Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Machálková (* 1939)

• narozena 25. března 1939 v Praze

• vyrůstala v Černoučku na Litoměřicku

• strýc plk. Josef Jáchym, člen Obrany národa, roku 1943 popraven nacisty

• strýc plk. Václav Sláma za války členem Moravcovy jedenáctky, v 50. letech vězněn

• po nástupu komunistů k moci rodina přišla o soukromou ordinaci

• pracovala jako zdravotní sestra, nejprve na Litoměřicku, poté na psychiatrii v Brně

Jednoho strýce jí popravili nacisté za odbojovou činnost, druhý strýc pracoval pro britskou kontrarozvědku. Maminka mezitím doma ze strachu schovávala dávku ze smrtící injekce pro každého člena rodiny. Po válce pak komunisté poslali přeživšího strýce do lágru, mamince zabavili soukromou ordinaci. Úlevu dokázal nastolit až listopad roku 1989. „Lidi jásali, měli jsme radost, to teda jo. Celá rodina a příbuzenstvo bylo založeno jinak, než jak to tady bylo, tak to bylo fajn,“ vzpomíná Maria Machálková.

Spal a v ruce držel granát

Maria Machálková, rozená Malinská, se narodila 25. března 1939 v Praze. Vyrůstala v obci Černouček na Litoměřicku, kde oba rodiče, Věra a Mikuláš Malinští, pracovali jako lékaři v soukromé ordinaci. „Dětství bylo moc hezké, akorát za války bylo všechno šeptem. O strýci se nesmělo mluvit, pořád strach, jestli nás někdo neudá, a bylo to takové nepříjemné. […] Maminka mi dokonce říkala, že měla nachystanou injekci. Protože tam ještě žila babička, její maminka a matka toho strejdy Vendy, jak jsme mu říkali. A že by nám bejvala píchla všem injekci, kdyby pro nás přišli.“ Tímto strýcem byl plukovník Václav Sláma, který za války pracoval v Londýně jako člen zpravodajského týmu, tzv. Moravcovy jedenáctky. O jeho působení v kontrarozvědce toho dodnes příliš nevíme. „U nás se furt tajemně mluvilo o tom strýci. A mně to připadalo, že je to nějakej hrdina z pohádky.“

Z válečného dění v Černoučku pamatuje Maria partyzány. „Byli drzí. Jeden nám jezdil na koni po zahradě, dalšího potom dokonce zavřeli. Protože teta Jáchymová z Prahy měla dceru Ivu, ta měla kolem šestnácti nebo sedmnácti. Přijela k nám na návštěvu a on [partyzán] se do ní zamiloval, ten jeden na koni. No jo, ale to bylo hrozný, on, že když si ho nevezme, tak že nás vyhodí do povětří. To si pamatuju, on si leh na kanape, spal a držel granát v ruce. To si pamatuju dodneška. Ale potom naštěstí nějakej velitel ho odvolal a musel odejít pryč, takže to dobře dopadlo. Ale s tím granátem, to si pamatuju, jak jsme leželi v posteli a on takhle před námi nás hlídal a držel granát v ruce.“ Manželem zmíněné tety „Máni“ Jáchymové byl plukovník Josef Jáchym, bývalý legionář a protinacistický odbojář, člen Obrany národa, který roku 1943 skončil pod nacistickou gilotinou. „Poslali tetě jeho věci a byla tam i jeho zakrvácená košile, kterou jí poslali z popravy.“

Prostě zmizel

Na jaře 1945 přijeli sovětští osvoboditelé: „Přišli za matkou, aby nějakýmu ruskýmu důstojníkovi nachystala lék, ale musela to před ním nejdřív vypít a on si to potom vzal.“ Následujícího roku, v květnu 1946, se z Londýna do vlasti vrátil strýc Venda, tedy plukovník Václav Sláma, kterého po únorovém převratu komunisté odsoudili za „nedbalé uchovávání státního tajemství“. „My jsme o něm dlouho nevěděli, potom jsme se dozvěděli, že je v Pardubicích ve vězeňský nemocnici.“ Tam jej Maria s maminkou navštívila. „A lékař tam radil mamince, aby – než půjde na nějakou prohlídku – snědl hodně cukru, aby se u něj našla cukrovka. Že to by mu pomohlo.“ Z nemocnice pak komunisté poslali Slámu rovnou do lágru – tábora nucených prací (TNP) Všebořice. Propuštěn byl po dalších dvou letech. „Bez ničeho. Žádný důchod, nic. Takže se přestěhoval k nám do Černoučku k mamince a ta se o něj starala.“

Plukovník Václav Sláma zemřel v roce 1956. „Bylo to pro mě dost smutný. Seděl v kuchyni u stolu, byla tam taková podobná podlaha jako tady a já jsem vytírala. A najednou jsem si říkala: ,Bože, co tomu strýci je?‘ Na té židli se tak divně zkroutil, tak na něj šahám. On nemluvil, naštěstí měla maminka vedle tu ordinaci, tak jsem tam vletěla. No, a konstatovala smrt. Takhle tam zemřel.“ O věznění v TNP, ale ani o svém angažmá ve válečném Londýně nemluvil. A ani v historických pramenech se s jeho jménem příliš často nesetkáme. „To mě mrzí. Přece jenom to byl člověk, který udělal něco pro vlast, a prostě zmizel, to mě mrzí.“

Neměla jsem dobrý posudek

V 50. letech rodina přišla o soukromou lékařskou ordinaci. „Samozřejmě že nám to sebrali po osmačtyřicátým, ten jeden domek. A nastěhovali tam nějaký potentáty.“ „Buržoazní původ“ zkomplikoval studijní možnosti. Po základní škole v Černoučku a sousedních Horních Beřkovicích Maria vystudovala gymnázium v Roudnici nad Labem. Maturitu složila v roce 1956 a poté chtěla – po vzoru rodičů – nastoupit na medicínu. „Bohužel to nešlo, protože jsem neměla dobrý kádrový posudek.“ Namísto toho nastoupila na rok do práce, poté se jí na druhý pokus přece jen podařilo na medicínu dostat. „Bohužel mojí nějakou leností [smích] jsem neudělala anatomii a pak jsem šla a pracovala jako zdravotní sestra. Ale musela jsem dodělat zdravotní školu.“

Počátkem 60. let se Maria provdala za Jana Machálka. Později se přestěhovali do Brna a společně vychovali dvě děti, Mariku a Jana. Manžel Jan pracoval jako opravář naslouchátek, Maria působila na psychiatrické klinice v brněnských Bohunicích. „Tam to byla fajn, to byl spíš takovej výzkumnej ústav, zkoušely se tam nový léky, brali jsme granty za výzkum. To mě zajímalo, to bylo velice pěkný. Ještě jsem si tam dodělala nástavbu zdravotní školy a dělala jsem tam staniční sestru. Ta práce mě zajímala velice, protože to bylo takový… Člověk se dozvěděl spoustu zajímavejch věcí.“ Měla zkrátka štěstí – i proto, že se během své zdravotnické kariéry nesetkala s tlakem ke vstupu do komunistické strany.

Lidi jásali, to teda jo

Manželé Machálkovi si pořídili chalupu v Šafově na Znojemsku – obci nedaleko Vranovské přehrady a „nebezpečně“ blízko železné opony. „Byly tam dráty, protože to bylo u rakouských hranic. Kousek tam byl přechod. Byli tam samí pohraničníci a my jsme si vždycky říkali, jestli se někdy půjdeme vykoupat k rybníku – tam byl takovej krásnej rybník, ale za drátama. A jednou jsme šli s manželem na procházku, kráčíme, a najednou za námi zastavil džíp. Z něho vystoupili dva pohraničníci a: ,Kam jdete?‘ ,My jsme na procházce, my tady bydlíme.‘ A on říkal: ,No dobře.‘ Šel a do sloupu zastrčil nějakej kabel a řekl: ,Machálek s rodinou na vycházce.‘ A pustili nás. To si pamatuju.“

Možnosti vykoupat se v rybníku se Maria nakonec přece jen dočkala. Přišla společně s listopadem 1989. „Lidi jásali, měli jsme radost, to teda jo. Celá rodina a příbuzenstvo bylo založeno jinak, než jak to tady bylo, tak to bylo fajn,“ dodává závěrem Maria Machálková.