Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karin Macháčková (* 1943)

• narodila se 17. prosince 1943 v pracovním táboře Rüdersdorf nedaleko Berlína

• otec byl Čech, matka Němka, kvůli sňatku s otcem o německou příslušnost přišla

• pamětnice žila téměř dva roky s rodiči v pracovním táboře v Německu

• když se rodina vracela do Československa, propašovala v kočárku s pamětnicí také otcova bratra

• při odsunu Němců z Československa málem zastřelil matku sovětský voják

• v roce 1951 se v rámci osidlování pohraničí rodina usadila na Děčínsku

• otec byl zarytý komunista, svého přesvědčení se nevzdal ani po okupaci Československa

• matka se několikrát pokusila o útěk do Německa, většinou ji na hranicích zadrželi

• pamětnice měla ještě tři sestry, kvůli matčině chatrnému zdraví se o ně starala

• v roce 1957 se pamětnice poprvé setkala se svými německými příbuznými

• Karin Macháčková vystudovala reprodukční fotografii v Praze

• v roce 1964 se provdala, s manželem vychovala dvě děti

• až do důchodu pracovala v tiskárně Severografia Děčín

• v roce 2023 žila pamětnice v České Kamenici

Karin Macháčková působí na první pohled jako éterická, křehká bytost. Když ale začne vyprávět o svém životě, posluchači se až tají dech, co musela tahle drobná žena v životě překonat. Rodiče se seznámili během druhé světové války, kdy otec dobrovolně pobýval v německém pracovním táboře Rüdersdorf nedaleko Berlína. Její maminka, Němka, přišla kvůli sňatku s cizincem o německé občanství.

Karin se narodila během masivního náletu na konci roku 1943 v protiletadlovém bunkru přímo v pracovním táboře. Po válce se rodina usadila v Československu, kvůli protiněmeckým náladám ale maminku okolí nikdy nepřijalo. Nenáviděla ji také tchyně, která s ní celý život slova nepromluvila. Matka Karin Macháčkové neustále toužila po návratu do rodného Německa. I přesto, že měla doma čtyři děti, pokoušela se několikrát o nelegální překročení hranic. „Stále věřila, že Hitler někde žije,“ tvrdí Karin Macháčková. „Otec byl zarytý komunista a měl kvůli mamince problémy.“

Otec přijel za války do pracovního tábora Rüdersdorf dobrovolně společně se svým bratrem, aby se vyhnuli hrozbě, že budou muset nastoupit do armády. „Strýc byl ale odbojný, nechtěl si nechat od Němců jen tak něco líbit, a tak ho neustále bili. Vymlátili mu všechny zuby. Když končila válka a naši se vraceli do Československa, bylo jasné, že by Němci strýce zamordovali. Rodiče sháněli co nejhlubší kočárek, ve kterém pak strýce zpátky do vlasti propašovali,“ vypráví Karin Macháčková.

Ona jako dvouleté batole ležela na ukrytém strýčkovi zabalená v peřinkách. „Podle rodičů to byly strašné nervy. V Praze ještě byli Němci a kontrolovali přijíždějící, rodiče měli obrovský strach, že bude někdo kočárek s plačícím dítětem prohlížet. Naštěstí se to nestalo.“

Maminku málem zastřelil sovětský voják

Na pobyt v pracovním táboře Rüdersdorf nedaleko Berlína nemá Karin Macháčková mnoho vzpomínek. Prožila tam sice první dva roky života, jak to v táboře u vápencového lomu chodilo, zná ale jen z vyprávění rodičů. „Tatínek uměl dobře německy, a tak v táboře občas tlumočil, jinak pracoval jako kuchař. Maminka byla místní, sháněla ve vsi prádlo, silonky a oblečení, tatínek je pak rozdával tamním ženám,“ začíná s vyprávěním pamětnice. „Podle rodičů se tamní dozorci chovali zvláště k Rusům a Polákům krutě, každý den někdo visel na stromech.“

Tatínek pamětnice maloval svojí ženě život v Československu růžovými barvami, sliboval jí, jak se bude mít dobře. Opak byl ale pravdou. „Když přijeli naši do Čech, usadili se nejprve v Hudlicích u Berouna. Sověti zrovna hnali Němce ze vsi pryč a tamní lidé se na ten průvod museli přijít podívat. Plakala jsem a německy volala mámu, a tak sovětský voják přišel na to, že je moje maminka Němka. Málem ji zastřelil,“ vypráví Karin Macháčková. „Protiněmecká nálada tenkrát vládla všude, maminka se setkávala s odmítáním a nenávistí. Šlo to tak daleko, že ji doma musel tatínek při odchodu do práce zamykat. Vždycky jí nechal v sešitku česká slovíčka, aby se je naučila,“ dodává pamětnice.  

V Hudlicích bydlela mladá rodina zpočátku u otcových rodičů. Tchyně ale nemohla německou manželku svého syna vystát. „Babička byla baráčnice, velká vlastenka, Němce nenáviděla. Moji mladší sestru, která vypadala jako maminka, dokonce nazývala německou bestií,“ vysvětluje pamětnice. Rodina se krátce usadila v Mostě, kde dostal otec práci v povrchovém dole. V rámci osidlování pohraničí se pak v roce 1951 odstěhovali do obce Bynovec, nedaleko Děčína. To už měla pamětnice tři sestry.

Děvčata ale často k babičce jezdila, hlavně když byla matka nemocná nebo o prázdninách. „Babička vyráběla kroje, a protože jsem byla šikovná, naučila mě vyšívat a háčkovat. Pak se se mnou všude chlubila,“ usmívá se pamětnice, když vzpomíná na čas strávený s hrdou baráčnicí od Berouna.

Maminka se několikrát pokusila utéct přes hranice

Otec Karin Macháčkové začal pracovat v učilišti v Horním Oldřichově u Děčína – nejprve na pozici učitele, později ředitele. „Maminka byla doma. Byla těžce nemocná, měla srdeční vadu, silné astma a občas si musela píchat adrenalin. Od devíti let jsem tak musela doma pracovat. Když byla maminka v nemocnici nebo na tom byla hodně špatně, starala jsem se o svoje tři sestry většinou já,“ říká pamětnice. „Otec se o běh rodiny nijak zvlášť nezajímal, staral se o žáky na internátu, kde se i stravoval, a tak jsme si musely většinou poradit samy.“

Stesk po domově matku neopustil celý život. „Občas se sebrala, sbalila si ruksak a snažila se nelegálně překročit hranice – i přesto, že už doma měla čtyři děti. Pokaždé ji chytili a otec si pro ni musel dojít na policii. Měl z toho jako zarytý komunista problémy,“ dodává pamětnice a vzpomíná na to, jak otec občas chodil ze stranických schůzí zřízený. „Spolustraníci mu takhle dávali najevo, že by si měl svoji ženu hlídat. Pamatuji si, že někdy domů přišel s podlitinou nebo natrženým uchem.“

Domů ze školy jsem šla s hákovým křížem na zádech

Nejen maminka se v poválečných letech stala terčem nenávisti namířené proti Němcům. „Zvláště bolestně vzpomínám na jednu učitelku, Židovku, co prošla koncentračním táborem. Zjistila, že jsem se narodila u Berlína, a mstila se mi, jak se dalo. Štvala proti mně i spolužáky, a tak jsem ve škole zažívala těžké časy. Nejednou jsem přišla domů s hákenkrojcem namalovaným křídou na zádech,“ vysvětluje Karin Macháčková s povzdechem.

Ostré hrany nenávisti ale obrousil čas a mladší sestry se už s tak velkou zlobou okolí nepotkávaly. Maminka navíc kvůli zhoršujícímu se zdraví vzdala pokusy o útěk a smířila se s tím, že svoji rodinu, která mezitím emigrovala z východního do západního Německa, jen tak neuvidí.

S německými příbuznými z matčiny strany se Karin Macháčková viděla vlastně jen jednou. „Tatínek se chtěl podívat do pracovního tábora, ve kterém strávil válečná léta, a tak jsme se setkali i s německou babičkou a maminčinou sestrou. Bylo to emotivní. Sice jsem si s nimi moc nepopovídala, matka totiž byla striktně proti, abychom se my děti učily německy. Nějak podvědomě jsme si ale rozuměly,“ vzpomíná na setkání, které se odehrálo v šedesátých letech.

Občas se ale stávalo, že od německé babičky dorazil balíček. „Jednou nám poslala džíny. Maminka je ale musela rozpárat a přešít na něco jiného, tenkrát nikdo nic takového v okolí neměl a otec se bál vybočovat. Říkal, že je politický pracovník a že by mu to spolustraníci neodpustili,“ vypráví pamětnice a vzpomíná, jak tatínek říkával, že jako komunista se čtyřmi dětmi si nemůže nijak vyskakovat. „Proto jsme ani televizi neměli, tatínek si to nepřál.“

Díky studiím se probudila z dlouhého, smutného snu

Karin Macháčková toužila po studiu na umělecké škole v Trutnově, osud tomu ale chtěl jinak a nakonec nastoupila na grafickou školu v Praze. „Bydlela jsem na internátu, pět měsíců byla škola, čtyři pak praxe,“ upřesňuje a jedním dechem dodává: „Bylo to jako probudit se ze snu. Už jsem se nemusela dívat na smutnou maminku a sourozence. V Praze jsem všechno dohnala, chodila jsem do divadel, tanečního kroužku a za kulturou, úplně jsem rozkvetla. Byla to moje nejkrásnější léta v životě.“

Studium reprodukční fotografie ukončila v roce 1962. Po škole pracovala pamětnice v podniku Severografia v Děčíně. „Práce to byla hodně náročná, ale zajímavá a krásná,“ přiznává pamětnice. V tu dobu už chodila se svým nastávajícím manželem, vzali se v roce 1964 a chvíli po svatbě se jim narodila dcera. O pět let později i syn. 

Severografia tiskla tajně protiokupační plakáty

Podnik Severografia se podle Karin Macháčkové zapojil do protestů proti srpnové okupaci v roce 1968. „Tisknuli jsme tajně protestní plakáty a letáky. Zaměstnanci chodili po městě a rozdávali je všude možně,“ upřesňuje. „My všichni z paneláku jsme šli k hlavní silnici a křičeli na Sověty, nadávali jsme jim a ptali se jich, proč tu jsou a co tu vlastně dělají. Většina vojáků byli mladí kluci a vůbec neměli představu, co tu vlastně mají dělat.“

Ani rozčarování z okupace Československa nepřimělo otce Karin Macháčkové, aby změnil politické názory. „Zůstal zarytým komunistou, snažil se přesvědčit i nás, že je všechno v pořádku. Nikdy nepřiznal, že by byl z celé situace  v šoku,“ dodává pamětnice s tím, že ona ani její matka s otcem nikdy nesouhlasily. „Vůbec nechápu, jak spolu rodiče mohli vydržet. Tatínek byl až fanatickým komunistou, maminka věřila jiným věcem. Vůbec se názorově nepotkávali. Otec ji ani nikam nebral. Hodně se tím prohlubovala její osamělost a celý život tím trpěla.“

My Češi rádi obcházíme zákony

Karin Macháčková pracovala až do důchodu v tiskárně. S manželem šífákem se snažili vyžít, jak se dalo. „Ani jeden jsme nebyli ve straně, navíc můj opatrný manžel zbytečně nevyčníval, a tak jezdil s lodí na méně lukrativní cesty. Pokaždé ale byl někdo na palubě, kdo dával na posádku takzvaně pozor. Ze svých cest občas něco přivezl, třeba synovi západní časopisy s hudebními skupinami. Vždycky tady ale bylo nebezpečí, že mu je celníci zabaví,“ vysvětluje pamětnice.

Její muž ani ona sama nikdy o vstupu do komunistické strany neuvažovali. „Párkrát za mnou přišel mistr, že jsem šikovná a že takoví lidé by se jim ve straně hodili. Vždycky jsem se slušně vymluvila, že necítím potřebu do strany vstupovat, a po čase mě nechali na pokoji. Občas si dcera povzdechla, že kdybychom byli v partaji, dostala by se na vysněnou školu. Chtěla studovat architekturu, taková studia ale bývala vyhrazená dětem komunistických funkcionářů.“

Na sametovou revoluci v Československu vzpomíná pamětnice s nadšením. „Šla jsem do ulic, byla jsem bojovnice, myslela jsem si, že všechno bude lepší. Hurá na to, zbavíme se totality!“ vzpomíná na hektický listopad 1989. „Můj muž ale takový nebyl, on byl tichý, nechtěl mít žádné nepříjemnosti. Ale v ničem mi nebránil.“

Pro Karin Macháčkovou je životně důležitá ohleduplnost a skromnost. „Lidé by se měli snažit být co nejvíce tolerantní, snažit se být lepším člověkem,“ představuje svoji životní filozofii. „Mám pocit, že my Češi jsme věčně nespokojení, jsme tak trochu švejci, rádi obcházíme zákony. Tohle mi opravdu vadí.“