Petr Lutka

„Písničkáři se později od Porty separovali. Především od poetiky a obsahu toho, co se na festivalu odehrávalo. Nerad bych to hodnotil a tvrdil, co je lepší nebo horší, ale musím říct, že vrána k vráně sedá. Šafrán tedy vzniknul jako reakce a snaha oddělit se od koncertů v duchu folk a country, které často probíhaly třeba v Lucerně. Tam hrávali Plavci, Greenhorni, Rivolové a podobní interpreti. Písničkáři se však postupem času sdružili kolem Šafránu. Dokonce jsme se podle toho také pojmenovali. Říkali jsme si, že je nás hrstka a že přinášíme jiný typ sdělení. Každopádně tam došlo k jakési přirozené separaci. Sem tam někdo z nás na Portě zahrál, ale bylo to opravdu jen zřídka. Později tam jezdili především lidé z druhé folkové vlny, tedy Nohavica, Plíhal, Dobeš a řada dalších.“

„Každý z nás byl úplně jiná persona. Náramně jsme se doplňovali a měli se rádi. Trochu se to rozklížilo, když někteří odešli. Po revoluci se na staré vztahy nedalo navázat. Sledovali jsme každý trochu jinou cestu. Jarda Hutka se snažil sdružení obnovit a i další snahy byly veliké, ale celkově to prostě nějak nešlo. Hraní po revoluci bylo kouzelné v tom, že jsme se alespoň setkávali osobně. Čas od času někomu něco vydají a to je potom možnost si zahrát společně, ale umělecky se to zatím nikdy nesepnulo. Naše společenství bylo definováno také útlakem. Týká se to samozřejmě i Charty v tom, že represe dala dohromady lidi různého druhu. Po převratu už se to však nepropojilo, protože to, co bylo společné, zmizelo a ztratilo dostatečnou hloubku a sílu.“

„Přijelo pár kapel, ale také písničkářů. Vystupovali tam všichni, kteří ještě mohli. Celé se to odehrálo někdy v polovině 80. let, takže třeba Hutka už byl pryč. Publikum čítalo několik tisíc lidí a člověk si uvědomoval, jak může slovo písničkáře i výběr textů rezonovat, když se podá tím správným způsobem. Pro mě osobně to byl jeden z vrcholů folkové kariéry. Myslím, že jsem se tenkrát trefil do atmosféry, která tam panovala. Moje vystoupení uváděl Honza Rejžek. Vzájemně jsme si dodali určité povzbuzení. Člověk si to dnes už jen těžko uvědomuje [pauza]… dostali jsme taková křídla. Bylo to velice krásné a působilo to úlevu. Myslím, že tam zaznělo něco, co lidmi zatřáslo. Při veřejných vystoupeních si člověk uvědomoval, že na něco takového jeho publikum čeká. Písničkář má v tomto ohledu naplňovat roli jakéhosi svědomí, které pravdivě pojmenovává věci. Běda, kdyby se tomu člověk zpronevěřil, uhýbal by nebo důležitá místa vyplňoval omáčkou. Mnohokrát jsem si však uvědomil, že zrovna v těchto ohledech jsem moc statečný nebyl a možná to platí až dodnes.“