Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Macháček (* 1935)

• narodil se 22. listopadu 1935 v Prostějově, bydlel v Čehovicích

• jeho otce Antonína Macháčka odsoudili v roce 1950 na dva roky odnětí svobody

• otec byl vězněný na Borech, na Mírově a těžil v uranových dolech v Jáchymově

• od roku 1950 studoval na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově

• v roce 1953 vyvolalo odstranění sochy T. G. Masaryka v Prostějově masivní demonstraci

• celou jeho třídu vyloučili z gymnázia jako údajné iniciátory demonstrace

• v roce 1954 byl nakonec připuštěn k maturitě

• studoval pozemní stavby na Vysokém učení technickém v Brně

• otec byl znovu vězněný osm měsíců v Drahonicích

• nebyl připuštěn k obhajobám, protože jeho otec byl politickým vězněm

• nakonec mohl po roce dokončit vysokoškolská studia

• jako hlavní projektant pracoval v projektovém ústavu Agroprojekt

• jeho otec se dožil svobody a rehabilitace

Táta je pro každého chlapce velice důležitou osobou. Jeho podporu potřebují obzvláště v době dospívání a hledání vlastní cesty životem. František Macháček měl tátu Antonína Macháčka, o kterého se mohl opřít a mít v něm opravdový vzor. Jejich pevný vztah ale přetrhla vláda komunistů. S každým z nich rozehrála politickou hru, jejíž neférová pravidla dovolovala vystavit je šikaně a v případě otce i nelidskému týrání. František vypráví příběh, v němž se podařilo jemu i jeho otci nenechat se komunisty zlomit ve svém osobním boji díky pevným postojům.

První vzpomínka, jak otec odchází

Františkovi nebyly ještě ani tři roky, když se začalo odvíjet klubko osudných událostí pro Československo. „Moje první vzpomínka z dětství je, že otec nese černý kufřík a jde mobilizovat,“ vzpomíná František na mobilizaci, kterou vyhlásila československá vláda v září 1938 kvůli přímé hrozbě ze strany nacistického Německa. Mobilizace ale netrvala dlouho a otec se vrátil. „Postavili si naši domeček, pěkný, na konci vesnice, s bílou fasádou. 30. dubna 1945 jsme se stěhovali do sklepa do krytu, protože u nás začala válka, mezi sousední vesnicí, tedy mezi Rudou armádou a Němci, ti byli u nás. Trvalo to deset dnů, protože jsme vylezli až 9. května. Barák byl napůl zničený. Bylo v něm, táta říkal, třicet dva zásahů,“ vzpomíná František, jak Čehovicemi prošla válka. 

Z obecné školy v Čehovicích nastoupil František v roce 1946 na osmileté klasické gymnázium v Prostějově. Ale nedlouho po komunistickém státním převratu v únoru 1948 byla víceletá gymnázia zrušena a František se musel vrátit na měšťanku. Do Prostějova šel znovu studovat až v roce 1950, kdy nastoupil na Gymnázium Jiřího Wolkera, které dostalo jméno podle jednoho z mnoha významných absolventů. I v jeho třídě studovala řada výborných studentů. Komunistům však byl trnem v oku jejich takzvaně buržoazní původ. Otec spolužačky Olgy Čermákové jako evangelický farář odmítal s režimem spolupracovat. Otec předsedy třídy Antonína Kavičky jako vlivný advokát musel odejít z praxe. Rodiče-statkáře řady spolužáků označili komunisté za kulaky a znárodnili jim majetek. To vše korunoval třídní učitel Bohumil Svozil, který zastával funkci kurátora Českobratrské církve evangelické. Nikdo z učitelů ale netušil, že otec Františka je ve vězení.

Čeští dozorci se v lágrech chovali hůř než Němci za války

Františkův otec zastával pozici krajského zootechnika na státním statku v Olomouci a měl slušné postavení. Odmítl ale vstoupit do komunistické strany, což na tak vysoké pozici nebylo možné. Odmítl, protože ideologie marxismu-leninismu se střetávala s jeho křesťanskou vírou. A tak ho začátkem dubna 1950 soudili v monstrprocesu s dalšími režimu nepohodlnými lidmi. Františka s maminkou ale k soudu nepustili. „Stáli jsme jenom na nádvoří, ten soud byl v nějakém sále, a když někdo vycházel, tak nám někdo něco řekl. Tak jsme se dozvěděli, že otec dostal dva roky. Mohli jsme tam ještě chvilku počkat a oni je pouštěli na záchod. Tak táta šel přes ten dvůr se vyčůrat a my jsme si mohli jenom zamávat, přiblížit se k němu jsme nesměli. Takže to jsem viděl tátu, než ho zavřeli, naposled. Usmíval se a říkal: ‚Já přijdu,’“ vypráví František.

Po osmi měsících věznění na Borech přemístili tatínka na Mírov. Tam to k němu měla rodina blíž, a tak ho mohli častěji navštěvovat. To se ale zřejmě někomu nelíbilo, a tak ho po osmi měsících přesunuli do uranových dolů v Jáchymově. Zde se začalo těžit na základě tajné smlouvy se Sovětským svazem o těžbě radioaktivních rud, kterou Československo uzavřelo už v roce 1945. Tuto surovinu potřebovali Sověti pro vývoj jaderných zbraní a na těžbu v Jáchymově dohlíželi jejich poradci. V dolech po válce pracovali němečtí váleční zajatci a od roku 1948 v táborech nucených prací vězni, z velké části političtí. Ve velice tvrdých podmínkách a bez jakékoliv ochrany pracovali v silně radioaktivním prostředí. O tom svědčí i smutná statistika, podle které doly prošlo kolem osmdesáti tisíc vězňů, z toho přes pět set zde přišlo o život. Mezi léty 1950 až 1960 zde došlo ke třiceti dvěma tisícům pracovních úrazů.

Tatínek Františka se z Jáchymova vrátil s podlomeným zdravím a ztratil polovinu své váhy. „Dělal na dole Barbora. Řeknu vám, když se vrátil a vykládal nám, co tam s nimi dělali, tak já, tehdy už dvacetiletý kluk, jsem mu to nevěřil. On říkal, že měli radši ty ruské poradce, než české dozorce. Dovedete si to asi představit. Říká: ‚Šli jsme na šichtu svázaní drátem po devíti nebo desíti, a kde byla kaluž, to bylo jedno, že je to radioaktivní, tam jsme plácli sebou do té kaluže a pili, pač ani vodu jsme nedostali.’ Jak se stravovali, to je škoda mluvit. Prostě Češi se chovali hůř než Němci za války,“ vzpomíná František. Tatínek dále pracoval na státním statku. Ke zvířatům měl vždycky velice silné pouto, a tak když se jednou stal svědkem týrání koně, dal dotyčnému facku. Za to a jeho přetrvávající protikomunistický postoj ho znovu odsoudili a uvěznili na osm měsíců do věznice v Drahonicích.

Masarykovská tradice z Prostějova nezmizela

I František měl své problémy. Nemohl se srovnat s politickým režimem, který mu nespravedlivě vězní tátu. Na gymnáziu s ním studovali spolužáci, kteří měli také daleko blíže k prvorepublikové tradici než k totalitní vládě komunistů, která perzekvovala jejich rodiče. V Prostějově stále velmi silně žila masarykovská tradice. Už před válkou nechali místní zhotovit sochu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, ale během nacistické okupace ji museli ukrýt. Instalování a slavnostního odhalení sochy se tak dočkali až po válce v roce 1946. Každý rok 7. března, na výročí narození Masaryka, ležely u sochy květiny a nechyběla ani ta od Františka a jeho spolužáků. „To byla zažitá tradice, že jsme se složili z těch našich bídných peněz a koupila se kytka,“ vzpomíná František.

I v březnu roku 1953 se chystala třída položit květiny k soše Masaryka, ale 5. března zemřel J. V. Stalin a byl vyhlášen státní smutek. Třída přesto kytici koupila a přišla do školy pěkně oblečená. Ten den dostali za úkol na zahradě hrabat a pálit listí a kluci se bavili tím, že na podpal použili noviny s portrétem Stalina. Zůstalo to bez povšimnutí, stejně jako odpoledne položení kytice k soše Masaryka, u které i v těchto dnech státního smutku ležely květiny k oslavě jeho narozenin. Třída však netušila, že jejich spolužák Květoslav Králík je informátor a všechno hlásí svému otci, příslušníku Lidových milicí. Týden po těchto nevinných ceremoniích, symbolické kremaci jednoho státníka a oslavě narození druhého, zemřel 14. března prezident Československa Klement Gottwald. Někteří žáci zdobili obraz prezidenta černou páskou za doprovodu úsměvných poznámek. Tyto události ale nezůstaly bez odezvy. Za další týden přišli do školy dva pánové, kteří vyslechli předsedu třídy Antonína Kavičku. Ten všechno zapřel a třída se domluvila, že stejně budou zapírat všichni ostatní.

Městský národní výbor v Prostějově už v roce 1952 odhlasoval odstranění sochy Masaryka. Komunisté ale správně předpokládali, že by to mohlo vyvolat protesty, proto se nejdříve snažili proti Masarykovi působit ideologicky. To se jim však moc nedařilo, a tak když i v době státního smutku ležely u sochy květiny a zapálené svíčky, rozhodli se místní estébáci a vojáci jednat na vlastní pěst a 10. dubna hodinu po půlnoci sochu jeřábem strhli a odvezli. To však obyvatele Prostějova pobouřilo. Na náměstí se sešlo kolem dvou tisíc lidí, z velké části dělníků, kteří skandováním různých hesel protestovali nejen proti odstranění sochy, ale taky proti současnému politickému vývoji. Ve večerních hodinách demonstrace vyeskalovala do té míry, že dav vyrazil dveře radnice a obsadil její spodní patro. Došlo k mnohým střetům s milicionáři a příslušníky Sboru národní bezpečnosti a také k desítkám zatčení, než se bezpečnostním složkám krátce před půlnocí podařilo protestní akci ukončit. 

Na gymnazisty ukázali prstem a vyhodili je ze školy

Komunisté a jejich státní aparáty přikročili i k dalším opatřením a celá událost se intenzivně vyšetřovala. Zatčeno bylo 90 účastníků demonstrace a později 43 z nich odsouzeno k odnětí svobody. Potřebovali ale vyřešit i to, že se demonstrace účastnilo hodně dělníků. Nemohli je označit za viníky, protože komunisté se o dělnickou třídu opírali, a tak se rozhodli svalit vinu na žáky Gymnázia Jiřího Wolkera, kteří se ale demonstrace nezúčastnili. Při vyšetřování se snažili získat od žáků přiznání, že k soše Masaryka položili květiny, a tím celou demonstraci vyprovokovali. Žáci nic neprozradili, ale zradil je spolužák Květoslav Králík. „My jsme zapírali furt, my jsme nic nedali a on, když už to vrcholilo, tak přišel s tou komisí, stoupl si na stupínek a teď každému do očí řekl: ‚Tys řekl to, tys dal to, tys řekl to.’ Takhle, jo. To já bych neudělal. Mně řekl: ‚Tys dal dvě stě korun.’ Já jsem hned vyletěl, říkám: ‚Ty vole! Kde bych jich vzal? Já jsem byl rád, že jsem měl dvě koruny.’ Takže to bylo strašný. On si stoupl a takhle veřejně nám všem do očí… Dovedete si představit, co to s těma děckama udělá?“ vzpomíná František.

Celou třídu III. A Gymnázia Jiřího Wolkera ze školy vyloučili a nepřipustili je k maturitě. Vyloučili také většinu učitelského sboru. František, stejně jako další spolužáci, si musel hledat práci. Nikde ho nechtěli přijmout, ale nakonec ho zaměstnali v továrně Vulkánia jako pomocného zámečníka. Po roce si třídu zase pozvali do školy a následovalo další bezvýsledné vyšetřovaní. „Během týdne přišlo písemně, že se mám dostavit do učebního kurzu, který bude končit maturitou. Tak sláva. Dva měsíce jsme doháněli čtvrtý ročník,“ vzpomíná František na to, jak se mohl vrátit do školy a podařilo se mu dodělat i maturitu.

Tvrdě vybojovaná studia

František se dostal na Vysoké učení technické, kde studoval pozemní stavby. Dařilo se mu tajit, že tatínek byl z politických důvodů vězněný. Ale v pátém ročníku někdo poslal udání na krajský výbor strany, a Františka předvolali před disciplinární komisi, kde se celá věc šetřila. „Ale nechali mě študovat, že teda si to ještě rozmyslí. Takže jsem v klidu dodělal pátý ročník a po prázdninách jsme měli dělat diplomové práce a v lednu obhajoby. Diplomovou práci jsem dokončil, udělal, odevzdal a čtrnáct dnů před obhajobami mě znovu zavolali na disciplinární komisi a řekli, že tedy bohužel nemohu být připuštěn k obhajobě, protože toto otcovo… A že rok až dva musím pracovat bez diplomu a pak že možná budu přijat k obhajobě, prokáže-li se moje oddanost k socialistické vlasti,“ vzpomíná František na to, jak se zase musel vrátit do zaměstnání a tentokrát našel práci jako stavbyvedoucí.

Když za tři čtvrtě roku byly na škole neočekávaně obhajoby, jel se František zeptat do Brna, jestli se jich může zúčastnit. Děkan ho jasně odmítl, a tak se šel poradit s bratrancem Františkem Kouřilem, který na univerzitě učil. Tomu se podařilo domluvit, aby František další den mohl obhajovat, ten ale nebyl připravený a neměl ani oblek, nicméně diplomovou práci se mu podařilo obhájit. „Všichni jsme o tom mlčeli. Ani sestřenicím, bratrancům, nikomu jsme neřekli, že jsem hotový a že mám promoci. My jsme měli strach. Strach z toho, že někdo zjistí, že to nestačilo a že bude znova nějak nás podrážet. Takže jsme mlčeli, že jsem inženýr, to nikdo v dědině nevěděl,“ vzpomíná František. Po dvou letech praxe nastoupil do velkého projektového ústavu Agroprojekt v Olomouci, kde pracoval jako hlavní projektant a podílel se na velkých stavbách od Šumavy až k Tatrám.

František i jeho táta přes všechny překážky přečkali dobu totality a dočkali se svobody. A co je hlavní, dokázali zůstat vnitřně svobodní i v době nesvobody. Když František na tátu vzpomíná, dodává: „Já jsem si ho velice vážil a vážím si ho do dneška, protože si myslím, že je něco i v tom, aby člověk věřil.“ Na otázku, co by chtěl na závěr vzkázat, odpovídá: „Já jenom všem přeju hlavně zdraví, protože to všechno ostatní z toho pochází.“