Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Josef Lžičař (* 1944)

• narodil se 6. června 1944 ve Švábenicích na Moravě

• v roce 1966 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• v roce 1979 hájil Václava Havla v procesu s představiteli VONS

• v roce 1989 znovu hájil Václava Havla po zatčení za účast na Palachově týdnu

• od prosince 1989 do července 1990 byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky

• čelí podezření, že v letech 1979–1980 spolupracoval se Státní bezpečností

• po převratu jako advokát vystupoval v řadě mediálně známých procesů

Josef Lžičař se narodil 6. června 1944 ve Švábenicích na Moravě jako třetí ze čtyř bratrů. Maminka Anna, rozená Mariánková, byla vedoucí textilní prodejny, otec Josef jednatelem lidového spotřebního družstva. Politika do jeho dětství prý příliš nezasahovala – v jeho vzpomínkách se ve Švábenicích dokázali spojit lidé různého politického smýšlení. „Místním rozhlasem byla vyhlášena brigáda na schody ke kostelu a sešli se tam lidé, kteří chtěli opravit schody. Za týden to bylo fotbalové hřiště. Tam se nerozlišovalo stranictví, jestli někdo byl socialista, lidovec, nebo komunista. Dělali to pro obec,“ říká Josef Lžičař a dodává, že podobný nadstranický postoj mu chybí v dnešním parlamentu, kde „dobrá věc jde ke dnu“ často jen kvůli stranickým půtkám.

Dobrovolně dodržovat pravidla socialistického soužití

V roce 1961 zahájil Josef studium na pražské Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Chtěl získat humanitní vzdělání a práva se mu zdála jako nejschůdnější cesta, třebaže – nebo snad právě proto – právní vzdělání režim příliš nepodporoval. „Bylo nás v ročníku pouze sto dvacet. Vycházelo se ze socialistické teorie, že právo odumře a lidé budou dobrovolně dodržovat pravidla socialistického soužití.“

Na roky studia přesto Josef Lžičař vzpomíná jako na příznivou dobu, během níž se poměry postupně uvolňovaly. V roce 1963 byly (ovšem tajně) rehabilitovány některé komunistické oběti politických procesů z padesátých let včetně Rudolfa Slánského. O dva roky později byla přijata důležitá novela trestního řádu posilující pozici advokátů v trestním řízení. „Ty největší hrůzy toho předchozího režimu se dály v padesátých letech, kdy za stav vyšetřování odpovídala prokuratura. Prokurátor byl v procesu mocný pán a advokát dostal spis až k soudu, až když to všechno bylo vyšetřeno,“ říká Josef Lžičař s tím, že novelu umožňující vstup obhájců do vyšetřování prý pomohl prosadit Lubomír Štrougal, tehdy ministr vnitra. „To vím z druhé ruky – ale Štrougal měl říct: ‚Když tam ten advokát bude sedět, tak aspoň ti vyšetřovatelé nebudou toho obviněného bít.‘“

Vyšetřovatelem u Veřejné bezpečnosti se nestal

Po absolvování vysoké školy v roce 1966 pamětník plnil základní vojenskou službu u tankového pluku, během čtyř měsíců ale vážně onemocněl, a vojenské povinnosti tak byl zproštěn. V tom měl, jak říká, „obrovské štěstí“. „My jsme byli poslední ročník, který zažil vládní nařízení o umisťování absolventů vysokých škol. Já jsem měl nastoupit k městské správě Veřejné bezpečnosti jako vyšetřovatel v tom roce šedesát šest, šedesát sedm – po výkonu základní vojenské služby.“ Jako o nevojáka o něj ovšem Veřejná bezpečnost ztratila zájem, a tak nakonec dostal umístěnku jinam: stal se koncipientem advokátní poradny v Rakovníku.

V tomto středočeském městě prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Doba politického tání skončila a začala postupná normalizace. Od advokátního koncipienta Lžičaře režim pochopitelně vyžadoval alespoň formální souhlas s takzvanou „bratrskou pomocí spřátelených armád“ – k jediné povolené interpretaci srpnových událostí se musel přihlásit během nechvalně proslulých normalizačních prověrek. „Nějaké takové alibistické prohlášení jsem tam podepisoval s tím, že to vlastně bylo skoro nezbytně nutné, aby člověk mohl zůstat v advokacii.“ V té době Jiří Lžičař zvažoval emigraci. Přemlouval ho k ní mladší bratr, který později skutečně utekl a po roce 1969 žil ve Spolkové republice Německo. Pamětníkovi prý tehdy nepřišlo správné opustit rodiče a podle svých slov neměl bratrovu „dobrodružnější“ povahu.

V září 1969 se tak po tříleté koncipientské praxi stal advokátem. Z doby, kdy se s ním počítalo na post vyšetřovatele u Veřejné bezpečnosti – kterým se ale nakonec ze zdravotních důvodů nestal – měl prověření ministerstva vnitra. Snad i proto se v roce 1971 dostal k případu studenta Jiřího Müllera, který byl obžalován z trestného činu podvracení republiky a nakonec odsouzen k pěti a půl letům vězení. „Bylo to celkem ztracené, protože on se vlastně žádného podvracení nedopustil. On vydával letáky, kde upozorňoval lidi, jak mají volit.“ Obhajobou Jiřího Müllera pamětník odůvodňuje skutečnost, že následujících osmnáct let nesměl vycestovat. Třebaže třikrát s obtížemi získal devizový příslib, pokaždé mu prý z ministerstva vnitra přišlo vyrozumění, že jeho cesta „není v souladu se státními zájmy“.

Dvakrát hájil Václava Havla

Proces s Jiřím Müllerem nebyl jediný případ, kdy jako advokát stál na straně lidí režimu nepohodlných. V roce 1979 hájil Václava Havla ve známém procesu s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS): „Se souhlasem rodiny, tehdy Ivana, manželky, jsem tam nastupoval po nějakém advokátovi.“ Václav Havel během procesu nevyužil nabídku Státní bezpečnosti, kterou mu ve vazební věznici jeho advokát tlumočil – nabídku vyhnout se vězení a vycestovat s manželkou do USA. „On chvíli zauvažoval a potom říká: ‚A co bude s ostatními?‘ Já jsem říkal: ‚Ostatní asi půjdou před soud.‘ A on to odmítl,“ vypráví Josef Lžičař, kterému prý budoucí prezident, tehdy za „podvracení republiky“ odsouzený ke čtyřem a půl letům vězení, později do jakéhosi samizdatu vepsal: „S díky za skvělou, ale bohužel marnou práci.“

Václava Havla později pamětník hájil před soudem ještě jednou: v únoru 1989 byl Havel odsouzen v souvislosti se svoláním pietního shromáždění k připomínce činu Jana Palacha, které v následujících dnech přerostlo v sérii protirežimních demonstrací známých jako Palachův týden. Verdikt soudu zněl: devět měsíců vězení. To už ale byla atmosféra ve společnosti úplně jiná a také vyšetřovatelé, kteří už možná tušili, že se režim dlouho neudrží, více dbali na dodržování procesních předpisů. Kromě Václava Havla hájil Josef Lžičař za minulého režimu i disidenta Martina Palouše, písničkáře Jaroslava Hutku či redaktora samizdatových Lidových novin Rudolfa Zemana. Dne 29. prosince 1989, kdy byl Václav Havel zvolen československým prezidentem, se stal vedoucím jeho prezidentské kanceláře. V tomto úřadu setrval půl roku, do začátku druhého Havlova prezidentského mandátu.

Čelil podezření, že spolupracoval se Státní bezpečností

Po převratu musel Josef Lžičař čelit podezření, že za minulého režimu spolupracoval se Státní bezpečností. Podle svazku dochovaného k jeho osobě v Archivu bezpečnostních složek se pamětník dostal do hledáčku tajné policie v lednu 1979, kdy ho bezpečnost začala prověřovat jakožto člověka napomáhajícího Chartě 77 a poskytujícího „pravicově orientovaným osobám právní rady nad rámec svých povinností obhájce“. Dle záznamů byl k první schůzce pozván v únoru téhož roku, na podzim 1979 pak podle dokumentů s StB „hovořil o soudním líčení proti členům VONS“, „podrobně rozvedl všechny otázky, na které byl V. Havlem dotazován“, či „informoval operativního pracovníka o tom, jakým způsobem povede obhajobu V. Havla“.

Informace, které Josef Lžičař během těchto schůzek údajně předal, Státní bezpečnost vyhodnotila jako „seriózní“ a „pravdivé“ a jeho přístup k sobě samé jako „dobrý“ a „přátelský“. Proto s ním 30. května 1980 provedla takzvaný vázací akt, během nějž se pamětník svým podpisem zavázal „dobrovolně spolupracovat se zpravodajskými orgány federálního ministerstva vnitra“. Záznamy o případné následné agenturní spolupráci svazek neobsahuje (zprávy agentů byly obvykle vedeny v samostatných svazcích), naopak hovoří o tom, že počátkem roku 1981 došlo ze strany tajného spolupracovníka k „vážnému narušení přístupu ke spolupráci (odmítal chodit na schůzky a dále spolupracovat jako TS)“, a proto byl v srpnu 1982 podán návrh na přerušení spolupráce.

Podle záznamů následně Josef Lžičař požádal o vyřazení z tzv. zvláštního seznamu – tedy seznamu advokátů oprávněných k obhajobám případů zejména první hlavy trestního zákona, kam spadal trestný čin podvracení republiky – a vyjádřil záměr odstěhovat se z Prahy. Spolupráce byla ukončena, agenturní zprávy navrženy ke skartaci a spis na deset let uložen do archivu ministerstva vnitra, díky čemuž zřejmě unikl skartacím živých spisů v prosinci 1989.

Spolupráci popírá, ale soudit se nechce

Josef Lžičař dnes jakoukoliv spolupráci se Státní bezpečností odmítá. Existenci svazku dává do souvislosti s nabídkou vystěhování, kterou Václavu Havlovi nesl do vazby, naprosto však vylučuje, že by se se Státní bezpečností scházel a sděloval jí podrobnosti z chystaného soudního procesu. „To je naprosto vyloučené,“ říká k osmnácti schůzkám, které zmiňuje spis. Zpochybňuje také pravost podpisu pod vázacím aktem: „Není ten podpis můj a tu spolupráci jsem nepodepsal.“ Zároveň vylučuje, že by z vedení prezidentské kanceláře odešel právě kvůli tomu, že vyšla najevo jeho minulost agenta. „Já jsem měl neplacené pracovní volno od 29. prosince 1989 do 29. června 1990. Ještě jsem zůstal na Hradě osm dní, abych mohl připravit volbu prezidenta. Je pravda, že tam se objevilo něco, pokud se týče seznamu, ale já to naprosto popírám, je to nesmysl. Není to pravdivé.“

Soudit se o svou pověst Josef Lžičař nechtěl. „Já jsem ten svazek viděl dokonce ještě dřív, než byly zpřístupněny, protože mi to tehdy umožnil pan prezident. To bylo někdy na podzim. A když jsem mu říkal, že podám žalobu, on říkal, ať se na to vykašlu.“

Také po roce 1989 vystupoval pamětník jako advokát v mnoha sledovaných kauzách. Hájil bývalého komunistického prominenta Lubomíra Štrougala, bývalého premiéra Petra Nečase i ženu sraženou autem, které řídil lobbista Roman Janoušek. Je zastáncem jasného psaného práva a vůči platnosti jakéhosi práva „přirozeného“, které by stálo nad dobově podmíněnými zákony, je skeptický. Proto také je podle něho problematická představa, že bychom měli zpětně soudit zločiny komunismu, které byly v souladu s tehdejším právem. „Retroaktivita se v civilizovaných zemích nepřipouští,“ domnívá se a dodává, že takový přístup by nás přiblížil ruským teoretikům, „kteří říkali, že rozsudek je spravedlivý, je-li uveden v soulad s mravním citem lidu. Možná, že skutečná spravedlnost je jen u Boha, rozhodně ale ne v rukou lidu, který bývá příliš přísným soudcem a do rozhodování ho nelze pustit,“ myslí si advokát Josef Lžičař.