Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Otakar Mach (* 1934)

• narodil se 25. března 1934 v Jilemnici

• v roce 1948 byl otec Otakar Mach starší zatčen a vazebně stíhán za údajnou protistátní činnost

• navzdory nepříznivému kádrovému posudku Otakar odmaturoval na reálném gymnáziu v Jilemnici

• pracoval v laboratoři endokrinologie a metabolismu na III. interní klinice Lékařské fakulty UK

• v roce 1958 přešel do Ústavu hematologie a krevní transfuze, oddělení biochemie

• ve skupině profesora Libánského zkoumal možnosti léčby leukemie

• v roce 1962 opět nastoupil k řádnému studiu na Přírodovědecké fakultě UK

• v roce 1968 získal titul RNDr.

• v srpnu 1968 inicioval podpisovou akci proti okupaci

• od ledna 1969 spolupracoval s Ústavem experimentální biologie a genetiky (ÚEBG) Československé akademie věd

• pracoval ve skupině profesora Jana Svobody, která se zabývala výzkumem retrovirů

• v období normalizace nesměl z politických důvodů cestovat na Západ

• v roce 1982 se stal kandidátem věd

• v roce 1984 mu nabídli možnost vycestovat do Itálie, kde dostal angažmá v Ústavu virologie v Brescii

• stal se ideovým spolupracovníkem čs. rozvědky

• tajně pracoval na svém vlastním vývoji testů HIV na bázi syntetických peptidů

• o výrobu jeho testů na HIV ale neměl Ústav molekulární genetiky zájem

• začátkem jara 1989 na něj byl vyvíjen nátlak ke vstupu do KSČ

• v roce 1990 podal trestní oznámení na bývalého ministra zdravotnictví Prokopce a Dr. Sirůčka ze Státního zdravotního ústavu, že nezahájili včas testování dárců krve na HIV protilátky

• v 90. letech pracoval v Ústavu hematologie a krevní transfuze jako vedoucí laboratoře

• do roku 2012 přednášel také na katedře biochemie přírodovědecké fakulty o virech

Náš dům se dostal do pásma, které zabral Hitler

Otakar Mach o sobě říká, že je jen o málo mladší než republika. Narodil se 25.3.1934 v Jilemnici, městečku, které je označováno jako brána do Krkonoš. Ve východní části Krkonoš byla města ryze německá, jako například Vrchlabí, a v západní části ryze česká a mezi ty patřila právě Jilemnice. Brzy po narození malého Otky se rodina přestěhovala do čerstvě postaveného domu v blízkém Hrabačově. Tatínek získal po otci živnost kartonážní a knihařskou a přímo v domě si vytvořil velkou dílnu.

V roce 1938 začala v krkonošských městech panovat poměrně vzrušená nálada, neboť se ke slovu začali dostávat henleinovci. Maminka s malým Otkou se raději přesunula do bezpečí na výměnek nedaleko od Prahy. Mezitím byla podepsána mnichovská dohoda a Sudety byly postoupeny Německé říši. „Náš dům se dostal do pásma, které oproti mnichovské dohodě navíc zabralo Německo, Hitler.(…) Tam nebyla žádná německá minorita, to bylo čistě český v těch horách (…). Všichni obyvatelé bez ohledu na to, jaké jsou národnosti, okamžitě přišli o československé občanství a stali se občany Německé říše. Tatínek se rozhodl, že tam nesmí zůstat, že by musel jít bojovat za Hitlera.“  Otakarův otec ihned přesunul výrobu i rodinný majetek do Jilemnice a zažádal na okresním hejtmanství o udělení československého občanství. Žádosti bylo vyhověno, ale velmi brzy se politická situace změnila a Jilemnice začala patřit do okupovaného protektorátu Čechy a Morava.

Hledání bytu v Jilemnici bylo obtížné. Rodina i s babičkou z matčiny strany se musela několikrát stěhovat. Životní podmínky v dostupných bytech nebývaly dobré, což se bohužel negativně projevilo na zdraví babičky, která brzy zemřela.

Pamětník si vzpomíná, že za války jeho rodiče poslouchali zahraniční rozhlas. „Já jsem se jednou v noci vzbudil a viděl jsem, jak tam něco svítí(…), tak jsem ráno říkal: ,Já jsem viděl, že jste tu v noci měli rádio, to ani nevím, že ho máme.´ ,Ne, to se ti něco zdálo.´ Tohle kdyby u nás našli, tak bychom šli všichni ke zdi, okamžitě.“ Kromě rádia měl Otakarův tatínek během války schovanou i vojenskou pušku, kterou vytáhnul až při povstání 3. května.

Na svoje narozeniny jsem přišel domů a tatínek byl ve Valdicích

Školní docházku absolvoval Otakar v Jilemnici – nejprve čtyři třídy obecné školy, jednu třídu měšťanky a v roce 1945 nastoupil na Reálné gymnázium v Jilemnici, kde byl od tercie v humanitní větvi.

V květnu 1945 se rodina vrátila zpátky do svého domu v Hrabačově, který byl do té doby obsazen německými okupanty. Otakarův otec ve své dílně po válce zaměstnával až do jejich odsunu několik sudetských Němců a Němek, jejichž osud mu nebyl lhostejný. Byl otřesen tím, jakým způsobem je s Němci při odsunu nakládáno, a rozhodl se, že bude do zahraničí šířit informace o tom, jak se československý národ vůči Němcům na konci války zachoval. Svým bývalým zaměstnankyním začal do zahraničí potají, aniž by o tom rodina nebo kdokoliv jiný věděl, posílat balíčky, které jim měly pomoci toto obtížné období přestát. Brzy však přišlo na Otakara Macha staršího udání.[1]

 „Na svoje narozeniny ve čtyřicátém osmém jsem přišel domů, byt byl vzhůru nohama a tatínek byl ve Valdicích(…). Byl zatčen.(…) Nám ihned všechno znárodnili, což bylo naprosto protiprávní, protože ten zákon ještě nebyl. Dostali jsme národního správce, ale z bytu nás nevyhodili.“

Na gymnáziu docházelo po roce 1948 k velkým změnám. Do čela pedagogického sboru byl dosazen nový ředitel – kovaný soudruh. „On přišel do třídy, já jsem musel jít ven, a tam spolužáky poučoval, že se se mnou nesmí kamarádit, že jsem syn nepřítele socializmu. Spolužáci se na něj vykašlali.“

Na roky strávené na gymnáziu však vzpomíná pamětník rád. Setkal se s kvalitními profesory, studium ho bavilo, a navíc se spolužáky (mezi které patřil i o ročník výš chodící Stanislav Zindulka) inscenovali různé divadelní hry a hráli je po okolních vesnicích.

Otec pamětníka strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě a domů byl propuštěn ve špatném zdravotním stavu na velkou gottwaldovskou amnestii. Poté byl rodině opět všechen majetek navrácen, ale špatný kádrový posudek už rodinným příslušníkům zůstal.

Maturita byla jako výslech Horákové

Pamětník během studií na gymnáziu tíhnul k historii, ale pedagogové ho varovali, že na vysokou školu tohoto zaměření se se svým posudkem spolehlivě nedostane. Začal se tedy věnovat naplno chemii. Zapůjčil si klíč od kabinetu chemie, kam chodil dělat po škole pokusy a v oktávě začal jezdit do Jablonce nad Jizerou do textilní továrny, kde pracoval nejprve v provozu a poté v laboratoři, aby získal zkušenosti. Budoucnost však i přes pamětníkovu píli byla nejistá. „Před maturitou mě v Hrabačově zastavila taková starší paní a říkala mi: ,Víš, Otko, my jsme dostali od okresního výboru příkaz, že tě nesmíme pustit na školu, ale my jsme si řekli, že jsi chytrý kluk a že budeš reprezentovat Hrabačov, tak jsme to odmítli.“ Další horké chvilky čekaly pamětníka u maturity, kterou dělal z češtiny, ruštiny, matematiky a chemie. „Na tu češtinu si mě zavolal předseda komise Ransdorf a ten mě zkoušel hodinu. Ale ne z literatury, češtiny…, to bylo jak výslech Horákový. Jestli chci válku, jak doma mluvíme. Já jsem teda vyšel ven, a když přišlo vyhlašování výsledků, tak přišel ten Ransdorf a mně jedinýmu gratuloval.“ Až později, při jednom třídním srazu, se pamětník od jednoho z pedagogů dozvěděl, že jako sbor dostali příkaz, že Mach nesmí udělat maturitu, ale oni se rozhodli vzhledem k Otakarovým skvělým výsledkům jít proti tomuto příkazu. „To strašně záleží, jaký lidi jsou kolem vás a co jsou ochotni riskovat.“

Přece nevstoupím do partaje, abych mohl jet do Ameriky

V roce 1952 mladý Otakar nastoupil do Prahy na Karlovu univerzitu na Přírodovědeckou fakultu, obor biochemie. Ve druhém ročníku bohužel onemocněl žloutenkou, studium musel přerušit a dokončoval ho dálkově již při zaměstnání. Svou kariéru začal na III. interně na Karlově náměstí v laboratoři u profesora Charváta, kde nastoupil jako laborant. Zde se také seznámil s medičkou - svou budoucí ženou Alenou. Později pracoval v Ústavu molekulární genetiky ČSAV, v Ústavu hematologie krevní transfúze a přednášel na katedře biochemie na Přírodovědecké fakultě. „Nejdřív jsem dělal základní výzkum kolem Crebsova cyklu, pak bílkoviny a krevní plazmu a pak mě přeřadili na klinické oddělení, kde se rozjel program Experimentální myší leukémie. Byli jsme v tomto období světová špička.(…) Jak propadnete vědě, tak vám ani nevadí, že máte špatnej plat.“ Manželům Machovým se narodily dvě dcery, což Otakar považuje za nejšťastnější události ve svém životě.

Pamětník však vnímal politický tlak i v oblasti vědy. V roce 1967 se mu ještě podařilo získat stipendium na měsíční studium v Londýně: „Ale když jsem se vrátil, tak spadla klec. Ještě jsem mohl v sedumdesátémdruhém odjet do Ameriky, pozvali si mě tam jedni manželé z univerzity v Connecticutu, abych tam rok pracoval. Ale nemohl jsem jet, protože jsem nebyl v partaji. Ale přece nevstoupím do partaje, abych mohl jet do Ameriky, to nejde.“

Tenkrát mu někdo poradil, aby se zašel zeptat na okresní výbor Prahy 2, co na něj mají. „Já jsem tam zaklepal, vešel, tam byla taková síň jak ze starých filmů a ten tajemník. Já jsem říkal: ,Dobrý den.´ ,Čest práci. (…) My tě známe, soudruhu, ty seš ten, který vedl v osmašedesátým kontrarevoluci.´  Jenom proto, že jsem tam zorganizoval nějaký podpisový arch. (Tím pamětník myslí manifest Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, který vyzýval k reformě komunistické strany a který podepsaly v rámci pražského jara statisíce občanů   – pozn. editora.) To stačilo. A málem se děti nedostaly ani na školu.“[2]

Pamětník také vzpomíná na situaci, kdy mu ústřední výbor KSČ zakázal, aby prezentoval své vědecké výsledky v televizním pořadu, i když už byl napsaný i scénář, nebo na situaci, kdy mu bylo bez zjevné příčiny zamítnuto udělení docentury, přestože během své vědecké kariéry vydal asi 80 vědeckých publikací. „Přišel jsem na třetí generaci diagnostiky HIV, řekli mi, že když vstoupím do partaje, tak budu mít zelenou. To jsem odmítl.“ Na konference jezdil pouze do „tolerovaných“ zemí. O emigraci nikdy neuvažoval, i když mu to např. při jeho pobytu v Itálii bylo nabízeno.[3]

Mnoho proseckých obyvatel zná Otakara Macha především jako vášnivého člena Sokola. Tím se stal i se svojí ženou hned po jeho znovuobnovení v roce 1990 a navázal tak na rodinnou tradici. Stal se cvičitelem, náčelníkem a v roce 2001 dokonce starostou TJ Sokol Prosek. Jako starosta se zasadil o záchranu a rozvoj místní tělovýchovné jednoty a v roce 2012 získali manželé Machovi za své úsilí Cenu Městské části Prahy 9.

Pamětník je i ve svém věku neobyčejně vitální, mládeži se stále neúnavně věnuje a snaží se je nakazit svým nadšením pro Sokol i pro historii naší země.