Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Mach (* 1950)

• narodil se v Rychnově nad Kněžnou 30. června 1950

• otce přeložili z Dobrušky na vesnickou školu kvůli nesouhlasu s únorem 1948

• otec podlehl nátlaku a přesvědčoval jako vesnická autorita sedláky ke vstupu do družstva

• v srpnu 1968 psal pamětník hesla proti okupaci a přesvědčoval ruské a polské vojáky o nesmyslnosti invaze

• respektované pedagogy na univerzitě během normalizace komunisté vyházeli

• do KSČ vstoupil z přesvědčení, zůstal z pragmatických důvodů

• osm let měl na Rychnovsku na starosti památky a ochranu přírody

• za jeho úřadování se komunisté pokusili zbourat barokní kostel v Neratově v Orlických horách

• 32 let vedl muzeum v Dobrušce

• v roce 2021 žil v Dobrušce, byl ženatý a měl čtyři děti a osm vnoučat

Jako na dobu beznaděje a zmaru vzpomíná Jiří Mach na srpen 1968 a okupaci své vlasti vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Bylo mu osmnáct let a v témže roce vstoupil z přesvědčení do KSČ. V sedmdesátých letech měl na Okresním národním výboru v Rychnově nad Kněžnou na starosti památky a ochranu přírody. Podle něj šlo o bezútěšnou dobu. Třeba když komunisté rozhodli o odstřelu barokního kostela v Neratově. Nakonec zůstal zachován, protože demolice by byla příliš drahá.

Jiří Mach se narodil 30. června 1950 v Rychnově nad Kněžnou. Vyrůstal ve vesničce Hlinné v Orlických horách. Otec Josef pracoval jako řídící učitel, matka Jiřina byla v domácnosti. „Do Hlinného otce přeložili v roce 1951, protože se tehdy znelíbil vrchnosti. Tatínek nějak nepochopil význam Vítězného února, a dokonce se zúčastnil nějaké protikomunistické demonstrace po únorovém puči. Původně mu chtěli úplně zakázat učení, ale nakonec to vyřešili tak, že ho přeložili z Dobrušky na místo, kam nikdo jiný nechtěl,“ vzpomíná na vyprávění rodičů Jiří Mach. 

Jinak o dětství mluví jako o šťastné době v krásné přírodě Orlických hor. Rodina měla byt v místní škole. Jednotřídka byla přes chodbu a díky tomu se pamětník naučil v pěti letech číst.

U Machů se z otce na syna dědila láska k divadlu. „Už můj praděd byl ochotník v Pohoří. Dědeček měl v Domašíně hospodu a byl to veliký ochotnický nadšenec. Byl známý tím, že hrál role milovníků. Divadlo hraje i náš nejmladší syn,“ líčí rodinnou tradici Jiří Mach.

Učitel musel agitovat za kolektivizaci

Otec Jiřího Macha Josef se jako učitel staral o místní kulturu. „Otec promítal kino, nacvičoval divadlo. Každý rok se hrálo jedno až dvě divadla v místním hostinci. Půl vesnice tehdy hrálo a půl se přišlo dívat.“

Na konci padesátých let se otec Jiřího Macha musel podle svého syna zapojit do přesvědčování sedláků ke vstupu do vznikajícího družstva v Hlinném. Pamětník dodává: „Ještě v padesátých letech přežívala přirozená autorita učitele. Pochopitelně, když přišla na pořad i takzvaná kolektivizace, tak mu nadřízení nařídili, aby obcházel sedláky a přesvědčoval je. Tatínek jim to vysvětloval tím způsobem, že dřív nebo později tam stejně budou muset vstoupit. A když si to udělají podle svého, tak to bude lepší, než když jim to nadřízené orgány budou dirigovat.“

Politické excesy se vesničce vesměs vyhnuly. Přesto ještě stále byla cítit atmosféra strachu. „Jeden ze sedláků se vrátil z výslechů, které kolektivizaci zemědělství provázely. Oni ho pak šikanovali a otec byl jediný, kdo mu byl ochoten podat ruku. Ostatní se báli, aby nebyli zataženi do toho šíleného kolotoče, který tam zařizovala Státní bezpečnost,“ říká Jiří Mach.

Školu v Hlinném úřady zrušily v roce 1960 a rodina se o tři roky později přestěhovala do nedaleké Dobrušky. „Tatínek získal místo tajemníka závodního klubu v Dobrušce, měl tam slíbený i byt,“ vzpomíná Jiří Mach. V Dobrušce chodil na základní školu a později na gymnázium. „Měl jsem to štěstí, že mě na gymnáziu učil nadšený ochotník profesor Václav Čáp a já jsem začal hrát divadlo.“

Na léta dospívání v šedesátých letech Jiří Mach rád vzpomíná: „V roce 1965 jsme za pomoci Václava Čápa zorganizovali první studentský majáles. Pojatý byl jako průvod, který dával průřez dějinami lidstva. Naše skupina byla převlečená za staré Římany, byl to nádherný zážitek, pocit volnosti a nehrané, nelíčené svobody.“

O invazi si myslel, že je to rozhlasová fikce

V roce 1968 Jiří Mach odmaturoval a za pár měsíců přišel 21. srpen a s ním invaze okupačních vojsk. „Ráno jsem vstal a maminka pustila rádio. Ozvalo se, co se ozvalo, a já jsem si vzpomněl na rozhlasovou hru H. G. Wellse Válka světů, kterou před válkou hrálo americké rádio bez ohlášení a vyvolalo to velkou paniku.“ Jako většina Čechoslováků, ani Jiří Mach nechtěl věřit politické realitě. „Říkal jsem si, že je to divné, že to jsou nějaké experimenty, ale bohužel to rozhlasová hra nebyla.“

Následovalo vystřízlivění a platonický odpor proti okupaci a konci snahy o reformu socialismu. „Psali jsme různá hesla, jako Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil, nebo ruské nápisy, které vyzývaly vojska k návratu domů. Odšroubovávaly se také směrové cedule, aby se armádám ‚spřátelených‘ zemí zkomplikovala orientace. Dobruškou projížděla kolona sovětských vojáků, tak jsme s nimi mluvili. A oni z toho byli v podstatě velmi nešťastní. Pak jsme se byli podívat v Novém Městě nad Metují a tam byla polská tanková jednotka a ti Poláci vůbec netušili, kde jsou. Mysleli si, že jedou na nějaké cvičení, a když jsme jim vysvětlovali, co se děje, jen kroutili hlavami,“ popisuje tehdejší situaci Jiří Mach.

Otec nesl osudové osmičky velmi těžce

Okupaci a konec demokratizace prožíval jeho otec velmi těžce. „Tatínek si vybavil rok 1938. Tehdy byl šestnáctiletý kluk a najednou byla atmosféra strašlivé bezmoci a my jsme ji zažívali taky. Věděli jsme, že tady se stalo něco, co se nedá vrátit. Jen ti nejnaivnější si mysleli, že vojska odtáhnou. Tatínek to prožíval obzvlášť intenzivně, protože už zažil roky 1938, 1948, ty frustrující porážky.“

Život šel ale dál. Jiří Mach přemýšlel o studiu herectví na FAMU, ale nakonec se rozhodl pro studium sociologie lidských sídel kombinované s andragogikou tehdy na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze. „Hlásilo se sedm set lidí a přijali dvacet, měl jsem štěstí,“ konstatuje pamětník dnes.

Ve stejném roce, kdy ho přijali na vysokou školu, vstoupil do KSČ. „Od roku 1968 jsem byl členem a končil jsem s listopadem 1989. Tenkrát v roce 1968  bylo Pražské jaro, to bylo něco úplně jiného než dřív, což se mi líbilo. Pak jsem tam zůstal z pragmatismu, nebudu zastírat. Nemohl bych dělat práce, co jsem dělal. I místo v dobrušském muzeu bylo podmíněné členstvím v KSČ,“ konstatuje Jiří Mach. Žádné funkce v KSČ pamětník nezastával. 

Obor kombinující sociologii a andragogiku otevřela univerzita poprvé od roku 1948. Ročník Jiřího Macha byl současně i poslední. „Obor vedl doktor Jiří Musil, jeden ze špičkových sociologů. Měl lidský přístup ke studentům a jeho schopnost předávat informace byla fantastická. I další vyučující byli skvělí, přednášela nám Jiřina Šiklová, filozofii profesor Mácha. Pak je všechny vyházeli.“

Stáž na Západě zhatila normalizace

Doktor Musil všem svým studentům dojednal roční stáže v zahraničí. Pamětník měl jet ve čtvrtém ročníku do západního Německa k profesorovi Ralfu Dahrendorfovi. Jenže naděje na studium v zahraničí zmařila normalizace. „Jednou přišel velmi pobledlý profesor Musil na seminář a sdělil nám, že všechno padá, protože Ústřední výbor KSČ všechny stáže zakázal,“ vzpomíná na zklamání Jiří Mach.

S normalizací se kvalita výuky zásadně snížila. „Původně jsme měli sice povinné státnice z marxismu-leninismu, ale dokázali nám to přednášet jako filozofii, jako různé pohledy různých filozofů. Marx tvrdil tohle, Lenin tohle a současná věda tohle,“ zamýšlí se Jiří Mach a dodává, že zlom přišel kolem roku 1972, kdy museli univerzitu opustit oblíbení pedagogové.

„Nepohodlné autority vystřídali často vyučující pochybné kvality. Přišli tam jugoslávští emigranti z padesátých let. Jejich znalosti se daly shrnout do Stalinových otázek leninismu. Bylo to pikantní, dělali jsme si z toho srandu. Při zkouškách z kurzů filozofie pak stačilo říct pár frází, protože jsme se nechtěli nechat kvůli takové pitomosti vyhodit.“

V roce 1973 Jiří Mach promoval. „Vize doktora Musila byla, že absolventi našeho oboru půjdou pracovat na útvary architektů měst. Měli jsme se podílet na výstavbě nových sídlišť, aby dostala lidský rozměr, aby nová sídliště nebyla jenom škatule.“

Na ochranu památek nebyla vůle ani peníze

Jenže prakticky nikdo uplatnění v oboru nenašel. Jiří Mach strávil rok na vojně, pracoval v rychnovském archivu a následně se přesunul na Okresní národní výbor (ONV) v Rychnově nad Kněžnou, kde dostal na starosti památky a ochranu přírody. Jenže na ochranu chyběla vůle i peníze. „Což bylo dost skličující, protože ty památky byly ve stavu zoufalém.“

Jiří Mach se jako mladý úředník snažil při péči o kostely a fary spolupracovat s duchovními. Jenže tady narážel na dohled komunistické strany. „Na každém ONV byl církevní tajemník, který měl na starosti dohled nad církvemi. V Rychnově to byla Alena Ondrová a nerada viděla, když jsem jednal s faráři sám. Říkala, že to není v mé náplni práce. Namítal jsem, že jde o opravu kostela, ale ona mě zase nabádala, abychom nemluvili o něčem jiném,“ tvrdí pamětník.

Komunisti chtěli neratovský kostel odstřelit

Některé církevní památky pak byly komunistům trnem v oku, jako třeba zchátralý barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie z roku 1733 v Neratově v Orlických hrách. „Kostel na konci války vyhořel a pak už jen chátral. V sedmdesátých letech z monumentálního barokního kostela zbyly prakticky jen obvodové zdi a uprostřed jakési sutiny, zbytky té střechy,“ popisuje jeden z kostelů, o který musel s nedostatkem peněz pečovat, Jiří Mach.

Jenže bývalí němečtí usedlíci do Neratova stále jezdili a ruina kostela se pro ně stala poutním místem. „Tehdy si ideologický tajemník okresního výboru KSČ Petr Szimansky vzpomněl, aby zamezil církevním poutím, že kostel se musí odstřelit.“

Podle Jiřího Macha si tajemník Szimansky zavolal předsedu okresního národního výboru Josefa Lukáška a nařídil mu, aby se torzo kostela zlikvidovalo. „Těmto příkazům nešlo odporovat, protože by člověk ve funkci skončil. Takže předseda ONV nechal zpracovat rozpočet, který tenkrát vylezl na sedm set tisíc korun, což byly obrovské peníze.“

A tak vzácnou památku nakonec zachránil nedostatek peněz. „Když Josef Lukášek dostal rozpočet na odstřel, tak se rozčílil a zavolal Szimanskému, což bylo velmi odvážné. Řekl mu, že kdyby měl sedm set tisíc, tak je potřebuje na úplně jiné věci. Například na opravu silnic, které jsou v katastrofálním stavu, a že je na odstřelení kostela rozhodně nedá. Pak to nějak usnulo,“ vzpomíná Jiří Mach.

Schodiště přestěhovali z kostela na zámek

V devadesátých letech 20. století se ujalo kostela Sdružení Neratov vedené Josefem Suchárem a kostel opravilo. Některé cenné části kostela se podařilo ještě v sedmdesátých letech zachránit. Tehdy se na Josefa Macha obrátil vikář královéhradecké diecéze Stanislav Vogel, že by chtěl zabránit zničení schodiště s pískovcovými plastikami v průčelí neratovského kostela.

„Tak jsme ještě přizvali bývalého inspektora památek Jiřího Šulce. Přišel na nápad, že by se to mohlo přestěhovat k zámku Skalka, protože to historicky a slohově harmonuje. Tady opravdu hrozilo, že kamení, co padá z vrchu obvodových zdí, sochy poničí. Tak se odvezly.“

Do Neratova se ale už schodiště ani sochy nevrátily. Zámek Skalka mezi Rychnovem a Dobruškou restituent po sametové revoluci prodal firmě AZ Satelit, dnes Proteco. Z Neratova se ozvali, že by schodiště chtěli zpátky.

„Ale ouha, nový majitel prohlásil, že zámek koupil se vším všudy, tedy i se sochami, a že nehodlá park, kde jsou, likvidovat,“ vzpomíná Jiří Mach.

Aby se sochy v sedmdesátých letech mohly převézt, darovala je církev státu. „A tak jsem vydal dobrozdání, že předání bylo za nápadně nevýhodných podmínek a pod nátlakem, protože jinak hrozilo jejich zničení.“ Následné soudní spory však skončily ve ztracenu.

Okresní tajemník KSČ byl jako zákon

Jiří Mach ještě připomíná, že k podobným akcím, jako byla snaha o odstřel barokního chrámu, dnes chybí písemná dokumentace. „Samozřejmě existuje nějaký demoliční výměr a podobně, ale základní rozhodnutí se dělalo někde úplně jinde. Nikdy ve státní správě, ale vždycky v orgánech KSČ. Vedoucí tajemník okresního výboru KSČ byl takovým nekorunovaným králem regionu. Co řekl, to byl zákon,“ upozorňuje pamětník.

V době, kdy měl Jiří Mach na starosti památky na Rychnovsku, peníze na církevní stavby nezbývaly. „Díky tomu, že mnozí duchovní si dokázali opravy zajistit sami, tak celá řada těch památek byla zachráněna.“

Někde sloužil jako farář třeba vyučený zedník, tak opravy dělal sám. „Nebo si zajistili brigádníky z řad věřících, což zase sledovali církevní tajemníci, aby se z toho nestala nějaká akce, do které by se zapojila celá obec. To bylo nepřijatelné.“

Nebudete bránit rozvoji socialistického zemědělství

Podobně zoufalá byla i ochrana přírody, již měl také Jiří Mach na starosti: „Nebyl to příliš radostný pocit. Určité orgány rozhodly, že se bude něco stavět, a síla orgánů, které se staraly o ochranu přírody, byla pranepatrná.“

Takovým případem se stala třeba stavba velkokapacitního kravína v Kounově. Tady stavba nedávala smysl ani ekonomicky. „I zemědělci se chytali za hlavu, proč se staví právě tam, kde je kravín vystavený nepřízni počasí. Vznikl totiž na vršku. Takže kravám tam museli potom dokonce topit. A když jsme se ozývali, že je to nesmysl, a kravín dokonce ohrožuje vodní zdroje v širokém okolí, tak nám řekli, že jaksi nebudeme bránit rozvoji socialistického zemědělství,“ vzpomíná na bezútěšný totalitní systém ochrany přírody Jiří Mach.

Nejhezčí roky strávil v muzeu

V roce 1983 Jiří Mach odešel do rychnovského okresního muzea a v následujícím roce získal místo v dobrušském muzeu. Od roku 1985 ho vedl celkem dvaatřicet let. „Tam se mi stalo povolání koníčkem, což se málokomu podaří,“ říká. Jako ředitel muzea zažil ještě na sklonku socialismu komické situace. Vzpomíná třeba na čtyřicáté výročí Vítězného února v roce 1988. Tehdy natáčel vzpomínky pamětníků-komunistů na dění v Dobrušce. „Natočil jsem s nimi besedu ve své kanceláři. Vyvrcholila tak, že předváleční členové KSČ začali nadávat na poměry.“

V listopadu 1989 se pamětník přidal k protestům a nakonec vystoupil na demonstraci. „Mluvil jsem za divadelní ochotníky a kulturní pracovníky na dobrušském náměstí.“

Po sametové revoluci Jiří Mach vystoupil z KSČ, v roce 1990 se oženil a přibližně v roce 1993 vstoupil do Církve bratrské. Ředitelem městského muzea v Dobrušce byl až do roku 2017. Rád vzpomíná, jak pořádal třeba Dny židovské kultury, ale také stál za několika historickými konferencemi. Za úspěch považuje průzkum krypt v kostele svatého Václava v Dobrušce. Kromě řady odborných článků napsal více než třicet knížek o Dobrušce a okolí.

„Je jedno, co člověk dělá, ale je potřeba, aby ho to bavilo a přinášelo to uspokojení nejen jemu, ale bylo to k užitku i ostatním,“ říká dnes Jiří Mach. Velkou oporou je mu manželka. V roce 2021 měl čtyři děti a osm vnoučat a žil v Dobrušce.