„Říkali, že dostanu svolávací lístek a narukuju zpátky do maďarské armády. Hodně zakarpatských kluků šlo do maďarské armády násilím. Jelikož jsem nechtěl jít do maďarské armády a už jsem cítil, že svolávací lístek dostanu – měl jsem známé v notářském úřadu, který byl přímo naproti nám – tak povídám: Tak ne! Domluvilo se nás asi osm kluků. Byl mezi námi jeden zedník z Užhorodu, který stavěl tamní maďarská kasárna. Jeden pracoval jako cestář, to už byl starší chlap, tak kolem čtyřicítky, stejně jako ten zedník. Ti ostatní kluci byli všichni mladí jako já. Tak jsme se domluvili a 3. června jsme se večer připravili. Maďarští četníci už po nás pátrali!”
„Myslel jsem si, že už se nikdy nevrátím a že nespatřím nikdy svou rodinu a republiku. Litoval jsem moc, že jsem nezůstal doma. To mě kamarádi spletli. Já jsem se měl dobře, poněvadž jsem dělal v řeznictví. Měl jsem se jak u Boha za dveřmi. A teď jsem přišel do takové nouze, bídy, neštěstí... Kolikrát jsem si v létě sednul na pařez, borůvky byly takové, že jste se mohl po nich válet, a poplakal jsem si občas.“
„Tam nás dali do jedné místnosti. Když jsme tam přijeli, tak tam už byla jedna cela úplně obsazená. Lidmi i z naší vesnice, i ženy tam byly. Začali nás vyšetřovat. Každý šel na vyšetření hned ten večer. Jelikož jsem byl hezky oblečený, extra – vždycky jsem to na sobě dal znát – tak mě brali na výslech dvakrát. Co jsem mluvil v prvním výslechu, to i v druhém. Mluvil jsem s nimi normálně, ukrajinsky. Skončilo to, dali nás do jedné cely, kde nás bylo třicet! Byly pryčny a na nich jsme leželi. Žádná lůžka, to neexistovalo! Ležel jeden vedle druhého tak, že kdo se chtěl převrátit na druhou stranu, tak hej rup, všichni najednou…”
„Přišel rok 1939 a já na jaře, 1. března, rukoval do Spišské Nové Vsi. Tam jsem byl patnáct dnů. Němci zabrali celé Čechy, tak nás sedmnáctého března propustili a přebrali nás Maďaři na sovětských hranicích. Poněvadž Slovensko vyhlásilo samostatnost, tak nás přebrali Maďaři. Všichni vojáci, ať byli u jakékoliv zbraně, nás vedli až do Budapešti. Tam nás dali do dřevěných baráků, kde jsme přespali jednu noc. Druhý den nás hned lifrovali vlakem každého tam, kde se narodil. Pěšky, vlakem atd.”
Když zastavil vlak, tak nám strážný přinesl kýbl sněhu pro třicet osob. Místo vody. A zmrzlý chleba. Jinak nic
Dimitrij Lupej
zdroj: Výstava: My jsme to nevzdali (2009), autor: Štěpán Hon
zdroj: Výstava: My jsme to nevzdali (2009), autor: Štěpán Hon
Stáhnout obrázek
Major v. v. Dimitrij Lupej se narodil v roce 1917 na Zakarpatské Ukrajině. V roce 1939 byl nucen na krátkou dobu narukovat do maďarské armády. Poté byl propuštěn a pracoval jako pomocník řezníka. Před druhým nuceným vstupem k maďarským vojskům se rozhodl utéct do Sovětského svazu. Po přechodu hranic byl však i s ostatními členy uprchlické skupiny zatčen a uvězněn. Po výsleších NKVD následovalo putování po sovětských vězeních a táborech. Jeho věznění ukončilo až povolání k československé vojenské jednotce do Buzuluku. Zde absolvoval vojenský výcvik a byl zařazen k protitankové rotě. Bojoval u Kyjeva, Bílé Cerekve, Dukly a účastnil se také dalších bojů během osvobozování Československa. Po válce byl nasazen proti banderovcům. V roce 1947 se stal vojákem z povolání, jímž byl až do svého odchodu do penze. Dimitrij Lupej zemřel 29. listopadu 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
