Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Macháček (* 1925  †︎ 2020)

• narozen 16. srpna 1925 v Brně

• v letech 1940-1945 byl svědkem zatýkání a poprav osob v Kounicových kolejích

• roku 1945 byl nasazen na budování protileteckých krytů a zažil bombardování Brna

• po roce 1945 zažil úpadek rodinné grafické firmy

• studoval zoologii a antropologii na Masarykově univerzitě

• roku 1952 dokončil studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně

• roku 1971 se odstěhoval do Křížovic, kde vybudoval ateliér

• v roce 1990 založil Galerii z ruky a podílel se na založení uměleckých skupin a dílen

• uspořádal čtyřicet samostatných výstav

• zemřel 8. listopadu 2020

Zdeněk Macháček je jedním z nejstarších žijících výtvarných umělců. Pochází z Brna, bydlí a tvoří v Křížovicích, malé vesnici na úpatí Vysočiny. Jeho Galerii z ruky můžete během letních měsíců navštívit. Ve vzpomínkách se vrací k druhé světové válce v Brně, ke grafickému podniku otce, sportovním úspěchům i svým uměleckým začátkům.

 

Pořád jsem něco pižlal

Zdeněk Macháček se narodil 16. srpna 1925 v Brně. Otec vlastnil grafický podnik, maminka byla v domácnosti: „Bydleli jsme v Masarykově čtvrti, do školy jsem chodil na náměstí Míru, prý jsem byl nezbedný žák. První reliéf jsem udělal na futrech kolem zvonku, kde jsem byl za trest,“ dodává Zdeněk s úsměvem. Prvními výtvarnými počiny byli trpaslíci z hlíny a vyřezávané lodičky: „Pořád jsem něco vymýšlel, mám fotografii, na které mám snad dva roky, a mám v rukou kudlu.“

Pamětník vypráví o otcově grafické dílně v centru Brna: „Dělali štočky, neexistovalo, aby se zmáčkl knoflík a vylezla fotka. Obrázek se musel rozložit na jednotlivé barvy, které se spojovaly dohromady. Náš podnik byl skutečně prvotřídní.“ Zdeňkův Otec byl náčelníkem Sokola a ke sportu vedl i syna. Zdeněk plaval, běhal na lyžích, dělal atletiku.

 

Ráno, když jsem šel do školy, už sváželi rakve

Po mobilizaci v roce 1938 se rodině změnil život: „S podnikem to šlo od deseti k pěti. Grafika šla ke dnu, nikdo netiskl, nebyla práce, dělali jsme kachle nebo zvířátka. Vymýšleli jsme si tyto věci.“ Začátek války zastihl Zdeňka na reálném gymnáziu, docházel do Žabovřesk. Denně chodil pěšky kolem kostela sv. Augustina a Kounicových kolejí, které sloužily jako vězení, a také k popravám vězněných osob: „Při vyučování se ozývaly salvy, rány, jak popravovali. Vzpomínám si, že když to začalo, profesor latiny řekl, ať povstaneme a zpívali jsme hymnu. Když jsme se vraceli ze školy, tak v zahradě Kounicových kolejí stála šibenice a odpoledne ve tři hodiny se tam veřejně popravovalo.“

Druhá světová válka se zapsala do života Masarykovy čtvrti. Školy musely být narychlo vyklizeny a dány k dispozici jednotkám SS: „Když jsem se díval z okna, viděl jsem na zahradu kláštera. Se zájmem jsem sledoval jeptišky, jak chodily po širokých cestách. Možná se modlily. Pak je vytlačili esesáci, byly tam popravčí čety a nacvičovaly salvy.“ V rezidenční čtvrti bydlelo mnoho významných osobností: „Tam bylo hodně elity, většina známých padla za oběť. Kolem nás na ulici byly v noci šťáry, zatýkali a druhý den byli na seznamu popravených. To byli sousedi a lidi, které jsem znal.“

 

Při bombardování Brna jsem překonal rekord v běhu

„Když jsme byli v septimě, přišli, že polovička z nás půjde do Německa a polovička že zůstane v Brně u protiletecké policie. Přirozeně jsem se přihlásil do té protiletecké policie.“ Studenti pomáhali stavět protiletecké kryty, úzké metrové díry. „To bylo 20. listopadu 1944, bylo slyšet dunění, byla mlha, letěly bombardovací svazy, najednou začaly pouštět na Brno bomby. Už když bombardovaly Vídeň, bylo slyšet z dálky dunění.“ Zdeněk seděl u vchodu krytu a učil se anglická slovíčka. „Teď z té mlhy se najednou vynořila polostíhačka a prostě valila jako stříbrný šíp. Tehdy jsem překonal rekord v běhu, hnali jsme ke krytu, zapráskl jsem dveře a spadlo to asi metr od krytu.“

Skupina studentů byla pak odvelena na jiné místo Brna hlídat objekt: „Tak jsme si tam vyhledali nejtlustší zeď, za kterou jsme zalehli. Dopadli jsme dobře, ti, kteří museli jinam, měli blechy a štěnice.“ Pracovním úřadem pak byli posláni odklízet trosky domů. „Nosili jsme mrtvé, zraněné, kryty jich byly plné.“

Než chlapci skončili s odklízením, podařilo se Zdeňkovu tatínkovi domluvit pobyt v Kozlanech. „To bylo kolem Náměště nad Oslavou, tam už Němci nebyli, tam byl klid.“ V oblasti byli partyzáni, Zdeněk s bratrem jim pomáhali. Například poráželi stromy přes silnici, aby tudy Němci nemohli jezdit: „Tam to byl samý partyzán, každý věděl kdy, kdo, odkud, kam.“ V této oblasti prožil pamětník přechod fronty v dubnu 1945: „To si pamatuju, že ženské utíkaly a chlapi je schovávali do sena, koně vodili do lesa. Prostě to byla taková asi nejdobrodružnější doba – to byl úprk před osvoboditeli.“

„V mládí události člověk bere tak, jak přichází, aspoň já jsem to tak bral. Čerpal jsem ze Švejka. Všecko se dá přežít ve srandě. Švejk mně byl vždycky blízký, to jsem ho četl poprvé ve dvanácti letech. Švejk mě provedl životem bez pohromy. Švejk byl, dá se říct, můj idol.“

 

Do zahraničí jsem nechtěl, tady jsem byl doma

Po skončení války se Zdeněk přihlásil na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, studoval zoologii a tělovýchovu. „Jelikož tam byla vymlácena všechna okna, první rok jsme vlastně trávili tím, že jsme místo tabulek dávali papír.“

Rodinný grafický podnik se po válce začal zase rozjíždět: „Táta si vzal vždycky hypotéky, a když se to začalo rozjíždět, přišla pohroma.“ Brzy po válce to byli komunisté: „Zabrali náš podnik a vyhlásili, že do padesáti zaměstnanců nebudou zavírat. Odešel jsem z fakulty a oni podnik stejně zrušili.“

Na vysokou školu se Zdeněk už nevrátil a vystřídal několik zaměstnání. „Nastoupil jsem do První brněnské do propagace a jsa zvyklý mluvit pravdu, napsal jsem do vstupního dotazníku všechny uprchlé do zahraničí z rodiny, bylo jich snad osm.“ Zdeněk toužil studovat na Akademii výtvarných umění karikaturu, ale kvůli kádrovému posudku neměl šanci. Z šesti stovek přihlášených brali jen tři uchazeče. Pamětníkovi se podařilo dostat na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně, kterou absolvoval v roce 1952.

 

Pod hvězdnatým praporem

„První rok na vojně jsme zpívali pochod ‚Pod hvězdnatým praporem, za svobodou půjdou‘ a druhý rok už jsme zpívali ‚Přes spáleniště, přes krvavé řeky‘. Rok jsem strávil vojnu jako normální člověk a ten druhý rok už pod rudou hvězdou, a tam ten Švejk byl ohromný.“

Na vojně Zdeněk využil svých výtvarných sklonů a dělal karikatury. V důstojnické škole toho využilo velení, a když přijeli významní hosté, pamětník šel kreslit. „Vojnu jsem strávil tím, že jsem pořád maloval a měl jsem z toho různé výhody. Když byly Vánoce, tak jsem kreslil klukům, kteří chtěli karikaturu jako dárek. U mé cimry stály fronty a já jsem jednoho po druhém maloval.“

 

Udělal jsem si fotoaparát pod vodu

Po absolvování umělecké školy Zdeněk vystřídal několik zaměstnání. Kreslil pro zemědělce, dělal nástěnky: „Dověděl jsem se, že budu přeřazený do slévárny a že budu vozit špony. Vzpomněl jsem si na Švejka, a tak jsem se přihlásil do stavebnictví. Všichni mě museli oslavovat, jak jsem uvědomělý.“ Později Zdeněk pracoval na výstavišti v Brně.

Pamětník rád sportoval, pracoval jako krajský trenér Svazarmu. V rámci tréninku ve Zbrojovce rozbíjeli betonovou silnici: „Měli jsme ocelové majzle a desetikilová kladiva a najednou jsem sedl na zem, zničehonic mně noha přestala fungovat.“ Zdeněk musel přestat běhat a aktivně sportovat. Až mnohem později se zjistilo, že se mu do kolena při práci dostala ocelová střepina. Sportu se pamětník vzdát nechtěl a pustil se do plavání.

„Začal jsem dělat potápění, v Brně byl tehdy ve Svazarmu potápěčský kroužek.“ Zdeněk se stal instruktorem a vedl potápěče. I v této oblasti dokázal spojit výtvarný cit s oblíbenou aktivitou. „Ohromně mě zajímaly fotografie a v zahraničních časopisech jsem našel podvodní fotografie. Udělal jsem si sádrovou formu, nechal si odlít v hliníkárně futrál a začal jsem fotit pod vodou.“

Pořízené fotografie se poměrně brzy dostaly do povědomí potápěčů a Zdeněk dostal pozvání na celosvětový sjezd potápěčů. „Vezl jsem film o hlavatkách, který jsem dělal pro televizi. Oni ještě nikdy neviděli černobílý film ze sladkovodního prostředí.“ Film měl větší úspěch než jiné barevné filmy. Po návratu ze sjezdu byl předvolán na StB: „Žádné problémy jsem neměl, povykládal jsem jim, co jsem dělal. Oni mysleli, že si dělám srandu a odešli. Víceméně to byla zase švejkárna.“

 

Nikdy jsem se nenechal ovlivňovat

„Já jsem odmalička chtěl všechno dělat po svém. Nikdy jsem se nenechal ovlivňovat, naopak jsem se vyhýbal tomu sledovat jiné reprodukce, aby někdo nemohl říct, že někoho kopíruju.“ V reálném socialismu nebyl prostor pro abstrakci, které se Zdeněk věnoval: „Byly pokusy po abstrakci plivat, ale díky Picassovi se to začalo uvolňovat.“ Ve své tvorbě se pamětník věnoval zvířatům. „Dělal jsem ženy a zvířata, to je celkem blízko u sebe.“

Od roku 1961 se Zdeněk začal věnovat sochařství ve svobodném povolání. „V Brně jsem měl barák se zahradou, ale tam nemohl vjet náklaďák. Dřevěné klády jsem skladoval na chodníku. Pak mi přišel účet za nájem a začal jsem shánět ateliér.“ Do zahrady si chtěl dát ovce, které by mu spásaly trávu. Cesta pro jehňata se mu stala osudnou.

 

Odsud už mě nikdo nedostane

Za chovatelem ovcí se Zdeněk vypravil do Křížovic u Doubravníku. „Zastavil jsem se u kamaráda a moc se mi tam líbilo. Ta krajina je krásná, Vysočina se dramaticky zvedá nahoru.“ V obci byl na prodej dům, spíš polorozbořená chalupa. „Já to tam prolezl a řekl jsem si, že by tam mohli být koně. A když jsem tam vylezl na kopec, pomyslel jsem si, že odsud už mě nikdo nedostane. Stal se ze mě sochař krajinář.“ Zdeněk se odstěhoval z Brna, koupil si koně a usadil se v Křížovicích.

O práci neměl sochař nouzi. „Říká se, že blbí mají štěstí a zrovna v té době po celé Evropě hynuly jilmy – nádherné dekorativní dřevo. Nabídli mi, že u Moravce je celá alej, kterou budou porážet. Takže jsem získal osm stojedenáctek materiálu a nudit jsem se nemohl.“

Pamětník byl spoluzakladatelem skupiny Parabola. Už v roce 1958 měl první samostatnou výstavu v Brně. Po roce 1990 se stal členem mezioborového uměleckého Sdružení Q, členem Klubu výtvarných umělců Horácka, podílel se na vytvoření interiéru a exteriéru Galerie z ruky, stal se členem Unie výtvarných umělců ČR, spoluzaložil Mezinárodní sochařské sympozium Dřevěná plastika ve Žďáru nad Sázavou. Získal Čestné uznání Brněnského bienále, byl vyznamenán Cenou města Brna v oblasti výtvarného umění a Cenou zakladatele Antropologického ústavu v Brně Vojtěcha Suka. Pamětník má za sebou přes čtyřicet samostatných výstav a  účast na více jak šedesáti kolektivních výstavách doma i ve světě. Je zastoupen v našich i v zahraničních galeriích a soukromých sbírkách.

Když se v roce 2015 konala výstava u příležitosti pamětníkových devadesátých narozenin, bylo k vidění přes sto děl, rozměrné sochy i drobné modely. Materiálem většiny je dřevo, komorní zvířecí motivy jsou bronzové. Dvě z témat jsou stěžejní – člověk a krajina. S oběma jde pamětník desítky let. Stejnou měrou vyjevují jeho zaujetí. Protože vztah k lidské bytosti má nutně jinou náplň než láska ke krásám krajiny, obrací se umělec k jednomu a k druhému odlišnou formou. Krajinné náměty, interpretované v četných variantách vertikálních reliéfů, nesou v symbolické zkratce výrazné tvarové zjednodušení. Jsou to díla vroucnosti, ve zformované myšlence vyzařují krásu.

Závěrečné shrnutí díla a výpis ocenění je dostupný na webové prezentaci Zdeňka Macháčka.