomínajících pouť tří parašutistů operace Clay z Hostišové do Bystřice pod Hostýnem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)