Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ve čtrnácti letech jsem musela jít pracovat do JZD
narozena 26. května 1940 v Líšnici v okrese Ústí nad Orlicí
v květnu 1946 se rodina přestěhovala do bývalé německé obce Horní Lipka
rodiče dobrovolně vstoupili do JZD Horní Lipka
ve 14 letech musela pamětnice ukončit studium a nastoupit do JZD Horní Lipka
pracovala v JZD Horní Lipka a Státním statku Králíky
vzpomínky na vystěhované kulacké rodiny
vzpomínky na internované řeholníky v klášteře na Hoře Matky Boží v Králíkách
v roce 2018 bydlela ve městě Králíky
V letech 1945 až 1952 proběhl největší přesun obyvatelstva vnitrozemského charakteru v českých dějinách. Do pohraničí vylidněného po odsunu Němců tehdy přišly tisíce lidí. Mezi nimi i rodina Ireny Luxové, která se usadila v Horní Lipce. Soukromě pak hospodařili, než dobrovolně vstoupili do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva (JZD). Irena kvůli tomu musela ukončit studium na jedenáctileté střední škole (gymnázium) a v pouhých čtrnácti letech nastoupit do rostlinné výroby v JZD. V družstvu a později ve státním statku pracovala až do odchodu do penze. Vzpomíná, že se tam sešla pestrá škála zaměstnanců různých národností, ale také členové vystěhovaných „kulackých“ rodin nebo řeholníci internovaní v klášteře na Hoře Matky Boží v Králíkách.
Irena Luxová, rodným příjmením Suchomelová, se narodila 26. května 1940 v Líšnici v okrese Ústí nad Orlicí. Její rodiče si v obci postavili malý domek u řeky, v němž bydleli ve dvou místnostech se svými třemi dětmi, babičkou a tetou pamětnice. Otec pracoval na pile a rodina také vlastnila dvě krávy, kozy a obhospodařovala hektar pronajatých polností a luk.
Spíš než na válečné události pamětnice ze života v Líšni vzpomíná na povodně v únoru 1946, kdy Divoká Orlice zaplavila několik vesnic. „V místnostech jsme měli vodu. Pamatuji si to, protože jsme z postele v kuchyni posílali lodičky.“
V květnu 1946 se rodiče se svými třemi dětmi odstěhovali do Horní Lipky, ležící v podhůří Králického Sněžníku. Využili možnost osídlit hospodářství zkonfiskované původním německým majitelům dle dekretu prezidenta republiky. „Měli jsme velkostatek se stodolami a dvorem. Dostali jsme k tomu třináct hektarů, které dávali dekretem na příděl. Každý měl třináct hektarů, i když měl menší chalupu. Všichni měli stejně, ale musela se obhospodařovat pole, která ničí nebyla. Vím, že jsme měli kolem dvaceti hektarů, protože to ostatní byl nucený pacht,“ vzpomíná Irena Luxová. Dodává, že v domě před nimi krátce bydlely již dvě české rodiny. Dobytek i zemědělské náčiní sice na hospodářství zůstaly, ale chybělo veškeré vybavení obytných místností.
Rodina do obce přišla krátce poté, co v březnu 1946 předsednictvo ONV v Žamberku z místa správního komisaře v Horní Lipce odvolalo pětadvacetiletého člena komunistické strany Vladimíra Rozinku. Ten byl známý násilím vůči původnímu německému obyvatelstvu a pod jeho dohledem v červnu roku 1945 skupina mužů bez zjevného důvodu mučila a následně na hřbitově zastřelila sedm místních Němců. V červnu 1946 Němci z Horní Lipky nastoupili do odsunu a zmizela tak i většina přímých svědků. Irena Luxová vypráví, že se o tom nahlas nemluvilo. Až po pádu komunistického režimu byl v roce 1990 na místě sedminásobné vraždy u kostela svaté Anny postaven kříž. Někdo ho ale již po třech dnech odstranil. Později proto vznikl kamenný pomníček.
Své polnosti prý rodina zvládala obhospodařovat, což v obci nebylo samozřejmostí, protože statky často dostávali do držení lidé, kteří do té doby neměli se zemědělstvím nic společného. Jak vzpomíná pamětnice, do obce tehdy přišli lidé z různých koutů Čech a Moravy, ale také ze Slovenska. Horní Lipka prý tehdy žila bohatým kulturním životem a pořádaly se v ní veselice, plesy a divadelní představení. Vše postupně ustalo po založení JZD. Životní úroveň lidí se zhoršila. Mnoho rodin se vrátilo do vnitrozemí a pokusy o dodatečné dosídlení se nezdařily.
Do jednotřídní obecní školy Irena chodila v Horní Lipce a potom docházela do měšťanské školy v Králíkách. Po jejím ukončení v témže městečku nastoupila do jedenáctileté střední školy, které od roku 1953 nahrazovaly gymnázia. V té době rodiče dobrovolně vstoupili do nově vzniklého JZD Horní Lipka. Irena pak musela v pololetí ukončit studium a nastoupit jako zaměstnankyně JZD. Bylo jí přitom pouhých čtrnáct let a i podle tehdejších zákonů byla pracovně-právní způsobilost až od patnácti let. Musela totiž nahradit chybějící pracovní síly v rodině, protože rodičům se v Horní Lipce postupně narodilo ještě pět dětí, o které se matka musela starat, a nemohla proto pracovat v družstvu. Irena Luxová vzpomíná, že dětí v jejím věku tehdy v družstvu pracovalo víc. Dělala pak těžké polní práce v rostlinné výrobě. „Ráno předseda družstva v obecním rozhlase hlásil, co kdo bude dělat, aby lidé věděli, jaké si mají vzít nářadí. Ve středu obce u kanceláře byl sraz a pak se šlo na různé práce,“ vzpomíná pamětnice.
V Horní Lipce založili JZD třetího typu, v němž družstevníky odměňovali na základě takzvaných pracovních jednotek, které se výrazně lišily podle úspěšnosti JZD. V Horní Lipce si JZD dobře nevedlo, a lidé tak dostávali minimální mzdu. Pamětnice říká, že rodiče ani neměli nárok na přídavky na děti. V tíživé situaci rodinám pomáhaly přidělené záhumenky a chov dobytka. „Když začalo pršet, tak každý spěchal domů, protože přednější bylo seno na záhumenku než to družstevní,“ dodává Irena Luxová.
V roce 1958 začala pamětnice v družstvu pracovat jako pomocná účetní. Za čtyři roky bylo ztrátové JZD Horní Lipka začleněno do Státního statku Králíky. Irena Luxová vzpomíná, že statek tehdy zaměstnával pestrou směsici obyvatelstva. Mezi nimi i členy vystěhovaných „kulackých“ rodin a také řádové kněze, které v letech 1950 až 1960 komunistický režim držel v internaci v klášteře na Hoře Matky Boží u Králík. „Byli to studovaní lidé, kteří pracovali třeba na poli nebo krmili prasata.“
V roce 1964 se pamětnice provdala za Jozefa Luxe. Marně čekali na přidělení bytu a bydleli v jedné místnosti u rodičů v Horní Lipce. Asi dva roky po svatbě Irena Luxová vstoupila do komunistické strany. „Přesvědčili mě, že když vstoupím, tak budu mít lepší pracovní postup. Asi za půl roku mě pak vyhodili, že se málo angažuji a nechodím na schůze,“ dodává.
V roce 1967 dostali manželé Luxovi konečně byt v Králíkách, kam se také přestěhovali a kde se jim později narodili synové Tomáš a Aleš. V roce 1968 Irena Luxová dálkově vystudovala ekonomickou školu a až do penze zůstala v místě účetní ve Státním statku Králíky.
V tomto malém městě bydlela i v roce 2018. S vývojem po pádu komunistického režimu není spokojená. Vadí jí především korupce politiků a že lidé ztratili vzájemnou soudržnost a často se principem jejich života stala honba za penězi.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)