Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Lustig (* 1933)

• narozen 18. dubna 1933 v Týnci nad Labem

• jeho otec Josef Lustig měl židovské kořeny, matka byla křesťanka

• před válkou se rodiče formálně rozvedli, aby původ otce rodinu neohrozil

• v červnu 1942 nastoupil otec v Kolíně na transport do Terezína

• v červenci 1942 otec zemřel v koncentračním táboře Majdanek

• během války zažíval Jiří Lustig antisemitské útoky

• krátce po osvobození vstoupil do řad Junáka

• vystudoval kolínské gymnázium a v roce 1952 nastoupil na tehdejší Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích

• po více než dva roky jej Státní bezpečnost vedla a vytěžovala jako agenta

• v roce 2023 žil v Pardubicích

Když mu roku 1943 nepovolili nastoupit do měšťanské školy, rozbrečel se. Jiří Lustig nechápal, proč jako premiant třídy nesmí nastoupit na školu, která by mu snáze otevřela dveře k dalšímu studiu. Namísto toho se stal žákem jednotřídky společně s dětmi, které měly daleko horší prospěch než on. Důvodem bylo to, že pocházel ze smíšeného židovsko-českého manželství, ačkoliv se otec už před válkou s matkou formálně rozvedl, aby jakožto Žid rodinu v dobách nacismu neohrozil. V době, kdy nastoupil Jiří Lustig na měšťanskou školu, jeho otec již nežil. Rodinu rozvodem sice ochránil, ale sám sebe uvrhl do nebezpečí. V roce 1942 odjel transportem z Kolína do Terezína. Po válce se už s rodinou nesetkal. Zemřel nedlouho po příjezdu do koncentračního tábora Majdanek.

Mysleli jsme si, že se otec vrátí

Jiří Lustig se narodil 18. dubna 1933 v Týnci nad Labem nedaleko Kolína Olze a Josefovi Lustigovým. Prožíval šťastné dětství s rodiči a nevlastní o deset let starší sestrou, kterou měla matka z předešlého manželství. Jeho otec měl židovské kořeny a pracoval jako zvěrolékař v Týnci nad Labem. Matka pocházela z křesťanského prostředí, za Josefa Lustiga se provdala poté, co ovdověla. V té době ovšem nemohla tušit, že to nebude trvat dlouho a stane se dvojnásobnou vdovou. Rodinnou pohodu změnila blížící se druhá světová válka. Lustigovi si dobře uvědomovali, že se něco děje a že je brzy může nacistické antisemitské Německo ohrozit. „U nás se velmi diskutovalo, jestli se nějakým způsobem vystěhovat. Ale kam? On taky nikdo tehdy nikoho nechtěl vzít,“ vzpomíná na předválečná léta a pokračuje: „Nebo utéct? Což taky bylo velmi komplikované, protože jsem byl malinký a máma měla ještě moji sestru. Táta se tím zabýval až do posledních dnů, ale nakonec mu nic z toho nevyšlo.“ Nakonec dal na radu známých a s matkou se formálně rozvedl, aby rodinu neohrozil.

Nad Lustigovými se začala stahovat mračna. Roku 1942 nastoupil otec v Kolíně na transport do Terezína. V ghettu dlouho nepobyl, po asi dvou dnech odjel směrem na koncentrační tábor Trawniki. „Táta, a padesát dalších, byl někde před Lublinem na nějaké seřaďovačce vyčleněný na práci do Majdanku. Za měsíc už byl táta po smrti,“ popisuje. Život Josefa Lustiga tedy tragicky skončil v červenci 1942 v Majdanku. „My jsme si mysleli, že se vrátí, pořád jsme doufali, ale nevrátil se,“ uzavírá smutnou rodinnou kapitolu Jiří Lustig. Zbytek války už strávil bez otce a vnímal antisemitismus, který v části společnosti panoval. „Třeba když jsme bruslili a hráli jsme hokej, tak mě odtamtud vyhazoval nějaký blbeček z Árijského boje nebo Vlajky, takoví fašisti, že jsem Žid a nemám tam co dělat,“ říká. Podle jeho slov ale šlo spíš o ojedinělé excesy. „Okolí mně i mámě v té době trochu pomáhalo,“ dodává.

V každém režimu se najde hajzlík

Holokaust zasáhl velkou část rodiny z otcovy strany, která pocházela se Selmic. Dědeček Jiřího Lustiga Jindřich zemřel v Terezíně, dvě tety v Osvětimi. Nejmladší člen rodiny – jedenáctiletý bratranec Petr – zemřel v plynové komoře, také v Osvětimi. Sestra dědečka Marta, provdaná Löwidtová, měla dceru Evu, později provdanou Erbenovou. Obě byly vězněné v Osvětimi a na konci války se vydaly na pochod smrti. Eva Erbenová z pochodu smrti po maminčině smrti utekla a po několika dnech se dostala do obce Postřekov, kde se jí ujala rodina Jahnových, která ji ukryla do konce války. Po osvobození Evu Erbenovou vyhledala teta z Heřmanova Městce, u níž rok žila, poté odešla do Prahy do židovského sirotčince v Belgické ulici. Absolvovala kurz pro zdravotní sestry a později se seznámila s Petrem Erbenem, s nímž v srpnu 1948 odešla do Paříže, odkud pokračovali dál do Izraele.

Jiří Lustig a jeho matka se sestrou nakonec druhou světovou válku přestáli, ačkoliv zažívali i útlak a útoky některých lidí. Jak ale sám říká, „v každém režimu se najde hajzlík.“ Návratu otce se ovšem bohužel nedočkali. Zbytek dětství tak prožil Jiří Lustig pouze s matkou. Rok 1945 pro něj nebyl přelomovým jen kvůli tomu, že skončila válka, ale taky proto, že už nebyl omezován a mohl nastoupit na gymnázium v Kolíně. Roku 1952 bez problémů odmaturoval a nastoupil na tehdejší Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích, kde se zaměřoval na barviva a jejich polotovary.

Měl jsem se chovat statečněji

Jiří Lustig se základní vojenské službě vyhnul díky známé lékařce, která mu napsala potvrzení, že nemůže sloužit kvůli skolióze. Po ukončení studia tak nastoupil v Pardubicích do chemického závodu Synthesia, kde setrval na různých pozicích až do důchodu. Celý svůj profesní život se zabýval výzkumem barviv a získal čtyřicet pět patentů. V Pardubicích se seznámil se svou budoucí ženou, se kterou později vychovali dvě děti. Syna pojmenoval Petr jako poctu svému bratranci, který zahynul v Osvětimi. Po celý život se potýkal s traumatem, který v něm zanechal osud jeho rodiny za druhé světové války. „Z války jsem si nesl takový syndrom, že jsem se dost bál. Ve mně ten protektorát zanechal nějaké stopy. Tyhle syndromy ve vás zůstanou. U mě to bylo takové, že jsem se měl častěji chovat daleko statečněji a neustupovat blbcům,“ říká. Podle svých slov se ne vždy choval tak odvážně, jak by si přál.

Po celý život se snažil udržet odkaz své rodiny naživu, a ačkoliv nikdy nepraktikoval judaismus, židovská kultura ho vždy přitahovala. Se zpracováním svého traumatu mu mimo jiné pomáhal sport, který si užíval od dětství. V pozdějších letech mu radost dělaly děti, vnoučata a také již pravnoučata. V roce 2023 žil v Pardubicích.