Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Mácha (* 1948)

• narodil se 6. dubna 1948 v Krmelíně u Ostravy

• od dvanácti let trénoval řecko-římský zápas ve Vítkovicích u trenéra Kamila Odehnala

• byl dorosteneckým mistrem republiky v řecko-římském zápase i ve volném stylu

• v roce 1972 získal zlatou medaili na olympiádě v Mnichově

• v roce 1974 v Katovicích a v roce 1977 v Göteborgu se stal mistrem světa

• po skončení závodní kariéry trénoval reprezentační družstvo

• v roce 2007 byl uveden do sportovní Síně slávy Moravskoslezského kraje

Vítězslav Mácha se narodil 6. dubna 1948 v Krmelíně u Ostravy do rodiny Jana a Anny Máchových, kteří pracovali jako dělníci ve Vítkovických železárnách. Má o 16 let mladšího bratra Mojmíra. Vítězslav je bývalý československý reprezentant v řecko-římském zápase, olympijský vítěz a dvojnásobný mistr světa.

V padesátých a šedesátých letech, když Vítězslav vyrůstal, byl řecko-římský zápas mnohem populárnější než dnes. Jak říká, boj muže proti muži býval pro chlapa od pradávna běžnou součástí života, má to zakódováno v genech. Vítězslav ale přesto nikdy nebyl rváč. Zápas začal brát jako sport od svých devíti let a s kluky se tedy v životě ani pořádně neporval. Spíš naopak je mírnil. První zápasnické souboje si vyzkoušel v rozestavěném baráku, kde v partičce kluků zkoušeli napodobit to, co okoukali z knížky o tehdejším idolu Gustavu Frištenském. Tehdy, ještě bez žíněnky, to byly dost tvrdé začátky.

 

Pohybově nadaný šachista z Krmelína

Vítězslav vyrůstal v Krmelíně, ve vesnici poblíž Ostravy. Tam zapustil kořeny tak hluboko, že odtud neodešel ani na vrcholu své sportovní kariéry, kdy ho lákali do Prahy. Krmelín ho držel a nepustil. Byl dějištěm rodinné historie. Vítězslavovi rodiče tam prožili válku v dřevěné chalupě, na kterou spadl granát a srovnal ji se zemí. Přežili díky tomu, že byli zrovna na statku ve sklepě. Po válce pak postavili velký dům, kde Máchovi bydleli pohromadě s prarodiči, tetami, strýci a bratranci, takže u nich bylo docela veselo.

Jakožto malorolnická rodina si drželi prase a kravku, se kterou jezdili na pole. Co vypěstovali, bylo na přilepšenou k dělnickým platům rodičů, kteří stejně jako většina místních lidí dojížděli za prací do Vítkovických železáren. „Žili tam ale i sedláci, kteří se snažili udržet svá hospodářství, podobně jako naše teta. Než ji přiměli dát všechno do JZD, chodili jsme jí s maminkou na statek pomáhat,“ vzpomíná Vítězslav. 

Vypráví, že padesátá léta byla pro dospělé těžká, ale děti žádné velké starosti neměly. S bratranci a kluky ze sousedství vyrůstal prakticky na polích a zahradách, na dětství vzpomíná rád a přirozeně tíhl ke sportu. „Táta byl holubář, brával mě ven pozorovat divoké holuby, na mezích jsme s kluky hráli fotbal, házenou, běhali jsme a hráli šachy. Žili jsme v neustálém pohybu. Tím, že jsem vždycky lnul spíše ke starším klukům, kterým jsem se snažil vyrovnat, jsem byl ve sportech vždycky o třídu lepší než mí spolužáci. V šachu jsem byl okresním přeborníkem a vážně jsem bral i házenou,“ vypráví pamětník.

 

Jednou budu mistr světa. Ale v čem?

Obyčejní vesničtí kluci nemívali moc možností dostat se k velkému sportu a Vítězslav ho znal jen z vyprávění, rozhlasu a knížek. „Přesto jsem vždycky říkal, že jednou budu mistr světa. Ještě jsem nevěděl v čem, ale to nehrálo roli. Nešlo mi ani o slávu. Mně se moc líbila ta národní hrdost, když Češi ve světě v něčem uspěli. Říkal jsem si, že tohle jednou musím taky dokázat,“ vypráví Vítězslav.

Vážněji to se zápasem začal myslet zhruba ve svých devíti letech, když se dostal ke knížce Abeceda sportu a narazil v ní na Frištenského a Zátopka, sportovce, které tolik obdivoval jeho otec. Uchvátili ho natolik, že začal běhat a s kluky zkoušel první chvaty řecko-římského zápasu. To stále ještě nevěděl, v čem bude mistrem světa - zda v běhu, nebo v zápase.

„O tom rozhodl až jeden sportovní zážitek, kdy mě otec vzal do Vítkovic na duel VŽKG (Vítkovické železárny Klementa Gottwalda) - Katowice. Poprvé v životě jsem viděl blýskavé teplákové soupravy sportovců a atmosféru opravdového zápasu na vlastní oči. Od té chvíle mi bylo jasné, v čem chci být nejlepší na světě. Táta mě přihlásil ve Vítkovicích na tréninky,“ vzpomíná Vítězslav. Na zápasení se mu kromě toho, že je to výhradně chlapský sport, líbilo, že je potřeba taktizovat, přemýšlet několik tahů napřed, podobně jako v šachu. V běhu šlo „jen“ o rychlost a to mu nestačilo.

 

Tréninky ve Vítkovicích

Bylo mu asi dvanáct, když začal trénovat ve Vítkovicích. Musel dojíždět, což bylo pro kluka z Krmelína docela náročné. Muselo se různě přestupovat, když nejel autobus, táta ho vozil ráno na kole na vlak a pak jel rovnou na šestou do práce. Častokrát se vracel domů z tréninků nebo zápasů v noci pěšky. 

Na tyto útrapy ale vždycky rychle zapomněl. Měl velké štěstí, protože ve Vítkovicích si ho vzal do parády trenér a pětinásobný mistr Československa v řecko-římském zápase Kamil Odehnal. Víťa si u něj vysloužil přezdívku Hafan. „Když jsem se ‚zahryznul‘ do soupeře, jen tak jsem ho nepustil. Ale stejně tak zakousnutý jsem byl i do tréninků. Doma jsem si dobrovolně ještě přidával. Běhal jsem po lesích kolem Krmelína, deset kilometrů, někdy i s činkami, rval jsem se s nimi do kopce, hecoval sám sebe. Naběhal jsem možná jako Zátopek, abych se držel v kondici. Když jsem byl starší, měl jsem totiž tendenci přibírat a já se chtěl udržet ve své váhové kategorii 70 kg. Dopředu mě hnala touha být nejlepší,“ vypráví Vítězslav. 

Trenér Odehnal s ním zůstal celý jeho sportovní život, do jeho třiceti dvou let. Dobře si rozuměli. Pro sportovce je největší štěstí, když vyhraje olympiádu nebo mistrovství světa a pro trenéra, když takového sportovce vychová.

 

Mistr republiky? Tak jdi dnes domů

Na svůj první větší úspěch nikdy nezapomene, i když se jím nijak nechlubil. Jak Vítězslav vzpomíná, bylo mu asi šestnáct, učil se ve Vítkovicích slévačem, a když jednou v pondělí ráno přišel do dílen, jeho mistr, fanda do sportu, se na něj podíval a řekl:

„Mácha, proč jsi v obličeji tak rozbitý?“

„Byl jsem na mistrovství republiky,“ řekl Víťa.

„A jak jsi dopadl?“ ptal se mistr.

„Vyhrál jsem,“ odpověděl. 

Mistr se šel podívat do novin, kde to bylo černé na bílém a pak řekl:

„Mácha, obléct a domů!“

Když dostal výuční list, dodělával si maturitu na průmyslovce a ještě docela dlouho pracoval ve slévárně ve Vítkovicích, stejně jako jeho táta. Dělali tam odlitky ze železa, což byla fyzicky namáhavá práce ve špinavém, páchnoucím, horkém prostředí. Bylo to pro něj o to náročnější, že místo aby šel po práci domů nebo na pivo jako ostatní, čekal ho ještě trénink. Po čtyřech letech ho přeřadili na fyzicky lehčí práci údržbáře Sokolovny, aby mohl trénovat i v pracovní době.

 

Deset kilo dolů a olympiáda? To je výzva!

V dorostu získal celkem čtyři tituly mistra republiky, dvakrát po sobě. Jak v řecko-římském zápase, tak ve volném stylu. Když pak postoupil do seniorů, začal dělat už jen řecko-římský zápas, protože oba styly nešlo dobře kombinovat. To už ale trénoval v Baníku Ostrava, kam přešel někdy kolem roku 1967. Tehdy byl sice juniorský mistr republiky, ale stále „bažant“. Přesto ho vzali do Minska na Mistrovství Evropy. „Dost jsem tam vyhučel. První velký turnaj, velká jména, která když na mě nastoupila, moc jsem se nepředvedl. Otrkal jsem se na dalších turnajích, kde jsem byl docela dobrý a tehdy mi trenér národního mužstva Tonda Splitek řekl, že když se dostanu do váhové kategorie 70 kg a uspěju, pojedu na podzim 1968 na olympiádu do Mexika,“ vypráví Vítězslav. 

Byl tehdy ve váhové kategorii 78 kg, míval 80 - 81 kg, a tak dvě až tři kila vždy shazoval. „Teď jsem měl tedy shodit deset kilo dolů, abych mohl na olympiádu, to byla výzva! Bylo mi dvacet a pustil jsem se do toho. Místo oběda jsem si navlékal takový gumový atom oblek a chodil běhat do polí. Trénoval jsem ráno, odpoledne, jezdil na soustředění, jídla minimum. Podařilo se mi dostat na 70 kg a odjel jsem na Mistrovství Evropy do Švédska. I když jsem se neumístil, byli se mnou spokojení a poslali mě na olympiádu do Mexika,“ vzpomíná Vítězslav.

 

Politika mě nezajímala, chtěli mi rozbít hubu

Než v říjnu 1968 vyrazil do Mexika, měli ještě soustředění v Alpách, aby si sportovci zvykali na vysokohorské podmínky, ale ještě předtím, v srpnu, trénovali v Dobřichovicích u Prahy. „Tam nás 21. srpna zastihl příjezd ruských tanků. Rozpustili nás a já jel prvním vlakem do Ostravy. Byla to chaotická doba, nikdo nevěděl, co bude dál. Mě politika nikdy nezajímala, ale táta mě vychovával v tom, že Rusové nás v roce 1945 osvobodili a měli bychom jim být vděční. Teď najednou byli špatní. Byl jsem bažant, nerozuměl jsem tomu, žádnou okupaci jsem neschvaloval, ale podepsat petici na podporu Dubčeka jsem taky odmítl. Pár lidí z nároďáku mi za to chtělo rozbít hubu. Někteří z těch starších se mě zastali a nechali mě být. Zajímavé bylo, že ti, co mi chtěli rozbít hubu, pak docela rychle otočili a v KSČ se dostali do čela,“ vypráví Vítězslav. 

 

Urval jsem si žebra

Do Mexika nakonec odjeli šest týdnů před začátkem olympiády. Byla tam špatná voda, nesměli ji pít. Víťa se ale stále musel udržovat na váze 70 kg a nejlepší bylo pít obyčejnou čistou vodu, nikoli sladké džusy a limonády. Když se tedy před zahájením své soutěže napil vody z kohoutku, byla to osudová chyba. Na žíněnku nastupoval s malárií. 

Slabší hráče porazil, ale s těmi lepšími se svým handicapem neměl šanci. Mexiko si neužil ani turisticky. „Když šla celá výprava na pyramidy, já byl vyčerpaný. Někde v polovině jsem si tam sedl do stínu pod kaktus a nahoru už jsem nedošel. Když máte deset kilo dole, nemůžete se pořádně napít, nemáte ani náladu na výlety. Na druhou stranu bylo pro mě Mexiko velkým zážitkem v tom, že až tam jsem osobně poznal spoustu dalších československých sportovců. Do té doby jsem se pohyboval jen mezi zápasníky,“ vypráví Vítězslav. 

V Mexiku sice vyhořel, ale v té době už začal být dobrý zápasník na evropské úrovni. V roce 1969 byl perfektně připravený na Mistrovství světa v Sofii. Byl ve skvělé kondici a do karet mu hrálo i to, že vznikla nová váhová kategorie 74 kg, která mu vyhovovala. Nemusel shazovat tolik. „Jenže já si to vždy dokázal nějak zkomplikovat. Poslední trénink před zápasem se mnou kolega z nároďáku vydrbal a praštil se mnou o žíněnku tak drze, že mě to nabudilo a vletěl jsem do něj naplno. Urval jsem si žebra. Na Mistrovství světa jsem tedy nastoupil jen do prvního kola. Jako bych tam ani nebyl. Se žebry jsem pak měl problémy celý sportovní život,“ říká pamětník.

 

Mnichovská olympiáda: ve stínu masakru a první zlato

Jeho první světový úspěch přišel o čtyři roky později, v roce 1972 na olympiádě v Mnichově. Ani tam to ale nezačalo šťastně. Vylosoval si ve své váhové kategorii číslo jedna a byl tedy první sportovec, který měl zahajovat odpoledne. Bydleli v ubytovnách, které měly v podzemí garáže, odkud autobusy rozvážely sportovce na stadion. „Když jsme ale sjeli do sklepa, k našemu překvapení nám řekli, že olympiáda je přerušena. Palestinci tam tehdy unesli a zabili jedenáct izraelských sportovců.

Pro mě to bylo dost nepříjemné i z jiného důvodu. Musel jsem si držet váhu a přitom nebylo jisté, zda a jak bude olympiáda pokračovat. Jídelna plná jídel, my vyhládlí, nevěděl jsem, jestli se v klidu najíst, nebo raději čekat. Jakmile bych se totiž najedl a šel před zápasem na váhu, váhový limit bych překročil a to by byl konec. Nakonec zvítězila disciplína,“ vzpomíná Vítězslav. Proběhla minuta ticha za mrtvé a hned poté zahajoval olympiádu na žíněnce.

„Měl jsem proti sobě Bulhara Ivana Koleva, což byl vynikající zápasník. První zápas jsem s ním prohrál. Takže pak už jsem musel v dalších kolech jen vyhrávat, jinak bych skončil. Trenér Odložil mi prorokoval, že neporazím Francouze Robina, mistra Evropy, se kterým jsem zápasil ve čtvrtém kole. Byl jsem si vědom, jaká je mašina, a tak jsem s ním raději vydrbal hned zkraje. Vedl jsem 3:0, pak 3:1 a v závěru už jsem ho vyčerpáním ani neviděl. Dělaly se mi mžitky před očima, sotva jsem rozpoznal jeho siluetu. Byl to jeden ze dvou mých nejtěžších zápasů v životě. Ale vyhrál jsem ho a domů jsem přivezl zlato,“ vypráví Vítězslav.

 

Slávku, ty jsi prachsprostý zlatokop

Rok 1972 byl požehnaný nejen ve sportu, ale i v rodinném životě. Vítězslavovi se narodil první syn Víťa. Svou ženu poznal jako šestnáctiletý. „Jednou proti mně z autobusu vystoupila taková pěkná holka, vracela se ze školy a já na ní mohl oči nechat. Byli jsme v podstatě ještě děcka, já byl na ženské stydlivý, zajímal mě do té doby jen sport. Chvilku jsme se okukovali, pak jsme spolu asi sedm let chodili, nakonec se vzali a jsme spolu dodnes,“ vypráví Víťa. Jeho žena je sportovně založená a prý ho vždy bezmezně podporovala. „Kolikrát naše rande začínalo tím, že držela stopky, a teprve když jsem uběhl svých pár kilometrů, někam jsme mohli jít,“ usmívá se pamětník. Druhý syn Radim se jim narodil v roce 1974. Tehdy pamětník vyhrál Mistrovství světa v polských Katovicích.

„Tenkrát mi nabídli, abych přestoupil z Ostravy do Rudé hvězdy Praha. Chtěli mě tam i s trenérem Odehnalem, nabízeli šarži poručíka a byt. Byl jsem nalomený, že tam půjdu. Došlo to tak daleko, že už měl ráno přijet stěhovák. Ještě tu noc jsme se loučili s kamarády, otcem a bráchou, ale já jsem uvnitř cítil, jak se mi nikam nechce. Popíjeli jsme, zpívali, když v jednu chvíli se na mě táta podíval a řekl: ‚Slávku, ty jsi prachsprostý zlatokop.‘ Měl jsem se urazit, ale já jsem na to trošku i čekal. Potřeboval jsem to slyšet, abych se rozhodl, že nikam nepojedu. Doma bylo prostě doma, vyrostl jsem tam, s tátou a mladším bráchou jsme tam chovali závodní holuby,“ vypráví Vítězslav. I když ho pak z Prahy ještě přemlouvali a Odehnal byl naštvaný, protože se na to těšil kvůli lepším podmínkám, s Vítězslavem už nikdo nehnul.

 

Dohrát i s prolomeným loktem 

Od poloviny 70. let se dostával do nejlepší formy a v roce 1977 ji potvrdil hned dvakrát. Vyhrál mistrovství Evropy i světa. O jeho vítězství už nerozhodovalo jen štěstí. Vyhrával suverénně. Na Mistrovství Evropy v turecké Burse s ním na žíněnce nikdo nevydržel ani tři minuty. „Krok se mnou udržel po tři minuty 1:1 jen jeden Rus,“ vzpomíná Vítězslav.

Bylo málo zápasů, které proběhly bez zranění. Jednou rameno, podruhé oko, nejčastěji a takřka permanentně ho trápily úpony žeber. Ty úrazy si ale připravoval sám tím, že zvedal soupeře přes sílu. „Šel jsem do síly víc, než tělo uneslo. Například ve finále na Mistrovství Evropy v Madridu v roce 1974 jsem zase stál proti výbornému Bulharu Kolevovi. S Odehnalem jsem si na něj nachystal takzvané kladivo. To znamená srazit soupeře na zem, zvednout ho nad hlavu a celou vahou ho zapíchnout na lopatky. To jsem tedy udělal, vedl jsem 1:0, třikrát jsem s ním buchnul, což už bohatě stačilo, mohl jsem to mít vyhrané, ale já jsem ho v zápalu boje zvedl počtvrté, a vtom se mi urvala žebra. Z žíněnky mě odnesli, nemohl jsem se smát ani brečet, projel jsem to, byl jsem druhej,“ vypráví pamětník.  

Jak říká, do určité míry mu pomáhalo, že v zápase se dostával do transu, v němž bolest není tolik cítit. Tělo ale přece jen není z gumy, a tak jeden úraz nakonec způsobil konec sportovní kariéry. Stalo se to v době, kdy neměl na světě konkurenci. V roce 1978 na Mistrovství Evropy v Norsku zápasil se západním Němcem Helbingem, držitelem olympijského bronzu z Mnichova. „Vedl jsem asi 7:0 a spadli jsme do autu. Když jsem vstával a opíral se rukou, skočil mi na ni nohama a v lokti mi ji prolomil. Bolest strašná. Přiskočil ke mně maďarský doktor a hodil mi ji zpátky. Ještě chvíli to bolelo, využil jsem čas, po který je možné zápas přerušit, pak jsem tu ruku sebral, chytil se jí za prsa a šel do boje. Dokonce jsem ještě Helbinga druhou rukou házel přes hlavu. Utkání jsem nakonec vyhrál 12:5. Do rána ale ruka samozřejmě celá otekla a dál už zápasit nešlo,“ vzpomíná Vítězslav.

 

Na konec kariéry se vyloženě těšil

Následovala příprava na mistrovství světa, ale zraněná ruka se už zcela nevyléčila. Na rentgenu našli úlomek, takže místo na šampionát zamířil na operaci. Dlouhá přestávka způsobila, že se už do původní vysoké formy nikdy nedostal. Půlroční výpadek byl v té době fatální a také už měl obavy o ruku, bylo těžké jít do zápasu naplno. Naposledy na žíněnku nastoupil na olympiádě v Moskvě v roce 1980, kde skončil šestý. „Na tento oficiální konec kariéry už jsem se vyloženě těšil. Byl jsem unavený, tréninky pro mě byly dřina, a i když jsem do toho šel naplno, síly ubývaly. Měl jsem hotovo, podařilo se mi, co jsem chtěl - být nejlepší na světě,“ říká pamětník. 

Vždycky si představoval, že až skončí sportovní kariéru, půjde zpátky do slévárny a bude si dál chovat holuby, starat se o zahradu a žít obyčejný, spokojený život. „Byla to ale naivní představa, najednou to nešlo, nestačilo mi to. Trénoval jsem národní družstvo, cestoval s ním po světě. Ten poklidnější život s rodinou, zahradou a holuby přišel na řadu až v posledních deseti letech,“ uzavírá vyprávění Vítězslav Mácha.