Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Macek (* 1942)

• narozen 6. listopadu 1942 ve Žďáru u Náchoda

• rodinnou továrnu zabavili za války nacisté

• Hugo Macek starší křivě obviněn z kolaborace, obvinění zproštěn

• otec roku 1948 emigroval do Holandska

• rodině Mackových úřady zabraly dům

• pamětník nemohl studovat, v roce 1966 vystudoval večerně gymnázium

• v roce 1967 úspěšně zažaloval stát kvůli neoprávněně vydané darovací smlouvě

• během Pražského jara se účastnil zakládání místní pobočky K 231

• v 80. letech množil samizdaty

• spolupracoval se členy Společnosti přátel USA (SPUSA)

• v listopadu roku 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra

• stal se předsedou privatizační komise

• po restituci rodinné továrny se s příbuznými snažil podnikat

Hugo Macek se narodil 6. listopadu 1942 ve Žďáru nad Metují na Náchodsku, na světě už byla jeho o čtyři roky starší sestra. Prarodiče z otcovy strany, Antonín a Berta Mackovi, pracovali jako tkalci. Oba pocházeli ze Sudet, nicméně jen babička byla Němka. Děda Macek zemřel za první světové války a babička se brzy vdala za Jana Ticháčka, podnikatele, který vybudoval velkou textilní továrnu ve Žďáru. Matčin otec byl ředitelem školy ve Zbečníku, kde strávil celý profesní život. Její matka Věra, rozená Suchánková, pocházela ze zemanského rodu s kořeny v Opočně. Pamětníkův otec Hugo Macek starší se s matkou seznámil v Hradci Králové, kde byl na vojenské akademii a ona studovala učitelský ústav. Vzali se v roce 1936 a postavili si ve Žďáře dům.

Nevíme, jestli si pro to někdo nepřijde

Příbuzenské vztahy byly košaté a plné dramatických postav a osudů. Matčina sestra si vzala lékaře Palizu, který byl v roce 1943 nuceně nasazen do Německa. O rok později uprchl a vrátil se do Zbečníka, kde se skrýval do konce války u manželčiných rodičů. Hugo Macek starší ho v úkrytu podporoval a pomáhal mu v kontaktu s odbojovou skupinou v Bohdašíně u Červeného Kostelce. Nicméně němečtí příbuzní ze strany Huga Macka staršího, bydlící na Broumovsku v sudetském záboru, se stali občany Říše. Mladí muži rukovali do wehrmachtu a babiččin bratr se stal příslušníkem SS. Naopak babička se přátelila s mnoha Židy, a dokonce jim schovávala cennosti i osobní věci, když museli odejít do koncentračních táborů. Navrátivším jejich majetek poctivě odevzdala. Pro některé věci si ale už nikdo nikdy nepřišel a zůstaly uschovány na půdě po zbytek jejího života. „Babička mi vysvětlila, že nikdy nevíme, jestli si pro to někdo nepřijde,“ říká pamětník.

Otec se velice obával komunistických tajných služeb

Za protektorátu nacisté zabavili továrnu pro účely válečné výroby, nicméně otce nechali pracovat jako ředitele nově zřízené pobočky, děda řídil mateřskou továrnu. Po válce otce Huga Macka obvinili z kolaborace a vzali do vazby. Důvodem mělo být udání, že prý „hajloval a oslavoval Německo“. Vyšetřování trvalo šest měsíců a pak byl v plné míře očištěn. Následně otec odešel na Slovensko do další nově otevřené pobočky, kde za pár let stihl zvětšit a zlepšit výrobu i prodej. V roce 1948 prý dostal nabídku od Viliama Širokého, aby se stal ministrem lehkého průmyslu. Jedinou podmínkou byl vstup do KSČ. Otec se vrátil z ministerstva domů, rozloučil se s rodinou a okamžitě emigroval do Rakouska. Netušil, že rodinu vidí naposledy, tak jako mnoho jiných obyvatel v té době žil v naději, že komunisté tu budou „do švestek“. Z Rakouska se přesunul do Holandska a získal práci v Rotterdamu u kaučukářské firmy s plantážemi na Jávě a Sumatře.

Hugo Macek starší pro tuto firmu rozvinul projekt racionalizace sběru kaučuku. Projekt byl nesmírně úspěšný a stal se podkladem pro disertační práci z ekonomických věd, kterou obhájil na Sorbonně. Hugo Macek starší zbohatl, odešel z firmy a pořídil si vlastní poradenskou kancelář, specializující se na revitalizaci firem. V roce 1958 se na dálku rozvedl a posléze se znovu oženil. S novou manželkou už před sňatkem měli tři děti. V roce 1967 se za ním přistěhovali rodiče, kteří ale brzy zemřeli. Stal se poslancem ve Štrasburku, a jak říká pamětník: „On se velice, velice, velice obával komunistických tajných služeb.“ Jednoho dne prý zmizel a našli ho až po roce mrtvého v autě potopeném v jednom z holandských kanálů. Vraždu vyšetřoval Interpol i Europol, nicméně nebyla nikdy objasněna.

Foglarovky jako lék na těžkou dobu

Rodina byla ostrakizována nejprve kvůli falešnému obvinění z kolaborace a potom kvůli otcově emigraci. V červnu 1948 přišlo znárodnění továrny, čímž se ocitla v naprosté izolaci. Pamětník jako dítě vnímal, že se doma mluvilo jinak než ve škole. Prarodiče s matkou seděli u rádia, a jak s hořkostí vzpomíná: „Poslouchali procesy, byli zděšení, skřípali zubama, brečeli, a já jsem ve škole měl oslovovat soudružko učitelko.“ Léčbou na mnohé životní bolesti se pro něho stala četba foglarovek.

Hugo Macek jako syn kapitalisty a emigranta nemohl jít studovat střední školu, musel se učit v textilním učilišti závodu Tepna, kde po vyučení začal pracovat. Každý rok podával žádost o studium na textilní průmyslovce, ale nikdy ho nevzali. V letech 1961–1962 následovalo martyrium dvouleté vojny. Nejprve nastoupil do Vimperku na automobilovou poddůstojnickou školu, potom se přesunul do Písku a jezdil s velitelem roty po všech pozorovatelnách na Šumavě. Začal číst Literární noviny, což mu rozšířilo obzory a přineslo vhled do vyšší kultury. Před koncem vojny si na kádrovém oddělení pod pohrůžkou toho, že nenastoupí do práce v Tepně, vymohl povolení večerního studia gymnázia v Náchodě. Když měl před maturitou, odešel na půl roku jako normovač do jiného závodu Tepny, v Poříčí, a pak se vrátil do náchodské továrny na pozici vodohospodáře.

Zabavení a znovunavrácení rodinného domu

Když Hugo Macek starší emigroval, došlo k propadnutí jeho poloviny domu. Druhá polovina patřila jeho manželce. Na začátku padesátých let stát rodinu podlým způsobem připravil o zbývající majetek. Záminkou byl údajný nedoplatek daně za dva měsíce z roku 1948 s úroky ve výši několika set tisíc korun. Následovala exekuce, při které rodině sebrali veškeré cenné věci, nicméně je ohodnotili velmi nízko, takže na úhradu dluhu nestačily. Matka dostala návrh, že když daruje svoji polovinu domu státu, dluh bude smazán. Udělala to, protože byla psychicky na dně. Dům byl rozdělen na byty, v jednom z nich mohli bydlet i Mackovi, ale platili nájem jako ostatní.

Písemná komunikace s pamětníkovým otcem nastala po rozvodu rodičů v roce 1958. V roce 1964 se prarodiče rozhodli, že se za ním do Holandska odstěhují, a po nich měl zůstat prázdný byt. Dekret na něj mohl získat pamětník jen jako ženatý muž. Do měsíce se s partnerkou Brigitou, rozenou Turkovou, vzali a dekret dostali. Narodil se jim jediný syn, poté se u manželky objevila roztroušená skleróza, která ji brzy odsoudila k invaliditě.

Tchán za války působil v německé armádě jako zdravotník, ale brzy přeběhl k Američanům. Uměl anglicky a pracoval jako tlumočník. Jeho dcera absolvovala s matkou, sestrou a dědou brněnský pochod smrti.[1] Děda zůstal na cestě, ony došly v zuboženém stavu do Vídně. Mohly se sice vrátit do Čech, ale posléze celá rodina kromě Brigity emigrovala do Německa.

Šedesátá léta měla již uvolněnější atmosféru. V roce 1967 pamětník prostřednictvím finančního odboru v Náchodě zažaloval československý stát. Podstatou žaloby bylo to, že darovací smlouva na dům od jeho matky byla vydána pod nátlakem a neoprávněně. Soud vyhrál a polovina domu se vrátila do matčina vlastnictví. Ta se majetku vzdala ve prospěch svých dětí, které následně koupily druhou, propadlou polovinu. Dům opět patřil rodině.

Obrácení pod vlivem Masaryka a Havla

Hugo Macek neviděl žádné demokratické přísliby, vnímal pouze to, jak se komunisté přou mezi sebou. Ničeho se neúčastnil a emočně se ho to vůbec nedotýkalo. Nicméně založení nezávislých organizací KAN a K 231 ho vybudilo. Zakládání krajské pobočky K 231 se dokonce účastnil. Následovala okupace, která jen potvrzovala pamětníkovu původní skepsi. „Dubček byl prostě pořád jen komouš.“ Neměl žádný důvod k naději. Věděl, že se nic nezmění a že bude dál žít jako neplnoprávný občan.

Prohlášení Charty 77 se k němu sice dostalo, ale on jej nepodepsal. Zdůvodnil si to sám pro sebe tím, že manželka je nemocná a syn bude chtít studovat na střední škole, takže bude lepší nezaplétat se. Nicméně ho to velmi mrzelo. Za normalizace byl vedoucím vodohospodářského úseku a stal se prostředníkem výměnného obchodu v podniku. Byl to spíše rozkrádačský systém, kde každý kradl a vyměňoval to s ostatními.

Zároveň  vzpomíná, jak jej formovaly spisy T. G. Masaryka a samizdatem šířené texty Václava Havla. Zejména Havlova kniha O lidskou identitu s ním „zacloumala“. Knihy obou autorů způsobily radikální obrat v pamětníkově chování. „V roce 1982 jsem přestal krást. Spadla ze mě strašná tíha a já jsem se najednou cítil neskutečně dobře.“

Rok 1989

V roce 1989 byl už dávno uvnitř paralelní kultury. Navázal spolupráci se členy tehdy neoficiální Společnosti přátel USA (SPUSA), rozmnožoval samizdaty, četl samizdatové Lidové noviny, poslouchal Rádio Svobodná Evropa a sledoval Originální videojournal. Napsal petici za propuštění Václava Havla, kterou v Náchodě podepsalo 150 lidí. Podepsal petici Několik vět. Asi v polovině roku 1989 dostal vyhazov z podniku Tepna a poté pracoval jako ekolog.

V listopadu se zapojil do činnosti Občanského fóra a vzpomíná, jak s kamarádem přebírali náchodskou radnici. Hugo Macek se připravoval na kariéru politika. Byl kooptován do městského zastupitelstva, nicméně stačila dvě volební shromáždění, aby pochopil, že tuhle práci nemůže a nechce dělat. Stal se poté předsedou okresní privatizační komise, privatizaci pochopil jako „dražbu komunistů“. Pod jeho vedením byl vydražen majetek za půl miliardy, zodpovídal za to, že dražba bude provedena podle předpisů.

V nové době

V průběhu privatizace mu zemřela manželka. Pamětníkovi a jeho sestře vrátili v restituci žďárskou fabriku, jenže nakonec se ukázalo, že na ni nemají nárok. Důvodem byly zvláštnosti rakouského práva před rokem 1918. Babička si totiž vzala pamětníkova nevlastního dědu Jana Ticháčka před tímto datem a v té době neexistoval institut osvojení dítěte. Hugo Macek starší nebyl osvojen, a tudíž nemohl být dědicem ani on, ani jeho děti. Pamětník si tedy poradil jinak. S právoplatnými dědici, tedy s dětmi bratra nevlastního otce, založili společnost a stali se spolumajiteli. Společně vytvářeli různé projekty na využití nemovitostí, ale podnikání se nedařilo. Takže se v roce 2002 rozhodli továrnu prodat a peníze rozdělit. Hugo Macek si po dvaceti letech života vdovce znovu našel partnerku, Mášu Umlaufovou. 

 

[1] Brněnský pochod smrti: vysídlení německých žen, dětí a starců z Brna. Průvod asi 30 tisíc lidí směřoval v otřesných podmínkách k hranicím. Odhaduje se, že cestou zemřely asi 2 tisíce lidí.